33 Odo 657/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. a. s. zastoupené JUDr.
M. V., advokátem proti žalované M. D., zastoupené JUDr. J. O., CSc., advokátem
o zaplacení částky 2,066.082,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod
sp. zn. 5 C 104/2003, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č. j. 23 Co 315/2004-76, takto :
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č.
j. 23 Co 315/2004-76, ve výroku, jímž byl
změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. ledna 2004, č. j. 5 C
104/2003-53, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 524.712,- Kč, ve výroku, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost
zaplatit žalobkyni 173.370,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou
stupňů, jakož rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. ledna 2004, č.
j. 5 C 104/2003-53, ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobkyni 698.082,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se
vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 7. září 2004, č. j. 23 Co 315/2004-76, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu Praha - východ ze dne 9. ledna 2004, č. j. 5 C 104/2003-53, ukládající
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,368.000,- Kč, se odmítá.
Žalobkyně (pod původní obchodní firmou K. a. s.) se po žalované domáhala
zaplacení částky 2,590.794,- Kč sestávající z částek 698.082,- Kč
(kapitalizovaný smluvený úrok ve výši 10 % p. a. z půjčené částky 2,800.000,-
Kč od 19. 4. 2000 do 16. 10. 2002), 524.712,- Kč (kapitalizovaný úrok z
prodlení ve výši 10 % p. a. z dlužné částky 2,800.000,- Kč od 1.
12. 2000 do 16. 10. 2002) a 1,368.000,- Kč (smluvní pokuta ve výši 2.000,- Kč
denně za období od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2002).
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 9. ledna 2004, č. j. 5 C
104/2003-53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 2,590.794,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalovaná uzavřela se společností A. spol. s r.o. (dále též
„společnost A.“) dne 19. 4. 2000 smlouvu o půjčce, na základě níž jí uvedená
společnost poskytla 2,800.000,- Kč a žalovaná se zavázala půjčenou částku
společnosti vrátit do 30. 11. 2000. Smluvní strany si současně dohodly, že
půjčka bude úročena 10 % úrokem p. a. a pro případ prodlení s úhradou půjčky
nebo úroků nebo jejich části sjednaly smluvní pokutu ve výši 2.000,- Kč za
každý den prodlení. V notářském zápisu ze dne 2. 5. 2000 sepsaném notářkou
JUDr. M. M. se uvádí, že žalovaná uznává vůči společnosti A. závazek ve výši
2,800.000,- Kč včetně 10 % úroku p. a. a že pro případ prodlení se splacením
půjčky nebo úroků nebo její části byla sjednána smluvní pokuta ve výši 2.000,-
Kč za každý den prodlení. Strany se dohodly na vykonatelnosti tohoto notářského
zápisu s účinky předpokládanými v § 274 písm. e/ o. s. ř. Společnost A. uzavřela dne 1. 10. 2001 se společností K. a. s. (původní firma žalobkyně, k
jejíž změně došlo zápisem do obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v
Českých Budějovicích dne 20. 2. 2003) smlouvu, jíž postoupila této společnosti
pohledávku za žalovanou ze smlouvy o půjčce ve výši 2,800.000,- Kč i s
příslušenstvím. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2002, č. j. 20 Co 40/2002-41, bylo usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 9. 2001, č. j. 1 E 616/2001-20, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí k uspokojení pohledávky
oprávněné (společnosti A.) ve výši 2,800.000,- Kč s příslušenstvím, změněno
tak, že návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné (zde žalované) k
uspokojení příslušenství půjčky byl zamítnut, co do částky 2,800.000,- Kč pak
bylo potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že zatímco
notářský zápis ve vztahu k jistině je způsobilým exekučním titulem, ve vztahu
k 10 % úroku z půjčené částky a smluvní pokutě nemá náležitosti exekučního
titulu ve smyslu § 274 písm. e/ o. s. ř. pro nedostatečně vymezený předmět
tohoto plnění. Žalovaná uhradila žalobkyni částku 2,800.000,- Kč 16. 10. 2002. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že
žalovaná neprokázala svá tvrzení, že smlouvu uzavřela v tísni a že jí
společnost ve skutečnosti poskytla pouze 1,000.000,- Kč. Z takto zjištěného
skutkového stavu věci dovodil, že žalovaná uzavřela platně se společností A. dne 19. 4. 2000 smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), na základě níž jí
společnost poskytla částku 2,800.000,- Kč splatnou dne 30. 11. 2000. Smluvní
strany si zároveň dohodly podle § 658 odst. 1 obč. zák. úrok ve výši 10 %
ročně a pro případ prodlení žalované s úhradou půjčky nebo úroků smluvní pokutu
podle § 544 obč. zák. ve výši 2.000,- Kč denně.
Námitku žalované, že ujednání o
úroku a smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně
neuznal s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98. Podle názoru soudu prvního stupně se však
úvahy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. uplatní s přihlédnutím k výši sjednaných
sankcí. Poněvadž úrok z prodlení (nepochybně je míněn sjednaný úrok) byl
smluvními stranami sjednán ve výši dvojnásobku diskontní sazby Č. podle
nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a výše smluvní pokuty (2.000,- Kč za každý den
prodlení) je přiměřená s ohledem k výši poskytnuté půjčky (2,800.000,- Kč),
nelze dospět k závěru, že ujednání o smluvní pokutě a úroku jsou absolutně
neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2005, č.
j. 23 Co 315/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu o zaplacení částky 524.712,- Kč zamítl, jinak výrok ve věci samé
potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zcela se
ztotožnil se skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně a správnými
shledal i jeho právní závěry, že smlouva byla uzavřena platně (tedy nikoli za
okolností vylučujících svobodu vůle) a že lze vedle úroku z prodlení (§ 517
odst. 2 obč. zák.) sjednat i smluvní pokutu ve smyslu § 544 a 545 obč. zák. S
odkazem na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
R 6/2000 konstatoval, že není neplatné ujednání, které výši smluvní pokuty činí
závislou též na době, po kterou trvá porušení smluvní povinnosti. Sjednání
smluvní pokuty „pro případ prodlení s placením půjčky nebo úroků nebo jejich
části“ ve výši 2.000,- Kč za každý den prodlení, nelze podle jeho závěru
považovat za neurčité, neboť z něj s určitostí vyplývá, že povinnost platit
smluvní pokutu počíná prvního dne prodlení s placením půjčky, sjednaného úroku,
popř. jejich části a skončí dnem, kdy bude celá jistina včetně sjednaných úroků
splacena (v dané věci tak vznikl nárok na smluvní pokutu za období od 1. 12.
2000 do 16. 10. 2002). Přisvědčil rovněž právnímu závěru soudu prvního stupně,
že výše smluvní pokuty není nepřiměřená vzhledem k výši zajišťovaného závazku,
a neodporuje tudíž dobrým mravům. Na rozdíl od soudu prvního stupně však
dovodil, že sjednaný 10 % úrok z půjčené částky 2,800.000,- Kč nelze přiznat i
za období po 30. 11. 2000 (t. j. po splatnosti půjčky) do 16. 10. 2002, kdy
byla dlužná částka vrácena. Vyslovil názor, že úrok sjednaný ve smyslu § 658
odst. 1 obč. zák. je úplatou (odměnou) věřitele za poskytnutí půjčky a nikoli
sankčním opatřením v případě prodlení dlužníka s plněním. Tento úrok se zásadně
sjednává na dobu poskytnutí půjčky - na dobu od jejího poskytnutí do sjednaného
dne splatnosti půjčky. Není-li půjčka vrácena včas a dlužník se ocitá v
prodlení s jejím vrácením, nastupují úroky z prodlení, přičemž sjednané úroky
již po splatnosti jistiny nenabíhají. Odvolací soud proto uzavřel, že v
posuzovaném případě žalobkyni náleží smluvený úrok ve výši 10 % ročně z částky
2,800.000,- Kč (jenž není nepřiměřený) pouze za období od 19. 4. 2000 do 30.
11. 2000, tedy v částce 173.370,- Kč.
Žalobkyně napadla dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky
524.712,- Kč (smluvený úrok za období od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2002).
Zpochybnila v něm správnost právního názoru odvolacího soudu, že jí nelze
přiznat úroky sjednané podle § 658 odst. 1 obč. zák. i za dobu po splatnosti
půjčky. Je-li úrok ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. úplatou za užívání půjčené
jistiny, je přesvědčena, že jej lze požadovat za celou dobu, po kterou dlužník
půjčenou jistinu užívá, to znamená i za dobu dlužníkova prodlení s vrácením
půjčené jistiny. I po tuto dobu totiž dlužník půjčenou jistinu užívá. Úrok z
prodlení pak nastupuje jako sankce za prodlení dlužníka vedle smluveného úroku.
Tento názor platí tím spíše, když dosavadní judikatura Nejvyššího soudu České
republiky připouští souběh dvou druhů sankcí vyplývajících z prodlení
dlužníka, tj. úroku z prodlení a smluvní pokuty. Navrhla proto rozsudek
odvolacího soud v rozsahu podaného dovolání včetně akcesorického výroku o
nákladech řízení zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně odmítnout pro vady tohoto podání
spočívající v neoznačení způsobilých dovolacích důvodů.
Žalovaná podala dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se dostal do
kolize s posouzením otázky určitosti a srozumitelnosti ujednání smluvních stran
ohledně úroku a smluvní pokuty obsaženém v usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 28. února 2002, č. j. 20 Co 40/2002, v němž byl vysloven názor, že obsah
notářského zápisu ze dne 2. 5. 2000, č. j. NZ 270/2000 a NZ 289/2000, pokud jde
o smluvní pokutu a sjednaný úrok, není určitý a srozumitelný, tudíž není
vykonatelný. Žalovaná i nadále namítá, že ze smlouvy uzavřené se společností A.
nelze přesně určit, za jaké období náleží smluvený úrok; není možno tak
dovodit, zda úrok byl sjednán za období od 19. 4. 2000 do 30. 11. 2000 či za
období celého roku, popřípadě až do zaplacení jistiny. Neurčitě je ve smlouvě
dohodnuta i smluvní pokuta, kdy není určena ani doba plnění. Z uvedených důvodů
považuje smlouvu v části týkající se úroků a smluvní pokuty za neplatný právní
úkon pro jeho neurčitost. Oběma soudům vytkla, že sice vyšly při posuzování
aktivní legitimace žalobkyně ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 10.
2001, ale už se vůbec nezabývaly tím, zda původní věřitelka oznámila žalované
řádně a včas postoupení pohledávky, což má další následky pro její
vymahatelnost. Závěrem navrhla rozhodnutí odvolacího soudu v jeho napadené
části zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně nemá dovolání žalované za přípustné, neboť zpochybňované právní
závěry odvolacího soudu, které se týkají posouzení konkrétní smlouvy o půjčce,
postrádají judikatorní přesah. Výhrada, že napadené rozhodnutí je v kolizi s
jiným rozhodnutím téhož soudu vydaným v exekučním řízení, je nepřípadná, neboť
exekuční soud pouze dospěl k závěru, že notářský zápis není způsobilým
exekučním titulem, protože neobsahuje výslovné určení počátku a konce doby
placení úroku a smluvní pokuty. Otázku, zda jí vznikl na požadované plnění
právní nárok, tento soud vůbec neřešil. Právním základem uvedených nároků je
přitom smlouva o půjčce, nikoli notářský zápis. Jestliže pak v článku II. odst.
2 smlouvy byl sjednán úrok ve výši 10 % p. a., nelze než pomocí výkladu § 658
odst. 1 obč. zák. dojít k závěru, že je oprávněna požadovat úroky jako odměnu
za užívání jistiny ode dne poskytnutí jistiny až do jejího splacení (tedy po
celou dobu jejího „užívání“). Námitku žalované, že ujednání v článku II. odst.
3 smlouvy o smluvní pokutě je neurčité a nesrozumitelné, pokládá za
neopodstatněnou, neboť pokuta byla sjednána pro případ prodlení se splacením
dluhu, což je objektivně srozumitelné pro každého běžného dlužníka. Dovolání
žalované proto žalobkyně navrhla odmítnout pro nepřípustnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela
provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II
bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání byla podána včas k tomu oprávněnými
subjekty - účastnicemi řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelek (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval
otázkou jejich přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.1 písm. a/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§
237 odst. 1 písm.b/ o. s. ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm. b/ o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1
písm.c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání žalobkyně směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Žalobkyně v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že úroky při
peněžité půjčce lze dohodnout jen na dobu ode dne poskytnutí jistiny do dne
její splatnosti.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu
příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech
účastníků. Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této
činnosti omylu, tzn. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle článku 2 odst. 3 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení
Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, ve znění
ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále jen „Listina“), může každý činit, co
není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit
dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z
povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj odchýlit nelze (§ 2 odst. 3
obč. zák.).
Podle § 488 obč. zák. závazkovým právním vztahem je právní vztah, ze kterého
věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká
povinnost splnit závazek.
Podle § 657 obč. zák. smlouvou půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené
podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté
doby věci stejného druhu.
Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při půjčce peněžité dohodnout úroky.
Ustanovení občanského zákoníku (zejména pak závazkové právo) jsou podle úpravy
§ 2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru, jejichž
aplikaci mohou účastníci občanskoprávních vztahů na svůj právní vztah vyloučit
či omezit. Jen tak mohou v souladu se zásadou autonomie vůle nejlépe realizovat
vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich
individuálními zájmy, potřebami a preferencemi. Občanský zákoník ovšem obsahuje
i řadu ustanovení kogentní povahy, která odchylnou úpravu účastníků buď
výslovně zakazují, nebo z jejichž povahy vyplývá, že se od něj odchýlit nelze.
Platí tedy, že pokud kogentní ustanovení smluvní volnost výslovně nezakazuje
nebo pokud z jeho povahy nevyplývá, že se od něho nelze odchýlit, nejsou
účastníci omezeni v tom, aby si na základě svobodného smluvního rozhodování
vymezili, jaké povinnosti smlouvou převezmou a jaká práva si smlouvou založí.
V posuzovaném případě právní skutečností, která byla důvodem vzniku závazkového
právního vztahu mezi žalovanou a společností A. (právní předchůdkyní
žalobkyně), byl jejich dvoustranný právní úkon - smlouva o půjčce uzavřená
podle § 657 obč. zák., z něhož věřiteli (společnosti A.) vzniklo právo na
vrácení poskytnuté částky dlužníkem (žalovanou) a dlužníkovi tomu odpovídající
povinnost půjčenou částku v dohodnuté době věřiteli vrátit. Součástí smluvního
ujednání se ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. stala i dohoda o úrocích.
Rozhodovací praxe i právní literatura je zajedno v tom, že úroky dohodnuté při
poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené
jistiny. Ustanovení § 658 odst. 1 ani jiné ustanovení občanského zákoníku či
jiného právního předpisu nestanoví, na jakou dobu lze při peněžité půjčce
dohodnout úroky. Uvedené ustanovení je strohé, zakotvuje toliko možnost si při
peněžité půjčce tyto úroky dohodnout; o době, na kterou tak lze učinit mlčí.
Vzhledem k jeho dikci, která neobsahuje jednoznačný příkaz či zákaz ve vztahu k
vymezení předmětné doby, jakož i k jeho povaze, z níž nevyplývá, že se od něho
nelze odchýlit, je možné dovodit, že jde o ustanovení dispozitivní povahy, jež
smluvní strany nikterak neomezuje v možnosti upravit si obsah jejich úrokového
závazkového právního vztahu v rámci smluvní autonomie (pokud jde o dobu, na niž
se úroky sjednávají). Nelze tedy vyloučit, aby si smluvní strany při peněžité
půjčce dohodly úroky i za dobu, po kterou bude jistina dlužníkem skutečně
užívána (do jejího faktického vrácení věřiteli), tedy i za dobu, v níž se
dlužník případně ocitne v prodlení se splněním svého závazku, neboť jistinu ve
sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí. Tomuto závěru odpovídá i to, jak
jsou právní teorií a rozhodovací praxí soudů obecně pojímány instituty
smluvních úroků a úroků z prodlení, jež jsou sice obojí příslušenstvím
pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.), avšak mají odlišné funkce a je třeba je
odlišovat. Zatímco smluvené úroky jsou odměnou za užívání jistiny, úroky z
prodlení představují zákonnou sankci za prodlení s placením jistiny a na rozdíl
od smluveného úroku je může věřitel požadovat, i když nebyly smluveny (§ 517
odst. odst. 2 obč. zák.). Přitom platí, že mohou existovat vedle sebe. S
právním závěrem odvolacího soudu, že úroky podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze
zásadně dohodnout jen na dobu do sjednaného dne splatnosti jistiny, že od
tohoto okamžiku již smluvené úroky nenabíhají a nastupují úroky z prodlení, se
proto nelze ztotožnit. Z hlediska posouzení doby, za kterou byly při peněžité
půjčce dohodnuty úroky, bude proto vždy určující obsah smlouvy, jak si jej
smluvní strany upravily.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř. opodstatněně. Měnící výrok napadeného rozhodnutí týkající
se smluveného úroku za dobu od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2000 v částce 524.712,-
Kč totiž spočívá na nesprávném právním posouzení věci, protože odvolací soud
sice správně určenou právní normu chybně vyložil.
Protože žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým
byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může
být přípustnost tohoto dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených
v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o
věci samé určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka
má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě),
ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ nebo § 241a odst. 3 o. s. ř.
nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením
SJ 132/2004).
Bez významu je proto námitka žalované, že dohoda o smluvní pokutě je neplatným
právním úkonem pro její neurčitost. Žalovaná sice v dovolání argumentuje
nesprávným právním posouzením věci, avšak její výhrada (posuzována podle
obsahu) je ve skutečnosti založena na kritice správnosti skutkového zjištění,
na němž odvolací soud vybudoval svůj závěr, že smluvní pokuta byla sjednána
určitě a je tudíž platná (§ 37 odst. l a § 39 obč. zák.). Žalovaná totiž není
srozuměna s tím, že odvolací soud ujednání, podle něhož se pokuta sjednává „pro
případ prodlení s placením půjčky nebo úroků nebo jejich části“ ve výši
2.000,- Kč za každý den prodlení, vyložil tak, že povinnost platit smluvní
pokutu počíná prvním dnem prodlení s placením půjčky, sjednaného úroku, popř.
jejich části a končí dnem, kdy bude celá jistina včetně sjednaných úroků
splacena. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání mezi smluvními stranami
vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním
posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní
právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění
dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Činí-li (tak jako v této věci) soud z obsahu smlouvy, a to i
pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom,
co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním, vyvozuje-li
poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní
závěry (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října
1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 73/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
pod označením SJ 46/2002). Tato dovolací námitka, která je uplatněním
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohla z uvedených důvodů
založit přípustnost dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti zaplatit
na smluvní pokutě částku 1,368.000,- Kč. Dovolání žalované bylo proto v tomto
rozsahu odmítnuto (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Ani námitka žalované, že soudy při posouzení aktivní legitimace žalobkyně
vycházely ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalobkyní jako
postupníkem a společností A. jako postupitelem, přičemž nezkoumaly, zda bylo
toto postoupení žalované jako dlužníkovi oznámeno, není způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť oznámení
postoupení pohledávky a tedy změna v subjektech závazkového vztahu (na straně
věřitele) ve smyslu § 526 obč. zák. má pouze ty právní účinky (pokud nebylo
mezi stranami sjednáno něco jiného), že dokud není dlužníku postoupení
prokázáno, může plnit i původnímu věřiteli (postupiteli), který je povinen
takto poskytnuté plnění přijmout. V případě vymáhání nároku soudní cestou pak
postačuje, je-li okolnost o postoupení pohledávky součástí žalobních tvrzení a
přiloženými důkazy i prokázána s tím, že doručením žaloby je žalovanému jako
dlužníkovi oznámeno postoupení pohledávky. Odvolací soud v tomto ohledu tedy
nepochybil. Rovněž výhrada, že se odvolací soud dostal do kolize s exekučním
soudem v otázce posouzení určitosti ujednání o smluvní pokutě a úrocích, nemá
žádnou právní relevanci při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., neboť notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o
sobě samostatným zavazovacím důvodem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
3. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C
762/10). Také dovolání žalované směřující proti nákladovým výrokům nemůže
přípustnost dovolání založit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaná dále není srozuměna s odvolacím soudem, který zjevně ve shodně se
soudem prvního stupně při rozhodování ve věci vycházel z právního názoru, že
dohoda o smluvených úrocích za dobu od 19. 4. 2000 do 30. 11. 2000 je platným
právním úkonem. I nadále tvrdí, že dohoda o úrocích je pro svou neurčitost
neplatná.
Otázka aplikace § 37 odst. 1 obč. zák. nepatří z hlediska rozhodovací činnosti
dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny. Z dále uvedených důvodů
lze však k řešení této právní otázky přiznat rozsudku odvolacího soudu, pokud
jím rozhodoval o smluvených úrocích za dobu od 19. 4. 2000 do 30. 11. 2000,
zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní
úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být
vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu sice
po jazykové stránce srozumitelné, ale jeho obsah je neurčitý (má věcné
nedostatky). Jen právní úkony, které nelze vyložit podle stanovených
interpretačních pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák.), jsou pro nesrozumitelnost
nebo neurčitost neplatné (srovnej např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze
dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, publikované v časopise Soudní rozhledy,
ročník 1998, číslo 8, strana 205, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní
rozhledy, ročník 1998, číslo 7, strana 372).
Jak již bylo výše vyloženo, pro posouzení otázky, jaká práva a povinnosti z
dohody o úrocích uzavřené podle § 658 odst. 1 obč. zák. pro její účastníky
vyplývají, je rozhodující obsah této dohody. Odvolací soud se sice zabýval
posouzením platnosti smlouvy o půjčce, avšak výlučně z toho pohledu, zda tento
úkon byl žalovanou učiněn svobodně. Otázku jeho určitosti jakožto další
nezbytné náležitosti, kterou právní úkon musí splňovat, aby byl platným,
neposuzoval. Žalobnímu požadavku na zaplacení smluveného úroku za dobu od 19.
4. 2000 do 30. 11. 2000 vyhověl, aniž by za pomoci interpretačních pravidel
uvedených v § 35 odst. 2 obč. zák. dohodu o úrocích vyložil a dovodil, jaká
práva a povinnosti pro smluvní strany z této dohody vyplývají a zda je smlouva
o půjčce v této části určitá (alespoň z odůvodnění jeho rozhodnutí nic takového
neplyne). Jeho právní posouzení je tak neúplné a tudíž nesprávné. Žalované se
proto prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku v potvrzujícím výroku, jímž
bylo rozhodnuto o smluveném úroku za dobu od 19. 4. 2000 do 30. 11. 2000 v
částce 173.370,- Kč.
Vzhledem k učiněným závěrům dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v měnícím
výroku ohledně částky 524.712,- Kč a v části potvrzujícího výroku ohledně
částky 173.370,- Kč zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve stejném
rozsahu i je a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutí
soudů obou stupňů byla zrušena i v akcesorických nákladových výrocích (§ 243b
odst. 3 věta druhá, § 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). V dalším řízení bude soud
prvního stupně (soud odvolací) vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu