Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Davida Jánošíka, insolvenčního správce dlužníka PSJ, a. s., sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Petrem Holešínským, advokátem, sídlem Korunní 1302/88, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, č. j. 23 Cdo 467/2024-566, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2023, č. j. 53 Co 272/2023-514, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 6. 2023, č. j. 16 C 191/2020-465, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AED project, a.s., sídlem Pod Radnicí 1235/2a, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se coby insolvenční správce žalobou domáhal zaplacení částky 71 194 415 Kč s příslušenstvím do majetkové podstaty dlužníka, obchodní společnosti PSJ, a. s. ("dlužník"). Tento nárok uplatnil z titulu náhrady škody, která měla dlužníkovi vzniknout tím, že nahradil investorovi škodu způsobenou havárií, jejíž příčinou bylo tvrzeně vadné provedení díla (projektové dokumentace) žalovanou vedlejší účastnicí řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") jako nepřípustné.
5. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
6. Zdůrazňuje zejména porušení základního práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dle jeho názoru dojít tím, že rozhodné otázky vyžadující odborné znalosti nebyly posouzeny znalcem. Upozorňuje, že jeho návrhy na doplnění dokazování (provedení revizního znaleckého posudku) obecné soudy odmítly. Stěžovatel dále rozporuje nekritické hodnocení znaleckých závěrů prof. Kolíska. V postupu soudů spatřuje znaky libovůle.
7. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Podstata tohoto případu spočívá v nesouhlasu stěžovatele s výsledky procesu dokazování. Stěžovatel především polemizuje se skutkovými závěry obvodního soudu (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 30), že žalovaná vedlejší účastnice řízení pro dlužníka "vyhotovila projektovou dokumentaci pro provedení stavby ve sporované části v úplné a dostatečně určité podobě, a to včetně řádného označení veškerých stavebních materiálů pro řádnou realizaci předmětné stavby odborně erudovaným zhotovitelem."
10. Ústavní soud s ohledem na obsah stěžovatelovy argumentace zdůrazňuje, že respektují-li obecné soudy kautely dané procesními předpisy ohledně dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994). Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo byl-li by shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, což se ovšem – navzdory odlišnému názoru stěžovatele – v nyní posuzované věci nestalo.
11. Stěžovatel nadále setrvává na stanovisku, že porušení povinnosti vedlejší účastnice řízení coby základní předpoklad vzniku její odpovědnosti za škodu spočívalo v předložení vadné dokumentace bez bližší normové specifikace (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 9). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti a neshledal v nich žádný z výše naznačených, natož pak extrémních rozporů při posuzování skutkových zjištění a vyvozování právních závěrů.
12. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí netrpí žádným ústavněprávním deficitem. Obvodní soud provedl rozsáhlé dokazování zahrnující důkaz listinami, výslechem svědků a účastníků, s nimiž koresponduje rovněž stanovisko znalce prof. Kolíska, jenž potvrdil, že projektová dokumentace uvádí jednoznačně stavovou materiálovou charakteristiku plastového potrubí předmětného vodovodu a tuto specifikaci srozumitelně klade do rámce platných českých stavebních norem, jež jsou v porovnání s normami ruskými přísnější (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 10).
Soudy nadto zdůraznily, že – stručně řečeno – potřeba použití odolnějšího kompatibilního potrubí, jež mohlo zabránit vzniku škody, vyplývá již z předepsaného použití elektrotvarovek FRIATEC. Nebylo-li takové potrubí dlužníkem či jím nasmlouvanými subdodavateli použito, jedná se o jejich pochybení, a nikoliv o pochybení, jež by bylo možné klást k tíži vedlejší účastnici řízení (tamtéž, bod 30). Závěry obvodního soudu následně přezkoumal a aproboval městský soud i Nejvyšší soud. Městský soud v tomto ohledu zdůraznil, že další dokazování nebylo nutné, neboť došlo k objasnění rozhodných skutečností z pohledu uplatněného žalobního nároku a obrany vedlejší účastnice řízení (srov. rozsudek městského soudu, bod 13).
Městský soud nadto zhodnotil, že ve věci nebylo sporu o tom, že při zhotovení díla mělo být postupováno podle přísnější české normy, a nikoliv podle normy ruské, přičemž následně s odkazem na obsah výpovědi samotného stěžovatele uzavřel, že "toto pravidlo tak v daném případě nebylo dodrženo, a to i přesto, že i žalobce jej považuje za dané."
13. Ústavní soud neshledal pochybení ani v závěrech Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelem podané dovolání pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné se podaným dovoláním zabývat věcně. Jeho rozhodnutí splňuje nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
14. Úvahám a závěrům obecných soudů nemůže Ústavní soud z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel mj. rovněž dovolává, neimplikuje právo na úspěch ve věci, resp. právo na soudní aprobaci názoru zastávaného účastníkem řízení. Právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces představuje právo na férové řízení, nikoliv právo na jeho (pro stěžovatele) pozitivní výsledek.
15. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Závěry soudů jsou z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné, a nelze je považovat ani za vybočující z mezí ústavnosti, např. ve smyslu projevu přepjatého formalismu, svévole, nepředvídatelnosti či překvapivosti. Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu