Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti a) MUDr. Igora Piňose, CSc., b) Mgr. Pavla Janíka, c) Michaely Strobl a d) Gabriely Wyss-Strobl, zastoupených Mgr. Jitkou Piňosovou, LL.M., advokátkou, se sídlem Široká 25/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025, č. j. 30 Cdo 981/2025-178, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2024, č. j. 18 Co 248/2024-133, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé podali proti vedlejší účastnici žalobu na náhradu škody, kterou jim podle nich způsobila svým nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci.
2. Obvodní soud jejich žalobu zamítl (I. výrok) a každému z nich jednotlivě uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady prvostupňového řízení (II. výrok).
3. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (II. výrok).
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí městského soudu odmítl - a to jako vadné ve vztahu k jeho I. výroku a jako nepřípustné vůči jeho II. výroku (I. výrok). Nejvyšší soud zároveň uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč (II. výrok).
5. Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu.
6. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelů porušují jejich práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 4) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6).
7. Proti výrokům o věci samé stěžovatelé vznesli tyto námitky: a) Obecné soudy chybně rozhodly, že nakládání s majetkem, který stát svěřil k hospodaření státnímu podniku (Státní statek Valtice, s. p., v likvidaci), není výkonem veřejné moci ani úředním postupem. Tím soudy stěžovatelům zabránily, aby se domohli odškodnění od vedlejší účastnice, která skrze státní podnik uplatňuje veřejnou moc a maří uspokojení jejich restitučního nároku. b) Restituční řízení není ani po více než 30 letech ukončeno, ačkoli v něm jde o relativně jednoduchý restituční nárok. Soudy v řízení nezohlednily některé podstatné okolnosti a k jejich nároku se postavily formálně, formalisticky a v rozporu s účelem restitučního zákonodárství a judikaturou Ústavního soudu.
8. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatelé nevznesli žádné námitky.
9. Ústavní soud se zabýval ústavní stížností pouze ve vztahu k výrokům o věci samé - tedy výrokům I napadených rozhodnutí. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatelé v ústavní stížnosti nic nenamítali.
10. Napadená rozhodnutí o věci samé se zakládají na odlišných rozhodovacích důvodech. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů z formálních důvodů a jejich argumentací se nezabýval. Městský soud se naopak jejich odvoláním zabýval věcně a jejich argumentaci označil za nedůvodnou.
11. Ústavní soud tak nejprve posuzoval ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a v návaznosti na to se zabýval ústavní stížností ve vztahu k rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu o věci samé je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [část III.1] a vůči rozhodnutí městského soudu o věci samé je ústavní stížnost nepřípustná [část III.2]. III. 1 Ústavní stížnost vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu o věci samé
12. Nejvyšší soud odmítne dovolání obsahující vady, které nebyly odstraněny v dovolací lhůtě a kvůli nimž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu).
13. Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání stěžovatelů proti výroku městského soudu o věci samé tyto vady obsahovalo. Stěžovatelé podle něj řádně nevymezili dovolací otázku a předpoklad přípustnosti a nesplnili ani další požadavky, které zákon na dovolání klade (strana 2 až 3 jeho rozhodnutí).
14. Pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné, Ústavní soud se nezabývá podstatou věci, ale tím, zda dovolání bylo či nebylo vadné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3151/17 , bod 15; III. ÚS 4045/16, bod 20,
II. ÚS 3876/13 , bod 13).
15. Stěžovatelé závěr o vadnosti jejich dovolání nijak nezpochybňují. V ústavní stížnosti neodkazují na žádnou pasáž dovolání, která by požadované náležitosti obsahovala, a ani netvrdí, že by je v dovolání uvedli. Jejich ústavní stížnost je založena na argumentaci, že jsou věcné závěry obecných soudů chybné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu však nestojí na tom, že je argumentace stěžovatelů nedůvodná, ale na tom, že jejich dovolání nesplňuje předpoklady pro to, aby se touto argumentací vůbec mohl věcně zabývat. Stěžovatelé však toto posouzení opomíjí a nic proti němu nenamítají.
16. Ústavní soud na základě uvedeného tedy shrnuje, že je ústavní stížnost vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu o věci samé zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. III.2 Ústavní stížnost vůči rozhodnutí městského soudu o věci samé
17. Stěžovatel je před podáním ústavní stížnosti obecně povinen vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Pokud tak neučiní, Ústavní soud obvykle odmítne jeho ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
18. Aby stěžovatel požadavek na vyčerpání procesních prostředků splnil, musí je podle judikatury Ústavního soudu uplatnit řádně a včas. Pokud tedy stěžovatel podá vadné dovolání, kterým se Nejvyšší soud nemůže zabývat věcně, stěžovatel tento požadavek nesplnil. Postrádalo by smysl, pokud by stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti museli podat opravné prostředky, ale nemuseli tak učinit řádně a včas (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 60, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1729/21 , bod 11; I. ÚS 3113/20, bod 14).
19. Za těchto okolností by se Ústavní soud mohl věcně zabývat ústavní stížností pouze tehdy, (1) pokud by svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů a byla podána do jednoho roku od vzniku skutečnosti, která je jejím předmětem, nebo (2) pokud by proti napadenému rozhodnutí běželo řízení o opravném prostředku, v němž dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelům vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Žádná z těchto situací však nenastala, což ostatně netvrdí ani sami stěžovatelé.
20. Ústavní soud tedy shrnuje, že vůči výroku rozhodnutí městského soudu o věci samé je ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelé totiž ve vztahu k tomuto výroku nepodali řádné dovolání, a nesplnili tak povinnost vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
21. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl - a to jako zjevně neopodstatněnou vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu o věci samé [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část III.1] a jako nepřípustnou vůči rozhodnutí městského soudu o věci samé [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona a část III.2].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu