21 Cdo 393/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce JUDr. R. F., proti žalované České republice – Finančnímu
ředitelství v B., o zařazení do platové třídy, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 53 C 113/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 3. července 2007 č.j. 15 Co 156/2006-55, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby mu žalovaný od
1.1.2004 přiznal „podle jeho skutečně vykonávané nejnáročnější práce 11.
platovou třídu“. Žalobu odůvodnil tím, že mu byl dne 1.1.2004 předán „Platový
výměr“, na základě kterého byl zařazen do 10. platové třídy a 10. platového
stupně, podle pracovní náplně je však s účinností od 1.1.2004 povinen plnit
úkoly „dle přílohy Katalog prací 2. část. 2.10.1. Referent státní správy a
samosprávy“, kupříkladu je zde uvedeno, že „pracovník v 11. platové třídě
provádí zastupování veřejných zájmů v soudních sporech“. Jestliže při výkonu
své funkce exekutora tuto činnost „běžně dělá na základě pověření ředitele FÚ a
pracovní náplně“, a patří-li tato práce do 11. platové třídy, potom mu také
tato platová třída „přináleží“. Ačkoli v tomto směru podal dne 16.2.2004
stížnost, k nápravě nedošlo.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.12.2005 č.j. 53 C 113/2004-37 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k
závěru, že z popisu činnosti vykonávané funkce žalobce vyplývá, že „zajišťuje
veškerou agendu, týkající se exekucí“, a že tedy jeho pracovní náplň a rozsah
činností odpovídá 10. platové třídě. Uvedl-li žalobce, že se „zúčastňuje v
trestním řízení“, a že „pouze vyhledává podklady nebo dává podklady k trestnímu
řízení“, či podněty ke konkurznímu řízení, pak nelze tuto činnost chápat jako
činnost zařazenou do 11. platové třídy. Podle charakteristiky činností
zařazených do 11. platové třídy by totiž musel vykonávat „komplexní právní
činnosti v jednotlivých oborech územní státní správy nebo činností územních
samosprávných celků vč. zastupování veřejných zájmů v soudních sporech“; tuto
skutečnost však žalobce podle názoru soudu prvního stupně žádným způsobem
nedoložil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.7.2007 č.j. 15 Co
156/2006-55 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že
žalobce nesplňuje předpoklady pro zařazení do 11. platové třídy, neboť z jeho
pracovní smlouvy i z pracovní náplně vyplývá, že „vykonává pouze část činnosti
oddělení daňové správy, a to konkrétně týkající se části vymáhací“. Aby mohl
být zařazen do 11. platové třídy, muselo by v jeho případě jít „o výkon
komplexních právních činností v jednotlivých oborech územní státní správy,
konkrétně a komplexně práce všech částí daného celku“. Jak dále odvolací soud
dovodil, je tímto celkem v projednávané věci práce celého oddělení daňové
správy, neboť kromě agendy vymáhací tvoří oddělení daňové správy činnost
oddělení registračního a evidence daní a oddělení vyměřovacího. Odvolací soud
zdůraznil, že ani „splnění kvalifikačních předpokladů vyšší kategorie samo o
sobě není předpokladem pro zařazení do vyšší platové třídy, neboť dosažené
vzdělání, které předpokládá ta která platová třída (pro 10. platovou třídu
katalog prací stanoví vzdělání v bakalářském studijním programu), je vzděláním
minimálním pro splnění kvalifikačního předpokladu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které
spatřuje zejména „v nesprávném výkladu Daného celku a obsahu prováděných
prací“. Namítá, že „oblast vymáhání v sobě zahrnuje všechny oblasti daňové
správy a nikoliv jen oblast exekucí“, a, na rozdíl od soudu odvolacího, je toho
názoru, že „daným celkem (komplexních prací zařazených do 11.platové třídy)
není pouze oddělení daňové správy, ale celý komplex daňové správy“, a
dovozuje, že „práce exekutora v sobě zahrnuje všechny oblasti daného celku
vymezeného příkladem práce v katalogu bod 11.2., někde jen okrajově, ale včetně
zastupování veřejných zájmů v soudních sporech“. Dovolatel navrhl, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být
přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení
právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto
podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky
procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze
rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3
o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k
řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom,
že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své
rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí
odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelkou uplatněný
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro
úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani
pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Projednávanou právní věc soudy posuzovaly – vzhledem k období, které je
předmětem sporu – podle nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví
katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o
platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, se změnami a
doplňky provedenými nařízením vlády č. 331/2003 Sb., kterým se mění nařízení
vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační
předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve
veřejných službách a správě (dále jen „nařízení vlády“). Přihlížejíce zejména k
ustanovení § 2 písm. c) nařízení vlády, zabývaly se tím, pod který z příkladů
prací uvedených v katalogu prací (který je přílohou nařízení vlády) přísluší
zařadit činnost vykonávanou žalobcem. V tomto rámci řešily, zda působení
žalobce ve „státní správě a samosprávě 2.10“ jako „referenta státní správy a
samosprávy 2.10.1“ lze zařadit do 11. platové třídy (2. Výkon komplexních
právních činností v jednotlivých oborech územní státní správy nebo činnosti
územních samosprávných celků včetně zastupování veřejných zájmů v soudních
sporech), nebo zda je správné zařazení do 10. platové třídy (1. Provádění
dražeb movitých věcí a nemovitostí), když pro úplnost lze uvést zařazení do 9.
platové třídy (4. Komplexní zajišťování výkonu mobilárních exekucí u daňových
dlužníků včetně oceňovací činnosti).
Žalobce v dovolání zpochybňuje závěr obou soudů, že jím vykonávaná práce
neodůvodňuje zařazení do 11. platové třídy. V dovolání sice uvádí, že napadené
rozhodnutí „vychází z nesprávného právního názoru“, tedy, že „spočívá na
nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení
důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím
soudem (nenamítá, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis), ale že
nesouhlasí se skutkovými zjištěními (zejména se skutkovým závěrem o povaze jím
vykonávané práce, že „v projednávané věci by muselo jít o výkon komplexních
právních činností v jednotlivých oborech územní státní správy, konkrétně a
komplexně práce všech částí daného celku“, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i
soudu prvního stupně) vychází. Podstatou námitek žalobce je nesouhlas se
skutkovými závěry, ke kterým odvolací soud dospěl v souladu s použitými
právními předpisy, tedy, že žalobce „vykonává pouze část činnosti oddělení
daňové správy“, konkrétně „část vymáhací“; v dovolání tak naopak předestírá o
povaze jím vykonávané činnosti skutkové závěry vlastní (když je zejména
přesvědčen, že jeho náplň práce zahrnuje „celý komplex daňové správy a práce
exekutora v sobě zahrnuje všechny oblasti daného celku vymezeného příkladem
práce v katalogu bod 11.2“, a že – oproti názoru odvolacího soudu - právě
„oblast vymáhání v sobě zahrnuje všechny oblasti daňové správy“), na nichž pak
buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že
dovolatel na odlišných skutkových závěrech o obsahu a rozsahu jím vykonávané
práce buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci
odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci
odvolacím soudem rozhodující.
Protože námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu
z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak
uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce -
aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu