Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého J. R., zastoupeného jeho matkou J. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 27 Co 229/2023-4657 ze dne 7. září 2023, spojené s návrhem na zrušení § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, a Diagnostického ústavu pro mládež, Praha 2, sídlem Lublaňská 33, Praha 2, a J. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
1. Dne 17. 10. 2023 obdržel Ústavní soud podání, kterým J. R. za svého nezletilého syna J. podala ústavní stížnost proti v záhlaví označenému usnesení "a dalším protiústavním, nespravedlivým, zpolitizovaným justičním zločinům". Toto podání bylo současně označeno jako otevřený dopis, návrh na zahájení trestního stíhání, apel k podání kárné žaloby na odpovědné soudce a žádost o přednostní projednání věci nezletilého žadatele.
2. Z napadeného usnesení, přiložených příloh podání a z předchozího řízení před Ústavním soudem ve věci téhož nezletilého, vedeného pod sp. zn. I. ÚS 389/23 , plynou následující skutečnosti. Nezletilý byl po rozvodu rodičů v péči matky. Na začátku roku 2020 podal otec u Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") návrh na změnu původní úpravy výchovných poměrů nezletilého. V průběhu řízení matka s nezletilým odcestovala do Norska, kde byli téměř rok (léto 2020 až léto 2021); nezletilý stěžovatel v daném období bez omluvy zameškal školní výuku, pročež proti matce byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu ohrožování výchovy dítěte. Okresní soud rozsudkem č. j. 0 P 131/2016-540 ze dne 19. 11. 2021 svěřil nezletilého nejprve do střídavé péče a následně do péče otce. Dne 27. 1. 2022 došlo mezi otcem a nezletilým stěžovatelem k potyčce, po které musel nezletilý absolvovat psychiatrické vyšetření; jelikož se po incidentu nechtěl vrátit k otci, byl následně fakticky v péči matky. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 22 Co 313/2021-767 ze dne 24. 3. 2022 rozsudek opatrovnického soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; uložil přitom provést dokazování k posouzení výchovných kompetencí obou rodičů. Podle odvolacího soudu bylo namístě zvažovat i možnost jiné formy péče o dítě než péči rodičů.
3. Okresní soud nařídil předběžné opatření, jímž nezletilého umístil do Diagnostického ústavu pro mládež, Praha 2 (dále jen "diagnostický ústav"), na dobu tří měsíců od 19. 5. 2022. Později okresní soud toto předběžné opatření změnil tak, že nezletilý měl být ode dne ukončení své lázeňské léčby na dobu tří měsíců svěřen do péče Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc při Dětské ozdravovně Les Království (dále jen "ZDVOP"). K přesunu nezletilého do tohoto zařízení již nedošlo, protože matka jej dne 29. 7. 2022 odvezla do Norska. Tam pobýval nezletilý s matkou i v době podání ústavní stížnosti.
4. V reakci na odjezd matky s nezletilým do zahraničí okresní soud usnesením č. j. 0 P 131/2016-1803 ze dne 17. 8. 2022 rozhodl o svěření J. na dobu 7 dnů po jeho návratu z Norska do péče diagnostického ústavu a až poté do péče ZDVOP. Toto předběžné opatření okresní soud následně prodloužil (usnesením č. j. 0 P 131/2016-1870 ze dne 19. 9. 2022), což potvrdil krajský soud (usnesením č. j. 23 Co 339/2022-2079 ze dne 6. 12. 2022). Nezletilý, původně v zastoupení svou matkou a později Ústavním soudem ustanoveným opatrovníkem (Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí), podal proti posledním dvěma uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 389/23 ze dne 18. 4. 2023.
5. Později okresní soud podle § 102 občanského soudního řádu nařídil bez návrhu usnesením č. j. 0 P 131/2016-3964 ze dne 18. 7. 2023 předběžné opatření, kterým nezletilého J. svěřil na dobu provedení diagnostického pobytu do péče diagnostického ústavu, a změnil proto předchozí předběžné opatření č. j. 0 P 131/2016-1803. Dospěl totiž k závěru, že původně nařízený jen sedmidenní pobyt v diagnostickém ústavu nebude dostačující pro provedení nové diagnostiky, na jejímž základě bude možné rozhodovat o další podobě péče o nezletilého.
6. Proti tomuto předběžnému opatření se odvolal diagnostický ústav. Namítl, že i kdyby došlo k návratu nezletilého z Norska, bylo by nařízené předběžné opatření bezpředmětné. Již dříve provedená diagnostika nezletilého zůstávala použitelná. Další pobyt v diagnostickém ústavu by byl pro nezletilého zbytečně zatěžující. Podle odvolání bude nezletilý po návratu potřebovat klidné, stabilní a neutrální prostředí, jež mu diagnostický ústav nemohl zajistit. Předběžné opatření tak podle diagnostického ústavu postrádalo smysl, nebylo schopno naplnit účel zatímní úpravy poměrů a představovalo jen nezákonné prodloužení trvání předchozího předběžného opatření.
7. Napadeným usnesením krajský soud odvolání diagnostického ústavu vyhověl a změnil usnesení okresního soudu č. j. 0 P 131/2016-3964 tak, že se předběžné opatření nenařizuje. Krajský soud tento výrok zdůvodnil tím, že vzhledem k situaci nezletilého, setrvávajícího v zahraničí, a skutečnosti, že diagnostický pobyt již absolvoval, neexistuje naléhavá potřeba zatímní úpravy jeho poměrů a diagnostický ústav by mu navíc neposkytoval prostředí odpovídající jeho potřebě klidu a stability.
8. Ústavní stížnost navrhuje toto usnesení krajského soudu zrušit. Napadené rozhodnutí je podle ústavní stížnosti neplatné, nicotné, nulitní a v rozporu s právem, etickým kodexem i dobrými mravy. Stejně jako dříve vydaná rozhodnutí má být "plné procesních vad" a v příkrém rozporu s právy, zájmy a přáním nezletilého.
9. Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost musí směřovat proti konkrétnímu rozhodnutí nebo jinému zásahu ze strany orgánů veřejné moci, v němž stěžovatel spatřuje porušení svých práv [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podaná ústavní stížnost je pojatá výrazně šířeji - snaží se domoci nápravy nejrůznějších porušení práv nezletilého, potažmo jeho matky, jimž byli dle svého přesvědčení v minulosti vystaveni. Pro toto řízení před Ústavním soudem je však podstatné, že ústavní stížnost navrhuje konkrétně zrušit napadené rozhodnutí krajského soudu. Obsah ústavní stížnosti přitom lze ve vztahu k napadenému rozhodnutí chápat jako nesouhlas s tím, aby byl nezletilý svěřen i na přechodnou dobu do péče jakéhokoli zařízení (ZDVOP nebo diagnostického ústavu).
10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti.
11. Ústavní stížnost má podle svého obsahu a formulace zjevně sloužit k ochraně práv nezletilého J. Za nezletilého ji podala jeho matka jako jeho zákonná zástupkyně. Nezletilý ji tedy nepodal sám, respektive v zastoupení advokátem (což je postup, který Ústavní soud mimořádně připouští, viz nález sp. zn. II. ÚS 1626/22 ze dne 15. 8. 2022). Vzniká tedy otázka, zda byla matka oprávněna za syna ústavní stížnost podat, a případně až poté, zda byla sama řádně zastoupena pro řízení před Ústavním soudem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů. Pokud existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není (zcela) zjevný, lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za něj podal ústavní stížnost. Pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je nicméně třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka. Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost) - tehdy Ústavní soud nepovažuje za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti, a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1438/20 ze dne 30. 6. 2020 a v něm odkazovanou judikaturu Ústavního soudu).
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že práva a zájmy nezletilého a práva a zájmy jeho matky v dané věci mohou být ve vzájemné kolizi. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl už v řízení sp. zn. I. ÚS 389/23 , kde ustanovil nezletilému procesním opatrovníkem Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (ÚMPOD). V nyní projednávané věci však má Ústavní soud za to, že ústavní stížnost je nutno odmítnout z důvodů procesního charakteru. Ustanovení kolizního opatrovníka, který by nezletilého v řízení zastoupil a upřesnil důvody ústavní stížnosti, by tak bylo bezpředmětné.
14. Podstatou ústavní stížnosti totiž je, jak Ústavní soud shrnul výše, nesouhlas s tím, aby musel nezletilý nuceně pobývat v jakémkoli zařízení určeném soudem. Napadá však rozhodnutí, kterým krajský soud změnil rozhodnutí o předběžném opatření, jímž byl nezletilý do takového zařízení svěřen, a to tak, že toto předběžné opatření zrušil. Jinak řečeno, ústavní stížnost napadá rozhodnutí, kterým krajský soud rozhodl právě tak, jak požaduje nezletilý se svou matkou. S napadeným usnesením tak nelze spojit namítané porušení práv nezletilého. Krajský soud nemohl rozhodnout - z hlediska tvrzení v ústavní stížnosti - pro nezletilého příznivěji. Nesouhlas s odůvodněním tohoto rozhodnutí - ústavní stížnost jej označuje za schizofrenní, účelově rozporuplné - samo o sobě nezavdává důvod k přezkumu Ústavním soudem. Z hlediska racionality řízení před Ústavním soudem proto nezletilý zjevně nebyl oprávněn ústavní stížnost proti napadenému usnesení podat (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 946/21 ze dne 4. 5. 2021, bod 14).
15. Co se týče dalších neurčitě vymezených porušení práv nezletilého, potažmo jeho matky, není možné se jim v tomto řízení věnovat. Jak již bylo uvedeno výše, řízení o ústavní stížnosti slouží k přezkumu toho zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele, který stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti dostatečně vymezí. Usnesení krajského soudu, které ústavní stížnost napadá, však práva nezletilého namítaným způsobem porušit nemohlo.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Vzhledem k tomu nepřicházelo v úvahu projednání věci na ústním jednání, jak bylo navrženo v ústavní stížnosti.
17. Součástí ústavní stížnosti, respektive pozdějších podání, bylo několik dalších návrhů, ke kterým se Ústavní soud pro úplnost stručně vyjádří.
18. Ústavní stížnost obsahovala pod rubrikou "nález" další navrhované výroky rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud však není příslušný k rozhodnutí o výplatě příspěvků na dítě, stanovení výživného otci, přiznání náhrady nemajetkové újmy, zahájení trestního stíhání konkrétních osob a veřejného ochránce práv, ani o povinnosti České republiky, respektive konkrétní soudkyně obecného soudu, omluvit se nezletilému za porušení jeho práv.
19. V podání navazujícím na ústavní stížnost matka za nezletilého navrhla zrušit § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu pro jejich rozpor s ústavním pořádkem. Oprávnění stěžovatele navrhovat zrušení ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu je však v řízení o ústavní stížnosti omezeno na ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti [§ 64 odst. 1 písm. e) a § 74 zákona o Ústavním soudu]. Vůči napadeným ustanovením zákona tato podmínka není splněna. Jde proto o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, což představuje důvod pro jeho odmítnutí [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
20. V ústavní stížnosti byla vznesena námitka podjatosti proti soudcům Ústavního soudu Janu Svatoňovi, Pavlu Šámalovi, Jaromíru Jirsovi a Vladimíru Sládečkovi, kteří měli nezletilého podle ústavní stížnosti v předchozím řízení před Ústavním soudem vážně poškodit. Vzhledem k tomu, že žádný z těchto soudců nebyl podle rozvrhu práce členem senátu rozhodujícího o této ústavní stížnosti, námitkou podjatosti se Ústavní soud nezabýval.
21. Několik podání matky také obsahovalo žádost o bezplatné přidělení právního zástupce. Ústavní soud poskytl poučení o možnosti obrátit se na Českou advokátní komoru s žádostí o určení advokáta, čehož nezletilý, znovu v zastoupení svou matkou, využil. Podle sdělení České advokátní komory ze dne 14. 12. 2023, které si Ústavní soud vyžádal, Česká advokátní komora žádosti nevyhověla, protože ani přes výzvu nebyla předložena řádná a úplná žádost o určení advokáta (§ 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), kterou by bylo možno posoudit. Ústavní soud neměl této žádosti jak vyhovět.
22. Podání ze dne 9. 2. 2024 urgovalo vyřízení ústavní stížnosti a obsahovalo návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 1 000 euro. Návrh na přiznání náhrady nákladů byl ostatně obsažen už v ústavní stížnosti. S ohledem na výsledek řízení dospěl Ústavní soud za použití § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu k závěru, že nejde o případ odůvodňující výjimečné přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu