Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Sedlačíka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Polákem, advokátem, sídlem Valová 2357/8, Zábřeh, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024. č. j. 33 Cdo 3482/2023-1334, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2022, č. j. 95 Co 95/2021-1201, a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 2. 2021, č. j. 15 C 68/2010-1046, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně jako účastníků řízení, a ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Kontrolou ČEZ Měření, s. r. o., dne 17. 5. 2007 byl v odběrném místě motorest Skřítek (dále jen "odběrné místo"), které provozuje stěžovatel, zjištěn neoprávněný odběr elektřiny tím, že na elektroměru byly umístěny nesprávné plomby a mělo dojít k zásahu do měřícího zařízení. Ještě téhož dne byl elektroměr demontován a objekt odpojen od elektřiny a až do podání žaloby (22. 3. 2010) byl objekt bez řádných dodávek elektřiny. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že došlo k neoprávněnému odběru elektřiny, a současně považuje přerušení dodávky elektrické energie za protiprávní. Pokud elektroměr neodpovídal požadovaným technickým předpisům, měl být demontován a namontován elektroměr nový. Měly být také bezodkladně obnoveny dodávky elektrické energie. K tomu však nedošlo a stěžovatel byl nucen opatřit si výkonnou elektrocentrálu, aby mohl motorest provozovat i nadále.
2. Stěžovatel se proto domáhal po vedlejší účastnici zaplacení náhrady škody, žalobu však Okresní soud v Děčíně ("okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud") v pořadí třetím - nyní napadeným - rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil pouze ve vyčíslení náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Krajský soud doplnil dokazování k namítané odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu a zjistil, že stěžovatel odebíral elektrickou energii neoprávněně. Společnost ČEZ Měření, s. r. o., která vystupovala na základě plné moci za vedlejší účastnici, mu následně vyčíslila škodu vzniklou neoprávněným odběrem. Stěžovatel však náhradu škody neuhradil a uvedl do provozu pronajatou elektrocentrálu. Krajský soud konstatoval, že pro vznik odpovědnosti za škodu se vyžaduje splnění základních předpokladů odpovědnosti, a to porušení povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a neexistence okolností vylučujících odpovědnost a předvídatelnost škody. Jelikož vedlejší účastnice stěžovateli přerušila dodávku elektrické energie dne 17. 5. 2007, zatímco škodu za neoprávněný odběr mu vyčíslila teprve (nejpozději) dne 19. 6. 2007, až do splatnosti závazku stěžovatele k náhradě škody postupovala v rozporu s ustanoveními zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), ve znění účinném do 3. 7. 2009. Nájem náhradního zdroje elektrické energie však započal až 22. 6. 2007, tj. v době, kdy vedlejší účastnice již nepostupovala protiprávně. Důvodem potvrzení rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí žaloby byl tedy nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejší účastnice a vznikem škody.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
5. Stěžovatel namítá, že vydané rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.
Odůvodnění napadeného rozsudku vykazuje tak vážné nedostatky, že dosahují intenzity zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nesouhlasí se závěrem soudů, které mezi vznikem škody a jednáním vedlejší účastnice neshledaly příčinnou souvislost, a také se závěrem, že vedlejší účastnice v době vzniku škody nejednala protiprávně. Tvrdí, že vedlejší účastnice stěžovateli namontovala měřící zařízení, které neodpovídá zákonnému požadavku certifikace měřícího zařízení. I v případě objektivní odpovědnosti odběratele je dle stěžovatele nutné prokázat bezvadný stav zařízení v době jeho instalace do odběrného místa, přičemž toto důkazní břemeno leží na vedlejší účastnici.
Obecné soudy se nezabývaly otázkou, v jaké fázi nakládání s elektroměrem došlo skutečně k jeho poškození, a aplikací ustanovení o objektivní odpovědnosti přenesly důkazní břemeno na stěžovatele. Rozhodnutí soudů navíc vychází z extenzivního výkladu zákonných ustanovení upravujících právo provozovatele distribuční soustavy na omezení dodávek elektrické energie, neboť pro odpojení dodávek elektrické energie považují za dostačující i pouhé podezření na neoprávněný odběr.
6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zčásti návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud předně konstatuje, že mu stěžovatel předložil ústavní stížnost, v níž poněkud nekonzistentně petitem i označením ústavní stížnosti požaduje zrušení výlučně rozsudku krajského soudu. Následně v odůvodnění však výslovně napadl všechna tři rozhodnutí, tedy rozsudky okresního a krajského soudu i usnesení Nejvyššího soudu. Ačkoli dále uvádí, že vydané rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, neoznačuje, které z rozhodnutí má na mysli. Pokračuje-li, že odůvodnění napadeného rozsudku vykazuje vážné nedostatky, opět není zřejmé, ke kterému rozsudku se jeho výhrady vztahují. Ústavní soud nicméně dle skutečného obsahu ústavní stížnosti a dle použité argumentace (ač ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, které stěžovatel nadto ani nedoložil, velmi úsporné) shledal, že cílí na všechna tři označená rozhodnutí, a v tomto rozsahu se věcí zabýval.
9. Nejvyšší soud v posuzované věci odmítl dovolání stěžovatele, neboť nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. K tomu je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
10. Pokud jde o samotné usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel na důvody odmítnutí jeho dovolání v ústavní stížnosti reaguje pouze sporadicky, nijak nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, a pouze opakuje námitky, které již uplatnil před okresním, krajským i Nejvyšším soudem a namítá vady odůvodnění. Měl-li však skutečně za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu, bylo na něm, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnil, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat, protože není úkolem Ústavního soudu domýšlet namísto stěžovatele, v jakém ohledu by napadené rozhodnutí mohlo porušovat jeho základní práva.
Jde-li o tvrzené nedostatky odůvodnění, Ústavní soud shledal, že dovolací soud stěžovateli vysvětlil, že na jím předložených otázkách rozhodnutí krajského soudu postaveno nebylo. Přitom uvedl, že není-li dovoláním relevantně napaden právní závěr resp. současně všechny právní závěry, na nichž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nevymezil-li tedy stěžovatel ve vztahu k závěru, který byl pro rozhodnutí krajského soudu rozhodující, žádnou právní otázku, nemohlo být jeho dovolání úspěšné.
Nejvyšší soud se nicméně vyjádřil i k dalším námitkám stěžovatele s tím, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, přičemž samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Rovněž uvedl, proč hodnocení důkazů odvolacím soudem neshledal v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry a proč skutkové zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nepovažuje za nesprávné či neúplné.
11. Ústavní soud přitom akceptuje závěry obecných soudů, že byla naplněna skutková podstata neoprávněného odběru elektrické energie, neboť v odběrném místě došlo k neoprávněnému zásahu do měřícího zařízení a následný odběr byl v důsledku přetočení číselníku elektroměru zaznamenán s chybou ve prospěch stěžovatele. Přerušit dodávky mohla vedlejší účastnice až tehdy, kdy stěžovateli vyčíslila škodu a ten ji nezaplatil. Do té doby postupovala protiprávně. To však nic nemění na skutečnosti, že v době, kdy si stěžovatel opatřil elektrocentrálu a měla mu vzniknout škoda, již vedlejší účastnice k přerušení dodávek oprávněna byla a nepostupovala tedy protiprávně, neboť stěžovateli již škodu vyčíslila a on ji nezaplatil.
12. V této souvislosti je zjevně nedůvodná námitka, že rozhodnutí soudů vychází z extenzivního výkladu práv provozovatele distribuční soustavy na omezení dodávek elektrické energie i v případě pouhého podezření na neoprávněný odběr. Jak bylo uvedeno výše, krajský soud naopak označil postup vedlejší účastnice za protiprávní, neboť přerušila dodávky, aniž by je následně po odstranění příčiny neoprávněného odběru (výměnou elektroměru) opětovně obnovila.
13. Ústavní soud závěrem připomíná, že mu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině přitom zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal a přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy totiž svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a srozumitelně i logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je považovat za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem Ústavní soud neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutkový stav a právní názor, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
14. Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností dospěl Ústavní soud, vázán právními závěry obsaženými v plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, k závěru, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ani soudu krajského a okresního ústavněprávní výhrady. Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je přitom z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé. Ústavní soud při rozhodování obecných soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu