Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti I.H.FARM, s. r. o., sídlem Opletalova 1323/15, Praha, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 22 Cdo 1672/2022-336 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. prosince 2021 č. j. 10 Co 19/2021-296, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 65, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na zrušení § 61 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Podle stěžovatelky vydaná rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, které je podle stěžovatelky v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 31. 8. 2020 č. j. 16 C 528/2014-246 nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejší účastnicí kupní smlouvu. Předmětem kupní smlouvy jsou ve výroku specifikované pozemky v k. ú. Jezeří, které podle okresního soudu tvoří součást Národní přírodní rezervace Jezerka. K těmto pozemkům tak podle § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, náleží předkupní právo státu, které bylo kupní smlouvou mezi obchodní společností Lesy Jezeří, k. s., jako prodávající a stěžovatelkou jako kupující porušeno. Okresní soud vyšel ze zjištění, že výnosem Ministerstva kultury České socialistické republiky ze dne 20. 1. 1969 č. j. 13.359/68-II/2 (dále jen "Výnos"), o zřízení státní přírodní rezervace "Jezerka" v k. ú. Jezeří, vznikla na tehdejší parcele č. 182/1 s vymezením podle lesního hospodářského plánu k 1. 1. 1959 a parcele č. 236 přírodní rezervace. Ze znaleckého posudku ve spojení s geometrickým plánem okresní soud došel ke zjištění, že z parcely č. 182/1 se oddělily sporné pozemky, resp. nově vznikly, a tudíž se na těchto pozemcích přírodní rezervace nachází.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud vyšel ze skutkových závěrů okresního soudu a za správné považoval i jejich právní hodnocení. Krajský soud zdůraznil, že jakkoliv textová část Výnosu má dílčí nedostatky spočívající například v nesprávném datu, k němuž se vztahuje lesní hospodářský plán, nečiní jej natolik neurčitým, aby při vynaložení obvykle dostupných postupů (např. i znaleckého posudku) nebylo z jeho obsahu možno stanovit územní vymezení rezervace. Stejně tak se krajský soud ztotožnil s okresním soudem stanovenou kupní cenou. Ta byla stanovena podle kupní smlouvy, kterou stěžovatelka nabyla vlastnické právo k pozemkům. Za situace, kdy vedlejší účastnice na své vlastnické právo před uzavřením kupní smlouvy upozornila a pozemky jí přesto nabídnuty nebyly, považuje tuto cenu za správnou a spravedlivou.
4. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Národní přírodní rezervace Jezerka vznikla na základě Výnosu, který byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů ČSR. Zákonné předkupní právo, které k pozemkům na území národní přírodní rezervace podle § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny vzniká, zakládá nabídkovou povinnost, a není tak vyvlastněním či jiným odebráním vlastnického práva. Nejvyšší soud dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovodil, že zmíněné ustanovení není protiústavní. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud ani při řešení otázky určení kupní ceny neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. V souladu s § 603 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vzniká v případě porušení předkupního práva na základě výzvy novému nabyvateli povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozebírá jednotlivé podklady, ze kterých obecné soudy dovodily, že pozemky se nachází na území národní přírodní rezervace. Podle stěžovatelky tento závěr nebyl v řízení postaven najisto. Výnos vymezil národní přírodní rezervaci s odkazem na lesní hospodářský plán k 1. 1. 1959. Znalecký posudek, jehož vypracování okresní soud zadal ke zjištění hranice rezervace, vychází z porostní mapy lesního hospodářského plánu v obvodu lesního závodu Janov k 1. 1. 1960, přičemž v řízení nebylo nijak doloženo, že by tato mapa byla shodná s mapou zachycující stav k 1. 1. 1959.
6. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny, kterým je stanoveno předkupní právo, je neústavní. Jedná se o omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, a proto je možné jej zřídit pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny vyplývající z § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny neznamená, že je veřejný zájem i na vlastnickém právu státu k chráněným pozemkům. Stěžovatelka tak nesouhlasí s nálezem ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 18/17 (N 156/90 SbNU 525), na který poukázaly i obecné soudy. Ústavní soud by měl závěry v tomto nálezu přehodnotit.
7. Stěžovatelka nepovažuje za správný ani závěr obecných soudů ohledně určení kupní ceny. Po více než deseti letech od uzavření kupní smlouvy, kterou nabyla vlastnické právo k pozemkům, nelze považovat s ohledem k navýšení hodnoty pozemků za spravedlivou cenu, kterou tato smlouva obsahovala. Jakkoliv stěžovatelka souhlasí s tím, že v případě uplatnění předkupního práva se oprávněný může domáhat po nabyvateli nabídky za stejných podmínek, za jakých nabyvatel předmět koupě nabyl, nelze mezi tyto podmínky zahrnovat kupní cenu. V opačném případě by nebyl reflektován nárůst ceny předmětu koupě a nejednalo by se tak o stejné podmínky, ale o podmínky výhodnější.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zopakoval, že směřuje-li stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, není Ústavní soud další přezkumnou instancí. Oprávněnost k přezkumu ze strany Ústavního soudu může založit až takové pochybení obecných soudů, které dosahuje ústavněprávní relevance. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny vyplývají mimo jiné požadavky týkající se skutkových zjištění a jejich právního hodnocení. Ústavní soud se tak v této souvislosti zabývá zejména otázkami, zda skutková zjištění učiněná obecnými soudy jsou dostatečná a mají racionální základnu, zda učiněné právní závěry nejsou v tzv. "extrémním nesouladu" se skutkovými zjištěními a zda orgány veřejné moci dospěly k ústavně konformnímu výkladu práva [srov. nálezy ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06
(N 132/46 SbNU 237), ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09
(N 43/56 SbNU 479), ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87)].
10. Ústavní soud neshledal, že by z hlediska skutkových zjištění obecných soudů k takovému kvalifikovanému pochybení došlo. Skutková zjištění obecných soudů týkající se určitosti Výnosu a tedy závěru, že se sporné pozemky nacházejí na území národní přírodní rezervace, jsou přehledně a logicky odůvodněna. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky týkající se údajně nesprávného závěru krajského soudu, který považoval za shodný lesní hospodářský plán k 1. 1. 1959 s tím, ze kterého znalec vycházel, tedy hospodářského plánu k 1. 1. 1960. Takový závěr krajský soud neučinil. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud ve svém rozhodnutí nedošel k závěru, že tyto plány jsou shodné, ale že datum uvedené ve Výnosu je nesprávné. Tento závěr má podklad v provedeném dokazování (znaleckém posudku) a Ústavní soud zde nezaznamenal žádný extrémní nesoulad v závěrech soudu a provedených důkazech.
11. Ústavně zaručených práv stěžovatele se nedotýká ani postup obecných soudů, při kterém zjistily, že ve Výnosu bylo uvedeno chybné datum a znalec tak správně vycházel z lesního hospodářského plánu závodu Janov k 1. 1. 1960. Tímto způsobem navíc zpětně nelze s delším časovým odstupem zpochybnit vznik přírodní rezervace. Plynutí času má vliv na požadovanou míru důkazů a i Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že v případech, kdy není důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé dály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (srov. rozsudek ze dne 3.
2. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). V konkrétním případě vytýkaný nedostatek nebránil vzniku národní přírodní rezervace, jejímu vyznačení v terénu a zachování zvláštního režimu ochrany po celou dobu, což nasvědčuje, že v době vzniku pochybnosti o určitosti vymezení nevznikaly. Technický problém datace daného hospodářského plánu není z pohledu času natolik zásadní, aby vedl k tomu, že zde nevznikla tato rezervace. To nevylučuje spor týkající se konkrétního pozemku.
12. Pokud jde o stěžovatelem namítanou neústavnost § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny, touto otázkou se Ústavní soud již v minulosti zabýval, a to ve výše zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/17
. Ústavní soud v tomto nálezu dovodil, že uvedené ustanovení neomezuje právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a není tak zasaženo do ústavně chráněné hodnoty. Vzhledem k těmto závěrům pak Ústavní soud dovodil, že se neuplatní ani čl. 11 odst. 4 Listiny, podle kterého je nucené omezení vlastnického práva možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
13. Ústavní soud připomíná, že v případech, kdy bylo o souladu právního předpisu nebo jeho ustanovení s ústavním pořádkem věcně rozhodnuto, je co do hledisek, kterými se Ústavní soud v odůvodnění již zabýval, dána překážka věci rozhodnuté [srov. nálezy ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/09
(N 101/65 SbNU 345; 245/2012 Sb.), ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12
(N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.), ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 43/13
(N 39/72 SbNU 439)]. Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu prostor pro přezkum nezakládá. Ústavní soud připouští, že lze souhlasit s dílčími připomínkami stěžovatelky ke dříve vyjádřenému závěru Ústavního soudu o (ne)omezení vlastnického práva v případě, kdy je omezena jedna ze složek vlastnické triády. Tyto připomínky však v projednávané věci nejsou relevantní. Stěžovatelka nabyla vlastnické právo ve chvíli, kdy došlo k porušení předkupního práva a nelze tak hovořit o tom, že to byla stěžovatelka, kdo byl předkupním právem primárně omezen. Tím byla právní předchůdkyně stěžovatelky prodávající nemovitost zatíženou závadou váznoucí na dané věci.
14. Stěžovatelkou zpochybňovaný veřejný zájem na tom, aby pozemky nacházející se v národní přírodní rezervaci byly ve vlastnictví státu, ústavněprávní relevance nedosahuje. Napadené ustanovení navíc nemá ambici takové pozemky vyvlastnit, ale dává státu pouze možnost za podmínek sjednaných v kupní smlouvě předkupní právo uplatnit. K majetkové újmě žádného subjektu takovým postupem nedochází. Ústavní soud tak důvody pro odchýlení se od nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/17 neshledal.
15. Ústavně garantovaná práva stěžovatelky nebyla porušena stanovením ceny odpovídající té, která byla sjednána v kupní smlouvě mezi stěžovatelkou a obchodní společností Lesy Jezeří, k. s. Stěžovatelka namítá, že není spravedlivé, aby po více než deseti letech obdržela stejnou kupní cenu, jako v původně sjednané smlouvě. Byla to však primárně stěžovatelka, kdo uzavřel kupní smlouvu, ačkoliv byla Agenturou ochrany přírody a krajiny na existenci zákonného předkupního práva upozorněna. Tato skutečnost se ostatně promítla i do obsahu kupní smlouvy, v níž je uvedeno, že "kupujícímu je známo, že na předmětu koupě popř. na jeho částech může váznout zákonné předkupní právo třetí osoby." Stěžovatelka tak vědomě přebírala riziko, že v případě uplatnění předkupního práva vedlejší účastnicí bude nucena převést pozemky za stejných podmínek, za kterých je sama nabyla.
K uzavření této kupní smlouvy navíc došlo 27. 12. 2011, přičemž žaloba na nahrazení projevu vůle byla podána 19. 12. 2014. Vedlejší účastnice tak svůj nárok začala vymáhat po necelých třech letech. K tomuto okamžiku již tedy nebylo pochyb, že vedlejší účastnice svého předkupního práva využije. V případě včasného splnění povinností ze strany stěžovatelky by zde nebyl takto velký rozdíl v hodnotě pozemků. Délku následných soudních řízení přitom nelze přikládat k tíži vedlejší účastnici.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy ji nelze věcně projednat, nelze též projednat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, neboť akcesorický návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu sdílí osud ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud tento návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu