25 Cdo 1097/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) J. Š. st., b) B. S., c) J. Š. ml. a d) J. K., zastoupených JUDr.
Robertem Jehne, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, proti
žalované České kanceláři pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem
v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, o 581.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 347/2010, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, č. j. 21 Co 96/2013-123,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, č. j. 21 Co 96/2013-123, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2012, č. j. 8 C
347/2010-102, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím a žalobci d) 122.500,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 11. 7. 2008 došlo k dopravní nehodě,
při které řidič osobního motorového vozidla E. H., vjíždějící do křižovatky z
vedlejší silnice, nedal přednost v jízdě řidiči motocyklu D. Š., synovi a
sourozenci žalobců, který jel po hlavní silnici a který v důsledku srážky
zemřel. Řidič motocyklu jel v místě, kde byla rychlost postupně omezena až na
60 km/hod., rychlostí 121 km/hod. a střetu se snažil zabránit brzděním, naopak
řidič automobilu na přijíždějící motocykl nereagoval, ačkoli jej musel vidět.
Jestliže by vyčkal s rozjezdem do křižovatky, ke střetu by nedošlo, stejně tak
by ke střetu nedošlo, pokud by D. Š. jel rychlostí 60 km/hod. Soud dospěl k
závěru, že oba účastníci měli na dopravní nehodě svůj podíl, zavinění řidiče
automobilu je ale vyšší, protože tím, že na druhého účastníka vůbec nereagoval,
ačkoli jej musel vidět, a především tím, že nedal přednost v jízdě řidiči
jedoucímu po hlavní silnici, porušil závažnější právní povinnost. Nedání
přednosti v jízdě bez dalšího vede k bezprostřednímu a reálnému nebezpečí
střetu vozidel, proto je zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjíždí z
vedlejší silnice, pouze výjimečně se lze od této zásady odchýlit, např. pokud
by splnění povinnosti dát přednost v jízdě zabránila rychlost řidiče
vjíždějícího z hlavní silnice. V dané věci soud shledal míru účasti zemřelého
řidiče motocyklu ve výši 30 %, proto žalované, které ve smyslu § 24 odst. 2
písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla,
vznikla povinnost plnit z garančního fondu, neboť E. H. nebyl pojištěn pro
odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla, uložil povinnost každému z
pozůstalých žalobců zaplatit o tento rozsah snížené jednorázové odškodnění
podle § 444 odst. 3 písm. c) a e) obč. zák.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. 4. 2013, č. j. 21
Co 96/2013-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolání neshledal důvodným, soudu prvního stupně
pouze vytkl absenci právního zdůvodnění míry zavinění. V dané věci bylo
rozhodující, nakolik oba účastníci dopravní nehody dostáli svým povinnostem
vyplývajícím pro danou typovou dopravní situaci ze zákona. Za střet vozidel je
přitom zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice,
neboť je jeho povinností dát přednost vozidlům vjíždějícím z hlavní silnice.
Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici nezaniká pouze proto, že jede
nedovolenou rychlostí, tato okolnost může mít jen omezený význam, a to z
hlediska míry následků střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič
přijíždějící z hlavní (myšleno zřejmě vedlejší) silnice. Hlavní příčinou
posuzované dopravní nehody bylo nedání přednosti v jízdě ze strany řidiče,
který jel po vedlejší silnici, bez toho by k dopravní nehodě a smrti řidiče
motocyklu nedošlo, na čemž nic nemění ani jeho spoluzavinění spočívající v
překročení přikázané rychlosti o více než dvojnásobek a porušení povinnosti jet
vpravo při pravém okraji vozovky. Posouzení míry účasti obou provozovatelů
dopravních prostředků na dopravní nehodě podle § 431 obč. zák. soudem prvního
stupně je na základě zjištěného skutkového stavu správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení
otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací
soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění, z nichž podle jejího názoru naopak
vyplývá, že jedinou příčinou vzniku dopravní nehody byla značně vysoká rychlost
a způsob jízdy řidiče motocyklu, zatímco jednání řidiče automobilu se na vzniku
kolizní situace vůbec nepodílelo. Vznik škody tak ve smyslu § 441 obč. zák.
souvisí výlučně s jednáním poškozeného, který porušil obecnou prevenční
povinnost, a provozovatel automobilu se své odpovědnosti zprostil podle § 428
obč. zák., což dovolatelka podporuje i odkazem na stanovisko občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu Cpjf 93/71 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25
Cdo 2531/2009, 25 Cdo 4521/2008, 25 Cdo 566/2006 a 25 Cdo 238/2002.
Žalobci ve svém vyjádření namítají opožděnost podaného dovolání a také to, že
námitky žalované nijak nezpochybňují závěry odvolacího soudu. Z okolností
nehody je dostatečně zřejmé, že oba účastníci měli na vzniku dopravní nehody
svůj podíl, přičemž odvolací soud se zde neodchýlil od ustálené judikatury
dovolacího soudu. Konkrétní míra zavinění byla posouzena a odůvodněna řádně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné podle §
237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolání je vzhledem k tomu i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného
od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen
„obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a
jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na
způsobení vzniklé škody.
Citované ustanovení dopadá na případy střetu provozů dopravních prostředků, z
něhož jejich provozovatelům, popřípadě některému z nich, vznikla škoda, a
upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu mezi
nimi. Jde o objektivní odpovědnost, neboť ustanovení § 431 obč. zák. navazuje
na právní úpravu podle § 427 a § 428 obč. zák., při níž je rozhodná účast,
kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na
této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního
střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami
vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje sice i
případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých
provozovatelů) či řidiče (řidičů), pokud jím byla založena příčinná souvislost
vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na
způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka zaviněného protiprávního
jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s
nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak
subjektivní, tak objektivní povahy (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, publikované pod č.
64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002, a ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25
Cdo 2212/2002).
Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu
provozů dopravních prostředků je tedy širší než jen posouzení podílu zaviněného
protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel
silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize.
Odpovědnost za střet vozidel a případné další následky jsou zásadně na řidiči,
jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici a nedal přednost řidiči
přijíždějícímu po hlavní silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede
rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči
přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně
ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo
spoluodpovědnost za případnou kolizi. Způsob jízdy vozidla jedoucího po hlavní
komunikaci lze za podstatnou příčinu nehody považovat v případě, že svou
povahou (nebezpečností) je srovnatelný či významnější než nedání přednosti v
jízdě, např. jestliže řidič přijíždějící po hlavní silnici výrazně překročí
povolenou či přiměřenou rychlost nebo že i jiným způsobem jízdy (např.
nevhodnou jízdní dráhou) ztíží či zcela znemožní řidiči na vedlejší komunikaci,
aby dostál své povinnosti dát mu přednost v jízdě (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 551/2013, či usnesení téhož soudu ze
dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – trestní část). Obdobně v usnesení ze dne 4.
2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, Nejvyšší soud dovodil, že za takový střet je
zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, protože
na jeho povinnosti dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici
nic nemění ani okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí
přesahující stanovený limit. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po
hlavní silnici pak může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z
hlediska míry následku vzniklého ze střetu, ledaže toto překročení je natolik
extrémní, že znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění
povinnosti dát přednost.
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1
o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že řidič osobního vozidla vjíždějící
do křižovatky z vedlejší silnice nedal přednost v jízdě řidiči motocyklu,
ačkoli jej musel vidět. Řidič motocyklu pak v ne zcela přehledném terénu (podle
znaleckého posudku citovaného soudem prvního stupně vyjížděl motocyklista
vzhledem ke své rychlosti „z oblasti zakrytého výhledu“ a ještě před střetem
spadl) velmi výrazně (dvojnásobně) překročil dovolenou rychlost a navíc se v
rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu,
nepohyboval při pravém kraji vozovky (jak dovodil i odvolací soud). Je
nepochybné, že tím sice zcela nevyloučil možnost dání přednosti v jízdě ze
strany řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice (neobstojí tedy námitka
dovolatelky, že řidič automobilu neměl na střetu žádnou účast), avšak závěr
odvolacího soudu, že jednání řidiče motocyklu mělo pouze omezený význam a že za
střet ve výrazně většinovém poměru odpovídá řidič automobilu, není v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vzhledem k okolnostem případu lze
za podstatnou příčinu dopravní nehody naopak považovat jednání poškozeného a
poměr, ve kterém se dopravní prostředky na střetu podílely, byl minimálně
stejný či spíše opačný, zejména pokud by řidič motocyklu vzhledem ke své zcela
nepřiměřené rychlosti měl omezený výhled a ke střetu přispěl i svým
nekontrolovaným pádem.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným,
proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.); protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu