23 Cdo 113/2023-276
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně O. V., zastoupené JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti žalované Generali České pojišťovně a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Konopišťská 1153/6, o zaplacení 361 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 225/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 68 Co 257/2022-249, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 68 Co 257/2022-249, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 4. 2022, č. j. 19 C 225/2019-219, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 2022, č. j. 19 C 225/2019-230, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 361 500 Kč s příslušenstvím jakožto nároku na doplatek zvláštní odměny v důsledku zániku obchodního zastoupení. Tvrdila, že od roku 2003 vykonávala pro žalovanou činnost výhradního pojišťovacího agenta mimo jiné dle smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 2. 1. 2014 (dále též jen „smlouva“). Dne 19. 11. 2018 podala výpověď smlouvy z důvodu svého vyššího věku a špatného zdravotního stavu. Po ukončení smlouvy u žalované uplatnila nárok na zvláštní odměnu, žalovaná žalobkyni vyplatila částku 1 084 500 Kč představující 75 % maximální možné výše.
2. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by žalobkyni měl náležet další doplatek zvláštní odměny. Mimo jiné uvedla, že pojistný kmen žalobkyně měl v rozhodné době (posledních pěti letech) značně klesající tendenci, žalobkyně neuzavírala nové obchody a ztrácela dosavadní zákazníky, čímž se výhody pro žalovanou snížily až o 1/3. Taktéž se vyjádřila k existenci konkurenční doložky s tím, že ta ve smlouvě absentuje a žalobkyni tak nic nebránilo ani nebrání vykonávat činnost pojišťovacího zprostředkovatele u konkurence.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 19 C 225/2019-219, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 5. 2022, č. j. 19 C 225/2019-230, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 361 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 4. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni zákonné úroky z prodlení za období od 4. 4. 2019 do 10. 4. 2019 (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně vykonávala pro žalovanou činnost pojišťovacího zprostředkovatele od roku 2003, naposledy dle smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 2. 1. 2014. Taktéž bylo učiněno nesporným, že žalobkyně dne 19. 11. 2018 smlouvu vypověděla, dne 28. 2. 2019 došlo k ukončení smluvního vztahu a žalovaná vyplatila žalobkyni zvláštní odměnu ve výši 1 084 500 Kč. Mezi účastníky zůstal sporným požadavek na zaplacení částky odpovídající doplatku zvláštní odměny do její maximální zákonem přípustné výše. Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že z článku VII. bod 6 smlouvy vyplývá, že žalobkyně není oprávněna po dobu dvou let od ukončení smlouvy vykonávat na vlastní nebo cizí účet činnost pojišťovacího zprostředkovatele vůči klientům, jejichž pojistné smlouvy byly v pojistném kmeni, který byl pojišťovacímu zprostředkovateli svěřen do péče, a které byly platné ke dni ukončení smlouvy. Soud prvního stupně rovněž vzal za nesporné, že celková započitatelná částka pro účely výpočtu zvláštní odměny činí částku 7 230 000 Kč sestávající ze součtu pečovatelských provizí (4 441 215 Kč), uzavíracích provizí (1 945 077 Kč) a nefinančního plnění/odměn (843 708 Kč) za posledních pět let platnosti smluvního vztahu. Roční průměr tedy činil částku 1 446 000 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně s ohledem na § 2514, 2515 a 2518 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na zvláštní odměnu při zániku obchodního zastoupení. Ke konkurenční doložce uvedl, že byla platně sjednána. Porušení konkurenční doložky by znamenalo, že zastoupený nebude moci nadále dokončit obchody, za které náleží zástupci zvláštní odměna, a proto porušení konkurenční doložky a znemožnění těchto obchodů může znamenat, že zástupce nebude mít nárok na zvláštní odměnu po skončení obchodního zastoupení. Soud prvního stupně se rovněž zabýval tím, zda již vyplacená zvláštní odměna ve výši 75 % maximální zákonné výše je odměnou adekvátní všem okolnostem případu. Předestřel tři předpoklady pro vznik práva obchodního zástupce na zvláštní odměnu a uzavřel, že pokud jde o splnění první podmínky, bylo nesporné, že obchodní vztah ze smlouvy zanikl výpovědí ke dni 28. 2. 2019. Pokud jde o požadavek, aby obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo významně rozvinul obchod s dosavadními zákazníky, tato skutečnost vyplynula z nesporných tvrzení účastnic ohledně výkonu činnosti žalobkyně po dobu 16 let. Žalovaná vysoce hodnotila práci žalobkyně, kterou považovala na nadstandardního a extrémně výkonného agenta, žalobkyni se podařilo významně rozšířit obchody se stávajícími zákazníky, přispěla i k získání nových zákazníků. Pokud jde o hledisko, zda zastoupený má nadále podstatné výhody z předmětných obchodů, soud prvního stupně uvedl, že žalovaná tuto skutečnost nesporovala a s ohledem na pojistné smlouvy, které byly žalobkyní uzavřeny, jde o stabilní pojistný kmen. K posouzení spravedlnosti výše odměny soud uvedl, že je nutno brát v potaz provize, o které žalobkyně přichází (ztráta na pečovatelských provizích činila nejméně 757 082 Kč ročně), pokles provizí, ke kterému došlo, způsob a dobu spolupráce, dlouhodobé výkony žalobkyně či vztahy mezi účastnicemi. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně uzavřel, že je namístě žalované přiznat doplatek zvláštní odměny, neboť ta žalobkyni náleží ve výši 100 % maximální možné výše.
6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba o zaplacení částky 361 500 Kč s příslušenstvím zamítá (první výrok) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, avšak narozdíl od něj nedospěl k závěru o důvodnosti požadavku žalobkyně. Uvedl, že mezi účastnicemi byl nesporný výpočet maximální hranice zvláštní odměny podle § 2515 o. z., spornou zůstala okolnost, zda žalovanou poskytnutá výše odměny je odpovídající odměnou korespondující podmínkám stanoveným i pro vlastní vznik nároku (§ 2514 odst. 1 o. z.), či zda by se žalobkyni měla dostat odměna ve výši dle § 2515 první věta o. z. Odvolací soud v rámci svého právního posouzení zohlednil zejména skutečnost, že ačkoli konkurenční doložka byla platně sjednána, žalobkyně fakticky sjednanou konkurenční doložkou omezena nebyla, neboť na žalobkyni ve smyslu zákazu konkurence dopad neměla. Předmětné ujednání se vztahovalo jen na žalobkyní pro žalovanou sjednané pojistné smlouvy, a to jen na ty, které byly platné ke dni ukončení smlouvy; účelem předmětného ujednání tedy nebyl zákaz konkurence jako takové. Za relevantní přitom považoval argumentaci žalobkyně, že je nerozhodné, zda ve skutečnosti hodlala či nehodlala dále dosavadní podnikání provozovat či zda vzhledem ke svému stavu tak činit vůbec mohla. Odvolací soud rovněž uvedl, že činnost žalobkyně vykazovala setrvalý pokles, což vedlo k tomu, že žalovaná měla setrvale snižující se prospěch z činnosti žalobkyně, který však i přesto po ukončení smlouvy trval. Ve vztahu k žalobkyni pak zvažoval, co mohla s ohledem na setrvalý pokles očekávat a o co ukončením právního vztahu přišla. Právě tuto klesající tendenci pojistného kmene ve vztahu k oběma účastnicím je dle odvolacího soudu nutno do výše odměny promítnout (žádný konkrétní výpočet však odvolací soud neučinil – poznámka Nejvyššího soudu). S ohledem na výše uvedené považoval žalovanou poskytnutou částku za zcela odpovídající a dostačující. II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje jej změnit a žalobě v plném rozsahu vyhovět.
9. Žalobkyně odvolacímu soudu předně vytýká, že ohledně posouzení otázky existence konkurenční doložky (otázka první) se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1627/2006, a usnesení ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2553/2015, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu –
na https://www.nsoud.cz), pokud uzavřel, že konkurenční doložka nebyla v čl. VII bodu 6 smlouvy sjednána, neboť dle názoru žalobkyně sjednaný závazek splňuje náležitosti konkurenční doložky dle § 2518 o. z. Zdůrazňuje, že smyslem ujednání nebyla jen ochrana žalované do budoucna, ale též omezení žalobkyně ve směru k určitému okruhu osob, na nichž svou práci žalobkyně vystavěla, a ve směru k výkonu určité konkrétně specifikované činnosti. Dle žalobkyně je nadto nerozhodné, zda konkurenční doložka byla sjednána platně, či nikoliv, a to s ohledem na důvody, pro které žalobkyně ukončila svůj vztah k žalované.
V případě, že obchodní zástupce využije možnosti, jež stanoví § 2517 písm. b) o. z. a ukončí smluvní vztah k zastoupenému s ohledem na objektivní nemožnost nadále svou činnost v oboru vykonávat, nemělo by být pro posouzení spravedlnosti výplaty zvláštní odměny bráno do úvahy, zda je takovýto zástupce do budoucna omezen ve své další činnosti. Rovněž poukazuje na skutečnost, že kritérium existence konkurenční doložky zákon stanoví jako jedno z kritérií spravedlnosti zvláštní odměny, avšak jedná se o kritérium sekundární.
V řešené věci je proto nutno aplikovat zcela jiné ekvitní úvahy o tom, zda je odměna spravedlivá, což ovšem odvolací soud zcela opomněl. V této souvislosti rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011.
10. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, a ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, předložila žalobkyně k dovolacímu přezkumu otázku výpočtu zvláštní odměny (otázka druhá). Namítla, že odvolací soud neprovedl žádný výpočet zvláštní odměny, jak předpokládá citovaná rozhodovací praxe dovolacího soudu. Není tedy zřejmé, jak byla výše zvláštní odměny stanovena, jaké veličiny byly vzaty do úvahy, kolik činily budoucí výhody žalované, když tyto nebyly ani identifikovány či kvantifikovány.
Namítá, že i pokud se účastníci shodnou na tom, že zde nárok na zvláštní odměnu je dán, nezbavuje tato skutečnost soudy povinnosti provést výpočet zvláštní odměny a své závěry relevantně odůvodnit. Určení výše zvláštní odměny podléhá několikastupňovému procesu, který má především za cíl vyčíslit výhody zmocnitele vyplývající z obchodu se zákazníky, které získal obchodní zástupce, dále pak ověřit, zda částka, ke které se dospělo na základě výše uvedených kritérií, je spravedlivá s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu a výslednou částku pak porovnat s maximální výší hranice zvláštní odměny stanovené zákonem.
Odvolací soud závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nedostál, když žádný výpočet zvláštní odměny neprovedl a své závěry adekvátně neodůvodnil. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), uvádí, že z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí též nutné vnímat jako porušující ústavně garantované právo žalobkyně na spravedlivý proces.
11. Žalobkyně k dovolacímu přezkumu rovněž předložila několik otázek, které dle jejího názoru nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, a to: „zda v případě, že obchodní zástupce ukončí svůj smluvní vztah k zastoupenému z důvodů ležících na straně tohoto zástupce spočívajících ve vysokém věku a špatném zdravotním stavu zástupce (ve smyslu § 2517 odst. 2 Občanského zákoníku) a deklaruje tak již nadále nevyvíjet žádnou další činnost v oboru ale ani jinde, je třeba posuzovat spravedlivost placení zvláštní odměny s přihlédnutím k tomu, zda byla či nebyla ve smlouvě ujednána konkurenční doložka, resp. s přihlédnutím k tomu, zda tento zástupce, jenž již nebude žádnou další činnost vyvíjet, je v této činnosti do budoucna i nadále omezen či omezen není“ (otázka třetí); „zda ujednání, dle kterého není obchodní zástupce oprávněn po dobu dvou let od ukončení smlouvy vykonávat na vlastní nebo cizí účet činnost zprostředkovatele vůči klientům, jejichž pojistné smlouvy byly v pojistném kmeni, který měl zprostředkovatel ve své péči a které byly platné ke dni ukončení smlouvy, naplňuje znaky konkurenční doložky, jež má být posuzována s ohledem na spravedlivost placení zvláštní odměny obchodnímu zástupci“ (otázka čtvrtá); „zda je možné krátit zvláštní odměnu obchodního zástupce s ohledem na pokles výhod zanechaných zastoupenému též v případě, kdy tento pokles není zástupcem jednak řádně prokázán, když zůstává pouze a jedině v rovině tvrzení žalované a dále v případě, kdy tento pokles nastává z objektivních příčin neležících na straně obchodního zástupce, ale též z příčin ležících na straně samotného zastoupeného“, resp. „zda je možné posuzovat úbytek kmene v situaci, kdy je tento pokles zapříčiněn objektivními skutečnostmi, nezávislými na vůli žalobkyně jakožto osoby zástupce, která je ve své práci závislá na situaci na trhu, ale též na samotném chování žalobce jakožto zastoupeného, jehož produkty na tomto trhu klientele v konečném důsledku nabízí“ (otázka pátá).
12. Uvádí, že pojistný kmen klesal i jejím kolegům, a to z objektivních příčin, nadto po žádném z agentů nelze požadovat, aby měl stejnou narůstající tendenci nově uzavíraných smluv po celou dobu trvání smluvního vztahu, neboť v průběhu spolupráce každý přijde do bodu, kdy se musí věnovat svým klientům v kmeni a trend v zisku nových smluv musí nutně klesat. Kmen žalobkyni rovněž nutně poklesl poté, co přestala provozovat agenturní kancelář a zůstala na vše sama. I přesto však žalobkyně novou produkci žalované přinášela a její výkonnost klesala jen pozvolna. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že nebyla vzhledem k cenové politice žalované schopna bojovat s levnější konkurencí na trhu, a že nelze klást k tíži žalobkyně, jak žalovaná s pojistným kmenem po odchodu žalobkyně naložila.
13. Žalobkyně odvolacímu soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007, rovněž vytýká procesní pochybení spočívající v tom, že tento opomněl žalobkyni poučit o svém odlišném právním závěru a odňal žalobkyni právo se k němu vyjádřit. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, a ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 605/06, považuje napadené rozhodnutí rovněž za „nepředvídatelné, překotné a porušující princip předvídatelnosti práva“.
14. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Předně namítla vadnost dovolání vymezením přípustnosti dovolání dvěma vzájemně protikladnými podmínkami. Též uvedla, že svými otázkami žalobkyně ve skutečnosti napadaná skutková zjištění soudů. Dovolání podle ní není přípustné, ani důvodné. K žalobkyní tvrzeným důvodům přípustnosti dovolání, konkrétně k otázce první a čtvrté, uvedla, že ujednání v čl. VII odst. 6 smlouvy není konkurenční doložkou nejen podle svého doslovného znění, ale též právní význam a účel, pro které bylo mezi stranami sjednáno, takové posouzení vylučuje. Odkaz žalobkyně na jí zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu měla za nepřípadný pro skutkovou odlišnost projednávané věci. Na otázce třetí dle názoru žalované napadené rozhodnutí nezáviselo. Nesouhlas s řešením otázky páté žalobkyně spojuje s kritikou skutkových zjištění a hodnocením důkazů, z nichž odvolací soud vycházel, tudíž ani tato otázka podle žalované přípustnost dovolání nezaloží. K otázce výpočtu zvláštní odměny obchodního zástupce žalovaná rozebrala judikaturu a jednotlivé kroky výpočtu a poukázala na skutečnost, že odvolací soud k výpočtu zvláštní odměny uvedl více kritérií, nejen absenci konkurenční doložky, které jej společně a ve vzájemných souvislostech utvrdily, že částka vyplacená žalovanou odpovídá spravedlivé zvláštní odměně. Podle žalované provedl odvolací soud komplexní posouzení všech kritérií pro určení výše zvláštní odměny. III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je tedy i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
18. Pokud žalobkyně předložila k dovolacímu přezkumu otázku pátou, patrně přehlíží, že odvolací soud skutkově neuzavřel, že nebyl prokázán pokles výhod či že tento nastal z objektivních příčin ležících na straně žalované, nezávislých na žalobkyni. Naopak uzavřel, že okolnost spočívající v setrvalém poklesu (finančního objemu) činnosti žalobkyně jakožto obchodního zástupce nebyla nikým zpochybněna, tudíž tuto okolnost měl za zjištěnou. Odvolací soud rovněž nedovodil, že pokles výhod nastal z objektivních příčin ležících na straně žalované, jak při formulaci otázky páté předpokládá žalobkyně. Odvolací soud tedy otázku pátou neřešil a ani neměl důvod řešit. Při úvaze o tom, zda je
právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Otázka pátá proto přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezaloží.
19. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani pro řešení otázky třetí, neboť ani na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující). Odvolací soud shledal jako relevantní tvrzení žalobkyně, že je nerozhodné, zda ve skutečnosti dále hodlala či nehodlala dosavadní podnikání provozovat, či zda vzhledem ke svému stavu tak činit vůbec mohla. Odvolací soud tedy přitakal argumentaci žalobkyně a toto hledisko nepovažoval za relevantní. Samotné posuzování konkurenční doložky jako jednoho z předpokladů pro učení výše zvláštní odměny je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1008/2023 a judikaturu v něm zmíněnou).
20. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani otázky první a čtvrtá týkající se posouzení, zda čl. VII. odst. 2 smlouvy naplňuje znaky konkurenční doložky. Žalobkyně v dovolání vychází z mylného předpokladu, že odvolací soud předmětné ustanovení neposoudil jako konkurenční doložku. Z právního posouzení odvolacího soudu uvedeného v bodě 35 napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud uzavřel, že konkurenční doložka byla platně sjednána. Pokud současně dodal, že žalobkyně jejím zněním fakticky omezená nebyla, sjednaná konkurenční doložka žalobkyni neomezovala v podnikání a v možnosti věnovat se své dosavadní činnosti, když účelem sjednaného ujednání nebyl zákaz konkurence jako takové, ale jen snaha zabránit případnému nemravnému jednání ze strany obchodního zástupce spočívajícímu v „přetažení“ stávajících klientů spravovaných obchodním zástupcem ke dni ukončení spolupráce se zastoupeným ke konkurenci, je zřejmé, že odvolací soud tím pouze v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu zvažoval obsah konkurenční doložky jakožto součást úvahy o tom, do jaké míry se její existence má promítnout do výše zvláštní odměny obchodního zástupce. Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované žalobkyní. Pokud žalobkyně v dovolání zpochybňovala výklad obsahu konkurenční doložky, jak jej provedl odvolací soud, pak k otázce výkladu řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání.
21. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v té jeho části, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
22. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky druhé, tj. otázky určení výše zvláštní odměny obchodního zástupce při ukončení vztahu obchodního zastoupení podle § 2514 a násl. o. z., neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí záviselo a odvolací soud se při něm odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 2514 o. z. zanikne-li obchodní zastoupení, má obchodní zástupce právo na zvláštní odměnu, pokud a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo významně rozvinul obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud z těchto obchodů podstatné výhody a b) placení zvláštní odměny je s ohledem na všechny okolnosti případu spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují i případné ujednání nebo neujednání konkurenční doložky (odst. 1). Jsou-li splněny podmínky podle odstavce 1, není právo na zvláštní odměnu dotčeno ani zaniklo-li obchodní zastoupení smrtí obchodního zástupce (odst. 2).
25. Podle § 2515 o. z. výše zvláštní odměny nesmí překročit roční odměnu vypočtenou z ročního průměru odměn získaných obchodním zástupcem během posledních pěti let. Trvalo-li obchodní zastoupení méně než pět let, vypočte se výše zvláštní odměny z průměru odměn za celou dobu jeho trvání; pokud trvalo méně než rok, nesmí překročit úhrn provizí za celou dobu jeho trvání.
26. Nejvyšší soud předně uvádí, že se k otázce určení výše odměny obchodního zástupce při zániku vztahu obchodního zastoupení vyjádřil již v řadě rozhodnutí, v nichž ji posuzoval ve vztahu k dnes již neúčinné právní úpravě zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Nejvyšší soud předesílá, že níže shrnuté závěry judikatury formulované při určování výše odškodnění obchodního zástupce podle § 669 obch. zák. jsou použitelné i v režimu nyní účinné právní úpravy občanského zákoníku, neboť § 2514 a § 2515 o. z. se svým obsahem překrývají s § 669 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1008/2023, či mutatis mutandis rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, a ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021).
27. Pokud jde o vznik práva na zvláštní odměnu podle § 2514 o. z., ten je podmíněn současným splněním dvou předpokladů, jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a dále že placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka (srov. mutatis mutandis rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015, či ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021).
28. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021, podrobně rozebral závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1605/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 228/2018, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016) i Soudního dvora Evropské unie – dále jen „SDEU“ (rozsudky ze dne 23. 3. 2006, ve věci Honyvem Informazioni Commerciali Srl v. Mariella De Zotti, C-465/04, a ze dne 26. 3. 2009, ve věci Turgay Semen v. Deutsche Tamoil GmbH, C-348/07), vycházel rovněž z postupu uvedeného ve zprávě Evropské komise ze dne 23. 7. 1996 o provádění článku 17 Směrnice, vydané na základě čl. 17 odst. 6 Směrnice, „COM (1996) 364: Report on the application of article 17 of council directive on the co-ordination of the laws of the member states relating to self-employed commercial agents (86/653/EEC)“, (dále jen „zpráva Evropské komise“), a uvedl, že postup pro určení výše odškodnění obchodního zástupce lze zobecnit do třech fází. Jeho závěry, vztahující se k § 669 odst. 1 písm. a) obch. zák., byly převzaty i ve vztahu k výpočtu zvláštní odměny dle § 2514 a násl o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1008/2023).
29. V první fázi [ve smyslu § 669 odst. 1 písm. a) obch. zák.; nyní ve smyslu § 2514 odst. 1 písm. a) o. z.] je třeba určit výhody, které zastoupený takto získal a které trvají i po skončení obchodního zastoupení. Za tím účelem je třeba identifikovat „nové obchody“, tj. obchody s novými zákazníky, případně navýšení objemu obchodů se stávajícími zákazníky a ve vztahu k nim pro futuro (prognózou) identifikovat a kvantifikovat výhody, které z nich zastoupený bude moci čerpat i po skončení smluvního vztahu. Identifikace nových obchodů, tedy rozšíření obchodů zástupci, je předpokladem pro další postup, tedy samotné určení výše odškodnění (zvláštní odměny). Při určení výhod se z nových obchodů určí hrubá provize za posledních 12 měsíců trvání obchodního zastoupení. Tato roční provize potom slouží jako základ pro výpočet výše odškodnění (zvláštní odměny). Poté se určí pravděpodobné budoucí trvání výhod na straně zastoupeného v určené délce (obvykle dvou až pěti let). Provize za posledních 12 měsíců se poté vynásobí počtem let budoucího trvání výhod a poníží o předpokládanou migraci zákazníků. Výsledek se pak sníží, aby se vypočítala současná hodnota odškodnění (zvláštní odměny) s přihlédnutím k tomu, že dochází k výplatě budoucího příjmu (tzv. diskontování).
30. Ve druhé fázi [ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.; nyní ve smyslu § 2514 odst. 1 písm. b) o. z.] se základní výše odškodnění (zvláštní odměny) zjištěná v první fázi koriguje dle kritérií spravedlnosti. Tato korekce může spočívat ve snížení i ve zvýšení odškodnění (zvláštní odměny). V této fázi se zohlední zejména, zda má obchodní zástupce i jiné zmocnitele, míra odměny obchodního zástupce (zda zastoupený nedávno snížil výši provize, např. protože se domníval, že příjmy obchodního zástupce jsou příliš vysoké, nebo zaplatil zástupci velkou částku provizí za smlouvy se zákazníky, které obchodní zástupce zmocniteli nepřivedl apod.), snížení obratu zastoupeného, rozsah výhod plynoucích pro zastoupeného, existence konkurenčních doložek apod. V této fázi se přitom zohledňují provize, o které obchodní zástupce ve vztahu k novým obchodům přichází, resp. Které ukončením vztahu ztrácí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1008/2023).
31. Úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity tedy nelze redukovat toliko na vyhodnocení skutečnosti, zda byla sjednána konkurenční doložka, neboť je nezbytné hodnotit všechny okolnosti případu, které mají vzhledem ke své povaze význam při posouzení, zda je placení zvláštní odměny spravedlivé (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011). Obvykle bývá skutečnost, že byla sjednána konkurenční doložka, důvodem pro zvýšení odměny obchodního zástupce (minimálně ne důvodem pro její snížení), neboť existence konkurenční doložky představuje jednu z výhod pro zastoupeného trvající i po zániku zastoupení. Zvažování obsahu konkurenční doložky pak může být součástí úvahy soudu (v konkrétním případě s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem) o tom, do jaké míry se její existence promítne do odměny obchodního zástupce. Je tedy na soudu, aby v každém konkrétním případě vysvětlil a náležitě odůvodnil, jaké okolnosti pro zvýšení či snížení odměny ve druhé fázi vzal v úvahu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1008/2023). Je tomu tak proto, že přiznání zvláštní odměny je výsledek „spravedlnosti in concreto“ (tedy toho, co je mezi stranami v dané situaci spravedlivé); paušální závěr činit nelze.
32. Ke druhé fázi lze též dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1774/2023, jehož závěry jsou s ohledem na výše uvedené použitelné i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., uzavřel, že provizemi, které obchodní zástupce ztrácí, nejsou provize z již uskutečněných obchodů, na něž má obchodní zástupce právo ze smlouvy o obchodním zastoupení, nýbrž provize, které by obdržel v případě hypotetického trvání smlouvy za obchody uskutečněné po ukončení smlouvy se zákazníky, které pro zastoupeného získal, jakož i s dosavadními zákazníky, s nimiž rozvinul významně obchod. Současně dodal, že pojem „ztracené provize“ nemůže zahrnovat takové provize, ke kterým má obchodní zástupce podmíněný („čekatelský“) nárok ve smyslu § 659a nebo § 659b obch. zák. (nyní § 2510 o. z.), neboť o ně nepřichází (neztrácí je). Provize, které obchodnímu zástupci plynou z již uzavřených obchodů, mohou být ztracenými provizemi ve smyslu § 669 odst. 1 obch. zák. [nyní § 2514 odst. 1 písm. b) o. z.] toliko tehdy, jestliže by obchodní zástupce na ně ukončením smlouvy o obchodním zastoupení ztratil právo v důsledku zvláštního smluvního ujednání. Tímto rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu tak byl korigován dílčí závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021, ze kterého vyšel pro poměry zákona č. 89/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1008/2023 (který v dalších svých závěrech vedle zmíněného rozsudku velkého senátu zcela obstojí), že provizemi, které obchodní zástupce ukončením smluvního vztahu ztrácí, jsou (bez dalšího) provize z již uskutečněných obchodů.
33. Ve třetí fázi se (ve smyslu § 669 odst. 2 obch. zák.; nyní ve smyslu § 2515 o. z.) redukuje maximální výše odměny vypočítaná z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být odměna vypočítána z průměru za celé smluvní období. Tento limit je finálním korektivem, nikoliv metodou pro kalkulaci výše zvláštní odměny (ibid.; srov. také SDEU C-348/07, Turgay Semen proti Deutsche Tamoil GmbH 19, a C-338/14, Quenon K. SPRL proti Beobank SA, Metlife Insurance SA 28). Zjištění maximálního limitu odškodnění je jen jedním z kroků při určení výsledné výše odškodnění (z hlediska posloupnosti posledním z nich); výsledné odškodnění (zvláštní odměna) je dáno tímto limitem jen v případě, že výše základního odškodnění (zvláštní odměny) určená podle prvního odstavce tento limit přesahuje. Jinak řečeno, maximální hranice ve smyslu § 669 odst. 2 obch. zák. (nyní ve smyslu § 2515 o. z.) se použije ve třetí fázi pouze tehdy, pokud ji částka odškodnění (zvláštní odměny), která vyplývá z dvou předešlých fází výpočtu, převyšuje. Bez určení výše odškodnění (zvláštní odměny) výpočtem podle prvních dvou fází se tedy obejít nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016).
34. V nyní řešené věci odvolací soud při stanovení výše odměny vycházel z její maximální výše určené podle § 2515 o. z. (na základě shodných skutkových tvrzení účastníků o výši odměn získaných žalobkyní během posledních pěti let před ukončením smlouvy a určení jejich ročního průměru), přihlédl k existenci obsahu konkurenční doložky a k setrvalému poklesu (finančního objemu) činnosti žalobkyně a k tomu, jak se tato okolnost projevila ve vztahu k oběma účastnicím. Tyto své úvahy promítl do závěru o dostatečnosti odměny již poskytnuté žalobkyni žalovanou jako 75 % maximální možné výše odměny podle § 2515 o. z.
35. Tímto postupem však odvolací soud nerespektoval výše citované judikaturní závěry, neboť výši odměny nezjistil výpočtem založeným na určení základní výše odměny postupem podle první fáze, jak byl výše popsán (tj. zejména prognózou neidentifikoval a nevyčíslil výhody, které zastoupený bude moci čerpat i po skončení smluvního vztahu na základě „nových obchodů“, tj. obchodů s novými zákazníky, případně navýšení objemu obchodů se stávajícími zákazníky zástupcem), kterou by ve druhé fázi následně korigoval podle kritérií spravedlnosti a až výsledek vzešlý z těchto dvou fází by poměřoval maximální výší zvláštní odměny vypočtené podle § 2515 o. z. Odvolací soud úvahami o spravedlivé výši odměny nesprávně korigoval nikoliv výsledek výpočtu její základní výše určený postupem podle první fáze (ten řádně neprovedl), nýbrž maximální výši odměny určenou výpočtem podle § 2515 o. z. Pokud tedy odvolací soud nerespektoval postup pro určení výše zvláštní odměny obchodního zástupce výše citovanou judikaturou definovaný (nepostupoval podle jednotlivých fází určení výše odměny a v jednotlivých fázích neprovedl dílčí kroky taktéž formulované v judikatuře), jeho právní posouzení otázky určení výše zvláštní odměny nelze považovat za správné.
36. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad řízení však Nejvyšší soud neshledal.
37. Namítala-li žalobkyně v rámci své dovolací argumentace jako vadu řízení nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v otázce výpočtu zvláštní odměny, pak z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací soud právní posouzení této otázky odvolacím soudem shledal nesprávným, a je proto již nadbytečné se v tomto ohledu zabývat námitkou vady řízení.
38. Nejvyšší soud také nesdílí názor žalobkyně o překvapivosti napadeného rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, jestliže odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. O překvapivé rozhodnutí naopak nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019, či obdobně žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010). Pokud odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aplikoval na řešenou věc shodnou právní úpravu, přitom se zabýval posouzením otázek, které byly sporné mezi účastníky na základě jejich dosavadních vyjádření, a při takovém posouzení dospěl k právnímu závěru odlišnému od rozsudku soudu prvního stupně, nelze jeho rozhodnutí považovat za překvapivé ve smyslu shora citované judikatury. Samotná nesprávnost jeho právního posouzení neznamená překvapivost rozhodnutí.
39. Nepřípadná je též námitka porušení práva na dvojinstanční řízení. Zásada dvojinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30/2000 Sb. rozh. obč.), již byla vývojem legislativy (srov. novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Nejvyšší soud výslovně vyjádřil již v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20).
40. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (soud prvního stupně také při výpočtu zvláštní odměny nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
41. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu