Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Kamily Paclt Hajdíkové, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, se sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2024 č. j. 28 Cdo 1181/2024-601, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. listopadu 2023 č. j. 29 Co 354/2022-568 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 8. června 2022 č. j. 53 C 253/2016-493, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Tomáše Paclta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a zásada přímosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) domáhala zaplacení částek 85 836 USD s příslušenstvím a 59 657,045 USD s příslušenstvím z titulu vrácení půjčky, resp. zápůjčky, poskytnuté vedlejšímu účastníkovi řízení na zakoupení různých nemovitostí ve Spojených státech amerických v letech 2011 až 2014 do jejich podílového spoluvlastnictví. Kupní ceny za jednotlivé nemovitosti byly hrazeny z účtu stěžovatelky. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") nejprve žalobu zamítl v plném rozsahu s tím, že stěžovatelka neprokázala uzavření smluv o půjčce, resp. zápůjčce. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatelka neprokázala uzavření smluv o půjčce, resp. zápůjčce, avšak posoudil vztah jako vztah z bezdůvodného obohacení. V částce 85 836 USD zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdil, jelikož byla důvodně vznesena námitka promlčení. Ve zbývajícím rozsahu, tedy v částce 59 657,045 USD rozsudek okresního soudu zrušil a uložil okresnímu soudu, aby vztah mezi účastníky případně (nepodařilo-li by se vedlejšímu účastníkovi řízení prokázat vynaložení vlastních prostředků na koupi nemovitostí) posuzoval jako vztah z bezdůvodného obohacení. Pokud jde o částku ve výši 85 836 USD s příslušenstvím, žaloba byla pravomocně zamítnuta, dovolání stěžovatelky v tomto rozsahu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto a rovněž byla odmítnuta její ústavní stížnost (srov. rozsudek okresního soudu ze dne 3. 7. 2019 č. j. 53 C 253/2016-305 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 9. 2020 č. j. 29 Co 37/2020-350, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021 č. j. 28 Cdo 1093/2021-386 a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 2210/21 ).
3. Řízení pokračovalo, pokud jde o částku 59 657,045 USD a nemovitosti nacházející se na adresách Lawson Ave, Crestwood Drive a Wischamper Street. Okresní soud napadeným rozsudkem ze dne 8. 6. 2022 č. j. 53 C 253/2016-493 uložil vedlejšímu účastníkovi řízení zaplatit stěžovatelce částku ve výši 15 763,60 USD s příslušenstvím (výrok I). Žalobu co do částky 43 893,445 USD s příslušenstvím zamítl (výrok II) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 582 100,60 Kč (výrok III). Okresní soud se v intencích kasačního rozsudku krajského soudu zabýval tím, zda se vedlejší účastník řízení podílel na nákupu nemovitostí vlastními prostředky či případně zda mezi stranami nešlo o vztah z bezdůvodného obohacení a doplnil dokazování o další svědecké výpovědi a účastnickou výpověď vedlejšího účastníka řízení. S ohledem na již dříve učiněná skutková zjištění dospěl k závěru, že u nákupu nemovitostí nemohlo jít o bezdůvodné obohacení, neboť bylo prokázáno, že se vedlejší účastník řízení svými výlučnými prostředky podílel (přibližně) jednou polovinou na úhradě kupní ceny a na těchto zjištěních nic nezměnilo ani doplnění dokazování. Okresní soud přehodnotil svůj názor toliko u nemovitosti na Lawson Avenue, u níž dospěl k závěru, že kupní cena musela být uhrazena z prostředků stěžovatelky, a proto vedlejšího účastníka řízení zavázal k tomu, aby stěžovatelce uhradil jednu polovinu kupní ceny, tj. 15 763,60 USD.
4. K odvolání stěžovatelky krajský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. 11. 2023 č. j. 29 Co 354/2022-568 rozsudek okresního soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 31 096 Kč (výrok II). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a zabýval se především tím, z jakých zdrojů a v jakých souvislostech se finanční prostředky, z nichž stěžovatelka hradila nákup nemovitostí, dostaly na její účet, a jak byly užity. I po opětovném hodnocení tvrzení stěžovatelky dospěl v kontextu s dalšími důkazy k závěru, že vedlejší účastník řízení prokázal účelovost a časovou souvislost použití svých výlučných finančních prostředků na nákup nemovitostí do podílového spoluvlastnictví.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 7. 2024 č. j. 28 Cdo 1181/2024-601 odmítl, jelikož nebylo přípustné.
6. Stěžovatelka namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkový stav a obsah napadených rozhodnutí. Rozebírá, jakým způsobem postupovaly obecné soudy a jak vyhodnotily navržené důkazy. Podle stěžovatelky byly závěry obecných soudů překvapivé. Nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník řízení předal stěžovatelce částku ve výši 850 000 Kč na nákup nemovitostí na Crestwood Drive a Wischamper Street. Okresní soud nedostál podle stěžovatelky pokynům krajského soudu obsaženým v jeho kasačním rozhodnutí, podle nichž byla tvrzení vedlejšího účastníka řízení ohledně předání částky ve výši 850 000 Kč nedostatečná. Potvrdil-li následně krajský soud rozhodnutí okresního soudu, postupoval v rozporu se svými závěry, které vyslovil ve svém předchozím kasačním rozhodnutí. Podle odůvodnění v pořadí druhého rozsudku krajského soudu měla být prokázána účelovost a časová souvislost použití finančních prostředků vedlejším účastníkem řízení na úhradu poloviny kupní ceny nemovitostí, avšak toto tvrzení je v rozporu s jeho předchozími závěry. Nebyl důvod, aby se krajský soud odchyloval od svého dříve vysloveného právního názoru. Nejvyššímu soudu vytýká, že její dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž by pro to existovaly důvody. Tím, že se nevypořádal s jí předestřenou dovolací otázkou procesní povahy týkající se poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), porušil právo na soudní ochranu. Okresní soud měl poučit stěžovatelku podle § 118a odst. 2 o. s. ř., že je možné věc posoudit jinak a k prokázání skutečnosti, že nákup nemovitostí financovala ze svých výlučných prostředků. Tím, že krajský soud tento postup akceptoval, a aniž by změnu svého postoje oproti svému předchozímu rozhodnutí řádně odůvodnil, zatížil nepřípustně řízení vadou a jeho postup se stal nepředvídatelným. Nejvyšší soud tento postup nesprávně aproboval a akceptoval překvapivé rozhodnutí nižších soudů, čímž porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta její žaloba na zaplacení částky 43 893,445 USD s příslušenstvím. Jejím stěžejním argumentem je, že vedlejší účastník řízení neprokázal předání finanční částky na pořízení nemovitostí ve Spojených státech amerických. Z rekapitulace ústavní stížnosti i obsahu napadených rozhodnutí je zjevné, že se stěžovatelka zaměřuje na polemiku s rozhodnutími okresního a krajského soudu, a to zejména se zjištěným skutkovým stavem, z něhož tyto soudy vycházely. Dále opakuje již v odvolání uplatněné procesní námitky spočívající v nedostatku poučení a překvapivosti soudních rozhodnutí.
10. Jakkoliv Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními) a v takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout, nenahrazuje Ústavní soud činnost nalézacích, popř. odvolacích soudů. Důvodem pro kasační zásah není ani sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil.
Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly příslušné procesní principy, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o.
s. ř.
11. S námitkou stěžovatelky, že nebylo prokázáno předání částky ve výši 850 000 Kč na nákup nemovitostí na Crestwood Drive a Wischamper Street, se důkladně vypořádal okresní soud. Své závěry opřel o celou řadu listinných důkazů i svědeckých výpovědí, které pečlivě a v logických souvislostech vyhodnotil a vysvětlil, proč a které z důkazů považoval za důvěryhodné a které nikoliv. Okresní soud z pohledu Ústavního soudu postupoval v souladu s pokynem obsaženým v kasačním rozsudku krajského soudu a dostatečně vysvětlil, jaké důvody jej vedly k zamítnutí žaloby.
12. K odvolání stěžovatelky se původem finančních prostředků, účelovostí jejich použití i časovými souvislostmi zabýval i krajský soud. Námitkám stěžovatelky se dostatečně věnoval a vysvětlil, proč se přiklonil k verzi zastávané vedlejším účastníkem řízení a nikoliv k tvrzením stěžovatelky (k tomu blíže body 14 až 20 rozsudku krajského soudu).
13. Jde-li o námitky vztahující se k rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu, Ústavní soud opakuje, že tyto představují pouhou polemiku stěžovatelky s výkladem podústavního práva a zejména nesouhlas se skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka především dovolává, totiž není možno vykládat tak, že zaručuje úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje.
14. Ústavní soud přezkoumal i napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v posuzované věci postupoval Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud náležitým způsobem odůvodnil, proč bylo dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto pro nepřípustnost. V situaci, kdy stěžovatelka v dovolání vyjadřovala svůj nesouhlas s postupem okresního, resp. krajského soudu ohledně zjišťování skutkového stavu (prokázání skutečnosti, zda se vedlejší účastník řízení podílel na úhradě kupní ceny), u něhož však Ústavní soud žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními neshledal, nelze mít výhrady proti závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a neuplatnění způsobilého dovolacího důvodu.
15. Nejvyšší soud vypořádal i stěžovatelkou uplatněnou námitku absence poučovací podle § 118a o. s. ř. Stěžovatelku nebylo nezbytné o čemkoliv poučovat, pokud jde o neunesení důkazního břemene, závěry nižších soudů vycházely z bezpečně prokázaného zjištěného skutkového stavu, nebyly založeny na tom, že stěžovatelka něco neprokázala. V této souvislosti ústavně konformním způsobem rovněž posoudil námitku týkající se legitimního očekávání a překvapivosti soudního rozhodnutí. Postup soudů a jejich rozhodnutí nemohly být pro stěžovatelku překvapivé.
Okruh dokazovaných a posuzovaných skutečností byl stěžovatelce znám. Otázka možnosti posoudit vztah jako bezdůvodné obohacení byla kasačním rozsudkem krajského soudu otevřena pouze pro situaci, nebylo-li by prokázáno uzavření smluv o půjčce a zápůjčce. Vzhledem k tomu, že otázka výběru částky ve výši 850 000 Kč vedlejším účastníkem řízení a jejího použití na pořízení nemovitostí na Crestwood Drive a Wischamper Street byla nastolena od samého počátku řízení (vedlejší účastník řízení toto tvrdil ve svých vyjádřeních k žalobě), nebylo v tomto směru nutné stěžovatelku poučovat.
Navíc zjišťování skutkového stavu o těchto okolnostech, včetně hodnocení důkazů již dříve provedených, bylo důvodem, pro který krajský soud vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu