Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele J. R., zastoupeného zákonnou zástupkyní (matkou) J. R., bez právního zastoupení, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 339/2022-2079 ze dne 6. 12. 2022, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Opatrovníkem nezletilého J. R., se pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti vedeném pod
sp. zn. I. ÚS 389/23
jmenuje Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 3/4.
1. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2023 podaným "prostřednictvím" jeho matky (a její datové schránky) se nezletilý navrhovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a pravděpodobně řady dalších rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi.
2. Návrh nezletilého stěžovatele není možné považovat za řádný, jelikož má řadu procesních a obsahových nedostatků [§ 34 ve spojení s § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Stěžovatel zejména není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 téhož zákona) a z návrhu není ani zřejmé čeho se nezletilý vůbec domáhá.
3. Nezletilý stěžovatel nicméně ve svém návrhu uvádí několik podstatných skutečností: Zaprvé, rozhodnutí obecných soudů, proti kterým stěžovatel údajně brojí, se mají týkat jeho pobytu v Diagnostickém ústavu pro mládež v Praze 2, výkonu odpovědnosti obou rodičů nezletilého a násilí ze strany otce. Zadruhé, nezletilý stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva mimo jiné porušuje jeho kolizní opatrovník město Chrudim. Zatřetí, v ústavní stížnosti je uvedeno, že nezletilý a jeho matka opustili území České republiky a zdržují se z důvodu obavy o svůj život a zdraví v Norsku, kde mají žádat o ochranu.
4. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 469 zákona o zvláštních řízeních soudních, a § 892 odst. 3 občanského zákoníku platí, že rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka.
5. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 3304/13
ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález
sp. zn. II. ÚS 485/10
ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 2900/16
ze dne 5. 10. 2016 či usnesení
sp. zn. II. ÚS 455/19
ze dne 13. 9. 2019, bod 11). Existuje-li možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není zjevný na první pohled, lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za něj podal ústavní stížnost; pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je však třeba nezletilému dítěti jmenovat opatrovníka (usnesení
sp. zn. II. ÚS 1438/20
ze dne 30. 6. 2020, bod 9).
6. S ohledem na to, že z podaného návrhu vyplývá, že možnost kolize mezi zájmy nezletilého a zájmy jeho matky existuje (jde zejména o potenciálně projednávanou otázku výkonu rodičovské odpovědnosti), Ústavní soud jmenoval nezletilému opatrovníka schopného účinně hájit jeho zájmy v řízení o ústavní stížnosti. Z důvodu tvrzeného postupu původního kolizního opatrovníka města Chrudim a tvrzeného pobytu nezletilého v Norsku se jeví jako nejvhodnější opatrovník Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který byl o jmenování informován.
7. Vzhledem k tomu, že původní návrh stěžovatele nelze považovat za řádný, bude na jmenovaném opatrovníkovi, aby v další fázi řízení zvážil, zdali je podání ústavní stížnosti v zájmu stěžovatele a případně podal návrh splňující požadavky zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu
11. Ústavní soud předběžná opatření upravující poměry dítěte věcně přezkoumává pouze výjimečně. Jde totiž o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu; jejich účelem je naopak zatímní úprava, která nevylučuje, že ochrana základních práv bude poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 1847/16
ze dne 1. 9. 2016 (N 161/82 SbNU 527)]. Rozhodování o nařízení předběžného opatření, a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny zákonné podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů, a Ústavní soud proto taková rozhodnutí podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [usnesení
sp. zn. III. ÚS 2672/22
ze dne 31. 10. 2022].
12. V obecné rovině zároveň platí, že ve všech rozhodnutích týkajících se dětí musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé [čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, § 135]. Z toho vyplývá, že omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené [nález
sp. zn. I. ÚS 1079/17
ze dne 26. 7. 2017 (N 133/86 SbNU 261), bod 19]. Přechodné odnětí dítěte z péče rodičů musí být považováno jednak za krajní řešení, k němuž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná, jednak za dočasné opatření, které má být ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí. V průběhu řízení je nutné neustále zkoumat, zda jsou stále dány důvody k předběžné úpravě poměrů dítěte, a to v nezměněné podobě, přičemž toto zkoumání je třeba náležitě reflektovat i v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání předběžného opatření [viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1393/17
ze dne 29. 6. 2017 (U 14/85 SbNU 953)].
13. V nyní projednávané věci nezletilého stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o prodloužení trvání uloženého předběžného opatření, ve světle výše shrnutých ústavních požadavků obstojí. Je zřejmé, že opakované prodloužení předběžného opatření mělo zákonný podklad v § 460 zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť řízení ve věci samé bylo zahájeno (viz bod 2 napadeného usnesení odvolacího soudu) a celková doba trvání předběžného opatření nepřesáhla 6 měsíců (v případě stěžovatelem napadeného usnesení opatrovnického soudu se jednalo o dobu od 19. 5. 2022 do 19. 10. 2022); napadené rozhodnutí zároveň bylo vydáno k tomu příslušným opatrovnickým soudem (srov. § 453 téhož zákona).
14. Ústavní stížností napadená rozhodnutí dále nelze považovat za svévolná či zjevně v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého. Obecné soudy totiž ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč podle nich důvody pro nařízení předběžného opatření v době rozhodování dále trvaly. Klíčový je v tomto ohledu závěr odvolacího soudu, že účel sledovaný původním předběžným opatřením dosud nemohl být naplněn v důsledku útěku nezletilého s matkou do Norska. Za situace, kdy je pravděpodobné, že k návratu nezletilého dojde v reálném času v důsledku tzv. návratového řízení, je podle obecných soudů vhodné umístit nezletilého nejdříve do jemu známému prostředí diagnostického ústavu a následně do neutrálního prostředí ozdravovny Les Království (viz body 6-8 napadeného usnesení).
15. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy dostatečně nezjistily a ani řádně nerespektovaly jeho názor stran preference péče matky, lze k tomu uvést následující: Byť povinnost zajistit slyšení nezletilého před vydáním předběžného opatření neplatí absolutně, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně klade důraz na zajištění práva dítěte vyjádřit svůj názor v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Úmluvy o výkonu práv dětí). Názor dítěte, zejména na uspořádání vztahů při péči o ně či styku s ním, je třeba vnímat jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 1708/14
ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617)]. Zejména při opakovaném rozhodování o dalším trvání původního předběžného opatření bezesporu lze z časového hlediska očekávat, nebrání-li tomu závažné překážky, reálnou možnost vyslechnout nezletilé dítě a zjistit bezprostředně jeho názor ve věci, která se ho citelně dotýká [nález
sp. zn. III. ÚS 1265/16
ze dne 19. 6. 2018 (N 114/89 SbNU 723)].
16. V samotné věci stěžovatele je předně třeba uvést, že obecným soudům byl tvrzený názor nezletilého při rozhodování o samotném předběžném opatření znám, uvedl-li odvolací soud v bodě 4 usnesení č. j. 0 P 131/2016-1573, že "[s]oudu bylo doručeno elektronické podání z e-mailové adresy se jménem nezletilého [...], ze kterého, mimo jiné, vyplývá, že nezletilý navrhuje zbavení rodičovských práv svého otce, respektování svého názoru, kterým je přání pobývat v péči matky, neboť pobyt v ústavních zařízeních je pro něj nevhodný a poškozuje ho". Byť takovou komunikaci nezletilého se soudem nelze považovat za plnohodnotnou a bezprostřední ve výše uvedeném smyslu, lze ji jakožto indicii názoru stěžovatele akceptovat zejména s ohledem na jeho pobyt v Norsku a s ním spojenou obtížnost provedení "živého" rozhovoru.
17. Z pohledu porušení základních práv stěžovatele je nicméně podstatné i to, že obecné soudy nejsou stanoviskem nezletilého absolutně vázány, nýbrž je mohou kriticky přehodnotit. Hodnocení zájmů nezletilého vždy přísluší opatrovnickému soudu, který je oprávněn a současně povinen korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli; opatrovnický soud přitom vždy musí přihlížet úměrně k věku dítěte, rozumové a citové vyspělosti, povaze věci, o niž se jedná, jakož i k dalším okolnostem, např. rodinnému zázemí a prostředí (viz nález
sp. zn. II. ÚS 1626/22
ze dne 15. 8. 2022, bod 49).
18. Takové kritické zhodnocení ze strany obecných soudů přitom v nyní projednávané věci fakticky, byť implicitně, proběhlo. Odvolací soud výslovně uvedl, že je třeba, aby nezletilý byl po návratu z Norska umístěn do neutrálního prostředí a aby byl "odfiltrován" od negativního působení matky, jejíž jednání není konstruktivní, a která je vůči svému okolí v opozici, nespolupracovala se školou, neumožňuje nezletilému zdravý vývoj a porušuje tak svoji rodičovskou odpovědnost (viz bod 5 napadeného usnesení). Za logický a srozumitelný lze označit i závěr odvolacího soudu, že původně zamýšlený účel předběžného opatření nebyl v důsledku odjezdu do Norska naplněn, a proto bude třeba proces odborné práce s nezletilým (včetně jeho diagnostiky) zahájit opětovně (viz bod 8 napadeného usnesení).
19. Ústavní soud má za to, že obecné soudy ústavně konformním způsobem dovodily, že v řízení byly osvědčeny okolnosti svědčící o potřebě prodloužení zatímní úpravy poměrů nezletilého, a učinily tak procesně korektně ve vztahu k daným okolnostem. Zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí nevylučují, že v návaznosti na návratové řízení a nové okolnosti vzniklé v průběhu pobytu nezletilého v Norsku bude třeba předběžná opatření přehodnotit. To je ovšem plně v kompetenci opatrovnického soudu; rodiče nezletilého, orgán sociálně-právní ochrany dětí a opatrovník nezletilého v každém případě mohou opatrovnickému soudu kdykoli navrhnout zrušení předběžného opatření v souladu s § 462 zákona o zvláštních řízeních soudních.
20. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že se podrobně nezabýval jednotlivými námitkami nezletilého stěžovatele a jeho matky, jež se týkaly dřívějšího pobytu v diagnostickém ústavu, návratového řízení, či tvrzeného spiknutí institucí České republiky proti stěžovateli a jeho matce. Uvedené námitky jednak nebyly zmíněny v opatrovníkem formulované ústavní stížnosti, jednak ani zjevně nemohly být předmětem řízení o této ústavní stížnosti.
21. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Vladimír Sládeček
předseda senátu