Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Vandernex s. r. o., se sídlem S. K. Neumanna 51/6, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Tomášem Tesařem, Ph. D. advokátem se sídlem Malická 1576/11, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 7. října 2021 č. j. 7 EXE 236/2018-366, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. října 2022 č. j. 23 Co 28/2022-487 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2023 č. j. 20 Cdo 1720/2023-523, za účasti Okresního soudu ve Svitavách, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Roberta Korose a Světly Břehovské, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je rozhodnutí o zastavení exekuce vedené u soudního exekutora JUDr. Josefa Lavičky, Exekutorský úřad v Chebu, pod sp. zn. 176 EX 01771/18, na základě pověření Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 5. 2018 č. j. 7 EXE 236/2018-51, a to pro vymožení částky 9 937 225 Kč s příslušenstvím. Účastníky exekučního řízení jsou Robert Koros a Světla Břehovská, v postavení povinných, a stěžovatelka jako oprávněná.
3. Okresní soud ve Svitavách jako soud prvního stupně napadeným usnesením na návrh povinného Roberta Korose předmětnou exekuci zastavil (výrok I)., uložil stěžovatelce zaplatit povinnému Robertu Korosovi náklady exekučního řízení ve výši 241 092,50 Kč (výrok II.) a současně uložil stěžovatelce zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Josefu Lavičkovi náklady exekučního řízení ve výši 432 333 Kč (výrok III.) a rozhodl, že ostatní účastníci nemají vzájemné právo na náhradu nákladů řízení o návrhu Roberta Korose na zastavení exekuce (výrok IV.).
4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně v tom správném znění, že se předmětná exekuce zastavuje zcela (výrok I.). Současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit Robertu Korosovi náklady prvostupňového řízení o zastavení exekuce ve výši 241 092,50 Kč (výrok II.) a též náklady odvolacího řízení ve výši 117 757,20 Kč (výrok III.). Na závěr soud rovněž určil, že soudní exekutor JUDr. Josef Lavička má vůči oběma povinným právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 2 592 668,21 Kč (výrok IV.), a rozhodl, že ostatní účastníci nemají vzájemné právo na náhradu nákladů prvostupňového ani odvolacího řízení o zastavení exekuce (výrok V).
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že stěžovatelka opírala přípustnost dovolání o tvrzení, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek jak hmotného, tak procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatelka například namítala (s odkazem na řadu nálezů Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího soudu), že soudy nižších instancí neprovedly dokazování v potřebném rozsahu a účastníci řízení nebyli poučeni podle § 118 a odst. 2 občanského soudního řádu. Dále poukazovala na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a jejich nepřezkoumatelnost, nesprávné posouzení limitace smluvní pokuty či vůle stran předmětného právního jednání.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Proto Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na obsah jednotlivých odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu řadu námitek, které uplatňovala (v různé podobě a rozsahu) již v průběhu řízení před obecnými soudy. Své argumenty přitom podporuje též četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, resp. vyčleňuje konkrétní body rozhodnutí těchto soudů a na ně aplikuje své závěry v dané věci. Obecně lze shrnout, že argumentace stěžovatelky se soustřeďuje v prvé řadě na posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem, dále též na otázku výkladu smlouvy - resp. notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a s tím související posouzení limitace smluvní pokuty (vůle smluvních stran). Další námitky spočívají v nesouhlasu s provedeným dokazováním v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (též neprovedení důkazů, opomenuté důkazy) a či výkladem pojmu "mimo exekuci". V závěru stěžovatelka uvádí, že obecné soudy se při výkladu právního vztahu dopustily nepřípustného formalismu, právní jednání posoudily v rozporu se zákonnými pravidly pro jejich interpretaci a v rozporu s vůlí jejich účastníků. Napadená rozhodnutí jsou pro stěžovatelku podle jejího názoru natolik nespravedlivá, že se vymykají obvyklému soudnímu rozhodování a je jimi zcela nepřípustně zasahováno do vztahu mezi dlužníkem a věřitelem.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou té části, která směřuje proti nákladovým výrokům II., III. a IV. usnesení soudu prvního stupně, neboť ty byly odklizeny rozhodnutím odvolacího soudu (výroky II., IV. a V.). Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, naopak je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. O takový případ se však nyní nejedná.
11. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Skrze námitky stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy.
12. Z napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z argumentace stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti je zřejmé, že tuto polemiku s právními závěry obecných soudů vede. Ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a výklad jednotlivých (smluvních) ujednání obsažených v notářském zápisu, jimž se v dostatečné míře věnovaly již obecné soudy (srov. například bod 35 a násl. usnesení soudu prvního stupně či bod 43 a násl. usnesení odvolacího soudu k otázce limitace smluvní pokuty). Stěžovatelka však nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů.
13. Ústavní soud z napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu zjistil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, které vyústilo v napadená rozhodnutí (v tomto směru je možné poukázat například na bod 46 a následující usnesení odvolacího soudu aj.). Naopak neprovedení některých navrhovaných důkazů bylo zdůvodněno a v rámci opravných prostředků nebyl tento postup shledán nezákonným či dokonce svévolným. Pokud řádně provedené důkazy soudům poskytly spolehlivý závěr o splacení dlužné částky povinnými, není zásah Ústavního soudu namístě. Nadto tvrzení stěžovatelky, podle níž soudy nerespektovaly vůli smluvních stran zakotvenou do předmětného notářského zápisu (otázka výše sjednané smluvní pokuty), opomíjí skutečnost, že povinní této vůli odporují právě podaným návrhem na zastavení exekuce. Rovněž obecné soudy zhodnotily příslušná ujednání stran o výši smluvní pokuty a zdůraznily, že jejich neurčitost nemůže jít k tíži povinných.
14. Pokud jde o posouzení přípustnosti podaného dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, Ústavní soud může postup Nejvyššího soudu posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. To však v posuzovaném případě nenastalo. Nejvyšší soud se s dovoláním stěžovatelky vypořádal dostatečně, v mezích mu stanovených zákonem i příslušnou judikaturou; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k učiněným závěrům.
15. Na základě všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to z části týkající se nákladových výroků usnesení soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu z důvodu, své nepříslušnosti a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu