USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) L. M., narozeného XY, a b) J. M., narozené XY, obou bytem XY,
zastoupených Mgr. Martinem Caplem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Husova tř. 1847/5, proti žalovanému F. S., narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Teplicích,
Školní 646/20, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 253/2008, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.
února 2019, č. j. 5 Co 884/2018-444, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2019, č. j. 5 Co 884/2018-444, se
zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 22. 2. 2018, č. j. 9 C 253/2008-405, určil, že žalobci mají ve společném
jmění manželů pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, zapsané v katastrálním
území XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I.) a uložil žalovanému
povinnost nahradit žalobcům na nákladech řízení částku 146 312 Kč (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací
soud“) rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 2. 2019, č. j. 5 Co
884/2018-444, potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost nahradit
žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 19 093,80 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný v dovolání namítá nesprávnost právního posouzení otázky dobré víry
žalobce a) (dále jen „žalobce“) u institutu vydržení a dále otázky počátku
držby a faktického užívání předmětných nemovitostí žalobcem s tím, že se soudy
nižších stupňů při řešení těchto otázek odchýlily od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Žalovaný zdůrazňuje nesprávnost hodnocení
svědecké výpovědi svědka Z. M. v řízení před soudem prvního stupně i v rámci
odvolacího řízení. Argumentuje rovněž ochranou svého vlastnického práva ve
smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. K otázce dobré víry žalobce žalovaný zejména namítá, že soud prvního stupně ani
odvolací soud dostatečně neodůvodnily závěr o nevěrohodnosti svědka Z. M.,
jehož svědeckou výpovědí k okolnostem schůzky, jež se měla uskutečnit v roce
1992, měla být zpochybněna dobrá víra žalobce o tom, že je vlastníkem
předmětných pozemků. Závěry soudů nižších stupňů jsou podle žalovaného z tohoto
důvodu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo
77/2013-230, v této věci, kterým se soudy nižších stupňů neřídily. Žalovaný
uvádí, že vzhledem k vyššímu věku svědka a době, která od schůzky uplynula,
nelze po svědkovi spravedlivě požadovat, aby si pamatoval každý detail této
schůzky. Dále k otázce dobré víry žalobce žalovaný namítá, že rodiče žalobce
nikdy nebyli v dobré víře o tom, že předmětné pozemky, jež následně převedli
darovací smlouvou v roce 1987 žalobci, skutečně vlastnili. Naopak žalovaný
uvádí, že bylo prokázáno (např. svědeckou výpovědí matky žalobce), že si byli
vědomi toho, že předmětné pozemky kupní smlouvou v roce 1957 nenabyli, a nebyli
tudíž jejich vlastníky. S ohledem na absenci dobré víry rodičů žalobce žalovaný
dovozuje, že ani žalobce nemohl být v dobré víře, a to zejména s ohledem na
markantní rozdíl ve výměrách pozemků a také na to, že si nelze představit, že
by rodiče na tuto skutečnost žalobce neupozornili. Žalobce nemohl zachovat
obvyklou opatrnost, když se domníval, že jeho rodiče jsou vlastníky pozemků o
výměře sedminásobně vyšší, než byly zakoupeny kupní smlouvou v roce 1957. Z
tohoto důvodu nemůže jít v případě žalobce o omluvitelný omyl. K tomuto
žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS
2000/18, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1843/2000. Nakonec žalovaný k otázce dobré víry žalobce poznamenává, že žalobce
sám svou dobrou víru neprokázal, a to ani navrženými důkazy. K otázce počátku držby a faktického užívání předmětných nemovitostí žalobcem
žalovaný namítá, že určité důkazy svědčí pro závěr, že předmětné pozemky měli v
držbě a užívali je rodiče žalobce, nikoliv samotný žalobce. Navíc se, s ohledem
na absenci jejich dobré víry z důvodu velkého rozdílu ve výměře pozemků,
jednalo o držbu nepoctivou.
V případě žalobce pak nebyl prokázán jasný počátek
běhu vydržecí doby ani nepřetržitost držby. Žalovaný dále rozporuje, že
skutečnost, že žalobce párkrát pomohl svým rodičům s obděláváním předmětných
pozemků, nezakládá esenciální prvky držby jako takové a dále uvádí, že
skutečnost, že sousedé slyšení v řízení jako svědci žalobce na předmětných
pozemcích viděli pracovat, není směrodatná. K tomuto dává na vědomí rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000. Dále žalovaný
namítá, že nebyla splněna podmínka nepřetržitosti držby, když předmětné pozemky
měl do roku 1992 v užívání Školní zemědělský podnik, čímž byla držba žalobce
fakticky přerušena, tudíž – pokud se žalobce o tom, že mu vlastnické právo
nenáleží, dozvěděl z dopisu katastrálního úřadu o duplicitním zápisu
vlastnictví v roce 1998 – vydržecí doba nemohla uplynout. K tomu uvádí nález
Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14. Dále uvádí, že v
řízení před soudy nižších stupňů nebylo postaveno na jisto, kdy žalobce začal
nakládat s věcí jako s vlastní s tím, že počátkem běhu vydržecí doby by měl být
rok 1994, kdy žalobce část pozemku převedl na svědkyni L. V., neboť se jedná o
jediné vodítko k určení okamžiku, kdy žalobce začal s věcí nakládat jako s
vlastní, na kterém se soudy nižších stupňů shodly. Pokud by tedy rok 1994 byl
určen za počátek běhu vydržecí doby, vydržecí doba nemohla uplynout. Žalovaný závěrem uvádí, že je nutno vzít v úvahu ochranu práv účastníků, kdy
proti sobě stojí ochrana držby žalobce na straně jedné a ochrana vlastnického
práva žalovaného na straně druhé, přičemž je nutné tato práva poměřit. Žalovaný
má za to, že vzhledem k tomu, že vlastnictví je chráněno čl. 11 Listiny
základních práv a svobod, je namístě, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
zrušil, neboť by bylo protiústavní žalovaného o pozemek připravit. Žalovaný
nadto uvádí, že se po celou dobu choval jako vlastník, neboť k předmětným
pozemkům řádně plnil daňové povinnosti. Na základě výše uvedených námitek žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně, jež
bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno, zrušil a věc vrátil k novému projednání a
rozhodnutí. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc a
vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem tohoto
rozhodnutí by žalovanému hrozila závažná újma v tom ohledu, že by žalobci mohli
předmětné pozemky zcizit třetí osobě. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř.
dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaný v prvé řadě namítá, že se odvolací soud ani soud prvního stupně
neřídily rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo
77/2013-230, v této věci, když dostatečně neodůvodnily závěr o nevěrohodnosti
svědka Z. M., jehož svědeckou výpovědí měla být zpochybněna dobrá víra žalobce. Tato námitka není důvodná. Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a
věc mu vrátil s pokynem, že v další fázi řízení je nutné výpověď svědka
zopakovat a řádně posoudit jeho věrohodnost, přesvědčivost jeho výpovědi a
následně výpověď zhodnotit v souladu s § 132 o. s. ř. Odvolací soud proto v
dalším řízení doplnil dokazování zopakováním výslechu svědka Z. M.. Odvolací
soud na základě provedené svědecké výpovědi dospěl ke stejnému závěru, a sice
že svědek je nevěrohodný, a pouze tímto důkazním prostředkem proto nemůže být
zpochybněna dobrá víra žalobce. Svůj závěr o nevěrohodnosti svědka odvolací soud dle názoru dovolacího soudu
dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnil (jednak v usnesení ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 Co 708/2012-268, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení, a opětovně pak v bodě 16. napadeného
rozhodnutí). Dovolací soud proto v postupu odvolacího soudu rozpor s pokynem
vyjádřeným Nejvyšším soudem v citovaném zrušujícím rozsudku neshledal, tudíž
tato námitka žalovaného nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalovaný touto námitkou navíc, spíše než na nesoulad postupu odvolacího soudu s
pokynem Nejvyššího soudu vyjádřeným v uvedeném rušícím rozsudku, míří obecně na
způsob provádění dokazování v řízení před soudy nižších stupňů, resp. vyjadřuje
svůj nesouhlas s hodnocením konkrétního důkazu ze strany odvolacího soudu a
považuje závěr o nevěrohodnosti svědka za nesprávný. Mohlo by se tedy jednat toliko o jinou vadu řízení, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které by však dovolací soud mohl
přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Samotná vada řízení však přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže. Pokud tedy dovolací soud neshledá dovolání přípustným na
základě jiné otázky vymezené v dovolání, nelze k vadám řízení bez dalšího
přihlédnout [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Uvedené však zároveň nemění nic na závěru
dovolacího soudu o tom, že odvolací soud hodnocení svědecké výpovědi zdůvodnil
dostatečně. V tomto smyslu tedy řízení vadou ve smyslu výše uvedeného zatíženo
nebylo.
Co se týče správnosti závěru odvolacího soudu o věrohodnosti či nevěrohodnosti
svědecké výpovědi, dovolací soud pouze podotýká, že se jedná o otázku hodnocení
dokazování na základě učiněných skutkových zjištění, přičemž správnost
skutkových zjištění soudů nižších stupňů na základě provedeného dokazování
dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat, neboť
jediným způsobilým dovolacím důvodem je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (srovnej § 241a o. s. ř. a contrario). Ostatně ani samotné hodnocení dokazování provedené nalézacími soudy dovolacímu
přezkumu nepodléhá. Žalovaný dále namítá, že s ohledem na absenci dobré víry rodičů žalobce, nemohl
být v dobré víře ani žalobce, nemohl tudíž vzhledem k okolnostem zachovat
obvyklou opatrnost, a proto se nemohlo jednat o omluvitelný omyl žalobce. Žalobce svou dobrou víru navíc neprokázal. Tato námitka také není důvodná. Námitka, na základě níž by měl být nedostatek dobré víry žalobce odvozován od
dobré víry rodičů, byla již dovolacím soudem řešena, a to ve výše citovaném
rušícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230,
v této věci. V průběhu řízení bylo opakovaně konstatováno, že nebylo postaveno
na jisto, že žalobce byl seznámen s tím, že jeho rodiče předmětné pozemky ve
skutečnosti nevlastnili, a přesto je převedli na žalobce. Dovolací soud uvedl,
že pouze z úzkého příbuzenského vztahu tuto skutečnost dovozovat nelze, aniž by
zde byla nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala
závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. Pouze z existence příbuzenského vztahu proto bez dalšího nelze presumovat
vědomost žalobce o těchto skutečnostech [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz), které bylo dovolacím soudem citováno již v rušícím rozsudku ze
dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230]. Jediným důkazem, jenž měl
zpochybňovat dobrou víru žalobce, byla toliko svědecká výpověď Z. M., nicméně
tento svědek byl nalézacími soudy shledán nevěrohodným (viz shora), a proto byl
na základě provedeného dokazování opakovaně učiněn závěr o tom, že žalobce byl
v dobré víře (viz str. 6 usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2012, č. j. 5
Co 708/2012-202, str. 6 usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5
Co 708/2012-268, bod 13 rozsudku okresního soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 9 C
253/2008-405, bod 14 napadeného rozhodnutí, přičemž tento závěr byl potvrzen i
dovolacím soudem v rušícím rozsudku ze dne 21. 1. 2015, č. j. 22 Cdo
77/2013-230). Naznačoval-li žalovaný dále v dovolání, že „žalobce nemohl zachovat obvyklou
opatrnost, když se domníval, že jeho rodiče vlastní pozemek se sedminásobně
větší rozlohou, než byl rodinou skutečně zakoupen kupní smlouvou“, pak ani tato
námitka není důvodná. Žalobce odvozoval svou dobrou víru od darovací smlouvy ze
dne 20. 2. 1987, jejímž předmětem byl výslovně i pozemek parc. č.
XY s výměrou
5 852 m?, který byl evidován jako vlastnictví dárců (rodičů žalobce), který jim
ale ve skutečnosti v této výměře nepatřil, protože ho zakoupili v roce 1957 s
výměrou výrazně menší. Nalézací soudy ve svých rozhodnutích podrobně
vysvětlily, proč byla darovací smlouva titulem, od kterého se v dané věci
odvíjela dobrá víra žalobce, přičemž byl-li uvedený pozemek předmětem darovací
smlouvy s uvedenou výměrou, nebrání vydržení okolnost, že rodiče žalobce
vlastníky pozemku v tomto rozsahu nebyli. K nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2000/18, a rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, na něž v dovolání
v souvislosti s nedostatkem dobré víry žalobce odkazuje žalovaný, dovolací soud
podotýká, že se jedná o obecnou judikaturu vztahující se k institutu vydržení,
přičemž žalovaný nijak nevymezuje, v jakém konkrétním ohledu se měl odvolací
soud od citovaných rozhodnutí odchýlit, pouze úvodem dovolání uvádí, že se
soudy nižších stupňů odchýlily od názoru Nejvyššího soudu a Ústavního soudu,
avšak konkrétní otázky rozporu s judikaturou v dovolání vymezeny nejsou. Dovolatel napadá toliko skutková zjištění, resp. nesprávnost závěrů nalézacích
soudů učiněných na základě provedeného dokazování. Pokud tedy žalovaný opět rozporuje spíše způsob hodnocení provedených důkazů a
polemizuje se závěry soudů nižších stupňů, jenž byly na základě provedeného
dokazování učiněny, dovolací soud proto uvádí, že mu v dovolacím řízení
nepřísluší posuzovat správnost skutkových zjištění (srovnej § 241a o. s. ř. a
contrario). Konečně, pokud žalovaný namítá, že žalobce svou dobrou víru neprokázal, nejedná
se – s ohledem na závěry dokazování v řízení před nalézacími soudy – o námitku
jakkoliv relevantní. Navíc, dovolací soud v rušícím rozsudku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230, konstatoval, že pokud žalobce v řízení tvrdí a
prokazuje skutečnosti, od nichž by bylo možno dovozovat, že je se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že je oprávněným držitelem, je na žalovaném, aby
tato tvrzení vyvrátil. To se však žalovanému nepodařilo (viz výše uvedený závěr
o nevěrohodnosti svědka Z. M.), a proto bylo v řízení uzavřeno (i s ohledem na
to, že ve smyslu § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. je v pochybnostech třeba
rozhodovat ve prospěch dobré víry), že žalobce v dobré víře byl. Závěrem dovolací soud ještě dodává, že podle ustálené judikatury Nejvyššího
soudu dovolací soud otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek
patří, přezkoumá pouze v případě, pokud by úvahy soudů učiněné v nalézacím
řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1068 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), které bylo
citováno rovněž v rušícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230, v této věci].
O takový případ však v tomto řízení nejde,
neboť soudy obou stupňů prováděly k otázce dobré víry žalobce rozsáhlé
dokazování a podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí provedené důkazy zhodnotily
a řádně se vypořádaly se všemi námitkami žalovaného. Nelze tedy učinit závěr o
tom, že by úvahy nalézacích soudů v posouzení otázky dobré víry žalobce byly
zjevně nepřiměřené. Žalovaný dále namítá, že z provedeného dokazování vyplývá, že předmětné pozemky
neměl v držbě žalobce, ale rodiče žalobce, tudíž nebyla naplněna podmínka
chopení se držby a faktického užívání pozemků žalobcem. Tato námitka rovněž není důvodná. Žalovaný opět polemizuje toliko se zjištěným skutkovým stavem a vyjadřuje
nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacími soudy na základě
provedeného dokazování. V řízení před soudy nižších stupňů byla zejména četnými
svědeckými výpověďmi prokázána držba předmětných pozemků žalobcem a tyto závěry
byly řádně zdůvodněny (viz např. bod 18 napadeného rozhodnutí). Ani tyto otázky
proto nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávány (§ 241a o. s. ř. a
contrario). Co se týče rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2302/2000, citovaného v dovolání, dovolací soud uvádí, že se jedná opět o
obecné rozhodnutí vymezující základní předpoklady držby, mimo jiné podmínku
faktického užívání věci. Dovolatel však ani v rámci této námitky nevymezuje, v
čem konkrétně se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí od závěrů uvedených v
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu odchýlit. Dovolací soud nemá za to, že by
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo s těmito obecnými závěry jakkoliv v
rozporu. Pokud tedy žalovaný namítá, že nalézací soudy nesprávně zhodnotily
skutkový stav věci, když uzavřely, že žalobce předmětné pozemky fakticky
užíval, zatímco žalovaný má za to, že tomu tak nebylo, jedná se pouze o otázku
hodnocení skutkového stavu, a nikoliv o rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu;
tudíž tato otázka opět nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (§ 241a o. s. ř. a contrario). Žalovaný dále namítá, že nebyla splněna podmínka nepřetržitosti držby, neboť
předmětné pozemky měl do roku 1992 v užívání Školní zemědělský podnik. Vydržecí
doba proto podle žalovaného nemohla uplynout, pokud se o duplicitním zápisu
vlastnictví žalobce dozvěděl v roce 1998. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, ani není důvodná. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě pozemků, na kterých
hospodaří zemědělské družstvo, je družstvo pouhým detentorem daných pozemků a
držitelem je nadále ten, kdo tyto pozemky sdružil. Samotným sdružením pozemků
nedochází k přerušení běhu vydržecí doby, neboť družstvo neužívá pozemky s
úmyslem mít je pro sebe, ale vědomě na základě práva družstevního užívání. Držitelem je tedy nadále jejich vlastník a detentor odvozuje své právo od
vlastníka, přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za právní
ovládání věci vlastníkem, který je držitelem věci [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99 (publikovaný v
časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 301), rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30.
3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2302/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Touto otázkou se v řízení podrobně zabýval odvolací soud, kde odkazoval na výše
uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu (srovnej bod 17 napadeného rozhodnutí), a
dospěl tak ke správnému závěru, když uzavřel, že Školní zemědělský podnik byl
pouhým detentorem, zatímco držitelem byl nadále žalobce. K přerušení běhu
vydržecí doby tudíž dojít nemohlo. S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací
soud s odkazem na výše citovanou judikaturu ztotožňuje. Žalovaný ve vztahu k této námitce dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne
5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14. Dovolací soud je nicméně nucen konstatovat,
že se opět jedná pouze o výňatek z obecné judikatury k počátku běhu vydržecí
doby, která však není – ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího soudu
vztahující se ke specifickým případům, kdy jsou sporné pozemky předmětem
užívání zemědělským družstvem – ve vztahu k rozhodované věci relevantní. Z
tohoto důvodu ani tato námitka žalovaného nezakládá přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř., neboť zde nebyl shledán rozpor s judikaturou. Žalovaný dále namítá, že v řízení před soudy nižších stupňů nebylo postaveno na
jisto, kdy žalobce začal nakládat s věcí jako s vlastní, přičemž počátkem běhu
vydržecí doby by měl být rok 1994, kdy žalobce část pozemku převedl na L. V.,
tudíž vydržecí doba nemohla uplynout. Tato námitka rovněž není důvodná. K tomuto dovolací soud pouze konstatuje, že v řízení před nalézacími soudy byl
na základě provedeného dokazování učiněn jednoznačný závěr o počátku běhu
vydržecí doby, a sice že se jednalo o rok 1987, kdy byla uzavřena mezi rodiči
žalobce a žalobcem darovací smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického
práva k předmětným pozemkům. V řízení bylo prokázáno, že na základě této
darovací smlouvy se žalobce chopil držby předmětných pozemků a začal s pozemky
nakládat jako s vlastními (viz str. 6 usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2012, č. j. 5 Co 708/2012-202, bod 14 rozsudku okresního soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 9 C 253/2008-405, bod 18 napadeného rozhodnutí). Dále žalovaný namítá rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 11 Listiny základních
práv a svobod, a sice že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na
ochranu vlastnictví, neboť to byl právě žalovaný, kdo se po celou dobu choval
jako vlastník, když k předmětným pozemkům řádně plnil daňové povinnosti. Právo
žalovaného na ochranu vlastnictví je dále třeba poměřit s právem žalobce na
ochranu držby. Ani tato námitka není důvodná. K tomuto dovolací soud uvádí, že žalovaný měl k předmětným pozemkům po celou
dobu pouze tzv. knihovní držbu vyplývající ze zápisu v katastru nemovitostí,
ale pozemky fakticky neužíval a ani se o ně nijak nezajímal. Z judikatury
Nejvyššího soudu vyplývá, že knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá
právní ochrany [srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn.
Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo
beck-online.cz), na které dovolací soud v této souvislosti odkazoval již v
rušícím rozsudku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013-230, v této věci]. Naopak to byl žalobce, kdo po celou dobu vykonával držbu a předmětné pozemky
spolu se svojí rodinou jako vlastník užíval. Potom tedy pouhá skutečnost, že k
předmětným pozemkům byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník žalovaný a
že na základě tohoto zápisu ve vztahu k těmto pozemkům odváděl daň z nemovitých
věcí, nezakládá držbu předmětných pozemků žalovaným [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4954/2015 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. Navíc žalovaný během řízení ani netvrdil, že by předmětné
pozemky měl ve své držbě, a proto pokud nyní v rámci své dovolací argumentace
namítá, že se jako vlastník předmětných pozemků po celou dobu choval, když jako
jediný plnil daňové povinnosti, není tato námitka v dovolacím řízení s ohledem
na § 241a odst. 6 o. s. ř. jakkoliv relevantní. Pokud žalovaný dále zmiňuje, že je třeba poměřit právo na ochranu vlastnického
práva žalovaného a právo na ochranu držby žalobce, pak k tomuto dovolací soud
uvádí, že v řízení před nalézacími soudy bylo na základě provedeného dokazování
uzavřeno, že žalobce se v roce 1998 stal vlastníkem předmětných pozemků na
základě vydržení (resp. předmětné pozemky se staly součástí SJM žalobců). Ochrana vlastnického práva žalovaného by tudíž za těchto okolností znamenala
pouze ochranu domnělého vlastnického práva. S ohledem na závěry nalézacích
soudů ve vztahu k vydržení vlastnického práva žalobcem je proto nutno
konstatovat, že skutečným vlastníkem předmětných pozemků se stal žalobce, a je
proto nezbytné chránit jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům, které po
celou dobu jako vlastník užíval, oproti ochraně pouhého domnělého vlastnictví
plynoucího z nesprávnosti zápisu v katastru nemovitostí, které je pouze tzv. knihovní držbou, jak bylo uvedeno výše. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud
pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29
Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na
www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno
[srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16
(dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu