22 Cdo 4165/2019-1504
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně L. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem
Stejskalem, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1573/18,
proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vojtěchem
Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 266/2011,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.
července 2019, č. j. 28 Co 212/2018-1426, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení
částku 34 993,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalobkyně JUDr. Zdeňka Stejskala, advokáta se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího
z Poděbrad 1573/18.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
3. 2018, č. j. 5 C 266/2011-1070, rozhodl, že do společného jmění manželů
náleží bazén, obchodní podíl ve společnosti XY, pohledávka z titulu investic do
pozemků žalovaného a pohledávka za společností XY (výrok I), uvedené přikázal
do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II) a uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 4 709 710 Kč (výrok III). Dále
rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 28 Co 212/2018-1426, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění účastníků přikázal do
výlučného vlastnictví žalovaného bazén, pohledávku za společností XY a obchodní
podíl ve společnosti XY a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na
vyrovnání podílů částku 5 075 465,23 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky II–IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nesprávně řeší
otázky hmotného i procesního práva, které buď nebyly doposud vůbec předmětem
rozhodování dovolacího soudu, nebo které byly odvolacím soudem vyřešeny v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaný v dovolání uvádí celkem dvanáct právních otázek, u nichž má za to, že
byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu vyřešeny nesprávně; dvě otázky
považuje za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, ostatní
otázky měly být odvolacím soudem řešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Žalovaný v dovolání namítá nesprávnost řešení konkrétně
těchto právních otázek:
a) zda pro závěr o včasnosti návrhu na vypořádání položky ze zaniklého
společného jmění manželů (dále též „SJM“) uplatněného prostřednictvím telefaxu
postačí údaj o době odeslání uvedený na tomto podání, aniž by bylo podání
označeno razítkem soudu o době doručení soudu;
b) zda je třeba v případě návrhu na vypořádání pohledávky za třetí
osobou ze smlouvy o půjčce, kterou uzavřel jeden z manželů, pro zařazení takové
pohledávky do aktiv SJM třeba zjistit okolnosti uzavření smlouvy a naplnění
takové smlouvy jakožto reálného kontraktu;
c) zda se jedná o tzv.
překvapivé rozhodnutí, pokud soud vyhodnotí
některé důkazy jako nevěrohodné a současně účastníka, který tyto důkazy
navrhoval k prokázání svých tvrzení, o takovém hodnocení nevyrozumí a poučí jej
pouze obecně o tom, že skutečnosti, jež měly být těmito důkazy podloženy, nemá
za prokázané;
d) zda je v případě vypořádání pohledávky za třetí osobou (pro účely
vypořádání SJM) hodnotou takovéto položky nominální zůstatek pohledávky ke dni
zániku SJM;
e) zda má být v případě vypořádání pohledávky za obchodní společností,
v níž je jeden z manželů společníkem, tato pohledávka přikázána tomuto
manželovi, anebo má být vypořádání SJM provedeno tak, aby výše vypořádacího
podílu v penězích byla co nejnižší;
f) zda a za jakých okolností může být důvodem disparity vypořádacích
podílů skutečnost, že spolu manželé před zánikem SJM po delší dobu společně
nehospodařili;
g) zda mohou být důvodem disparity vypořádacích podílů okolnosti
související s péčí o společné nezletilé děti v období po zániku SJM;
h) zda je stavba hloubeného sklolaminátového bazénu součástí pozemku,
na němž je umístěna, anebo je samostatnou věcí;
i) zda je položka SJM v žalobě řádně navržena k vypořádání, jestliže je
označena jako příslušenství jiné věci, která je též navrhována k vypořádání
jako součást SJM, avšak o níž je v průběhu řízení zjištěno, že součástí SJM
není;
j) zda je přípustné, aby obvyklá cena stavby, jež není součástí
pozemku, byla stanovena na základě znaleckého posudku s použitím reprodukční
metody se zohledněním opotřebení;
k) zda k prokázání investice ze SJM do pozemku ve výlučném vlastnictví
jen jednoho z manželů postačí důkaz o tom, že daná investice na pozemku
existuje, anebo musí být prokázán i peněžní tok ze SJM na tuto investici;
l) zda je zahradní zavlažovací systém po umístění na pozemek součástí
tohoto pozemku, anebo se jedná o samostatnou movitou věc. V doplnění dovolání žalovaný namítá rovněž nesprávnost posouzení míry úspěchu
obou účastníků řízení s ohledem na vyčíslení nákladů řízení odvolacím soudem;
má za to, že mu náklady řízení měly být částečně přiznány. Na základě všech výše uvedených námitek žalovaný navrhuje, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu, a že napadený rozsudek považuje za správný a nezpochybnitelně
odůvodněný. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud
dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn.
22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. a) K posouzení včasnosti telefaxového podání žalobkyně
Žalovaný v dovolání pokládá otázku, zda pro závěr o včasnosti návrhu na
vypořádání položky ze zaniklého SJM uplatněného prostřednictvím telefaxu
postačí údaj o době odeslání uvedený na tomto podání, aniž by bylo podání
označeno razítkem soudu o době doručení soudu. Namítá, že v případě, že jediným
časovým údajem na podání je údaj o době odeslání z telefaxového přístroje
odesílatele a nikoliv z telefaxového přístroje soudu, není doba doručení tohoto
podání soudu objektivně zjistitelná a nemůže jít k tíži žalovaného, že se
žalobkyně pro doručení svého podání rozhodla použít zastaralého technického
prostředku. Žalovaný má za to, že se dovolací soud ve své rozhodovací praxi
prozatím jednoznačně nevyjádřil k tomu, jaké musejí být splněny procesní
podmínky pro závěr, že podání prostřednictvím telefaxu došlo soudu v konkrétní
den. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť k problematice posuzování
včasnosti dojití telefaxového podání soudu se dovolací soud již vyjadřoval. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu „učiní-li účastník řízení podání
telefaxem, je pro posouzení včasnosti takového podání rozhodné, kdy došlo
soudu“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo
2378/99, uveřejněné pod č. 17/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto případě bylo podání žalobkyně odesláno (a tudíž i soudu doručeno)
prostřednictvím telefaxu dne 11. 11. 2013 ve 21:35 hodin, což vzal odvolací
soud za prokázané z časového údaje automaticky vyznačeného na tomto podání
telefaxovým přístrojem odesílatele. Pokud žalovaný zpochybňuje okamžik doručení
podání žalobkyně soudu s tím, že datum na telefaxovém přístroji mohlo být
nastaveno nesprávně, není tato námitka žalovaného relevantní vzhledem k tomu,
že soud jednoznačně uzavřel, že datum doručení telefaxového podání žalobkyně
soudu se shoduje s datem odeslání tohoto podání. Odvolací soud konstatoval, že
časový údaj je na telefaxovém podání jednoznačně zobrazen, přičemž se jedná o
okamžik, kdy byla žalobkyní odeslaná faxová zpráva přenesena do technického
zařízení soudu prvního stupně, a o tomto okamžiku neměl žádné pochybnosti. Jedná se tak o skutkový závěr soudu ohledně doby doručení podání žalobkyně,
který dovolacímu soudu přezkoumávat nepřísluší (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario). To, že na telefaxovém podání žalobkyně není otisk razítka soudu s datem
doručení dne 11. 11. 2013 je pochopitelné, neboť podání bylo odesláno v
pozdních večerních hodinách, tudíž jej na soudě v tento okamžik nemohl nikdo
převzít; to ovšem neznamená, že podání nebylo doručeno včas. Žalobkyně následně
své telefaxové podání doplnila dne 13. 11. 2013 (č. l. 232), tudíž byla
zachována i třídenní lhůta vyžadovaná § 42 odst. 2 o. s. ř. pro doplnění
originálu podání učiněného telefaxem, případně písemného podání shodného znění.
Odvolací soud proto správně uzavřel, že podání žalobkyně se do dispozice soudu
dostalo včas, tj. ještě před uplynutím lhůty podle § 150 odst. 4 obč. zák., s
níž je spojena zákonná domněnka vypořádání SJM. K námitce žalovaného, že žalobkyně měla k zaslání svého podání využít datové
schránky svého zástupce namísto telefaxového přístroje, který je svou
technologií již zastaralý, dovolací soud pouze konstatuje, že § 42 odst. 1 o. s. ř. stále umožňuje učinit písemné podání v listinné nebo elektronické podobě
prostřednictvím veřejné datové sítě nebo telefaxem, přičemž rozhodnutí, jakého
prostředku ke svému podání využije, je čistě v kompetenci daného účastníka,
přičemž se obecně stále jedná o rovnocenné možnosti odeslání podání (samozřejmě
za současného dodržení dalších zákonem stanovených podmínek – zejm. § 42 odst. 2 o. s. ř.). b) K naplnění smlouvy o půjčce jakožto reálného kontraktu
Dále žalovaný předkládá otázku, zda je třeba v případě návrhu na vypořádání
pohledávky za třetí osobou ze smlouvy o půjčce, kterou uzavřel jen jeden z
manželů, pro zařazení takové pohledávky do aktiv SJM třeba zjistit okolnosti
uzavření smlouvy a naplnění takové smlouvy jakožto reálného kontraktu. Namítá,
že žalobkyně byla povinna v řízení prokázat nejen existenci smlouvy o půjčce
uzavřené mezi žalovaným a společností XY, ale zejména to, že peníze byly
skutečně společnosti XY z prostředků SJM převedeny, tedy reálné naplnění
smlouvy, což však žalobkyně podle žalovaného neprokázala. Poukazuje na rozpor s
judikaturou dovolacího soudu ohledně nutnosti prokázat, že k peněžitému toku
skutečně došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo
249/2005) a důkazního břemene k prokázání toho, že daná hodnota byla nabyta za
trvání manželství a je tudíž v SJM, resp. toho, zda byla nabyta z výlučných
prostředků jednoho z manželů, a do SJM by tedy nenáležela (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4009/2007). Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím
řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V prvé řadě je důležité podotknout, že žalovaný v průběhu řízení před soudy
nižších stupňů existenci pohledávky za společností XY nerozporoval, nýbrž pouze
namítal, že prostředky poskytnuté jako půjčka této obchodní společnosti nebyly
součástí SJM, ale pocházely z výlučných prostředků žalovaného. Soudy nižších
stupňů proto neměly důvod pochybovat o existenci smlouvy o půjčce i jejím
naplnění coby reálného kontraktu a učinily skutkový závěr, že k převodu peněz
na účet společnosti ze strany žalovaného došlo; ohledně doby poskytnutí půjčky
za trvání manželství soudy taktéž neměly pochybnost. Podstatné proto bylo
následně zjistit, zda poskytnuté peněžní prostředky náležely do SJM, či
nikoliv.
K prokázání skutečnosti, že peněžní prostředky poskytnuté jako půjčka
třetí osobě pocházely z výlučných prostředků jednoho z manželů, pak nese
důkazní břemeno ten z manželů, který se tohoto tvrzení dovolává – tedy žalovaný
– a přesně tuto skutečnost soudy nižších stupňů (zcela v souladu s judikaturou
dovolacího soudu) také po žalovaném požadovaly prokázat. Odvolací soud k tomuto
prováděl podrobné dokazování a k provedeným důkazům se v napadeném rozhodnutí
dostatečně vyjádřil (viz zejm. body 66–74 rozhodnutí), na základě čehož učinil
závěr, že žalovaný ohledně pohledávky za společností XY neprokázal, že by
půjčku poskytnul ze svých výlučných prostředků. A pokud bylo zároveň prokázáno,
že půjčka byla poskytnuta za trvání manželství, bylo možné uzavřít, že
prostředky poskytnuté společnosti XY pocházely ze SJM. Postupu odvolacího soudu
proto v tomto ohledu nelze ničeho vytknout. Mimo to se navíc jedná opět o
skutkový závěr soudu, jenž v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Ostatně dovolatel existenci půjčky ani nezpochybnil a svou dovolací výhradu
pojí výhradně s argumentací, že reálný charakter půjčky naplněn byl, ale
nikoliv z prostředků tvořících SJM, ale z jeho výlučných prostředků. Jestliže
se soudy zabývaly posouzením, z jakých finančních prostředků byla půjčka
poskytnuta, a dospěly k závěru, že se nejednalo o výlučné prostředky
žalovaného, pak při absenci tvrzení, že by mohlo jít o prostředky náležející do
vlastnictví třetí osoby, učinily jediný možný závěr, že se jednalo o prostředky
tvořící součást společného jmění. c) K nevěrohodnosti důkazů a překvapivosti rozhodnutí
Žalovaný v dovolání dále pokládá otázku, zda se jedná o tzv. překvapivé
rozhodnutí, pokud soud vyhodnotí některé důkazy jako nevěrohodné a současně
účastníka, který tyto důkazy navrhoval k prokázání svých tvrzení, o takovém
hodnocení nevyrozumí a poučí jej pouze obecně o tom, že skutečnosti, jež měly
být těmito důkazy podloženy, nemá za prokázané. Nesouhlasí s hodnotícím závěrem
odvolacího soudu o nevěrohodnosti důkazů, které měly sloužit k prokázání
tvrzení, že finanční prostředky poskytnuté na základě smlouvy o půjčce
společnosti XY nepocházely ze SJM, nýbrž z majetku získaného od třetích osob. Závěry odvolacího soudu považuje za překvapivé, neboť výsledky hodnocení těchto
důkazů mu byly zpřístupněny až v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, tudíž se
vůči těmto závěrům žalovaný již neměl možnost účinně bránit. Uvedené považuje
zároveň za porušení práva na spravedlivý proces, když mu tímto postupem bylo
odňato právo na řádný opravný prostředek skutkového charakteru. Poukazuje na
rozpor s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu týkající se překvapivosti
rozhodnutí. Dovolací soud v prvé řadě podotýká, že námitky žalovaného polemizující s
hodnocením jím navržených důkazů odvolacím soudem jsou námitkami směřujícími do
skutkového stavu, které napadají správnost skutkových zjištění, jež v rámci
dovolacího řízení s ohledem na § 241a odst. 1 o. s. ř. a zásadu volného
hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů nelze brát v potaz.
Pokud tedy
dovolatel nesouhlasí se způsobem vyhodnocení jím předložených důkazů ze strany
odvolacího soudu, dovolacímu soudu takové námitky přezkoumávat nepřísluší. Dovolací soud se proto v této otázce zaměřil pouze na žalovaným namítanou
nesprávnost procesního postupu odvolacího soudu a tvrzenou překvapivost
napadeného rozhodnutí. I zde ovšem dospěl k závěru, že ani v této části námitky
žalovaného přípustnost dovolání nezakládají. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno
na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde
pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech,
které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli,
ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní
nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu
jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud
prvního stupně [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. O překvapivé rozhodnutí v dané věci vůbec nemohlo jít; soudy obou stupňů se
okolnostmi tvrzené půjčky podrobně zabývaly (tvrzená půjčka byla uplatněna již
v žalobě), prováděly rozsáhlé dokazování a dospěly k jasným skutkovým závěrům. Pakliže s nimi dovolatel nesouhlasí, je to výhrada vůči hodnocení dokazování,
nicméně dovolatel nemůže být objektivně překvapen tím, že soud dokazování
vyhodnotil odlišně oproti jeho tvrzením a přesvědčení. Žalovaný v průběhu řízení tvrdil, že finanční prostředky poskytnuté jako půjčka
společnosti XY nepocházely ze společného jmění účastníků, nýbrž z výlučných
prostředků žalovaného získaných převážně na základě darů od třetích osob, a
tudíž žalobkyní navržená pohledávka za společností XY nemohla být součástí
vypořádání zaniklého SJM. Ohledně prokázání tvrzeného původu poskytnutých
finančních prostředků mimo SJM tížilo žalovaného důkazní břemeno, přičemž v
průběhu řízení před soudy nižších stupňů k tomuto žalovaný navrhl několik
důkazů, zejména výpověďmi svědků. Odvolací soud nicméně postupoval zcela
korektně, když v odvolacím řízení zopakoval výslechy svědků, následně zhodnotil
jejich věrohodnost a na základě toho učinil skutkový závěr, že nemá za
prokázané, že by poskytnuté finanční prostředky byly výlučným vlastnictvím
žalovaného, tudíž uzavřel, že musely pocházet ze SJM. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí se se všemi provedenými důkazy podrobně vypořádal a pečlivě
zdůvodnil, proč považoval tvrzení žalovaného a výpovědi některých svědků za
nevěrohodné a z jakého důvodu k nim v rámci hodnocení důkazů nepřihlédl. Z
procesního hlediska tudíž odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, žalovaný byl
řádně poučen ohledně jakých skutečností jej tíží důkazní břemeno, a toto
břemeno v rámci řízení před odvolacím soudem neunesl. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až
3 o. s. ř.
slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili
povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat
(splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu,
aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy
překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup
podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená
tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, kdy proti němu směřovanou ústavní
stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06,
odmítl (dostupné na www.nsoud.cz, https://nalus.usoud.cz)]. Byla-li tedy žaloba
zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že
účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl
důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na
základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost
prokázána, anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde
není pro postup soudu podle ustanovení § 118a důvod [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty
situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní
posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního
posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné
nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i
pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy
zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod
[srovnej citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006,
ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32
Cdo 3211/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Odvolací soud své rozhodnutí ohledně půjčky ve skutečnosti nezaložil na
neunesení důkazního břemene ze strany žalovaného, byť tuto formulaci použil,
nýbrž na zjištěném skutkovém stavu. Jestliže tedy navíc poskytl žalovanému
poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání
poskytnutí půjčky z jeho výlučných prostředků, nejenže nekrátil žalovaného na
jeho procesních právech, ale naopak mu poskytl procesní poučení nad rámec jeho
zákonných poučovacích povinností. Odvolací soud neměl povinnost žalovaného předem v průběhu řízení seznamovat s
hodnocením jednotlivých důkazů a případně jej vyzývat k doplnění dalších.
V této souvislosti vychází dovolací soud ze své ustálené judikatury potud, že
žádné zákonné ustanovení soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak
hodlá věc rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený právní názor předem konzultoval
nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že
jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu [k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo
1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo
476/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4168/2018 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Dovolatel se svou námitkou domáhá, aby mu v průběhu řízení ze strany soudu byl
naznačen proces hodnocení dokazování, který však představuje obsahovou
náležitost rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. a zjevně přesahuje dosah
poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. Nemůže se tudíž jednat o překvapivé rozhodnutí, pokud odvolací soud v rámci
hodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně
svých tvrzení a vyšel z toho, že půjčené peníze tvoří součást společného jmění. Spíše než nesprávný procesní postup vytýká žalovaný odvolacímu soudu jeho názor
o nevěrohodnosti svědeckých výpovědí, se kterým nesouhlasí a nesouhlasí proto s
odvolacím soudem ohledně zjištěného skutkového stavu, že poskytnuté finanční
prostředky nepocházely z výlučných prostředků žalovaného. Dovolatel zjevně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením konkrétních důkazů ze
strany odvolacího soudu. To by však mohlo zakládat pouze (v určitých případech)
vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke
které by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze za předpokladu, že by
dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samotná vada
řízení však přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. Pokud tedy
dovolací soud neshledá dovolání přípustným na základě jiné otázky vymezené v
dovolání, nelze k vadám řízení bez dalšího přihlédnout [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Uvedené
však zároveň nemění nic na závěru dovolacího soudu o tom, že odvolací soud
hodnocení svědeckých výpovědí zdůvodnil dostatečně. V tomto smyslu tedy řízení
vadou ve smyslu výše uvedeného zatíženo nebylo. Co se týče správnosti závěru odvolacího soudu o věrohodnosti či nevěrohodnosti
svědeckých výpovědi, dovolací soud pouze podotýká, že se jedná o otázku
hodnocení dokazování na základě učiněných skutkových zjištění, přičemž
správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě provedeného
dokazování dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení jakkoliv
přezkoumávat, neboť jediným způsobilým dovolacím důvodem je, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srovnej § 241a
o. s. ř. a contrario). Ostatně ani samotné hodnocení dokazování provedené
nalézacími soudy dovolacímu přezkumu nepodléhá [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9.
2019, sp. zn. 22 Cdo 2567/2019(dostupné na
www.nsoud.cz)]. d) Ke stanovení hodnoty pohledávky pro účely vypořádání SJM
Žalovaný dále předkládá otázku, zda je v případě vypořádání pohledávky za třetí
osobou (pro účely vypořádání SJM) hodnotou takovéto položky nominální zůstatek
pohledávky ke dni zániku SJM, anebo se jedná o jinak stanovenou částku. Namítá,
že každá položka aktiv SJM musí být oceněna cenou obvyklou ke dni zániku SJM a
podle cenové hladiny ke dni zániku SJM, ať už se jedná o jakoukoliv majetkovou
hodnotu, tedy i pohledávku. Odvolací soud se proto v napadeném rozhodnutí
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2714/2012), neboť při zjišťování
hodnoty pohledávky vycházel z její „zůstatkové nominální hodnoty“ a nezjišťoval
její obvyklou cenu se zohledněním vymahatelnosti, splatnosti, promlčení apod. Ani tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud při
stanovení hodnoty pohledávky nepochybil. Odvolací soud správně zahrnul do vypořádání SJM pohledávku za společností XY ve
výši její hodnoty, přičemž vycházel zejména ze zjištění, v jaké výši byly
společnosti XY poskytnuty finanční prostředky ze SJM na základě smlouvy o
půjčce. Co se týče námitek žalovaného, že v této výši pohledávka nemůže být
fakticky dobytná, odvolací soud rovněž zohlednil, že existence závazku
společnosti v takové výši se již negativně promítla do hodnoty obchodního
podílu, jenž byl rovněž předmětem vypořádání SJM, tudíž již z tohoto důvodu
došlo ke snížení jiné vypořádávané hodnoty. Tyto závěry odvolacího soudu
považuje dovolací soud za správné. Navíc judikatura, s níž by mělo být napadené
rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele v rozporu, není danému případu
zcela přiléhavá, neboť řeší vypořádání nemovitosti (bytu), u níž je způsob
stanovení ceny specifický a vždy je třeba její hodnotu zjišťovat, kdežto u
pohledávky je její hodnota dána již její samotnou výší. V tomto případě ani
není na místě hodnotu pohledávky snižovat s ohledem na její dobytnost, jak
namítá žalovaný, neboť to byl právě žalovaný, kdo společnosti XY finanční
prostředky ve značné výši ze společného jmění poskytl, a navíc je nadále
jedinou kompetentní osobou, která je schopna vymahatelnost dané pohledávky za
touto společností ovlivnit, neboť je jejím jediným společníkem a navíc jediným
jednatelem. Stanovení jiné (nižší) hodnoty pohledávky, než je její aktuální
nominální hodnota, by tedy bylo vůči žalobkyni krajně nespravedlivé, a proto se
dovolací soud se závěrem odvolacího soudu ohledně výše pohledávky plně
ztotožnil. Tzv. oceňovací pravidlo – v poměrech obč. zák. – podle stavu ke dni zániku SJM,
ale ceny v době rozhodování soudu, soudní praxe uplatňovala pro oceňování
movitých či nemovitých věcí patřících do SJM, aniž by zde u nich byl jakýkoliv
vztah ke třetí osobě. Od toho je však třeba odlišit vypořádání pohledávek, u
kterých se tento oceňovací princip neuplatní. Soudní praxe se běžně setkává např.
s vypořádáním pohledávek manželů za
bankovními ústavy založených vloženými finančními prostředky na účet vedený pro
jednoho z manželů nebo pro manžele oba. V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011 (uveřejněném v časopise
Soudní rozhledy, 2013, č. 11-12, str. 416) Nejvyšší soud vysvětlil, že účet
zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném
účtu (§ 708 až 715 obch. zák.) nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu (§ 716
až 719 obch. zák.). Uzavřením smlouvy vzniká mezi peněžním ústavem a majitelem
účtu dvoustranný závazkový právní vztah, který je mimo jiné charakterizován
tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby
uskutečněné ve prospěch majitele účtu a ze zůstatku účtu platit úroky, že
majitel vkladového účtu je povinen vložit na účet peněžní prostředky a
přenechat jejich využití peněžnímu ústavu, že peněžní ústav je povinen podle
písemného příkazu majitele běžného účtu nebo při splnění podmínek stanovených
ve smlouvě mu vyplatit požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby
jím určeným osobám, že peněžní ústav je povinen po uplynutí sjednané doby nebo
po účinnosti výpovědi vyplatit majiteli vkladového účtu uvolněné peněžní
prostředky a že peněžní ústav je povinen po zániku smlouvy vyplatit majiteli
účtu zůstatek účtu. Na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu je peněžní ústav povinen
přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné
v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků,
které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění výplat z účtu se
peněžní ústav řídí pokyny (event. písemnými příkazy) majitele účtu; skutečnost,
kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, tu opět není významná. Oprávnění (nároky) majitele účtu, spočívající – obecně vzato – v tom, aby mu
nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popřípadě při
splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek
účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“ (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99,
uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném
účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou ve vlastnictví majitele
účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž ve vlastnictví peněžního
ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu
byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje
pohledávku z účtu u peněžního ústavu (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu
2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2006, pod pořadovým č. 50). Takové pohledávky soudy vypořádávají bez jakýchkoliv pochybností právě v
částkách, které jsou bankovní ústavy povinny svým smluvním partnerům vyplatit,
tj. v částkách, které byly na bankovní účty vloženy.
Totéž pak platí i pro
půjčky poskytované fyzickým nebo právnickým osobám. Jde totiž o vypořádání
závazkového vztahu vůči třetí osobě, kde předmětem vypořádání je právě obsah
tohoto závazkového vztahu, tj. povinnost třetí osoby smluvně založená vůči
manželovi nebo manželům vrátit to, co bylo půjčeno. Žalovaným naznačené možné obtíže při vymahatelnosti pohledávek, jejich případné
promlčení apod. nepoměřuje soudní praxe „změnou hodnoty takové pohledávky“, ale
úvahou o tom, jak bude taková pohledávka vypořádána (každému z manželů jednou
polovinou, přikázání celé společné pohledávky jednomu z manželů apod.). e) Ke způsobu vypořádání SJM a výši vypořádacího podílu v penězích
V souvislosti s výše uvedeným žalovaný v dovolání dále pokládá otázku, zda má
být v případě vypořádání pohledávky za obchodní společností, v níž je jeden z
manželů společníkem, tato pohledávka přikázána tomuto manželovi, anebo má být
vypořádání SJM provedeno tak, aby výše vypořádacího podílu v penězích byla co
nejnižší. Poukazuje na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které mají
být při vypořádání SJM jednotlivé položky SJM mezi manžele rozděleny tak, aby
vypořádání v penězích bylo co nejmenší (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001). To, že odvolací soud přikázal pohledávku za
společností XY ve výši několika milionů pouze žalovanému, a žalobkyně tak získá
svůj podíl z pohledávky od žalovaného hned po právní moci rozhodnutí, kdežto
žalovaný bude muset čekat na splnění pohledávky ze strany společnosti XY,
přičemž není jisté, zda bude pohledávka vůbec v plné výši uhrazena, považuje za
způsob vypořádání SJM neodůvodněně zvýhodňující žalobkyni. Tato otázka opět nezakládá přípustnost dovolání, neboť při rozdělení
jednotlivých položek vypořádávaného SJM odvolací soud postupoval s ohledem na
skutkové okolnosti případu a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se
neodchýlil. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak správně naznačuje i
dovolatel, je obecně upřednostňován a primárně užíván způsob vypořádání SJM
takový, že by jednotlivé položky měly být účelně rozděleny mezi bývalé manžele
tak, aby hodnota vypořádání v penězích byla co nejmenší [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001 (dostupný na
www.nsoud.cz), citovaný rovněž žalovaným v dovolání]. To platí především tam,
kde se jedná o vypořádání mnoha movitých či nemovitých věcí. Tato úvaha ovšem
neplatí bez výjimky a vždy je třeba při rozhodování o vypořádání zaniklého SJM
a rozdělení jednotlivých položek vycházet ze skutkových okolností konkrétního
případu. To platí především tehdy, když je předmětem vypořádání několik málo
součástí společného jmění, leč součástí hodnotných, které z nejrůznějších
důvodů nemohou být „rozděleny“ mezi jednotlivé manžele, ale jsou přikázány
některému z manželů. Je-li předmětem vypořádání např. rodinný dům s pozemkem a
malé množství movitých věcí s minimální hodnotou, neprovede soud vypořádání
přikázáním nemovitostí do podílového spoluvlastnictví manželů jenom z toho
důvodu, aby přiměřená náhrada byla co nejnižší.
Nalézací soudy sice mají vycházet z požadavku co nejmenšího finančního
dorovnání jako jednoho z východisek, vždy však toto východisko musí být
poměřováno okolnostmi konkrétního případu, přičemž dovolací soud by mohl úvahy
nalézacích soudů přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti. I starší judikatura vycházela z toho, že nelze vyloučit vypořádání zákonného
majetkového společenství manželů, při němž by byly přikázány všechny věci do
vlastnictví jednoho z manželů, kterému by bylo uloženo proplatit celý podíl
druhého manžela v penězích (rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1974, sp. zn. 3 Cz 15/74, uveřejněný v Automatizovaném systému právních
informací). Samotná okolnost, že společné jmění manželů není vypořádáno tak,
aby částka určená na vyrovnání výše podílů byla pokud možno co nejnižší, není v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu; v takovém případě však soud musí mít
pro tento postup přesvědčivé důvody. Tato východiska obstála ve vztahu k pozdější judikatuře i v ústavněprávní
rovině [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2287/2013 (dostupné na www.nsoud.cz); ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 4001/13 (dostupné na https://nalus.usoud.cz)]. Judikatura zdůraznila,
že takový postup přichází do úvahy zejména tehdy, kdy hodnota nemovité věci
podstatně převyšuje ostatní aktiva SJM a jiný způsob vypořádání zpravidla ani
nepřichází do úvahy [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010 (dostupné na www.nsoud.cz); proti uvedenému
rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 446/2013 (dostupné na
https://nalus.usoud.cz)]. Stejné principy pak prosazuje i soudní praxe novější
[k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22
Cdo 3725/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V daném případě obecné soudy vycházely u přikázání pohledávky za společností XY
zejména ze skutečnosti, že smlouvu o půjčce, na základě které byly této
společnosti poskytnuty finanční prostředky ze společného jmění účastníků,
uzavřel žalovaný, a dále především z toho, že žalovaný zároveň tuto společnost
založil, je jejím jediným společníkem (vlastní tedy 100 % podíl na této
společnosti) a je také jejím jediným jednatelem [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3192/2015 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. Zhodnotily proto, že na vymahatelnost pohledávky má vliv
především žalovaný a vzhledem k jeho zainteresovanosti v dané obchodní
společnosti byla pohledávka v plné výši přikázána pouze žalovanému, a žalobkyně
tak získala vypořádací podíl ve výši jedné poloviny. Těmto úvahám obecných
soudů nemá dovolací soud co vytknout a s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem
daného případu je nepovažuje za zjevně nepřiměřené, ale naopak za zcela
správné. To platí tím spíše, že peníze na půjčku byly poskytnuty samotným žalovaným bez
vědomí žalobkyně.
Není proto namístě, aby v takovém případě byly na žalobkyni
přenášeny případné problémy s vymahatelností i s přihlédnutím k tomu, že
žalobkyně dlouhodobě pobývá v zahraničí a k tomu, že možné obtíže s
vymahatelností naznačuje sám žalovaný. f) K absenci společného hospodaření jako důvodu disparity vypořádacích
podílů
Žalovaný v dovolání dále polemizuje s možností uplatnění disparity vypořádacích
podílů. Předkládá otázku, zda a za jakých okolností může být důvodem disparity
vypořádacích podílů skutečnost, že spolu manželé před zánikem SJM po delší dobu
společně nehospodařili. Namítá zejména, že nejhodnotnější aktivum SJM
(pohledávka za společností XY) vzniklo až v době, kdy spolu účastníci nežili a
nehospodařili spolu. Namítá rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle
které jsou podmínky pro disparitu vypořádacích podílů dány tehdy, když jeden z
manželů bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával své
povinnosti týkající se rodiny a společného majetku (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 439/2013), přičemž to byla právě žalobkyně,
kdo odešel ze společné domácnosti, což je třeba zohlednit při vypořádání SJM z
hlediska výše vypořádacích podílů. Tato otázka také nezakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v této otázce s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu. Dovolání je nadto vnitřně rozporné. Dovolatel na jedné straně namítá, že
„nejhodnotnější přikazované aktivum SJM (pohledávka za společností XY)“ vzniklo
až v době, kdy spolu účastníci již delší čas nežili, ale současně na straně
druhé namítá, že žádná taková pohledávka neexistuje, protože zapůjčené peníze
představovaly jeho výlučný majetek. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není absence společného
hospodaření manželů automaticky důvodem pro stanovení rozdílných podílů na
vypořádání společného jmění [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 (dostupný na www.nsoud.cz), citovaný rovněž
žalovaným v dovolání]. Oddělení hospodaření účastníků, byť po delší dobu,
nemusí vést k závěru o potřebě stanovení rozdílných podílů účastníků na
společném majetku, nejsou-li spolehlivě zjištěny okolnosti další, pro které
jsou předpoklady pro zvýhodnění jednoho z účastníků oproti druhému (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo
1342/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2 299). To, že žalobkyně opustila rodinnou domácnost proto samo o sobě vliv na
uplatnění disparity vypořádacích podílů ze zaniklého SJM nemá, neboť ani poté,
co žalobkyně odešla ze společné domácnosti, společné jmění účastníků nezaniklo. Pro disparitu vypořádacích podílů by musely vedle opuštění společné domácnosti
existovat i další okolnosti, které však v tomto případě zjištěny nebyly. Odvolací soud se proto správně rozhodl neodchýlit od obecného pravidla rovnosti
vypořádacích podílů obou manželů, neboť zde nebyly dány natolik specifické
okolnosti, které by takovýto postup odůvodňovaly.
Dovolací soud tak řešení
odvolacího soudu považuje za dané situaci přiléhavé. Odchod žalobkyně ze
společné domácnosti totiž v tomto případě (s ohledem na skutková zjištění,
pozdější svěření dětí do výlučné péče žalovaného atd.) nelze považovat za
zanedbávání povinností týkajících se rodiny a společného majetku. Dovolací soud
proto namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí v napadeném rozhodnutí
odvolacího soudu neshledal. g) K péči o nezletilé děti jako důvodu disparity vypořádacích podílů
Žalovaný v souvislosti s disparitou vypořádacích podílů dále pokládá otázku,
zda mohou být důvodem disparity okolnosti související s péčí o společné
nezletilé děti v období po zániku SJM. Závěr odvolacího soudu, podle kterého
nelze přihlížet k poměrům nezletilých dětí po rozvodu manželství, podle něj
neodpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010). Žalovaný je přesvědčen, že by
vypořádací podíl žalobkyně měl být snížen, když po rozvodu účastníků společné
nezletilé děti zůstaly zcela v péči žalovaného. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při
stanovení výše vypořádacích podílů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu neodchýlil. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je sice ustálena v názoru, že obecně platí,
že hledisko zájmu nezletilých dětí může být okolností vedoucí k disparitě
podílů při vypořádání SJM, a to i za období po zániku SJM [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 (dostupný na
www.nsoud.cz)], opět to však neplatí vždy a za všech okolností. Skutečnost, že
má nyní žalovaný společné nezletilé děti ve své výlučné péči, nemůže mít bez
dalšího vliv na disparitu vypořádacích podílů zaniklého SJM. Svěření dětí do
výlučné péče jednoho z manželů je zcela běžný a převažující jev a sám o sobě
důvodem pro disparitu být nemůže. Je třeba zohlednit i další skutkové okolnosti daného případu, kdy v průběhu
řízení o vypořádání SJM bylo též zjištěno, že účastníci měli děti nejprve ve
střídavé péči a až následně byly svěřeny do výlučné péče žalovaného. Stanovení
formy péče o děti po rozvodu manželství účastníků ale automaticky neznamená, že
by se žalobkyně o společné děti nestarala vůbec či je jakkoliv zanedbávala. Naopak z obsahu spisu je zřejmé, že se o děti starala a např. i na plánovanou
dlouhodobou cestu do zahraničí chtěla vzít děti s sebou. Ani dovolací soud
proto důvody pro disparitu vypořádacích podílů z důvodu tvrzené výhradní péče
žalovaného o společné děti, na níž se žalobkyně neměla po rozvodu manželství
vůbec podílet, s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu neshledává. Dovolací soud pak ostatně neshledal důvody pro disparitu ani po obecném
komplexním posouzení věci. Soudní odklon od (základního) pravidla o rovnosti vypořádacích podílů (tzv. disparita podílů) musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007
(dostupné na www.nsoud.cz)].
Určení výše disparity vypořádacích podílů je na
úvaze soudu, zohledňující všechny okolnosti případu [srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti
podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy
soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise
Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5228/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 (dostupném na
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že důvodem vedoucím k disparitě
vypořádacích podílů mohou být negativní okolnosti v manželství, jakož i
zohlednění principu zásluhovosti, případně další okolnosti. Co se pak týče principu zásluhovosti, vychází judikatura z teze, že odklon od
rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho
z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Pokud jeden z
manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů
jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích
jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto
výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je
tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a
společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával;
pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněný pod č. C 13 321–13 323 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“), ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný pod č. C 12 230–12 231 v Souboru), či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011
(uveřejněný pod č. C 12 237 v Souboru)]. Ve vztahu k negativním okolnostem v manželství z judikatury dovolacího soudu
vyplývá, že jednání, která jsou v rozporu s § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o
rodině (dnes § 687 o. z.), resp. jednání, která lze podle obecného náhledu
považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze
o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají
v hospodaření se společným majetkem nebo v péči o rodinu. Odklon od principu
rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým,
které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového
společenství manželů nebo do péče o rodinu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2012, č. 6, str. 214)].
Právní úprava stanoví více kritérií pro vypořádání SJM, přičemž mezi tato
kritéria spadá i zájem na ochraně dětí, případně i zájem na ochraně rodiny. Uplatnění těchto zájmů se může projevit buď po stránce kvalitativní, tedy v
určení, které věci a jiné majetkové hodnoty budou přikázány tomu kterému z
manželů [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 22
Cdo 1037/2004 (uveřejněné pod č. C 2 708 v Souboru), obdobně také stanovisko
občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71 (uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)], nebo po stránce kvantitativní, tedy v rámci disparity
vypořádacích podílů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 10, str. 374)]. Dovolací soud uvádí, že v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné
rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi
sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Zpravidla některý z manželů vykonává
činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péči o ni v
rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z
nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho
zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah
péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z rodičů, aniž by však bylo možné
druhému rodiči vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové
rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných
fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu. Z pohledu výše uvedených východisek a skutkových zjištění nezjistil dovolací
soud nic, co by odůvodňovalo úvahu o disparitě podílů ve prospěch žalovaného.
h) K právní povaze bazénu
Žalovaný dále předkládá otázku, zda je stavba hloubeného sklolaminátového
bazénu součástí pozemku, na němž je umístěna, anebo je samostatnou věcí. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že bazén je samostatnou nemovitou věcí,
která není součástí pozemku. Má za to, že uvedený závěr odporuje ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98), podle které se stavbou v občanskoprávním smyslu
rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho
prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy
předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického (nikoliv tedy součást
jiné věci). Žalovaný namítá, že bazén by nikdy nemohl být užíván bez pozemku a
z logiky věci by ani nepřipadalo v úvahu, aby byl samotný bazén např. samostatným předmětem převodu, neboť bazén nemůže být od pozemku oddělen, aniž
by došlo k jeho znehodnocení; navíc jej nelze považovat za výsledek stavební
činnosti ve smyslu výše citované judikatury. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť právní kvalifikace
odvolacího soudu je správná a v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V obecné rovině se povahou staveb, resp. výsledků stavební činnosti, ve vztahu
k závěrům, zda se jedná o samostatné věci či součásti pozemku, které mohou být
v právní praxi problematické, sporné či hraniční, Nejvyšší soud zabýval v
rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 (dostupném na
www.nsoud.cz). V této věci se zabýval právní povahou parkoviště, přičemž
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1414/97, na které odkazovalo
rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 737/2002, považovalo parkoviště za součást pozemku
zejména s argumentem, že představuje ztvárnění či zpracování povrchu pozemku. K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku
samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že
klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním
ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek
stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů
(stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava
povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za
samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat
každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno
řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o
charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu
jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem
zpracovaný pozemek. K tomu dovolací soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 dodal, že v některých
případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o
samostatnou věc, a kdy o součást pozemku.
Je vždy třeba zvažovat, zda stavba
může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem
okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem,
zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti
existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím,
prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu
podle občanského práva. Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud
výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět
občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002 (dostupný
na www.nsoud.cz)]. Nejvyšší soud dále v dané věci poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je
součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné
případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu
[srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze
dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)], a proto
Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy
nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje
vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, a proto je nutno při formulaci
závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci
jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše
formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování
konkrétních sporů [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že bazén v daném případě
není samostatnou věcí, nýbrž je součástí pozemku a nemůže tudíž být samostatnou
položkou vypořádávaného SJM. Znaky, jež žalovaný uvádí k podložení závěru, že
bazén je součástí pozemku, jsou ve skutečnosti i charakteristikami věci
nemovité – bazén je nemovitou věcí, tedy jej nelze přemístit, aniž by byl
nějakým způsobem poškozen či znehodnocen, a z logiky věci jej lze používat jen
spolu s pozemkem, na němž je umístěn, což však automaticky neznamená, že se
jedná vždy o součást pozemku a nemohl by se stát např. samostatným předmětem
převodu. Touto úvahou by se totiž vyloučily z okruhu věcí svou povahou
samostatných i nemovité věci jako je např. sklep či podzemní garáž, které jsou
taktéž samostatnou věcí, avšak logicky je nelze od pozemku, na němž (resp. pod
nímž) se nachází, odejmout, přesto ale mohou být samostatným předmětem převodu. V rozsudku ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, dostupném na
www.nsoud.cz, Nejvyšší soud nevyloučil bez dalšího povahu bazénu jako
samostatné věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je velmi podrobně odůvodněno a
jeho závěry v této konkrétní věci zjevně nepřiměřené nejsou.
V této souvislosti pak dovolací soud navíc dodává, že žalovaný v průběhu řízení
zastával názor, že bazén je příslušenstvím jeho pozemku. Právě poukazem na jeho
povahu jako příslušenství sám žalovaný připouštěl jeho právní samostatnost, což
je podstata příslušenství ve vztahu věci hlavní a vedlejší. Zjevně pak vycházel
z toho, že stavba bazénu je v jeho výlučném vlastnictví pro jeho tvrzené
vybudování z jeho výlučných prostředků. Jestliže se soudy s tímto závěrem
neztotožnily s tím, že bazén nebyl vybudován z výlučných prostředků žalovaného,
je dovolací argumentace poukazující najednou na jeho povahu jako součásti
pozemku zjevnou účelovou reakcí na – pro žalovaného – nepříznivý vývoj sporu. i) K řádnému způsobu navržení položky vypořádání SJM a překročení
návrhu účastníka
Ve vztahu k vypořádání bazénu žalovaný dále pokládá otázku, zda je položka SJM
v žalobě řádně navržena k vypořádání, jestliže je označena jako příslušenství
jiné věci, která je též navrhována k vypořádání jako součást SJM, avšak o níž
je v průběhu řízení zjištěno, že součástí SJM není. Touto otázkou žalovaný míří
na skutečnost, že žalobkyně v původní žalobě na vypořádání zaniklého SJM
požadovala vypořádat rovněž rodinný dům a pozemek, na němž je tento dům umístěn
spolu s bazénem, nicméně v průběhu řízení soudy dospěly k závěru, že dům i
pozemek jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného, tudíž předmětem vypořádání být
nemohou. Žalovaný se proto domnívá, že bazén jako samostatná věc nebyl řádně navrženou
položkou k vypořádání, neboť jej žalobkyně požadovala vypořádat jako součást
domu a pozemku, které však v SJM nejsou, a jako samostatnou položku jej nikdy
vypořádat nepožadovala. Bazén tudíž nebyl učiněn předmětem řízení v zákonné
lhůtě tří let a soud jej nemůže jako samostatnou věc vypořádat, neboť by tím
překročil návrh účastníka. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které mohou být předmětem
vypořádání pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci
učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013). Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud návrh
žalobkyně nepřekročil a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se
neodchýlil. V této souvislosti poukazuje dovolací soud především na to, že podle zjištění
odvolacího soudu „se žalobkyně žalobou podanou dne 31. 8. 2011 mimo jiné
domáhala vypořádání rodinného domu s garáží a bazénem“. Pro posouzení řádného navržení položky v rámci vypořádání zaniklého SJM je
totiž podstatné zejména, aby v návrhu účastníka bylo jasně uvedeno, co tento
účastník požaduje vypořádat. Žalobkyně ve svém žalobním návrhu uvedla, že
požaduje vypořádat dům s přistavěnou garáží a venkovním bazénem na pozemku
parc. č. XY v XY. Z uvedeného lze tedy jasně dovodit, že žalobkyně požadovala
vypořádat pozemek, dům, garáž a bazén.
Posouzení jednotlivých navrhovaných
položek z hlediska toho, zda se jedná o samostatné věci či součásti jiných
věcí, případně zda se jedná o věci movité či nemovité, je potom již čistě
právní kvalifikací. Pro rozhodnutí o tom, zda byl bazén navržen k vypořádání,
proto bylo podstatné, zda byl bazén uveden mezi jednotlivými položkami k
vypořádání. Skutečnost, že soudy v průběhu řízení dospěly k závěru, že pozemek,
na němž se bazén nachází, není součástí SJM a tudíž nebude předmětem
vypořádání, případně právní posouzení, zda je bazén samostatnou věcí či
nikoliv, nemohou mít vliv na způsob navržení položky SJM k vypořádání, neboť se
jedná – jak již bylo řečeno výše – o právní kvalifikaci, kterou účastník řízení
není povinen v návrhu uvádět, neboť postačí, že skutkově vymezí, co má být
vypořádáno. To, že účastník v žalobě navrhne určité položky k vypořádání a soud
v průběhu řízení tyto položky (jinak) právně kvalifikuje, není překročením
návrhu účastníka, neboť účastník není povinen ve svém návrhu právní kvalifikaci
vůbec uvádět. Položka byla proto k vypořádání navržena řádně a v zákonné lhůtě,
a proto dovolací soud v postupu odvolacího soudu rozpor s dovolatelem citovanou
judikaturou neshledává. V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (dostupném na
www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vysvětlil, že tzv. pravidlo tří let, formulované
judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se
účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly
předmětem řízení, ohledně nichž nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a
prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let
objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby
nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či
skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky
vypořádání. V témže rozhodnutí dovolací soud dále uvedl, že v některých
případech jde o věc právního posouzení, ke kterému je povolán soud, nikoliv
účastník řízení; z hlediska toho, co po právní stránce bude předmětem
vypořádání, vychází přitom z žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo
najevo. Postup striktně vyžadující uvedení jediné právní kvalifikace, která by
měla přicházet do úvahy, by byl příliš formalistický, ukládající účastníku
předjímat právní posouzení věci soudem, ke kterému není ani povinen. Je zřejmé,
že z tohoto pohledu byl bazén k vypořádání navržen bez jakýchkoliv pochybností. j) Ke stanovení obvyklé ceny bazénu
Co se týče vypořádání bazénu, žalovaný v dovolání dále překládá otázku, zda je
přípustné, aby obvyklá cena stavby, jež není součástí pozemku, byla stanovena
na základě znaleckého posudku s použitím reprodukční metody se zohledněním
opotřebení. Poukazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které je pro
zjištění hodnoty položky vypořádávaného SJM rozhodující stanovení ceny obvyklé
ke dni zániku SJM v cenové hladině ke dni vypořádání SJM (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011), přičemž za obvyklou cenu
je třeba považovat aktuální prodejní cenu.
Namítá, že znalecký posudek určil
cenu bazénu nesprávně, když k jejímu zjištění využil reprodukční metodu. V usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006 (dostupném na
www.nsoud.cz) Nejvyšší soud uvedl, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny
věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou. Již z
toho plyne, že pokud účastník řízení v dovolání nesouhlasí s obvyklou cenou
vypořádávaných věcí, zjištěnou na základě znaleckého dokazování, nepřípustně
nenapadá právní závěry, ale pouze skutková zjištění, která jsou pro právní
závěry podstatná. Takové námitky pak nemohou přípustnost dovolání vůbec založit
právě pro svou skutkovou povahu. V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018 (dostupném na
www.nsoud.cz) Nejvyšší soud dále vysvětlil, že otázka správnosti stanovení
obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale
skutkovou a je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru
zvolil, jakou metodu ocenění použije; soud, který nemá příslušné odborné
znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Tato otázka proto rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť se jedná o
otázku skutkového charakteru, přičemž dovolacímu soudu s ohledem na ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř. nepřísluší přezkoumávat skutkový stav a hodnocení
důkazů ze strany obecných soudů. Námitky žalovaného navíc směřují proti
použitým metodám znaleckého dokazování, kdy zvolení vhodné metody je vždy na
úvaze znalce, nikoliv na úvaze soudu, tudíž i z tohoto důvodu nelze správnost
použité metody ze strany znalce jakkoliv zpochybňovat, a tím spíše ne až v
rámci dovolacího řízení. k) K prokázání investic do pozemku žalovaného
Dále žalovaný v dovolání předkládá otázku, zda k prokázání investice ze SJM do
pozemku ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů postačí důkaz o tom, že
daná investice na pozemku existuje, anebo musí být prokázán i peněžní tok ze
SJM na tuto investici. Má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 348/2016), podle které je v případě investic ze společného majetku
do nemovité věci pouze jednoho z manželů třeba brát v potaz pouze finanční
prostředky na tyto investice skutečně vynaložené, přičemž ten z manželů, jenž
uplatňuje vypořádání investice, nese důkazní břemeno ohledně prokázání, že
finanční prostředky byly vynaloženy, zatímco druhý z manželů nese důkazní
břemeno ohledně původu finančních prostředků mimo SJM. Namítá, že žalobkyně
veškeré investice do pozemku žalovaného tímto způsobem neprokázala. Podotýká
také, že u jedné z položek investic navržených k vypořádání odvolací soud
překročil návrh žalobkyně ohledně výše vynaložených nákladů na tuto investici. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při
jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí pečlivě zdůvodnil, které
investice do pozemku žalovaného a v jaké konkrétní výši má v daném případě za
prokázané a které nikoliv.
Podle odvolacího soudu bylo zcela dostačující pro
prokázání těchto investic to, co žalobkyně v průběhu řízení doložila a dále již
bylo především na žalovaném, aby prokázal, že vynaložené prostředky na
investice do pozemků v jeho výlučném vlastnictví nepocházely ze společných
financí, nýbrž na ně byly vynaloženy výlučné prostředky žalovaného. To se však
žalovanému prokázat nepodařilo, a proto vzal odvolací soud za naplněný
předpoklad zákonné domněnky podle § 144 obč. zák., tedy že se jednalo o
prostředky tvořící SJM. S těmito závěry odvolacího soudu se dovolací soud zcela
ztotožňuje a rozpor s výše citovanou judikaturou v něm neshledává. Jen ve stručnosti k námitce žalovaného ohledně překročení návrhu žalobkyně, kdy
žalovaný uvádí, že žalobkyně navrhovala vypořádat investici do pozemku
žalovaného ve formě výstavby komunikace z přírodního kamene ve výši 816 606 Kč,
avšak odvolací soud považoval za prokázané náklady v celkové výši 974 415 Kč,
dovolací soud podotýká, že soudy jsou návrhem účastníka vázány jen co do
předmětu vypořádání, nikoliv však již přesnou částkou, neboť jde o řízení, kde
určitý způsob vypořádání vyplývá z právního předpisu (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Soud není v řízení o vypořádání SJM vázán návrhem účastníka řízení ohledně
způsobu vypořádání a může překročit návrhy účastníků, tzn. může provést
vypořádání i jiným způsobem než účastníci navrhli mimo jiné ohledně hodnoty
(ceny) jednotlivých věcí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 2
943). V rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (dostupném na
www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vysvětlil, že vypořádání vnosu předpokládá v obecné
rovině tvrzení o použití výlučných finančních prostředků či majetku jednoho z
manželů ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek
investujícího manžela, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého vynaložil na společný
majetek. Totéž pak platí i pro případy, kdy má dojít k vypořádání toho, co ze
společného majetku bylo vynaloženo na majetek výlučný. Z uvedené judikatury
nevyplývá striktní požadavek na uvedení výše tzv. vnosu, kterým by byl soud
vázán. Dovolací soud v této souvislosti zastává názor, že by bylo nepřiměřeně formální
a přísné, jestliže by soud v řízení o vypořádání SJM byl vázán přesnou částkou,
která by měla být vypořádána jako vnos, jestliže velmi často závisí její
vyčíslení na znaleckém posudku a též s přihlédnutím k tomu, že není vázán
účastníky uvedenou hodnotou věci navržené k vypořádání. l) K právní povaze zahradního zavlažovacího systému
Jako poslední žalovaný v dovolání pokládá otázku, zda se zahradní zavlažovací
systém po umístění na pozemek stane součástí tohoto pozemku, anebo se jedná o
samostatnou movitou věc. Má za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud řešena.
Pokud by se jednalo o součást pozemku
žalovaného, jednalo by se o investici do pozemku žalovaného z prostředků SJM,
nicméně pokud by zahradní zavlažovací systém byl posouzen jako samostatná
movitá věc náležející do SJM, nebyla tato položka podle žalovaného žalobkyní v
zákonné lhůtě tří let řádně navržena k vypořádání. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se nejedná o otázku v
judikatuře neřešenou a rozhodnutí odvolacího soudu proto i v této části obstojí. Dovolací soud odkazuje na tu část odůvodnění svého rozhodnutí, kde vysvětlil
přístup rozhodovací praxe k posouzení případů právní samostatnosti určitých
věcí či jejich posouzení jako součásti pozemku. Jestliže je tento právní rámec
obecně nastaven, nemůže založit přípustnost dovolání posouzení jednotlivého
konkréta, jestliže není zpochybněn právě tento obecný rámec, což nečiní ani
dovolatel. Odvolací soud zahradní zavlažovací systém posoudil tak, že se nejedná o
samostatnou věc movitou, neboť – s ohledem na stavebně technické provedení – je
pevně spojen s pozemkem žalovaného i s jeho funkcí, protože demontáží tohoto
systému by došlo ke snížení komfortu a úrovně pozemku. Jedná se tedy v daném
případě o součást pozemku, nikoliv samostatnou věc, přičemž bylo třeba provést
vypořádání investice ze SJM do tohoto zavlažovacího systému. Odkázal přitom na
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 9
Asf 147/2013) ve spojení s rozhodnutím Ústavního soudu (usnesení ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 3305/14), kde bylo uzavřeno, že závlahový systém je
součástí pozemku jako věci hlavní, a nikoliv samostatnou věcí. Tento závěr
odvolacího soudu není pro poměry dané věci zjevně nepřiměřený. Co se týče návrhu této položky k vypořádání, dovolací soud podotýká, že k
řádnému navržení položky postačí skutkové vymezení tak, aby bylo z návrhu
zřejmé, co účastník požaduje vypořádat. Posouzení, zda se jedná o samostatnou
věc a tudíž samostatnou položku SJM k vypořádání, anebo se jedná např. o
součást pozemku ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů jako je tomu v
tomto případě, kdy se uplatní vypořádání ve formě zohlednění investic ze SJM,
je již posouzením právním (obdobně též pod bodem i) – bazén a viz i zmiňované
rozhodnutí 22 Cdo 437/2014). Tento nárok také žalobkyně zjevně uplatnila. K nákladům řízení
Co se týče námitek žalovaného ohledně správnosti posouzení míry úspěchu obou
účastníků řízení odvolacím soudem a správnosti rozhodnutí o nákladech řízení,
dovolací soud pouze konstatuje, že s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení přípustné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se
žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 2. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu