USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. se sídlem v Děčíně IV - Podmokly, Teplická 874/8 (identifikační číslo osoby 247 29 035), zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované ČEZ, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444 (identifikační číslo osoby 452 74 649), zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení 86 727 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 68/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2022, č. j. 95 Co 95/2021-1201, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované a vedlejší účastnici na straně žalované 9.229,88 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Radka Pokorného, advokáta.
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2021, č. j. 15 C 68/2010-1046, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 86 727 Kč (s příslušenstvím) z titulu náhrady škody. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 14. 3. 2022, č. j. 95 Co 95/2021-1201, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve vyčíslení náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování k namítané odpovědnosti žalované za škodu, dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce odebíral elektrickou energii od žalované v odběrném místě Motorest Skřítek.
Dne 17. 5. 2007 přistoupila žalovaná k odpojení elektroměru a jednala se žalobcem o náhradě škody, neboť v odběrném místě byl zjištěn neoprávněný odběr elektřiny; za žalovanou vystupovala na základě plné moci ze 6. 9. 2006 společnost ČEZ Měření s.r.o. Ta dopisem z 13. 6. 2007 žalobci vyčíslila škodu vzniklou neoprávněným odběrem (dle vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě) na 241 680 Kč a náklady v této souvislosti vynaložené na 36 929 Kč. Dopis s vyčíslením škody byl zástupkyni žalobce JUDr.
Jitce Dolečkové, advokátce, doručen nejpozději dne 19. 6. 2007. Žalobce náhradu škody doposud neuhradil. Protože žalovaná přerušila dodávku elektrické energie do odběrného místa Motorest Skřítek, byla zde 22. 6. 2007 uvedena do provozu elektrocentrála, kterou si žalobce pronajal od TERRAMET spol. s r.o.; elektrocentrála byla žalobci dodána na vyzkoušení po dobu dvou měsíců a dne 23. 8. 2007 si ji žalobce od pronajímatele odkoupil za 245 000 Kč (+ DPH). Za pronájem elektrocentrály žalobce zaplatil nájemné 71 400 Kč (2krát 35 700 Kč) a za dopravu 15 327,20 Kč. Po stránce právní odvolací soud nejdříve připomněl, že pro vznik odpovědnosti za škodu podle § 373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), se vyžaduje splnění základních předpokladů odpovědnosti, a to porušení povinnosti vyplývající ze závazkového vztahu, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a neexistence okolností vylučujících odpovědnost a předvídatelnost škody.
Jelikož žalovaná žalobci přerušila dodávku elektrické energie dne 17. 5. 2007, zatímco škodu za neoprávněný odběr elektrické energie mu vyčíslila až (nejpozději) dne 19. 6. 2007, dospěl odvolací soud k závěru, že v době od 17. 5. 2007 do 20. 6. 2007, kdy nastala splatnost závazku žalobce k náhradě škody, postupovala v rozporu s ustanoveními § 25 odst. 4 písm. d) bod 5 a § 25 odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), ve znění účinném do 3.
7. 2009 (dále jen „energ. zák.“). Odvolací soud připustil i vznik škody související s nájmem elektrocentrály, ale protože nájem náhradního zdroje elektrické energie započal až 22. 6. 2007, tj.
v době, kdy žalovaná již nepostupovala protiprávně, shledal, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobce (od 21. 6. 2007 došlo k přerušení příčinné souvislosti). Od 22. 6. 2007 nebylo příčinou nájmu náhradního zdroje elektrické energie protiprávní jednání žalované, nýbrž rozhodnutí žalobce, který hodlal objekt i nadále provozovat ke svému účelu. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani to, pokud by právní vztah týkající se nájmu elektrocentrály žalobce navázal v době, kdy žalovaná jednala protiprávně, protože rozhodnutí žalobce o dalším zachování provozu objektu byly na žalované nezávislé, resp. konkrétní majetkové důsledky projevující se v platebních povinnostech žalobce (nájemné či platba dopravy) byly vyvolány bezprostředně tím, jaký smluvní vztah byl mezi žalobcem a dodavatelem stroje uzavřen.
Žalovaná nemůže odpovídat za to, že si žalobce vybral konkrétního dodavatele s konkrétním nájemným, odlišnými smluvními podmínkami a bez dopravného. Z uvedeného důvodu se odvolací soud bližšími okolnostmi právních vztahů mezi žalobcem a dodavatelem elektrocentrály před počátkem nájmu nezabýval. Odvolací soud se vypořádal s četnými výhradami žalobce k provedenému dokazování. Odvolací soud žalobu na náhradu škody zamítl pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na otázkách hmotného práva, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny, konkrétně: a) „zda je pro rozhodnutí o tom, zda se odběratel elektrické energie (žalobce) dopustil neoprávněného odběru elektřiny dle ust.
§ 51 odst. 1 písm. f) bod 3 e. z., nezbytné prokázání, že v daném odběrném místě byl provozovatelem distribuční nebo přenosové soustav nainstalován elektroměr (měřicí zařízení) v souladu s právními i technickými předpisy“ a b) „zda je pro rozhodnutí o tom, zda se odběratel elektrické energie (žalobce) dopustil neoprávněného odběru elektřiny dle ust. § 51 odst. 1 písm. f) bod e. z., dostačující, pokud dodavatel elektrické energie prokazuje chybu spotřeby elektřiny ve prospěch odběratele pouze doložením odečtených hodnot spotřeby elektřiny v různých obdobích a jejich porovnáním, aniž by učinil další tvrzení ve vztahu k používaným spotřebičům v odběrném místě v jednotlivých obdobích“.
Přípustnost dovolání je podle dovolatele dána i tím, že otázky c) „zda je porušením zásady rovného postavení účastníků občanského soudního řízení poskytnutí účastníkům řízení odlišně dlouhé lhůty k doplnění tvrzení a důkazních návrhů“, d) „zda je porušením zásady předvídatelnosti postupu odvolacího soudu a zásady rovnosti účastníků řízení, pokud účastníka řízení (žalobce) vyzve k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, nevypořádá se s jeho žádostí o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a důkazních návrhů a dokazování ve věci ukončí, přestože druhého účastníka řízení vyzve k doplnění tvrzení a důkazních návrhů několik měsíců před nařízením odvolacího jednání, kdy mu k tomu současně poskytne dodatečnou soudcovskou lhůtu“ a e) „zda lze napadené rozhodnutí považovat za přezkoumatelné, pokud se v něm odvolací soud nevypořádal s námitkou žalobce, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný“ řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxe dovolacího, potažmo Ústavního soudu.
Dovolávaje se rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, žalobce připomíná, že elementární podmínkou pro aktivaci objektivní odpovědnosti za stav elektroměru je prokázání, že elektroměr byl v daném odběrném místě nainstalován řádně proškolenou osobou, a že v době instalace odpovídal právním a technickým normám. Má za to, že odvolací soud pochybil, odmítl-li (pro údajnou nadbytečnost) zjišťovat stav elektroměru v době jeho instalace. Je přesvědčen, že se neoprávněného odběru nedopustil.
Neoprávněný odběr mu nebyl – s ohledem na neprokázání dostatečné certifikace měřícího zařízení a jeho stavu v době jeho instalace v odběrném místě – náležitě prokázán (resp. v řízení nebylo tvrzeno a prokázáno, že měřicí zařízení vykazuje chybu spotřeby ve prospěch odběratele). Odvolací soud nepřijatelně přenesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní na něho, ačkoli je to žalovaná, kdo se námitkou neoprávněného odběru podané žalobě bránil; měla by tudíž skutečnosti podstatné pro posouzení naplnění některé skutkové podstaty neoprávněného odběru tvrdit a prokazovat.
Připomíná, že „přiměřenost či nepřiměřenost rozložení důkazního břemene mezi účastníky je nutno chápat nejen v rovině hmotněprávní, tedy které skutečnosti musí za účelem úspěchu ve sporu bezpečně prokázat ten který z účastníků řízení, ale uvedené hledisko je nutné aplikovat především v rovině procesní, tedy v reálné možnosti uplatnění tohoto práva“. Zásada rovného postavení účastníků řízení i zásada předvídatelnosti soudního postupu byla podle dovolatele narušena také tím, že se odvolací soud nevypořádal s jeho žádostí o poskytnutí lhůty k doplnění důkazních návrhů (a lhůta mu bez patřičného vysvětlení poskytnuta nebyla), přestože žalovaná dostala k doplnění tvrzení a důkazů lhůtu 14 dní.
Nadto důkazy byly hodnoceny zcela zjevně pouze ve prospěch žalované. Ve vztahu k otázkám, které formuloval pod písmeny c) až e) dovolatel s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 namítl porušení rovnosti účastníků řízení. K doplnění dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 26. 4.
2023, dovolací soud nepřihlížel, neboť bylo doručeno po uplynutí lhůty pro podání dovolání. Žalovaná a vedlejší účastnice ve společném obsáhlém vyjádření navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Podle jejich názoru na žalobcem formulovaných otázkách napadené rozhodnutí nespočívá. Nadto dovolací námitky směřují především proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při právním posouzení vycházel, kdy žalobce prosazuje vlastní hodnocení provedených důkazů a následně dovozuje odlišné skutkové závěry.
Odvolací soud věc posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Spojuje-li žalobce přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015). Na otázce ad a) napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a žalobcem tvrzenou škodou, takže odpovědnost žalované za škodu je vyloučena. Důvodem nájmu náhradního zdroje elektrické energie od 22.
6. 2007 nebylo protiprávní jednání žalované, ale rozhodnutí žalobce provozovat objekt („Motorest Skřítek“). Zda existuje příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaného subjektu, je skutkové zjištění. Právní je posouzení, mezi kterými skutečnostmi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat; v tomto směru dovolatel žádnou právní otázku nevymezil. V rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
48/2006, Nejvyšší soud dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka řádného vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř.). Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním relevantně napaden, popř. není-li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013, nebo jeho usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010). V nyní posuzované situaci, kdy jeden ze závěrů, který sám o sobě postačuje, aby žaloba na náhradu škody byla zamítnuta (absence příčinné souvislosti), nebyl dovoláním relevantně zpochybněn (resp. nebyl otevřen dovolacímu přezkumu), nemůže přípustnost dovolání založit dovolací námitka zpochybňující druhý z právních závěrů, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a to že žalovaná po 22. 6. 2007 právní povinnosti neporušila.
Případná nesprávnost řešení otázky porušení povinnosti žalované, by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu. Otázka ad b) není otázkou hmotného práva, jak prezentuje dovolatel, nýbrž jejím prostřednictvím dovolatel vytýká nesprávnost, resp. neúplnost skutkového zjištění, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel (namítá, že dodavatel elektrické energie prokazoval chybu spotřeby elektřiny ve prospěch odběratele nedostatečně pouze doložením odečtených hodnot spotřeby elektřiny v různých obdobích a jejich porovnáním, aniž by učinil další tvrzení ve vztahu k používaným spotřebičům v odběrném místě v jednotlivých obdobích).
Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o.
s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou – jak tvrdí dovolatel – znaky libovůle. Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje, že v řízení nebylo prokázáno, že v odběrném místě (objekt „Motorest Skřítek“) došlo k neoprávněnému odběru elektrické energie, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.
9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná. V souvislosti s otázkami ad c) až e), které dovolatel označuje za otázky procesního práva, dovolatel nezpochybnil žádný právní závěr, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno (nejde o správnost či nesprávnost právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř.), odvolacímu soudu pouze vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nadto nelze přehlédnout, že dovolatel avizuje rozpor řešení otázek ad c) až e) s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž by tuto judikaturu identifikoval (nelze tudíž logicky vzato jím namítaný rozpor ověřit).
Odkazuje-li dovolatel v tomto směru na nálezy Ústavního soudu, jsou jeho odkazy nepřiléhavé, neboť se vztahují se k odlišným skutkovým i procesním situacím. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS
14/17 se týkal případu důkazní nouze žalobce (pacienta) ve sporu o náhradu škody s poskytovatelem zdravotních služeb, který porušil povinnost vést řádnou zdravotnickou dokumentaci, a Ústavní soud v něm dal prostor obecným soudům ke zvážení důvodu pro obrácení důkazního břemene; v nyní souzené věci není pro „obrácení důkazního břemene“ žádný důvod. V nálezu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1457/13, se Ústavní soud vyjadřoval k požadavku na odůvodnění rozhodnutí v situaci, kdy se žalobce domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zaplacením žalované částky bez právního důvodu.
Zobecnitelné je z něho toliko, že neúplné a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecného soudu je zásahem do účastníkova práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14-2, se vyjadřuje k náhradám dle restitučních zákonů a obecně z něho lze dovodit pouze to, že z práva účastníků řízení na spravedlivý proces plyne povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí, konkrétně, že se musí v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s relevantními námitkami účastníků řízení a nesmí ignorovat argumenty, které jsou pro výsledek řízení klíčové.
V nálezu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19, se Ústavní soud zabýval problematikou opomenutých důkazů a otázkami spojenými s požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí v případě tzv. bagatelních věcí, v nichž nelze podat odvolání. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že požadavkům kladeným citovanými nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1457/13, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19, odvolací soud při odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhověl; jeho rozhodnutí není nepřezkoumatelné, neboť z něho je zřejmé, na základě jakých úvah ke svým závěrům dospěl.
Stran důkazního břemene lze doplnit, že předmětem tohoto řízení není náhrada škody, kterou žalobce způsobil žalované neoprávněným odběrem elektrické energie, nýbrž nárok žalobce na náhradu škody, kterou mu měla způsobit protiprávním jednáním (přerušení dodávky elektrické energie) žalovaná. Uplatnil-li žalobce tento nárok, je povinen prokázat jednotlivé znaky nárokové normy, tj. protiprávní jednání žalované, vznik škody a příčinnou souvislost. Žalobci se nepodařilo prokázat příčinnou souvislosti mezi (protiprávním) jednáním žalované a vzniklou škodou, a již z toho důvodu nemohl být v řízení úspěšný.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 7. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu