Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Prokeše, zastoupeného Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem, sídlem Nové sady 996/25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, č. j. 25 Cdo 708/2022-386, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2021, č. j. 17 Co 244/2020-354, rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 10. 2020, č. j. 7 C 149/2018-295, a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. 11. 2020, č. j. 7 C 149/2018-300, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 7, 10, 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 2, 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ("okresní soud") nyní napadeným rozsudkem ze dne 7. 10. 2020 č. j. 7 C 149/2018-295, ve spojení s usnesením ze dne 5. 11. 2020 č. j. 7 C 149/2018-300, zamítl žalobu stěžovatele, podle níž měli být žalovaní (jež jsou vzájemně ve vztahu pojistitele a pojištěného ve smyslu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku) povinni zaplatit mu částku 1 995 733 Kč. Okresní soud rovněž zamítl žalobu ohledně požadovaného úroku z prodlení. Uvedeného plnění se stěžovatel domáhal z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena při dopravní nehodě, která je v napadených rozhodnutích podrobně specifikována. Okresní soud nicméně dospěl k závěru, že pojištěný sice (zjednodušeně řečeno) nedal stěžovateli přednost v jízdě, nicméně tato okolnost byla způsobena zcela nepřiměřenou rychlostí stěžovatele, kterou jel na své motorce, čímž stěžovatel nejen porušil svoje povinnosti řidiče, ale také pojištěnému v podstatě znemožnil, aby bezpečně projel křižovatkou, respektive aby mohl dát stěžovateli přednost v jízdě. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ("které krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť to částečně směřovalo do výroku o náhradě nákladů řízení, když v tomto rozsahu je možnost podat dovolání ze zákona vyloučena, stejně jako je možnost podání dovolání vyloučena ve vztahu k výrokům odvolacího soudu, které se týkají plnění nepřevyšujícího zákonem vymezený majetkový cenzus. Hlavním důvodem odmítnutí stěžovatelova dovolání byla ovšem jeho nepřípustnost, neboť stěžovatel. Dovolání totiž nesměřovalo proti právnímu posouzení věci krajským soudem, nýbrž proti skutkovým závěrům, jejichž (ne)správnost stěžovatel jako dovolatel odvozoval od vlastního posouzení skutkového stavu, čímž se však domáhal přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž soudy nižších stupňů vyšly, což ale není možné.
Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy nižších stupňů spor mezi stěžovatelem a žalovanými posoudily správně i s ohledem na to, že pojištěný při řízení motorového vozidla oprávněně vycházel z principu omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je předpoklad, že účastník silničního provozu může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích. Podle Nejvyššího soudu nelze směšovat objektivní odpovědnost provozovatele za škodu a odpovědnost, kterou je nutno aplikovat na skutkové okolnosti nyní posuzovaného nehodového děje, když soudy nižších stupňů správně posuzovaly zavinění nehodového děje z pohledu jednotlivých řidičů (tzn. pojištěného a stěžovatele) a správně nevycházely z principu objektivní odpovědnosti provozovatele.
Nejvyšší soud sice stěžovateli přisvědčil, že při nehodovém ději je skutečně zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, přestože měl dát přednost v jízdě řidiči na hlavní silnici, ovšem od tohoto principu je možno se podle judikatury odchýlit, když například řidič jedoucí po hlavní silnici překročením rychlostního limitu druhému řidiči přijíždějícímu z vedlejší silnice prakticky znemožní dát přednost v jízdě.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především nesouhlasí s východiskem obecných soudů, že v převážné míře odpovídá za vznik nehodového děje, a proto mu nenáleží náhrada újmy nebo škody. Tím bylo zasaženo nejen do jeho osobnostní sféry, ale také do práva na ochranu majetku. Sám Nejvyšší soud pak v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení podle stěžovatele odkazuje na údajně nepřiléhavá rozhodnutí, která se týkala například toho, že jeden z účastníků silničního provozu nebyl připoután bezpečnostním pásem, anebo toho, že sražená chodkyně byla oblečena do nevhodně tmavého oblečení. Obecné soudy se podle stěžovatele rovněž nepřípadně odchýlily od názoru, že primární povinností při řízení motorového vozidla je povinnost dát přednost v jízdě [v této souvislosti stěžovatel odkazuje například na rozsudek ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 25 Cdo 553/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz]. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici podle stěžovatele nezaniká jen v důsledku toho, že takový řidič jede nedovolenou rychlostí. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, odmítl-li se Nejvyšší soud zabývat jeho odkazy na judikaturu jen proto, že se týkají odpovědnosti provozovatele. Obecné soudy se prý rovněž nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, když zejména jednostranně vycházely ze znaleckého posudku Ing. Mrázka, který jej zpracovával na základě žádosti policejního orgánu; dostatečně se naopak nezabývaly posudkem Ing. Tesaře, který jej vyhotovil na žádost stěžovatele. Obecné soudy nevyřešily rozpory mezi oběma znaleckými posudky, zvláště v otázce určení střetové rychlosti stěžovatele, a nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek. Obecné soudy rovněž ignorovaly popis, kterým svědci nehodového děje popisovali pohyb pojištěného na křižovatce předtím, než došlo k nehodovému ději. Obecné soudy údajně postupovaly v rozporu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, též ohledně povinnosti stěžovatele nahradit náklady řízení, které určily podle peněžité částky, které se stěžovatel žalobou domáhal. Měly totiž údajně vycházet z náhradní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč, vztahující se ke sporům při zásahu do osobnostních práv.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji působnost vykonává též tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů a jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí primárně obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze následně přezkoumáno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně souladný [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06 ].
8. Z těchto důvodů se při posuzování opodstatněnosti nyní posuzované ústavní stížnosti zaměřil Ústavní soud na otázku, zda výklad práva podaný soudy je ústavně souladný. Přitom platí, že jde-li o výklad a použití předpisů podústavního práva, lze jej hodnotit jako neústavní pouze tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. jenž odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ]. Žádný takový vadný postup ale Ústavní soud ve věci stěžovatele nezjistil.
9. Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že stěžovatel v ústavní stížnosti do jisté míry jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Stěžovatel přitom setrvává na svém hodnocení věci, aniž by ovšem na závěry obecných soudů náležitě reagoval. V napadených rozhodnutích je přitom zřetelně vysvětleno, že i v daném případě se uplatní obecné pravidlo, že primární povinností řidiče motorového vozidla je dát přednost v jízdě, a pokud příslušný řidič takovou povinnost nesplní, zpravidla odpovídá za nehodový děj, pokud k němu důsledku v důsledku porušení této povinnosti dojde. Z tohoto základního východiska byla ovšem dovozena výjimka za situace, kdy účastník silničního provozu, jedoucí po hlavní silnici, svým chováním (například zcela nepřiměřenou rychlostí) znemožní druhému účastníku silničního provozu, aby svou povinnost dát přednost v jízdě mohl řádně provést. Tak tomu bylo právě i v této věci a soudy na základě znaleckých závěrů a výpovědí svědků vysvětlily, že pojištěný za dané situace nemohl dost dobře odhadnout, že křižovatkou již nemůže projet, aniž by nedošlo ke střetu s motorkou řízenou stěžovatelem. Z výpovědí svědků se totiž podává, že pojištěný sice před křižovatkou zastavil, aby naplnil svou povinnost dát přednost v jízdě, nicméně poté do křižovatky vjel, protože nemohl počítat s tím, že stěžovatel pojede do té míry nepřiměřenou rychlostí (ve stěžovatelově případě se jednalo o překročení rychlosti zhruba o 80 %). Ostatně z toho důvodu, jak popsali i příslušní svědci, se pojištěný při vjezdu do křižovatky začal chovat poněkud nejistě.
10. Ústavní soud dále uvádí, že neobstojí stěžovatelův argument, že Nejvyšším soudem odkazovaná judikatura není pro jeho případ dostatečně přiléhavá, neboť se týká odlišného průběhu jiného nehodového děje (například šlo o porušení povinnosti účastníka silničního provozu být při jízdě připoután bezpečnostním pásem). Je totiž samozřejmé, že prakticky každý nehodový děj je svým způsobem jedinečný, a proto Nejvyššímu soudu nelze vytýkat, vysvětluje-li závěry svého rozhodnutí na toliko obdobném skutkovém ději, který byl základem jiného jeho (předchozího) rozhodnutí. Podstatné však je, že závěry převzaté z jiného rozhodnutí jsou natolik zobecnitelné, aby byly použity i na okolnosti řešeného případu jiného, což zde bylo splněno.
11. Neobstojí rovněž argument stěžovatele, že obecné soudy dostatečně nevysvětlily, proč vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného z podnětu policejního orgánu při vyšetřování stěžovatelovy nehody, a nikoli ze znaleckého posudku, který pro účely soudního řízení nechal vypracovat stěžovatel. K této okolnosti totiž například sám okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku (srov. odst. 6) vysvětlil, že i kdyby vyšel z toho, že popis nehodového děje, včetně střetové rychlosti, je stěžovatelem osloveným znalcem popsán přesněji oproti popisu, z něhož vyšel znalec oslovený policejním orgánem, ani tato okolnost by nemohla nic změnit na tom, že stěžovatel se blížil ke křižovatce zcela nepřiměřenou rychlostí, což ani posudek, jehož závěrů se stěžovatel dovolává, ve svém důsledku nezpochybňuje. Jinak řečeno, i posudek, který byl vypracován stěžovatelem osloveným znalcem, potvrzuje východisko, že stěžovatel jel nepřiměřeně rychle, z čehož obecné soudy i na základě jiných jimi provedených důkazů (například z výpovědí svědků) dovodily, že stěžovatel svým chováním výrazně omezil, ne-li znemožnil, aby pojištěný mohl dostát své povinnosti dát mu přednost v jízdě.
12. Uvádí-li stěžovatel, že již okresní soud v jeho věci nesprávně stanovil výši náhrady nákladů řízení, kterou musí stěžovatel hradit, když měl vycházet nikoliv z tarifní hodnoty sporu, odvozené od stěžovatelem požadované částky, ale jen z náhradního kritéria, je třeba konstatovat, že se stěžovatel v odvolacím řízení domáhal aplikace § 150 o. s. ř. Je proto otázkou, zda stěžovatel v rámci odvolacího řízení svoji námitku ohledně náhradní tarifní hodnoty uplatnil, neboť by bylo v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, pokud by Ústavní soud byl první soudní instancí, která by se měla eventuální aplikací náhradního tarifního kritéria ve věci stěžovatele zabývat.
13. Nadto je vhodné uvést, že stěžovatelův případ se od jím odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 odlišuje, neboť v daném případě soud zdůraznil složitost určení výše odškodnění (srov. k tomu "... jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií."), ale žaloba byla v případě stěžovatele zcela zamítnuta pro nenaplnění podmínek odpovědnosti subjektů na straně žalované, což je kritérium jiné. Vedle toho Ústavní soud rovněž připomíná, že jeho úkolem primárně není, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů - rozhodnutí Nejvyššího soudu z toho nevyjímaje - když sám Nejvyšší soud úvahu o tarifní hodnotě modeluje podle konkrétních okolností případu (srov. k tomu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. 25 Cdo 77/2021). Na základě těchto okolností proto Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí ani co se týká stěžovatelovy povinnosti k náhradě nákladů řízení.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a proto ji usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu