USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. P. H., zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, proti žalovanému T. P., zastoupenému Mgr. Sabinou Daňhel Dobešovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 6, Bachmačské náměstí 334/6, o zaplacení 59 657,045 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 253/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 11. 2023, č. j. 29 Co 354/2022-568, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III). [Ve věci bylo označenými rozsudky rozhodnuto poté, kdy předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. 7. 2019, č. j. 53 C 253/2016-305, jímž byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu (co do částky 85 836 USD s příslušenstvím a částky 59 657,045 s příslušenstvím), byl v části o zaplacení 59 657,045 USD zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. 9. 2020, č. j. 29 Co 37/2020-350, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.]
2. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Formuluje otázku, zda je přípustné, aby se soud v téže věci, v níž již jednou rozhodl, při nezměněné důkazní situaci bez přesvědčivého odůvodnění odchýlil od jím dříve vysloveného právního názoru. Postup odvolacího soudu v dané věci považuje za rozporný s principy předvídatelného soudního rozhodování a legitimního očekávání, odkazujíc přitom i na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, a konkrétně namítajíc, že žalovaný neprokázal předání (poskytnutí) finančních prostředků na nákup domů ve dvou označených lokalitách v zahraničí, pročež důkazní a skutkový stav věci zůstal od vydání předchozího (kasačního) rozhodnutí odvolacího soudu nezměněn. S poukazem na závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019) žalobkyně dále nastoluje otázku plnění poučovací povinnosti soudem podle § 118a občanského soudního řádu, spatřujíc pochybení soudu prvního stupně (odvolacím soudem nezhojené) v tom, že po doplnění dokazování (o účastnickou výpověď žalovaného), jež změnilo jeho náhled na věc (opatření peněžních prostředků žalovaným na koupi předmětných nemovitostí), jí neposkytl poučení podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, jestliže ji neupozornil, že je věc možno posoudit jinak, a neumožnil jí tak doplnit skutková tvrzení a návrhy důkazů.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Námitka nesprávného postupu soudů nižšího stupně, jimž dovolatelka vytýká nesplnění poučovací povinnosti (dle § 118a odst. 2 o. s. ř.) o tom, že má soud na věc jiný právní názor, přípustnost dovolání nezakládá. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, Ústavní soud stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl) vyplývá, že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci.
Poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 20/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 348/2024). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace,
kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3012/2022, jakož i dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019). Byla-li žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité, rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvod pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). 8. Z uvedeného plyne, že poučení žalobkyně podle § 118a odst. 1, 2 či 3 o. s. ř. nebylo v dané věci nezbytné, neboť soudy nezaložily svá rozhodnutí na neunesení ať už břemene tvrzení či břemene důkazního, resp. na jiném právním posouzení věci, ale na výsledcích provedeného dokazování a na zjištěném skutkovém stavu věci (měly-li v projednávané věci z provedených důkazů za prokázané, že žalovaný finanční prostředky /poměrnou část/ na koupi předmětných nemovitostí žalobkyni poskytl, pročež na jeho straně bezdůvodné obohacení v tomto rozsahu nevzniklo), a tudíž dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu s rekapitulovanými závěry rozhodovací praxe není. 9. K namítanému rozporu postupu odvolacího soudu se zásadou legitimního očekávání, principem předvídatelnosti rozhodování a nedostatku přesvědčivosti odůvodnění změny jeho náhledu na posouzení věci Nejvyšší soud připomíná, že vydal-li odvolací soud tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková vada přípustnost dovolání nezakládá a lze k ní přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud přesto pokládá za případné připomenout, že podle ustálené soudní praxe je překvapivým takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018). O překvapivé rozhodnutí naproti tomu nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 113/2023). Ve světle těchto závěrů rozhodovací praxe Nejvyšší soud názor žalobkyně o překvapivosti napadeného rozhodnutí nesdílí. S ohledem na právní názor vyjádřený v předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu vydaném v této věci muselo být účastníkům známo, že pro posouzení věci bylo stěžejní zabývat se vztahem žalovaného k prostředkům, za něž byly předmětné nemovitosti zakoupeny (viz také bod 5 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu). Závěry odvolacího soudu, jenž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně učiněných na podkladě provedeného dokazování (přičemž je zřejmé, že soudy vycházely nikoli toliko z účastnické výpovědi žalovaného, ale v souladu se zásadami hodnocení důkazů dle ustanovení § 132 o. s. ř. přihlédly také k dalším v řízení provedeným /doplněným/ důkazům) a své úvahy stran poskytnutí finančních prostředků na nákup specifikovaných nemovitostí v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zpřístupnil (zejm. body 19 a 20 odůvodnění napadeného rozsudku), pak v tomto směru nelze shledat neodůvodněnými. 10. Z naposled uvedeného současně vyplývá, že přípustnost dovolání nemůže založit ani v dané souvislosti formulovaná otázka, „zda je přípustné, aby se tentýž soud, v téže věci, v níž již učinil rozhodnutí, při stejné důkazní situaci odchýlil od svého již vysloveného názoru, aniž by přesvědčivě odůvodnil, jaké okolnosti jej vedly ke změně právního názoru“. Na řešení takto kladené otázky napadené rozhodnutí ani nezávisí. I ve svém předchozím kasačním rozhodnutím (rozsudek ze dne 11. 9. 2020, č. j. 29 Co 37/2020-350), odvolací soud prezentoval názor, že právní vztah účastníků lze kvalifikovat jako závazek z bezdůvodného obohacení (nedošlo-li mezi stranami k uzavření smluv o půjčce / zápůjčce/, jak uzavřel soud prvního stupně a tento jeho závěr odvolací soud aproboval), avšak jen za předpokladu, že žalovaný neprokáže relevantní skutečnosti o vynaložení vlastních prostředků na koupi nemovitostí (kdy právě zjišťování skutkového stavu o těchto okolnostech, včetně hodnocení důkazů již dříve provedených, bylo důvodem vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení). 11. I se zřetelem na výše uvedené nelze přitakat ani výtkám žalobkyně, že rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody (právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod), a to i ve světle závěrů obsažených v žalobkyní odkazovaném nálezu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, jímž Ústavní soud akcentoval principy předvídatelného soudního rozhodování, zákazu svévole a ochrany legitimního očekávání (k jejichž porušení v souzené věci nedošlo, na rozdíl od odkazované, Ústavním soudem řešené věci, v níž soudy bez přesvědčivého odůvodnění rozhodly ve věci stěžovatele odlišně oproti skutkově a právně podobným věcem jiných účastníků; ani o takovou situaci v souzené věci nejde). 12. Brojí-li snad žalobkyně dovoláním (jak plyne z jeho obsahu) současně i proti soudy učiněným skutkovým zjištěním (proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, avšak nikterak excesívním a opírajícím se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.), nelze než připomenout, že uvedené námitky nevystihují způsobilý dovolací důvod (jímž je podle § 241a odst. 1, věta první o. s. ř. toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem) a nemohou založit přípustnost dovolání. Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak zpochybnění právního posouzení věci, vychází- li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 13. Uvádí-li pak žalobkyně v dovolání (co do vymezení rozsahu), že rozhodnutí odvolacího soudu napadá „ve výroku I“, tedy nejenom v meritu, ale i té jeho části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i ve výroku III o nákladech řízení, proti této části rozhodnutí již žádnou dovolací argumentaci neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím v části o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco (oprávněnému) žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. 15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz ). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu