ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce V. V., zastoupeného opatrovníkem V. V., zastoupeným JUDr. Josefem
Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 977/2, proti
žalovaným 1) D. H., zastoupenému Mgr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 495/12, a 2) DIRECT pojišťovně, a.s., se sídlem
v Brně, Nové sady 996/25, IČO 25073958, zastoupené JUDr. Mgr. Lubomírem
Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, o 2.983.796,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 4/2009, o
dovolání obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5.
2013, č. j. 51 Co 562/2012-205, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2013, č. j. 51 Co 562/2012-205,
se mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5
C 4/2009-160, se mění tak, že nárok je opodstatněný z jedné třetiny; o výši
nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 C
4/2009-160, rozhodl, že základ nároku žalobce na náhradu za bolest, ztížení
společenského uplatnění a úhrady nákladů znaleckých posudků je dán z 50 %.
Vyšel ze zjištění, že dne 12. 6. 2006 žalobce v obci Klíčany na motocyklu
odbočoval doleva z vedlejší silnice od čerpací stanice na hlavní silnici, po
které zleva přijížděl automobilem první žalovaný, pojištěný pro případ
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u druhé žalované, přičemž
došlo ke střetu obou vozidel a k poškození zdraví žalobce. Žalobce
nerespektoval dopravní značku „Stůj, dej přednost v jízdě!“ a nedal přednost
blížícímu se vozidlu prvního žalovaného, které v uzavřené obci jelo rychlostí
85–92 km/h. Střetu mohl zabránit jak první žalovaný, jestliže by se ke
křižovatce blížil povolenou rychlostí 50 km/h, tak žalobce, pokud by
respektoval dopravní značení, odhadl rychlost přijíždějícího vozidla a dal mu
přednost v jízdě. Soud ve smyslu ustanovení § 431 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, uzavřel, že podíl obou účastníků na dopravní nehodě je
stejný, neboť oba významně porušili dopravní předpisy.
Městský soud v Praze k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 31. 5. 2013,
č. j. 51 Co 562/2012-205, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ
nároku žalobce je dán z 80 %. Soud prvního stupně správně vycházel ze
znaleckého posudku Ing. Karla Doležala, znalce z oboru doprava, posuzování
dopravních nehod, který za příčinu dopravní nehody určil jak nedání přednosti v
jízdě žalobcem, jenž nezastavil, ale pouze při výjezdu na hlavní silnici
přibrzdil, tak nepřiměřenou rychlost prvního žalovaného, který následně při
brzdném manévru vybočil doleva a dostal se do protisměru, kde nakonec došlo ke
střetu. Oba účastníci mohli střetu zabránit, odvolací soud ale dospěl k závěru,
že míra, jakou se na vzniklé škodě podíleli, je 20 % na straně žalobce a 80 %
na straně prvního žalovaného. Na počátku nehodového děje bylo sice nezastavení
žalobce na značce „Stůj, dej přednost v jízdě!“, ale ke střetu nemuselo dojít,
jestliže by první žalovaný jel povolenou rychlostí a nevybočil vlevo do
protisměru, navíc sám věděl, že na místě je vzrostlá vegetace značně zhoršující
přehled o vjezdu vozidel na hlavní silnici. Tyto okolnosti se proto na vzniklé
škodě podílely významnější měrou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním, v němž za nesprávné
právní posouzení věci označuje závěr odvolacího soudu o 20% podílu žalobce na
nehodovém ději. Byl to především žalobce, který na křižovatce nezastavil a
zbavil tím prvního žalovaného možnosti reagovat, tím ovšem argument o vysoké
rychlosti vozidla na hlavní silnici ztrácí svou sílu. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu konstatuje, že pokud řidič reaguje na nebezpečnou situaci,
kterou vyvolal jiný účastník silničního provozu porušením pravidel, není možné
mu přičítat zavinění, jestliže za takové situace nezvolil správné řešení. Je v
souladu s poznatky dopravní psychologie, že pokud se řidiči objeví v zorném
poli překážka, která se pohybuje z jeho pohledu zprava doleva, zamíří směr své
jízdy doleva, kde je ještě volný prostor, neboť lidský mozek není schopen
vyhodnotit, že právě tam může dojít ke střetu. Jakkoli dovolatel připouští
jistou míru podílu na vzniku škody, rozhodně odmítá, že by v daný okamžik
špatně zareagoval nebo že by jeho díl viny spočíval ve znalosti prostředí.
Navíc v daném místě nejde z pohledu řidiče o křižovatku, ale vzhledem k absenci
značení na hlavní silnici jen o výjezd z místa mimo pozemní komunikaci. Samotný
počátek vzniku dopravní nehody spatřuje v nezastavení žalobce, který se rozhodl
projet bez rozhlédnutí. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek
odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu
řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala i druhá žalovaná. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. tím, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o
otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolací soud
neposuzoval verifikovatelným způsobem vzájemnou odpovědnost obou provozovatelů,
proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Věc nesprávně právně posoudil,
jestliže z hlediska judikatury Nejvyššího soudu opomenul, že příčinou škody je
ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Byl to právě
žalobce, který celou situaci v silničním provozu vyvolal, a to tím, že vjel do
křižovatky bez zastavení a rozhlédnutí se, přičemž nerespektoval dopravní
značení. Porušil jednu z nejdůležitějších povinností řidiče a spoléhal se na
to, že se ostatní účastníci silničního provozu přizpůsobí jeho nedovolenému
způsobu jízdy. Je proto zřejmé, že porušil přísnější povinnost, než první
žalovaný, který sice překročil povolenou rychlost na začátku obce v její
neobydlené části, ale který byl zároveň zbaven možnosti reagovat na
přijíždějící vozidlo. Hlavní příčinou dopravní nehody nebylo chování prvního
žalovaného, ale žalobce, kdyby zastavil, jak mu ukládala dopravní značka, ke
střetu obou provozů by zcela určitě nedošlo. Odvolací soud přecenil význam
okolností, které mohly střetu zabránit, nad významem a množstvím okolností,
které celou situaci a následný střet vyvolaly. Není možné dospět k závěru, že
účast žalobce na způsobené škodě byla v porovnání s jednáním prvního žalovaného
víceméně zanedbatelná. Vzhledem k těmto důvodům závěrem navrhuje, aby dovolací
soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že obě dovolání byla
podána včas a osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 o.s.ř. Dovolání jsou přípustná
podle § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní
otázky míry účasti na způsobení škody vzniklé při střetu dvou provozů, při
jejímž řešení se odvolací soud v daných skutkových souvislostech odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jsou proto i důvodná.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních
předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé
před 1. 1. 2014.
Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a
jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na
způsobení vzniklé škody.
Tato úprava dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z něhož
jejich provozovatelům, popřípadě některému z nich, vznikla škoda, a upravuje
vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi nimi.
Jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení § 431 obč. zák. navazuje na
právní úpravu podle § 427 a § 428 obč. zák., při níž je rozhodná účast, kterou
měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této
účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu
provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé
škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje sice i případné
zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých
provozovatelů) či řidiče (řidičů), pokud jím byla založena příčinná souvislost
vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na
způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka zaviněného protiprávního
jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s
nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak
subjektivní, tak objektivní povahy (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č. 64/1972
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002, a ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo
2212/2002).
Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu
provozů dopravních prostředků je tedy širší než jen posouzení podílu zaviněného
protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel
silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize.
Odpovědnost za střet vozidel a případné další následky je zásadně na řidiči,
jenž přijel z vedlejší silnice a nedal přednost řidiči přijíždějícímu po hlavní
silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně
překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do
křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal
přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za
případnou kolizi. Způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní komunikaci lze za
podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou povahou (nebezpečností)
je srovnatelná či významnější než nedání přednosti v jízdě, např. jestliže
řidič přijíždějící po hlavní silnici překročí výrazně povolenou či přiměřenou
rychlost nebo že i jiným způsobem jízdy (např. nevhodnou jízdní dráhou)
podstatně ztíží či zcela znemožní řidiči na vedlejší komunikaci, aby dostál své
povinnosti dát mu přednost v jízdě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 551/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 2004,
sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - trestní část).
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1
o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalobce vjíždějící na motocyklu z
vedlejší silnice nedal přednost v jízdě řidiči osobního vozidla (prvnímu
žalovanému); nebylo zjištěno, zda jej v okamžiku vjetí do křižovatky mohl vidět
či nikoliv, přičemž je zřejmé, že nešlo jen o nedání přednosti v jízdě, nýbrž i
o porušení povinnosti před vjezdem do křižovatky zastavit. Značka „Stůj, dej
přednost v jízdě!“ zde nebyla samoúčelná, neboť výhled na levou stranu, odkud
přijížděl první žalovaný, byl omezen nejen porosty, ale zejména zakřivením
pravotočivé zatáčky. Žalobce tedy nejenže nedal přednost v jízdě vozidlu
jedoucímu po hlavní silnici z důvodu nedostatečného odhadu rychlosti a
vzdálenosti přijíždějícího vozidla, ale navíc se sám připravil o možnost dostát
své povinnosti tím, že ignoroval příkaz k zastavení na hraně křižovatky (zde
měl rychlost již asi 30 km/h). Odvolací soud okolnost ztížené viditelnosti
přičetl k tíži jen prvnímu žalovanému, ačkoliv i žalobce si musel být vědom
zhoršených výhledových poměrů a kromě povinnosti zastavit měl tomu přizpůsobit
i místo zastavení a následného rozjezdu tak, aby se co nejlépe mohl přesvědčit
o tom, že zleva ani zprava nepřijíždí po hlavní silnici žádné vozidlo, což
neučinil.
Dále je z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku Ing. Karla Doležala
zřejmé, že žalobce využil jednosměrnosti výjezdové komunikace, najížděl spíše
po její levé straně a po vjezdu na hlavní silnici pokračoval téměř až do místa
střetu (od okamžiku počáteční reakce druhého žalovaného ujel asi 12 m) v
protisměru (vozidla se střetla v pravém jízdním pruhu žalobce jen 0,25 m od
středu vozovky). Právě tato okolnost, jíž nepřikládal odvolací soud dostatečný
význam, eliminuje správnost jeho úvahy, že ke střetu přispěl první žalovaný
kromě nepřiměřené rychlosti navíc i nesprávným jízdním manévrem, při němž se
nedržel své pravé krajnice a pokusil se vyhnout úhybným manévrem vlevo, tedy do
protisměru. Lze sice předpokládat, že pokud by pokračoval beze změny směru,
mohla se vozidla vyhnout (dokonce i při nepřiměřené rychlosti), ovšem v
situaci, kdy se na jeho polovině vozovky objevil motocykl mířící proti němu,
nelze prvnímu žalovanému vytýkat okamžitou reakci stržením řízení doleva. Jde o
případ, který judikatura dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 145/98, publikovaný v časopise Soudní
rozhledy č. 4/1999 str. 134) charakterizuje jako stav vyvolaný vozidlem, které
nedalo přednost v jízdě. Důvod, proč se vozidlo řízené prvním žalovaným ocitlo
v protisměru, kde došlo ke střetu, netkvěl tedy výlučně ve způsobu jeho jízdy,
ale byl zčásti vyvolán též způsobem jízdy žalobce, resp. reakcí prvního
žalovaného na náhlý výskyt motocyklu v jeho jízdním pruhu.
Z uvedeného vyplývá, že celou kolizní situaci prvotně vyvolal žalobce tím, že
nerespektoval zpřísněnou povinnost dát přednost v jízdě zastavením; namísto
toho bez řádné kontroly odbočil doleva na hlavní silnici a nezařadil se
okamžitě do svého jízdního pruhu. I když první žalovaný nepřiměřenou rychlostí
významně přispěl ke střetu (při dodržení předepsané rychlosti by byl schopen
srážce zabránit), nelze s ohledem na riskantní jízdní manévr žalobce dovodit,
že první žalovaný svou jízdou zcela či převážnou měrou vyloučil možnost dání
přednosti v jízdě ze strany řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice. Již z
toho je zřejmé, že nejde o situaci srovnatelnou s věcí řešenou rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1097/2014, kde motocyklista
jedoucí po hlavní silnici přispěl ke střetu i svým nekontrolovaným pádem a kde
byla tato okolnost přičtena k významnější míře účasti na jeho straně. Vzhledem
k tomu, že se v nyní posuzované věci na jízdním manévru prvního žalovaného
(vybočení do protisměru) podíleli přibližně stejnou měrou oba účastníci nehody,
neobstojí závěr odvolacího soudu, že míra účasti žalobce na střetu provozů činí
jen 20 %.
Celou situaci lze shrnout tak, že žalobce nedáním přednosti vozidlu jedoucímu
po hlavní silnici vyvolal celou kolizní situaci, a vzhledem k tomu, že
nezastavil na dopravní značce „Stůj, dej přednost v jízdě“, nelze uvažovat o
tom, že by mu nepovolená a nepřiměřená rychlost jízdy žalovaného znemožnila dát
přednost v jízdě. Žalobce kromě toho jízdou v protisměru prakticky až do bodu
střetu výrazně přispěl i k následnému průběhu nehodového děje a jakkoliv byl
jízdní manévr žalovaného v konečném důsledku chybný, byl logickou reakcí na
nenadálou překážku v pravém jízdním pruhu. Účast žalovaného na střetu se tak
odvíjí především od rychlosti jeho jízdy a bylo-li zjištěno (podle znalce měli
oba účastníci z technického hlediska prakticky rovnocenné možnosti srážce
předejít), že při dodržení rychlostního limitu mohl vozidlo ubrzdit, je třeba i
přes jeho přednostní právo jízdy dospět k závěru, že se žalovaný na střetu
rovněž podílel. Ve srovnání s okolnostmi na straně žalobce, které byly pro
střet primární a převažující, činí míra účasti žalovaného jednu třetinu.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§
243d písm. b) o.s.ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí tak, že se
rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že základ nároku je opodstatněn z jedné
třetiny s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení (včetně tohoto
řízení dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu