USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněné Vandernex s.r.o. se sídlem v Karlových
Varech, S. K. Neumanna č. 51/6, identifikační číslo osoby 06440118, zastoupené
JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malická č. 1576/11,
proti povinným 1) R. K., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem
Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 147/12, a 2)
S. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené obecným zmocněncem René Hartmanem,
bytem v Ústí nad Orlicí, Polní č. 1342, pro 9 937 225 Kč a smluvní pokutu,
vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 EXE 236/2018, o dovolání
oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 18. října 2022, č. j. 23 Co 28/2022-487, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 EXE
236/2018-366, předmětnou exekuci vůči povinnému 1) zastavil (výrok I.) a
rozhodl, že oprávněná je povinna do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení
zaplatit povinnému 1) k rukám jeho zástupce náklady exekučního řízení ve výši
241 092,50 Kč (výrok II.), že oprávněná je povinna do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Josefu Lavičkovi,
Exekutorský úřad Cheb, náklady exekučního řízení ve výši 432 333 Kč (výrok
III.), a že ostatní účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení o
návrhu povinného 1) na zastavení exekuce (výrok IV.) Soud zjistil, že exekučním
titulem je v dané věci vykonatelný notářský zápis se svolením k vykonatelnosti
sepsaný jménem JUDr. Heleny Divišové, notářky se sídlem v Hradci Králové,
notářskou kandidátkou M. K. dne 30. 7. 2013 pod č. j. NZ 3228/2013, N 3254/2013
– dále jen „notářský zápis“, na jehož základě se oprávněná domáhá vymožení
pohledávky ve výši 9 937 225 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 9
937 225 Kč za dobu od 1. 1. 2017 do zaplacení. Z notářského zápisu plyne, že
družstvo AKCENTA, spořitelní a úvěrové družstvo, se sídlem v Hradci Králové,
Gočárova třída č. 312, identifikační číslo osoby 64946851, na straně jedné jako
věřitel, a povinní, na straně druhé jako dlužníci, uzavřeli dne 12. 7. 2013
smlouvu o úvěru č. 177/2013 ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 7. 2013 – dále jen
„smlouva o úvěru“. Smlouvou o úvěru se věřitel zavázal poskytnout dlužníkům za
podmínek tam stanovených peněžní prostředky do celkové výše 10 500 000 Kč a
dlužníci se zavázali věřiteli vrátit poskytnutý úvěr ve splátkách a dále
zaplatit úroky z úvěru, poplatky a odměny, jakož i další nároky věřitele dle
smlouvy o úvěru. Věřitel ke dni sepsání notářského zápisu svůj závazek splnil a
poskytnul dlužníkům peněžní prostředky ve výši 10 500 000 Kč. Pro případ
prodlení s plněním splátek bylo v článku VIII. bodu 2. smlouvy o úvěru
sjednáno, že věřitel je po dlužnících oprávněn požadovat smluvní pokutu až do
výše nesplacené jistiny úvěru. Z hlediska dosud vymoženého plnění bylo na
vymáhanou pohledávku celkově vymoženo (mimo i v exekuci) 39 309 990,40 Kč. Soud
uzavřel, že pokud si omezení maximálního rozsahu smluvní pokuty účastníci
nepromítli do notářského zápisu, pak požadavek na zaplacení smluvní pokuty nad
rozsah nesplacené jistiny nemá hmotněprávní oporu, a proto je nad tento rozsah
požadovaná smluvní pokuta neplatná, neboť notářský zápis nemůže zavázat
dlužníky k vyššímu plnění, než by odpovídalo plnění dle smlouvy o úvěru. Pokud
pak notářský zápis nerespektoval maximální výši smluvní pokuty, nemůže v
rozsahu nad toto omezení požívat soudní ochrany. Byla-li ke dni podání
exekučního návrhu dlužná jistina 9 937 255 Kč, mohla být maximální výše smluvní
pokuty požadována ve stejné výši, tj. celkem jistina a smluvní pokuta ve výši
19 874 510 Kč. Celkem však bylo zaplaceno a vymoženo 39 309 990,40 Kč, což více
jak dvojnásobně převyšuje shora popsanou maximální výši nároku oprávněné; ve
věci je tedy dán důvod pro zastavení exekuce vůči povinnému 1).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze
dne 18. 10. 2022, č. j. 23 Co 28/2022-487, ve výroku I. potvrdil usnesení soudu
I. stupně s tím správným zněním, že se předmětná exekuce zastavuje zcela (výrok
I.) a rozhodl, že oprávněná je povinna nahradit povinnému 1) k rukám jeho
advokáta náklady prvostupňového řízení o zastavení exekuce ve výši 241 092,50
Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), že oprávněná je povinna
nahradit povinnému 1) k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení o
zastavení exekuce ve výši 117 757,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení (výrok III.), že soudní exekutor JUDr. Josef Lavička, Exekutorský úřad
Cheb, má vůči povinným právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 2 592 668,21 Kč
(výrok IV.), a že ostatní účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů
prvostupňového ani odvolacího řízení o zastavení exekuce (výrok V.). Odvolací
soud odkázal na skutková zjištění soudu I. stupně a uvedl, že účastníci smlouvy
o úvěru se zcela zjevně dohodli na limitaci smluvní pokuty do výše nesplacené
jistiny úvěru. I s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze
dne 24. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3009/2019) je notářský zápis, který je v dané
věci exekučním titulem, procesní dohodu ve smyslu ustanovení § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, byť obsahuje hmotněprávní úkon –
uznání závazku (viz část „za druhé“ odst. 2 notářského zápisu). Neobsahuje ale
sjednání jiných hmotněprávních pravidel, jimiž se má řídit splatnost dosud
nezaplaceného a již existujícího závazku, který je v notářském zápisu
identifikován (viz část „za třetí“ odst. 3 notářského zápisu). Soudní exekutor
vydal výzvu ke splnění vymáhané povinnosti dne 21. 6. 2018 pod č. j. 176 EX
01771/18-045 a tentýž den vydal exekuční příkaz k přikázání pohledávky z účtu
povinného 1) pod č. j. 176 EX 01771/18-048. Proto úhradu povinného 1) ve výši
15 000 000 Kč (z prodeje jeho nemovitých věcí v Kuklenách na základě kupní
smlouvy ze dne 28. 8. 2019) a úhradu povinného 3) – Domova na Kalvárii s.r.o. se sídlem Jaroměřice č. 271, identifikační číslo osoby 2877464, vůči němuž již
exekuce byla zastavena, ve výši 22 000 000 ze dne 29. 8. 2019 je nutné v
souladu s ustanovením § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a jejich činnosti – dále jen ex. řád“, považovat za tzv. vymožené
plnění, což je třeba promítnout i do rozhodování o výši odměny soudního
exekutora. S odkazem na ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu odvolací soud
nepřisvědčil ani námitce oprávněné o tom, že výše uvedené platby byly uhrazeny
jejímu právnímu předchůdci na plnění nesouvisející s pohledávkami vymáhanými v
této exekuci. Po doplnění dokazování odvolací soud uzavřel, že nelze seznat
uzavření dohody, z níž by vyplývalo, že alespoň jedna z výše popsaných částek
měla být zaplacena na jinou pohledávku, než která je vymáhána v této exekuci;
je zřejmé, že sice šlo o zaplacení částek mimo exekuci, nikoliv však na závazky
vymáhané mimo exekuci. Na základě uvedeného odvolací soud potvrdil usnesení
soudu I.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázek jak hmotného, tak procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na nálezy
Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, ze dne 9. 12. 2009,
sp. zn. I. ÚS 854/09, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, ze dne 1. 11.
2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, namítá, že
soudy obou stupňů neprovedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve
věci a účastníci nebyly poučeni ve smyslu ustanovení § 118 a odst. 2 o. s. ř.
Jejich rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a tedy nepřezkoumatelná, neboť
se odvolací soud nevypořádal s námitkami oprávněné a není tak zřejmé, zda se
jimi vůbec zabýval, případně proč se s nimi neztotožnil. Usnesení odvolacího
soudu vykazuje celou řadu vad v důsledku čehož došlo k porušení práva oprávněné
na spravedlivý proces, zejména proto, že odvolací soud namísto „pouhého“
potvrzení usnesení soudu I. stupně exekuci zastavil zcela. Takový postup je v
rozporu s o. s. ř. a s principem předvídatelnosti soudního rozhodování.
Oprávněná v odvolacím řízení uplatnila zcela konkrétní skutková tvrzení (jež ve
svém podání dovolatelka obsáhle rozvádí), která nevyvratitelně potvrzují, že
vůli smluvních stran bylo sjednat limit smluvní pokuty pouze pro případy
explicitně uvedené v článku VIII. bodu 2. smlouvy o úvěru, resp. že platby
povinných ve výši 15 a 22 milionů Kč byly ze strany povinných hrazeny na jiné
závazky, než které byly vymáhány exekučně. Odvolací soud byl povinen se s touto
argumentací náležitě vypořádat, nebo oprávněnou poučit, že tato skutková
tvrzení je potřeba doplnit. Ani jedna z těchto alternativ však nebyla splněna.
Předmětné ustanovení smlouvy o úvěru týkající se limitace smluvní pokuty
odvolací soud vyložil izolovaně a vytrhl je z kontextu celé smlouvy o úvěru;
takový výklad je v rozporu se zněním smlouvy o úvěru jako celku, jakož i v
nesouladu s vůlí smluvních stran, tedy v rozporu s judikaturou Ústavního i
Nejvyššího soudu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené
usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu I. stupně a věc vrátil soudu I.
stupně k dalšímu řízení a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího
řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále
jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
5. Dovolatelka ve svém podání v obecné rovině vytýká rozhodnutí
odvolacího soudu, že je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, překvapivé,
že se nevypořádalo se všemi námitkami dovolatelky, a že skutková zjištění
odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazními prostředky,
čímž mělo dojít k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces. Tyto
argumenty dovolatelka doplňuje odkazy na judikaturu Nejvyššího i Ústavního
soudu, jež rovněž v obecné rovině stanoví meze přezkoumatelnosti soudního
rozhodnutí (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30
Cdo 2811/2007, ze dne 9. 11. 2016, ze dne 30 Cdo 2178/2016, nález Ústavního
soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, ze dne 27. 8. 2013, II. ÚS
1842/12, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, ze dne 17. 12. 2014, sp.
zn. I. ÚS 3093/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. I. ÚS
40/03). Taková argumentace dovolatelky však nemůže vést k úsudku, že dovolací
soud má provést celkový přezkum rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že jakákoliv
v pozdějším textu dovolání skutečně konkretizovaná námitka dovolatelky má být
vyhodnocena tak, že má ústavní dimenzi a že se jí Nejvyšší soud musí věcně
zabývat, aniž by dovolatelka vymezila, v čem má spočívat přípustnost dovolání
(§ 237 o. s. ř.), a aniž by vymezila podle zákona relevantní dovolací důvod,
tedy nastolit právní otázku (§ 241a odst. 1, 3 o. s. ř.), kterou se má dovolací
soud zabývat. Naopak je na místě trvat na tom, že dovolání zásadně má tyto
náležitosti obsahovat (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2.
2019, sp. zn. 20 Cdo 4631/2018, ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 115/2019, ze
dne 12. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo 3769/2020, či ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. 20 Cdo
2433/2022), s tím, že rolí dovolací soudu je se zabývat právními, a nikoliv
skutkovými otázkami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn.
20 Cdo 531/2020, ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1705/2020, a ze dne 7. 9.
2020, sp. zn. 20 Cdo 2492/2020). Vskutku konkrétní námitky, které dovolatelka
dále v dovolání uvádí, tedy Nejvyšší soud musí posuzovat tak, zda je ve vztahu
k nim vymezen předpoklad přípustnosti i dovolací důvod, případně zda
dovolatelkou tvrzené údajné porušení procesního práva skutečně je natolik
závažné, že skrze ně došlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces,
a tedy konkrétní námitka sama o sobě obstojí z toho důvodu jako svébytný
dovolací důvod.
6. Uvádí-li tedy oprávněná, že odvolací soud nepřihlédl k jejím
skutkovým tvrzením o tom, že „uplatnila zcela konkrétní skutková tvrzení
týkající se existence jiných než exekučně vymáhaných závazků, přičemž odvolací
soud byl povinen buď se s touto argumentací v odůvodnění náležitě vypořádat
anebo oprávněnou poučit, že tato skutková tvrzení je potřeba ještě dále
doplnit“ (bod III. dovolání in fine), nelze přehlédnout, že dovolatelka v této
souvislosti nenastoluje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud
řešit, a nevymezuje ani předpoklad přípustnosti. Dovolací soud srozumitelně
vysvětlil, proč ve shodě se soudem prvního stupně došel k závěru, že
dovolatelčino přesvědčení, že vedle dovolatelkou exekvované částky neexistují
žádné další smluvní pokuty, na které by plnění poskytnuté některým z povinných
během exekuce mohlo být poskytnuto a že tedy předmět exekuce byl platbami ze
strany povinných zcela vyčerpán a exekuci je na místě z toho důvodu zastavit
(odst. 26 a 27, odst. 46 a násl. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení).
Tento ve své podstatě skutkový závěr netrpí deficitem nepřezkoumatelnosti a
není výrazem zjevné svévole odvolacího soudu při interpretaci ustanovení
úvěrové smlouvy (zejména jejího čl. VIII). Dovolací soud se neztotožňuje ani s
námitkou dovolatelky, že výše popsaný úsudek odvolacího soudu byl pro ni
nepřípustně překvapivý, neboť v základu tentýž vývod uskutečnil již soud
prvního stupně (zejména odst. 35 a 39 odůvodnění usnesení soudu I. stupně). Za
takových okolností se poučení odvolacího soudu uskutečněné vůči dovolatelce
(odst. 46 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) jeví jako akceptovatelné.
Tato námitka dovolatelky tedy nezakládá přípustnost dovolání.
7. Namítá-li dále dovolatelka pod bodem IV. dovolání, že odvolací soud
porušil její právo na spravedlivý proces tím, že neprovedl jí navržené důkazní
prostředky (dovolatelka zmiňuje výslech Z. V. a J. L.), nelze přehlédnout, že
odvolací soud provedl důkaz zápisem L. o jednání ze dne 6.8. 2018 a 20. 1.
2020, a na jejich základě uzavřel, že při jednáních v kanceláři L. a V. „nelze
seznat uzavření dohody, z níž by vyplývalo, že alespoň jedna z částek 15 nebo
22 milionů Kč měla být zaplacena na jinou pohledávku, než která je vymáhána v
této exekuci.“ Je tedy zřejmé, že odvolací soud pokládal tyto listinné důkazní
prostředky za postačující, jde-li o zjištění obsahu schůzek, které se
uskutečnily u L. a V., aniž by musel uskutečnit výslech L. a V. Tento postup
odvolacího soudu (blíže odůvodněný v odst. 47 až 52 dovoláním napadeného
usnesení) dovolací soud nevede k závěru, že nevyslechnutí těchto svědků by v
daném případě mělo být vyhodnoceno jako natolik zásadní, že vyústilo v porušení
práva dovolatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních
práv a svobod. Ani tato námitka dovolatelky nezakládá přípustnost dovolání.
8. Dovolatelka dále namítá že odvolací soud i soud prvního stupně
poskytly nesprávný výklad čl. VIII. smlouvy o úvěru, jestliže uzavřely, že toto
smluvní ustanovení směřuje k limitaci smluvních pokut ze smlouvy o úvěru do
výše nesplacené jistiny úvěru (bod V. dovolání). Nelze přehlédnout, že
dovolatelka k této výhradě neformuluje žádnou právní otázku (ani otázku
týkající se pravidel výkladu projevu vůle), kterou by měl dovolací soud
zodpovědět, a neformuluje ani žádný předpoklad přípustnosti. Výklad smyslu
předmětného článku provedený odvolacím soudem a popsaný v odst. 26 a násl.
odůvodnění dovoláním napadeného usnesení (viz i odst. 35 usnesení soudu prvního
stupně) nelze pokládat za zjevně svévolný, a tedy zakládající přípustnost
dovolání z důvodu porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces. Tato
námitka dovolatelky tedy rovněž přípustnost dovolání nezakládá.
9. Dovolatelka se též vymezuje proti závěru odvolacího soudu o tom, že
částky ve výši 15 a 22 milionů Kč, jež měli poskytnout povinní, byly položkami,
jimiž byly umořeny povinnosti, pro které oprávněná vede exekuci, a nikoliv
povinnostmi ze závazků zcela mimo exekuci (bod VI. a navazující bod VII.
dovolání). Konkrétně jde o to, že odvolací soud (podle názoru dovolatelky
nesprávně) uzavřel, že deklarace ze strany povinných o připravenosti platit
tyto částky na úhradu závazků vůči oprávněné „mimo exekuci“ neznamená, že by
částky měly sloužit k zaplacení pohledávek, pro které se exekuce nevede, ale
pouze to, že tyto částky povinní na exekučně vymáhané závazky dobrovolně, tedy
bez toho, aby je exekutor vymohl realizací jejich majetku. Ani v tomto případě
však dovolatelka nevymezila řádný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o.
s. ř. a neformulovala ani předpoklad přípustnosti. Odvolací soud přitom
srozumitelně, dostatečně, a nikoliv zjevně svévolně vysvětlil, proč došel k
závěru, že tato plnění jsou částkami, jimiž mělo dojít k úhradě plnění, které
bylo exekvováno v rámci předmětné exekuce (odst. 50 – 52 odůvodnění dovoláním
napadeného usnesení). Odvolací soud v základu vysvětlil, proč obsah projevů
povinných uskutečněných v rámci zápisů o jednání před L. mají být vykládány
výše uvedeným způsobem, a to i s přihlédnutím k okolnostem případu.
Interpretaci ze strany odvolacího soudu (a shodný závěr soudu prvního stupně,
viz odst. 40 odůvodnění usnesení soudu I. stupně) není na místě pokládat za
projev vybočení z judikatury uváděné dovolatelkou (zejména nález Ústavního
soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I.
ÚS 215/12, ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, a rozsudek Nejvyššího sodu
ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96). Rovněž tato námitka dovolatelky
tedy nečiní dovolání přípustným.
10. Protože dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné,
Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu