USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce J. F., narozeného
XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem v
Olomouci, Pražská 255/41, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení 42 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 189/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, č. j. 11 Co 419/2019-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady škody ve výši 42 000 000 Kč s
příslušenstvím, která mu měla být způsobena soudními rozhodnutími, na jejichž
základě došlo v obchodním rejstříku ke změně osob oprávněných jednat za
společnost R. V. B. Podkladem pro tuto změnu bylo rozhodnutí třetí náhradní
valné hromady. Žalovaná částka byla tvořena škodou ve výši 39 000 000 Kč
spočívající ve zmenšení vlastního jmění akciové společnosti (zapsané
představenstvo uznalo neplatné smlouvy a pochybné pohledávky, což mělo vést k
vytunelování společnosti, která je v současné době v insolvenčním řízení) a
dále škodou ve výši 3 000 000 Kč představovanou náklady, které žalobce musel
vynaložit na obranu před nepřátelským převzetím a před vytunelováním
společnosti, ztrátou zisku a času za několik soudních řízení. Těmito soudními
rozhodnutími jsou podle žalobce usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2008, č. j. F 23965/2005, kterým bylo rozhodnuto o změnách v obchodním
rejstříku, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 5
Cmo 114/2009, kterým bylo k odvolání žalobce usnesení Krajského soudu v Ostravě
potvrzeno, jakož i navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1162/2010, o odmítnutí dovolání a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 3948/11, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost. Závěrem
žalobce namítl, že pokud by soudy pracovaly optimálně a řízení o neplatnosti
druhé náhradní valné hromady ze dne 4. 2. 2003 netrvalo 5 let, byly by všechny
tři náhradní valné hromady prohlášeny za neplatné. Žalobce dále namítal
nepřiměřenou délku řízení u Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v
Olomouci, která činila 6 let, v důsledku čehož musel vynakládat další finanční
prostředky a svůj čas k řešení problémů vytvářených minoritním akcionářem a
obecnými soudy. V této souvislosti žalobce poukázal na praxi Evropského soudu
pro lidská práva, který považuje řízení trvající 3 roky za nepřiměřeně dlouhé. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 23 C 189/2013-114, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna
zaplatit žalobci částku 42 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil
žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč
(výrok II). Takto soud prvního stupně rozhodl poté, co jeho předchozí usnesení ze dne 10. 12. 2013, č. j. 23 C 189/2013-12 (kterým byla žaloba odmítnuta), spolu s
potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 11 Co
101/2014-18, Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo
682/2016, zrušil s tím, že nebyly naplněny podmínky pro odmítnutí žaloby. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci
povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč
(výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), v rozsahu výroku I včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které
však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst.
1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Napadenému rozhodnutí žalobce odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, vytýká, že nebyl soudem vyzván k doplnění
skutkových tvrzení. Tato výhrada však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až
3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili
povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat
(splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu,
aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy
překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup
podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená
tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li důkazy pro objasnění
skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k
poučení přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze
dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Ani z dovolatelem předkládané
citace nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, odlišné
závěry nevyplývají. Odvolací soud se ve smyslu § 237 o. s. ř. od této ustálené rozhodovací praxe
dovolacího i Ústavního soudu neodchýlil, jestliže neshledal důvod pro výzvu
žalobci k doplnění skutkových tvrzení za situace, kdy žalobce uplatnil
odpovědnost žalované z titulu nezákonných rozhodnutí, přičemž tato rozhodnutí
za nezákonná považovat nelze, neboť nebyla nikdy pro nezákonnost zrušena ani
změněna, tedy žalobou uplatněný nárok nelze považovat za důvodný, neboť zde
chybí základní předpoklad odpovědnosti, tj. existence nezákonného rozhodnutí. Z
hlediska svého hmotněprávního posouzení tedy považoval skutková tvrzení žalobce
za úplná. Ve vztahu k samotnému hmotněprávnímu posouzení přitom dovolatel
žádnou právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. nevymezuje. Konečně jiné řešení procesních předpokladů postupu podle § 118a odst. 1 o. s. ř.
nevyplývá ani z dovolatelem poukazovaného předchozího kasačního rozhodnutí
Nejvyššího soudu v této věci (usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo
682/2016), jestli ve vztahu k dalšímu postupu v řízení v bodě 28 uvedl: „V
rámci projednání věci soud prvního stupně posoudí, zda na základě dosavadních
žalobních tvrzení je možno o žalobě rozhodnout, případně žalobce vyzve k jejich
doplnění postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř.“
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. a
zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když
žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových
výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových
výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015
Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu