20 Cdo 2492/2020-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněného K. K., narozeného dne XY, bytem v XY,
zastoupeného JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku – Místku,
Farní č. 19, proti povinnému R. B., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému
Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí č. 35/1,
pro 6 854 894 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku
pod sp. zn. 26 EXE 2802/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2020, č. j. 9 Co 293/2019-175, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
1. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. 9 Co
293/2019-175, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 12.
2. 2019,
č. j. 26 EXE 2802/2015-148, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného,
aby exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Kocincem, LL.M., na
základě pověření Okresního soudu ve Frýdku – Místku, sp. zn. 26 EXE 2802/2015,
byla ve výši 4 830 000 Kč zastavena.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Nejvyšší soud
dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání však Nejvyšší soud pokládá
z níže uvedených důvodů za nepřípustné.
3. Dovolatel namítá, že mezi povinným jako dlužníkem a oprávněným jako
věřitelem byla uzavřena smlouva o půjčce, ve které bylo dohodnuto, že „půjčka
se sjednává jako úročená s úrokem ve výši 5% měsíčně“ a toto smluvní ujednání
je nutné vykládat tak, že mezi účastníky byl platně sjednán smluvní úrok z
půjčky pouze na dobu od 1. 5. 2010 do 31. 5. 2010, tedy do doby splatnosti
půjčky. Odvolací soud se s touto námitkou (srov. Bod 5 odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu) vypořádal tak, že vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru,
že formulace shora citovaného smluvního ujednání měla podle vůle účastníků za
následek sjednání smluvního úroku i za dobu, po kterou se povinný ocitne v
prodlení s placením jistiny. Dovodil, že z použité formulace úrokové sazby 5%
měsíčně lze usuzovat, že se jedná o úrok běžící v čase a nikoliv tedy o úrok
omezený pouze na dobu splatnosti (tj. dobu jednoho měsíce); pokud by měli
účastníci na mysli pevný úrok na dobu jednoho měsíce, odpovídala by tomu lépe
formulace úroku ve výši 5% z jistiny či uvedení kapitalizované výše úroku.
Uvedený závěr podle odvolacího soudu podporuje i následné jednání účastníků,
když v rámci dohody o uznání dluhu a způsobu jeho placení
ze dne 21. 5. 2013 oba shodně prohlásili, že povinný nesplnil řádně a včas
povinnosti vyplývající z čl. I a II smlouvy o půjčce ze dne 1. 5. 2010 a že
tedy povinný dluží mimo jiné i smluvní úroky za dobu po splatnosti a povinný
následně svůj dluh včetně úroků po splatnosti uznal. Popsaná námitka dovolatele
i se zřetelem ke způsobu, jak se s ní odvolací soud vypořádal, nezakládá
přípustnost dovolání, neboť směřuje proti skutkovým závěrům odvolacího soudu,
jež jsou srozumitelným způsobem odůvodněny (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek ze dne 31. 10. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením
SJ 46/2002, či usnesení ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3389/2015).
4. Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005, není tento odkaz případný, neboť z
uvedeného rozhodnutí, stejně jako z judikatury uvedené odvolacím soudem, pouze
vyplývá, že účastníci smlouvy o půjčce si mohou ujednat smluvní úroky, a
vymezit, po jakou dobu a za jakých okolností přetrvává povinnost k placení
smluvních úroků. Tento fakt ničeho nemění na tom, že soud podle zjištěných
okolností případu zváží, jaký byl úmysl stran, jde-li o dobu trvání povinnosti
k placení smluvních úroků. Jestliže odvolací soud svůj skutkový závěr, že vůlí
účastníků bylo, aby povinnost k placení smluvního úroku přetrvávala i pro
případ prodlení s navrácením jistiny ze strany povinného, mimo jiné podepřel i
tím, že povinný posléze v rámci dohody o uznání dluhu a způsobu jeho placení ze
dne 21. 5. 2013 uznal, že ze smlouvy o půjčce mu vznikla také povinnost k
placení smluvního úroku i po dobu prodlení s navrácením jistiny, což by
neučinil, kdyby k tomu vůle účastníků v době uzavření smlouvy o půjčce
nesměřovala, jde o argument, jenž zjevně nevybočuje z rámce § 35 odst. 2 obč.
zák. Z této argumentace odvolacího soudu naopak není na místě dovodit (jak činí
dovolatel), že by odvolací soud nepřípustně usuzoval na založení povinnosti
dovolatele k placení smluvního úroku i po vzniku prodlení s plněním jistiny
pouze na dodatečném uznání závazku ze strany dovolatele.
5. S ohledem na výše uvedené se nelze ztotožnit s tvrzením dovolatele,
že exekuční titul ve formě notářského zápisu v této věci, jímž je notářský
zápis JUDr. Jany Šebestové ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. NZ 44/2014, N 58/2014,
neobstojí, protože v něm popsaná povinnost k placení smluveného úroku z jistiny
i za dobu prodlení s jejím plněním neexistuje, protože vůbec nebyla ujednána.
Takové tvrzení dovolatele je skutkovou okolností, kterou odvolací soud
nezjistil (respektive zjistil opak), na níž pak buduje své vlastní a odvolacího
soudu odlišné právní posouzení věci. Tím však nezpochybňuje právní posouzení
věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení
věci odvolacím soudem rozhodující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 393/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.
2014, sp. zn. 21 Cdo 3114/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 692/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn.
20 Cdo 515/2018), a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který předpokládá
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., proto tato námitka nezakládá přípustnost
dovolání.
6. Dovolatel dále namítá nepřiměřenost sjednaného smluvního úroku ve
výši 60% p.a.. Odvolací soud ve svém rozhodnutí nepokládal smluvní úrok v
projednávané věci za nepřiměřený, neboť s odkazem na judikaturu dovolacího
soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo
737/2010) dovodil, že pro úvahu, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z
prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nepostačí srovnání
smluvené sazby úroků z prodlení se sazbou zákonnou, ale je nutné zvážit všechny
rozhodné okolnosti případu. Odvolací soud v projednávané věci zohlednil, že šlo
o smlouvu o půjčce uzavřené mezi fyzickými osobami (a nikoliv fyzickou osobou a
bankovním ústavem či jiným subjektem, jehož předmětem podnikání je poskytování
peněžních prostředků), že šlo o půjčku krátkodobou (na dobu maximálně 1
měsíce), přičemž tyto skutečnosti v kombinaci s poskytnutou částkou (2 100 000
Kč) v podstatě znemožňují na finančním trhu najít produkt srovnatelných
parametrů, dále zohlednil účelovou nevázanost půjčených prostředků a i povinným
tvrzenou aktuální solventnost a solidnost. Po zvážení uvedených okolností
odvolací soud dovodil, že úrok sjednaný v projednávané věci nebyl nepřiměřený,
a to ani v porovnání v rámci sazeb úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu
či na spotřebu s fixací sazby do 1 roku, jak namítal povinný.
7. Úvahu odvolacího soudu, že exekuci nebrání údajně nepřiměřeně vysoký
sjednaný úrok, by bylo možné zpochybnit ze strany dovolacího soudu jen v
případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu zde
dne 13. 6. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, a řadu dalších rozhodnutí, např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 74/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 11. 2018,
sp. zn. 20 Cdo 4018/2018). Úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená už
proto, že dovolací soud již dříve (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2019,
sp. zn. 33 Cdo 5299/2017) dovodil, že samo o sobě není v rozporu s dobrými
mravy, je-li mezi dvěma fyzickými osobami sjednán úrok 5 % měsíčně, tj. 60 % p.
a., a současně, je-li toto právní posouzení mravnosti sjednaného úroku opřeno
nejen o porovnání jeho výše s v té době nejvyšší obvyklou úrokovou mírou (která
se pohybovala okolo 15,5% p.a.), ale i o další zjištěné okolnosti (zejména
krátkodobost půjčky na dobu 3 měsíců, její navýšení na částku 4 000 000 Kč, a
další). Proto v daném případě není na místě uzavřít, že by exekuci předmětného
exekučního titulu ve formě notářského zápisu, včetně smluveného úroku, bylo na
místě zcela nebo zčásti zastavit s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h)
o. s. ř.
8. Dovolací soud dodává, že právě vyslovené závěry nejsou v rozporu s
dovolatelem uváděným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33
Odo 236/2005, neboť z tohoto rozsudku pouze plyne, že nepřiměřená a odporující
dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje
úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a
kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry
u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje
obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Odvolací soud přitom v daném
případě srozumitelně vysvětlil, proč smluvní úrok ve výši 60% p. a. v daném
případě není v rozporu s dobrými mravy.
9. Dovolání povinného tedy není přípustné, Nejvyšší soud je proto v
souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
(§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu