33 Cdo 3389/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve
věci žalobkyně PANCOMMERC, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Majdalenky 10,
identifikační číslo 494 50 034, zastoupené Mgr. Josefem Milichovským, advokátem
se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalovaným 1) J. Ch. a 2) L. Ch.,
zastoupeným Mgr. Markem Novotným, advokátem se sídlem v Brně, Panská 397/2, o
zaplacení 794.085,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod
sp. zn. 77 C 218/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 10. března 2015, č. j. 37 Co 275/2013-457, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 18. června 2013, č. j. 77 C
218/2012-432, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 794.085,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.),
zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 383.191,- Kč
se specifikovanými úroky z prodlení a smluvní pokuty ve výši 102.638,- Kč
(výrok II.); výroky III. až V. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. března 2015, č. j. 37 Co 275/2013-457,
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. a ve výrocích o
nákladech řízení účastníků a státu potvrdil; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které není podle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaní ohlásili uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání dovozují výslovně z toho, že „dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která
ještě dovolacím soudem nebyla řešena“. Z obsahu dovolání se však podává, že
odvolacímu soudu vytýkají, že při výkladu smlouvy postupoval v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zastávají názor, že odvolací soud
nesprávně a v rozporu se závěrem přijatým Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne
20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007 „aplikoval výkladové pravidlo zakotvené v
ust. § 55 odst. 3 zákona č. 40/1964 obč. zák.“. Zatímco Nejvyšší soud v
rozhodnutí přijal a odůvodnil závěr, že při výkladu smlouvy je nepodstatná
veřejnoprávní úprava ve stavebních předpisech, odvolací soud s podporou
příslušných ustanovení stavebního zákona vyložil ve smlouvě užitý pojem
„dokončení“ stavby (tj. budovy, v níž se nacházejí bytové jednotky) v jejich
neprospěch, dovodil-li, že podle smlouvy se jím rozumí její kolaudace. Porušení
závazku žalobkyně (zhotovitele a prodávajícího) dokončit stavbu ve sjednané
lhůtě (do 30. 6. 2008) přitom bylo podle ujednání smluvních stran sankcionováno
smluvní pokutou, kterou započetli vůči pohledávce žalobkyně na doplatek kupní
ceny. Žalovaní prosazují, že odvolací soud měl pojem „dokončení“ stavby vyložit
pro ně coby spotřebitele příznivěji, tzn., měl dovodit, že stavba byla
dokončena nikoli stavem umožňujícím její kolaudaci (resp. vydání kolaudačního
souhlasu), nýbrž až tehdy, kdy „došlo k ukončení výstavby celé budovy, tzn. ukončení veškerých stavebních prací na předmětné stavbě (včetně např. pokládání
dlažeb a obkladů v koupelnách, osazování zdravotechniky, pokládání podlah
atd.)“. Dále namítají, že odvolací soud nerespektoval ani „výkladová pravidla
dle § 35 obč. zák.“ popsaná v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1569/99., neboť i bez aplikace § 55 odst. 3 obč. zák. bylo možné k jimi
prosazovanému závěru dospět. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 3 zákona č.
89/2012
Sb.), je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení
předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten
případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil
výkladem. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový
projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob,
které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Podle ustálené judikatury soudů
výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo
projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy
uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i
při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí
být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro
přihlédnutí k vůli účastníků však je - jak již bylo zmíněno - to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu
právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže
nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových
pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl
vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo
2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák. stanoví interpretační pravidlo, podle něhož v
pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele
příznivější. Pokud tedy smlouva obsahuje výraz či formulaci připouštějící její
různý výklad, potom budou nejasnosti a tím i případně nepříznivé důsledky s
nimi spojené přičteny k tíži dodavatele. Jedná se o zvláštní právní normu,
která modifikuje obecná interpretační pravidla upravená v § 35 obč. zák. pro
právní režim spotřebitelských smluv obecně a vychází z článku 5 směrnice Rady
93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Výkladem právních úkonů za použití pravidla podle § 35 odst. 2 obč. zák. se
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně (např. rozhodnutí ze dne
22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo
1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008,
a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Základní princip výkladu
právních úkonů, který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
zakotvil ve své judikatuře i Ústavní soud (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I.
ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). V rozhodnutích ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001, ze
dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo
3053/2007, ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 512/2006, se pak Nejvyšší soud
vyjadřoval k výkladu smluv za pomoci interpretačního pravidla podle § 55 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud, který zcela převzal závěry soudu prvního stupně, konstatoval, že
tam, kde bylo možno použít výklad smlouvy pro žalované coby spotřebitele
příznivější, byl takový výklad ve smyslu ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák. použit; to se týkalo ve smlouvě použitého pojmu „stavba“. Ze smlouvy totiž
nevyplývalo jasně, co se rozumí stavbou, zda jde o stavbu bytových jednotek či
celé budovy, přičemž pro žalované jako spotřebitele bylo příznivější tento
pojem vykládat tak, že stavbou je míněna budova, v níž se nacházejí bytové
jednotky. Naopak v souvislosti s použitým pojmem „dokončení“ stavby výhodnější
výklad pro žalované nepřicházel v úvahu, byť jde o spotřebitelskou smlouvu,
neboť „ze smlouvy jasně plyne, co se rozumí dokončením stavby“; dokončení
stavby je vždy spojováno s její kolaudací a „nelze dovodit nejasnost či rozpor
s jiným vymezením tohoto pojmu“. Nebylo tudíž na místě v tomto směru zákonná
výkladová pravidla podle § 35 odst. 1, případně podle § 55 odst. 3 obč. zák. vůbec využít. Lze uzavřít, že odvolací soud se od tezí přijatých ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil. Zásadu, která platí pro smlouvu
spotřebitelskou, že v pochybnostech o jejím významu je třeba vyjít z výkladu,
který je pro spotřebitele příznivější (§ 55 odst. 3 obč. zák.), neporušil. Obsahovala-li smlouva pojem (výraz) připouštějící různý výklad, přičetl
nejasnost a nepříznivé důsledky k tíži žalobkyně. Protože však dospěl k závěru,
že dokončení stavby je ve smlouvě vždy jednoznačně spojováno s její kolaudací
(vydáním kolaudačního souhlasu), resp. že všechna smluvní ujednání jsou ve
vymezení tohoto pojmu konzistentní, a že co se rozumí „dokončením stavby
jednotky“ je ve smlouvě, (konkrétně v jejím článku 3 části C) přímo definováno
(slovy popsáno), necítil potřebu tento pojem podle § 35 odst. 1 obč. zák.,
případně podle § 55 odst. 3 obč zák., vykládat. Akcentoval, že interpretace
obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže
nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Proto byla-li vůle smluvními
stranami v dané věci projevena jednoznačně, nelze ji výkladem jakkoli měnit či
nahrazovat. Jestliže odvolací soud v souvislosti s pojmem „dokončení“ stavby interpretační
pravidla nepoužil, není namístě mu - logicky vzato - ani po právu vytýkat, že
je „použil nesprávně“ (resp. že užitý pojem nevyložil k tíži žalobkyně, jak
předpokládá ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák.). Z uvedených důvodů nelze
přisvědčit ani námitce, že se soudy odchýlily od závěrů dovozených Nejvyšším
soudem v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, tím, že pojem
„dokončení“ stavby vykládaly „dle veřejnoprávní definice ve stavebním zákoně“.
Sluší se uvést, že zmínil-li soud prvního stupně v rozhodnutí, jehož závěry
odvolací soud převzal, stavební zákon, pak pouze v souvislosti se zjišťováním,
jakou vůli účastníci ve smlouvě projevili. Skutkový závěr, že projevili vůli
vztáhnout termín dokončení stavby k vydání kolaudačního rozhodnutí, podpořil
úvahou, že stavební úřad by ve smyslu § 76 stavebního zákona ostatně
nedokončenou stavbu nezkolaudoval (nevydal by kolaudační souhlas). Obsoletní je námitka dovolatelů, že kolaudační souhlas byl vydán v rozporu se
zákonem. Pokud dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že ze smlouvy nesprávně zjistil,
jaká byla skutečná vůle smluvních stran, pomíjejí, že zjišťuje-li soud obsah
smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35
odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ
46/2002). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami,
které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to
i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle
současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit; je
pro dovolací soud závazný. Regulérní proto nejsou ani výtky, že soudy nesprávně
(z hlediska závažnosti) hodnotily některé listinné důkazy (kolaudační souhlas i
jimi předloženou fotodokumentaci). Vytýkají-li žalovaní odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkou „nesprávné
aplikace ust. § 580 obč. zák.“, kterou uplatnili ve svém odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, a že v řízení nebyly provedeny jejich „důkazní
návrhy spočívající v protokolu o předání a převzetí jednotky K. M. včetně
zápisu vad a nedodělků z 13. 7. 2009, výzvu k dodání hliníkových mřížek
podlahových fan-coilů ze dne 1. 11. 2010, výzvu ke slevě z kupní ceny z 20. 7. 2011 a 20. 8. 2011 a 7 ks černobílých fotografií…“, nenapadají žádný právní
závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním
napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám
řízení však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud
přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Protože tento předpoklad v dané věci splněn nebyl, argumenty,
které žalovaní k namítaným vadám řízení uvedli a podpořili odkazy na příslušnou
jeho judikaturu, se dovolací soud nezabýval. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.