25 Cdo 2531/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce L. S., zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v
Klatovech, Čsl. legií 143/I., proti žalovanému J. M., za účasti České
pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, Regionální středisko
individuální likvidace, Plzeň, Slovanská alej 24A, jako vedlejšího účastníka
na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod
sp. zn. 4 C 164/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 13. 1. 2009, č.j. 56 Co 179/2008-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za
prokázáno, že žalobce dne 12. 7. 2004 večer řídil motocykl po hlavní silnici,
proti němu jel žalovaný ve voze Škoda a chystal se odbočovat doleva na vedlejší
silnici. Žalovaný však žalobce přehlédl, nedal mu při odbočování vlevo
přednost, takže žalobce s motocyklem narazil do pravého boku automobilu, a tím
došlo k těžkému zranění žalobce, lehkému zranění žalovaného a k poškození obou
vozidel. K nehodě došlo za soumraku, krátce po západu slunce, veřejné osvětlení
v místě dosud nesvítilo a žalobce neprokázal, že jeho motocykl byl předepsaným
způsobem osvětlen, svítila jen modrá obrysová světla. Soud dospěl k závěru, že
žalovaný objektivně neměl možnost reagovat brzděním na protijedoucího žalobce v
okamžiku, kdy od sebe byli ještě 50 m, čímž by se střetu zabránilo, neboť
žalovaný si nemusel žalobce z důvodu snížené viditelnosti všimnout. Nemohl tedy
podle soudu střetu zabránit. Soud odkázal na ustanovení § 32 odst. 2 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném v době
nehody, podle kterého musí mít motocykl za jízdy rozsvícena obrysová a
potkávací světla. Tuto povinnost však žalobce porušil. Podle soudu tak nebylo
možné vytýkat žalovanému, že při odbočování vlevo nedal žalobci podle § 21
odst. 5 shora uvedeného zákona přednost. Soud prvního stupně dovodil, že věc je
třeba posoudit podle § 431 občanského zákoníku, dle nějž při střetu provozů
motorových vozidel provozovatelé odpovídají za škodu podle účasti na jejím
způsobení. Žalovaný však podíl na vzniku škody nemá.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č.j. 56 Co 179/2008-223,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že motocykl řízený
žalobcem a zúčastněný na dopravní nehodě, z níž žalobci vznikla škoda, byl v
době dopravní nehody vlastnictvím žalobce. Žalobce tak byl v době nehody
provozovatelem i řidičem motocyklu. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 238/2002, podle
kterého okolnost, že došlo ke střetu dvou provozů neznamená automaticky, že
každý z jeho provozovatelů odpovídá za škodu, a že není vyloučeno, aby výsledek
porovnání účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů z hlediska § 431
občanského zákoníku vyústil v závěr, že účast některého z nich je natolik
minimální, že odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá. Odvolací soud
považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že k nehodě došlo
dne 12. 7. 2004 v době mezi 21:10 a 21:27 hodin, že v době nehody nesvítilo
veřejné osvětlení a že žalobce neprokázal, že jím řízený motocykl byl v době
dopravní nehody řádně osvětlen předepsaným způsobem. Uzavřel, že motocykl
řízený žalobcem byl pro žalovaného prakticky neviditelný, neboť k nehodě došlo
v době občanského soumraku, tedy po západu slunce za snížené viditelnosti, a
nebylo tedy prokázáno, že by se žalovaný ve smyslu ustanovení § 431 občanského
zákoníku jakkoli podílel na způsobení škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opíral o tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [§
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně
aplikoval ustanovení § 431 občanského zákoníku na zjištěný skutkový stav, kdy
za jedinou příčinu střetu provozu považoval nedostatečné osvětlení motocyklu
žalobce. Vytýkal soudům nižších instancí, že neposuzovaly oprávněnost nároku
dovolatele komplexně. Tvrdil, že viditelnost byla v okamžiku střetu dostatečná
a žalovaný musel žalobce na komunikaci v dostatečné době zaregistrovat, podle
této skutečnosti měla být určena odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu.
Vytýkal též soudům nesprávné hodnocení důkazů, zejména výslechu znalce Ing. P.
a L. B., týkající se osvětlení předmětného motocyklu. Namítal, že soudy obou
nižších instancí se nezabývaly případnou rychlostí žalovaného v době střetu,
což mohlo mít vliv na schopnost včasného reagování a tím i na odvrácení
případného střetu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jak rozsudek odvolacího
soudu, tak soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení za současného rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Podle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném
od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č.
7/2009 Sb.) pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je
dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25
Cdo 1292/2006, 25 Cdo 1293/2006, konstatoval, že konečná úvaha o tom, nakolik
se na způsobení škody podíleli jednotliví účastníci nehody, a tedy v jakém
rozsahu za škodu odpovídají, odvisí vždy od skutkových okolností konkrétního
případu a od porovnání všech okolností, které mohly mít a měly vliv na
výsledek. Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné
obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě,
kdy okolnosti vzniku škody jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího
soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah. Závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního
významu, je totiž podmíněn nejen tím, že se jedná o otázky právní, jež jsou
významné pro danou věc, nýbrž i tím, že toto rozhodnutí je zásadního významu z
hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných).
Námitky dovolatele týkající se hodnocení důkazů a nedostatečného zjištění
skutkového stavu věci nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jak z dikce
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento dovolací důvod uplatnit
pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.; to
však není tento případ.
Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř.
Žádný z účastníků nemá podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na
náhradu nákladů řízení o dovolání, neboť žalovanému a vedlejšímu účastníku na
straně žalovaného žádné náklady nevznikly a dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda
senátu