ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce Ing. K. A., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se
sídlem v Třinci - Starém Městě, Husova 401, proti žalovaným 1) Z. H., a 2) M.
K., oběma zastoupeným JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1.
máje 398, o zaplacení 331.360,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 167/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 15 Co 587/2012-102,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 331.360,- Kč s příslušenstvím s tím,
že tato částka představuje daň z příjmů fyzických osob, kterou mu dodatečně
vyměřil Finanční úřad v Třinci za zdaňovací období 1999, kdy byl (společně s
žalovanými) účastníkem sdružení vzniklého na základě smlouvy o sdružení ze dne
1. 8. 1994. V dohodě ze dne 30. 11. 2002 uzavřené při jeho vystoupení ze
sdružení se účastníci sdružení zavázali „uhradit vystoupivším účastníkům
jakýkoliv závazek z činnosti sdružení vzniklý k 31. 12. 2002, k jehož splnění
by vystoupivší účastníky kdokoliv vyzval“. Ačkoli žalované vyzval, aby mu
nahradili vše, co zaplatil na doplatku daně z příjmů, svůj závazek nesplnili,
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. ledna
2012, č. j. 8 C 167/2011-45, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci
společně a nerozdílně 331.360,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně od
25. 9. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,50 %
ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010,
7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2011 a od 1. 7. 2011 ve výši repo sazby
stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 % bodů a takto znovu vždy k prvnímu
dni kalendářního pololetí, ve kterém prodlení trvá, do úplného zaplacení, vše
do tří dnů od právní moci rozsudku; zamítl žalobu o úrok z prodlení z 331.160,-
Kč ve výši 10,75 % ročně od 23. 8. 2008 do 24. 9. 2008; současně rozhodl o
nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 15 Co
587/2012-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že dne 1. 8. 1994 uzavřeli žalobce,
žalovaní a dále J. K., B. K., K. K. a M. B. smlouvu o sdružení podle § 829 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“). Dne 30. 11. 2002 uzavřeli účastníci sdružení dohodu o vystoupení ze sdružení a o vypořádání
(dále jen „dohoda“), na jejímž základě žalobce, B. K. a M. B. vystoupili ze
sdružení. V bodě III. 9. dohody bylo sjednáno, že budou-li vystoupivší
účastníci povinni zcela nebo zčásti plnit závazky z činnosti sdružení, byť
vznikly či vzniknou do 31. 12. 2002 včetně, jsou zbývající účastníci sdružení
povinni nahradit jim do 15 dnů ode dne doručení písemné výzvy společně a
nerozdílně vše, co každý z nich takto na splnění závazku či závazků z činnosti
sdružení sám vynaložil; bod III. 8. dohody obsahuje obdobné ujednání pro
případy, kdyby vystoupivší účastníci byli kteroukoliv osobou vyzváni ke splnění
závazku z činnosti sdružení. V průběhu let 2001 a 2002 provedl Finanční úřad v
Třinci daňovou kontrolu u žalobce za zdaňovací období 1998 - 2000, při níž
zjistil nesrovnalosti, v jejichž důsledku mu dodatečně doměřil daň z příjmů
fyzických osob ve výši 331.360,- Kč za zdaňovací období 1999.
Důvodem doměření
daně bylo neoprávněné snížení základu daně u žalobce jako účastníka sdružení, k
němuž došlo proto, že sdružení do svých příjmů nezaúčtovalo některé faktury a
vlastní pohledávky vůči společnosti Vítkovice, a. s., které byly postoupeny
společnosti TOMEX OCEL, a.s. Tuto daň žalobce poté, co se proti rozhodnutí
finančního úřadu neúspěšně bránil, uhradil. Žalovaní sice žalobci v dopise ze
dne 6. 1. 2004 nabídli, že jeho závazek v souladu s bodem III. 8. dohody
převezmou, avšak následně v dopisech z let 2004 a 2008 zaujali stanovisko, že
daňové povinnosti jednotlivých členů sdružení nepovažují za „závazky z činnosti
sdružení“ a že se na ně body III. 8 a III. 9. dohody nevztahují. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k
závěru, že zaplatil-li žalobce na dani z příjmů, kterou mu příslušný finanční
úřad dodatečně doměřil, částku 331.160,- Kč, splnil tím závazek z činnosti
sdružení ve smyslu bodů III. 8. a III. 9. dohody. Akcentoval přitom obsah
dopisu zbývajících účastníků sdružení ze dne 6. 1. 2004, z něhož vyplývá, že
považovali závazky vyplývající z daňových výměrů (tj. závazky účastníků
sdružení vůči státu) za závazky vzniklé z činnosti sdružení. Oproti tomu odvolací soud uzavřel, že v dohodě nebylo sjednáno, že žalovaní za
žalobce uhradí daň z příjmů fyzické osoby, neboť nejde o závazek z činnosti
sdružení ve smyslu bodů III. 8. a III. 9. dohody. Připomněl, že podle § 6
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, platného v době uzavření
dohody (dále jen zákon č. 337/1992 Sb.), je poplatníkem daně každý z účastníků
sdružení coby fyzická osoba samostatně. Daňová povinnost vzniká na základě
zákona a není ovlivnitelná činností sdružení ani jeho účastníků; stíhá všechny
účastníky sdružení. Sdružení není daňovým subjektem podle zákona č. 337/1992
Sb. (nemá právní subjektivitu) a nemůže mu tudíž vzniknout závazek hradit daň z
příjmů. Povinnost platit daň z příjmu je nepřenosná na jinou osobu (§ 45 zákona
č. 337/1992 Sb.) a představuje veřejnoprávní povinnost, kterou nelze podřazovat
pod závazky soukromého práva (které upravuje inkriminovaná dohoda). Na těchto
závěrech nemůže nic změnit ani dopis žalovaných ze dne 6. 1. 2004, neboť
dohoda, kterou členové sdružení uzavřeli 30. 11. 2002, odporuje ustanovení § 45
zákona č. 337/1992 Sb., a je tudíž neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu
vytýká, že platnost dohody o vystoupení ze sdružení a vypořádání ze dne 30. 11. 2002 nesprávně poměřoval ustanovením § 45 zákona č. 337/1992 Sb., neboť nejde o
dohodu o přenesení daňové povinnosti podle zmíněného ustanovení, nýbrž o
soukromoprávní úkon podle § 838 odst. 1 obč. zák.; z § 45 zákona č. 337/1992
Sb. navíc vyplývá, že dohody o přenosu daňové povinnosti na jinou osobu jsou
neúčinné pouze pro daňové řízení (správce daně je oprávněn vymáhat splnění
daňové povinnosti pouze po plátci daně), v režimu soukromého práva však smluvní
strany opravňují a zavazují. Odvolací soud rovněž nerespektoval, že žalobou
uplatněný nárok je nárokem z obchodněprávního vztahu, a věc posoudil podle
ustanovení občanského zákoníku. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a
odst. 3 o. s. ř. žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil obsah
dohody, resp. že nesprávně vyložil ujednání obsažené v jejích bodech III. 8. a
III. 9. Odvolací soud v rozporu s § 35 odst. 2 obč. zák. nepřihlédl ke skutečné
vůli účastníků sdružení, která směřovala k tomu, aby zbylí účastníci sdružení
uhradili vystoupivším vše, co tito vynaložili na splnění jakýchkoliv závazků
sdružení. Povinnost zaplatit (dodatečně vyměřenou) daň z příjmů plynoucích z
činnosti sdružení je „závazkem z činnosti sdružení“ ve smyslu bodu III. 9. dohody. Tomu nasvědčuje i obsah dopisu ze dne 6. 1. 2004, který odvolací soud
při rozhodování nezohlednil. V této souvislosti žalobce poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, a
rozsudky ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, a ze dne 30. 8. 2011,
sp. zn. 23 Cdo 5227/2009), v nichž se Nejvyšší soud zabýval výkladem obsahu
právních úkonů v souladu s vůlí těch, kteří je učinili. Žalobce má za to, že
odvolací soud měl provést důkazy (jeho výslech jako účastníka řízení a výslechy
svědků K. K., B. K. a M. B.), které soud prvního stupně neprovedl pro
nadbytečnost; tyto důkazy by vedly k objasnění skutečné vůle účastníků obsažené
v bodech III. 8. a III. 9. dohody. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)], k
tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1
a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost
dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř.). Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje žalobce v prvé řadě v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s
ustanovením § 213 odst. 4 před středníkem o. s. ř., jestliže vycházel z jiného
skutkového zjištění ohledně obsahu dohody, než soud prvního stupně, a neprovedl
všechny jím (v řízení před prvním soudem) navržené důkazy, kterými mínil
prokázat, jaká byla skutečná vůle smluvních stran. Z ustanovení § 213 odst. 4 před středníkem o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud
doplní dokazování o účastníky navržené důkazy (uplatněné v souladu s § 205a a
211a o. s. ř.), které dosud nebyly provedeny, pouze v případě, že se to ukáže
jako potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Podle § 120 odst. 1 věty druhé
o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. To znamená, že
není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny
nabízené důkazy. Neprovede například ty důkazy, které jsou pro věc nerozhodné. V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k odlišnému skutkovému zjištění než
soud prvního stupně, a to že dohoda neobsahovala závazek zbylých účastníků
sdružení nahradit žalobci, co v rámci své zákonné povinnosti zaplatil na
nedoplatku daně ze svých příjmů (tj. z příjmů fyzické osoby). Vycházel přitom z
listinného důkazu – z dohody, kterou účastníci sdružení uzavřeli dne 30. 11. 2002 v souvislosti s vystoupením některých účastníků ze sdružení. I kdyby
provedl další žalobcem navržené důkazy (jeho výslech a výslechy svědků K. K.,
B. K. a M. B.), které soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost, nezměnilo
by to nic na výsledku odvolacího řízení, neboť odvolací soud zaujal názor, že
povinnost platit daň z příjmu fyzických osob není „závazkem z činnosti
sdružení“ o nich hovoří body III. 8. a III. 9. dohody; akcentoval přitom, že
sdružení založené podle § 829 a násl. obč. zák. nemá právní subjektivitu a není
tudíž poplatníkem daně; zaplatil-li žalobce daň z příjmů, které mu jako fyzické
osobě plynuly z činnosti sdružení, neplnil závazek z činnosti sdružení (tj. závazek, který by vznikl sdružení). Rovněž dovolací námitku, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, kterou
žalobce formuluje tak, že soudy věc nesprávně posuzovaly jako nárok
občanskoprávní, lze podřadit dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; žalobce prosazuje názor, že se jedná o obchodněprávní nárok a že ve věci
měly v prvním stupni rozhodovat krajské soudy. Vzhledem k tomu, že odvolací
soud se námitkou věcné nepříslušnosti nezabýval (nečinil závěr, zda se jedná o
občanskoprávní nebo obchodněprávní nárok), představuje výhrada k otázce věcné
příslušnosti soudů dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., i
když ji žalobce výslovně uplatňuje v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Podle § 11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. jsou pro určení věcné příslušnosti až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení, a to
podle stavu, který tu byl v době zahájení řízení. Podle § 9 odst. 1 o. s.
ř., nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním
stupni příslušné okresní soudy. Podle občanského soudního řádu platného ke dni podání žaloby, tj. 30. 3. 2009,
byly k projednání věci skutečně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.);
předmětná věc totiž není podřaditelná žádnému z hledisek obsažených v
ustanoveních § 9 odst. 2 ani odst. 3 o. s. ř., která upravují věcnou
příslušnost krajských soudů v prvním stupni; nejedná se ani o spor z dalších
obchodních závazkových vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti o peněžité plnění převyšující 100.000 Kč (§ 9 odst. 1 písm. r/ bod 6. o. s. ř.). Jde o nárok ze vztahu mezi účastníky sdružení navzájem, vyplývající
z jejich dohody, která byla uzavřena podle občanského zákoníku (§ 838 odst. 1
obč. zák.). Toto ostatně dovodil i Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze
dne 22. září 2011, č. j. Ncp 898/2011-31, určil, že k projednání a rozhodnutí
věci jsou příslušné okresní soudy, a postoupil věc Okresnímu soudu ve Frýdku-
Místku k dalšímu řízení. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalobce zpochybnil závěr
odvolacího soudu, že mezi účastníky sdružení nebylo dohodnuto, že mu coby
účastníku, který vystoupil ze sdružení, zbylí účastníci sdružení uhradí to, co
(jako fyzická osoba) zaplatil na nedoplatku daně z příjmů získaných z činnosti
sdružení. Zpochybnil tak výklad dohody uzavřené při jeho vystoupení ze
sdružení, konkrétně jejích bodů III. 8. a III. 9. Oproti odvolacímu soudu
prosazuje názor, že jeho povinnost zaplatit daň z příjmů je „závazkem z
činnosti sdružení“ a že se na ni proto vztahují body III. 8. a III. 9. dohody. V souvislosti s tím odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil skutečnou
vůli účastníků dohody; úmyslem (a skutečnou vůlí) účastníků totiž bylo vtělit
do dohody povinnost zbývajících účastníků sdružení nahradit vystoupivším
účastníkům „jakékoliv“ závazky, které jim z činnosti sdružení vznikly nebo
vzniknou do 31. 12. 2002 včetně, což ostatně vyplývá z dopisu z 6. 1. 2004, k
jehož obsahu odvolací soud nepřihlédl. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
1. 2001, sp. zn. 21
Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 8). Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních
stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde rovněž o skutkové zjištění (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000, nebo
rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může
vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají
soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního
úkonu zachycené v dohodě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z
hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska
vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů
ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání
smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu
právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat
či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel
směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili
účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době
jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010). V posuzovaném případě postupoval odvolací soud v souladu se shora popsanou
metodou výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy; obsah písemné dohody o
vystoupení ze sdružení a vypořádání uzavřené dne 30. 11. 2002, a konkrétně pak
jejích bodů III. 8. a III. 9., interpretoval nejen podle jazykového vyjádření,
ale rovněž za použití logického, systematického a zejména teleologického
výkladu. Při výkladu ujednání vtělených do bodů III. 8. a III. 9. dohody se
mohl opřít pouze o formulaci „závazky z činnosti sdružení“, neboť nikde v
dohodě nejsou zmiňované závazky blíže specifikovány. Odvolací soud správně
logicky a významově dovodil, že vystoupivším účastníkům sdružení mělo být
zbylými účastníky sdružení „refundováno“ to, co zcela nebo zčásti plnili do
určeného termínu tzv. za sdružení, („závazky z činnosti sdružení“). Tím by
nesporně bylo např. plnění nájemného za prostory užívané sdružením, leasing
sdružením užívaných předmětů, pojistné za věci používané k dosažení sjednaného
účelu sdružení, nebo platby za dodávky potřebné pro činnost sdružení, apod.
S
ohledem na to, že sdružení jakožto entitě bez právní subjektivity nevzniká
žádná daňová povinnost, nemůže být za „závazek z činnosti sdružení“ bez dalšího
považován závazek, který vznikl jednotlivým účastníkům sdružení ze zákona,
konkrétně jejich povinnost k dani z příjmů fyzických osob, byť by se jednalo o
příjmy, které jim plynuly z jejich činnosti ve sdružení. Nelze přehlížet, že v
dohodě nebyla vůle zbylých účastníků sdružení převzít zákonnou povinnost
(povinnost vyplývající z § 6 zákona č. 337/1992 Sb.) vystoupivších účastníků
slovy vyjádřena. Pakliže by účastníci sdružení chtěli splnit zákonnou povinnost
některého z nich (tj. plnit státu za poplatníka), muselo by to být v dohodě
slovy konkretizováno, aby to bylo seznatelné i třetím osobám. Výkladu žalobce,
že jeho daňovou povinnost je nutno považovat za „závazek z činnosti sdružení“
proto, že šlo o daň z příjmů, které mu plynuly výhradně z činnosti sdružení,
nelze přisvědčit. Jednotliví účastníci sdružení měli z činnosti sdružení
příjmy, z nichž byli povinni odvádět státu daň (daň z příjmů fyzických osob). Došlo-li k chybnému zaúčtování příjmů sdružení, které následně ovlivnilo výši
základu daně z příjmů v daňových přiznáních účastníků sdružení (tedy i žalobce)
podle toho, v jakém poměru si příjmy rozdělovali, byla jim dodatečně vyměřena
povinnost doplatit v tomto rozsahu daň z příjmů. Nebylo by správné ani
spravedlivé, aby odpovědnost za toto pochybení, z něhož v rozsahu svých příjmů
z činnosti sdružení původně profitoval žalobce, byla následně dána k tíži
zbývajícím účastníkům sdružení. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že na těchto
úvahách nemůže nic změnit ani obsah dopisu ze dne 6. 1. 2004, neboť v něm
vyjádřená vůle nekoresponduje s písemným projevem vůle zaznamenaným v dohodě (§
35 odst. 2 obč. zák.). Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu bodů III. 8. a III. 9. dohody
nepochybil a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl naplněn. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce
zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že případné ujednání o tom, že se
jakožto vystoupivší účastník sdružení může domáhat po žalovaných jakožto
zůstavších účastnících sdružení uhrazení daňového nedoplatku, by bylo neplatné
pro rozpor s § 45 zákona č. 337/1992 Sb.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, platného v době
uzavření dohody o vystoupení účastníků ze sdružení a vypořádání, nejsou dohody
uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo
částečně jiná osoba, pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon
nebo zvláštní právní předpis jinak.
Nelze přisvědčit námitce žalobce, že odvolací soud posoudil dohodu o vystoupení
ze sdružení a vypořádání podle § 45 zákona č. 337/1992 Sb., aniž by ji
poměřoval ustanovením § 838 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud pouze podpůrně
dovodil, že pokud by ujednání obsažené v bodech III. 8. a III. 9. dohody, bylo
možno vyložit tak, že zbylí účastníci sdružení se zavázali hradit žalobci to,
co zaplatil na nedoplatku daně z příjmů (což však nedovodil), šlo by beztak o
ujednání neplatné, neboť by odporovalo ustanovení § 45 zákona č. 337/1992 Sb.
Takový závěr by bez dalšího nemohl obstát. Zákon umožňuje správci daně vést
jednotlivá daňová řízení pouze vůči plátcům daně, kteří podali jednotlivá
daňová přiznání, a dohody obsahující ujednání, že daňovou povinnost ponese
místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, označuje za právně
neúčinné pro daňové řízení (§ 45 zákona č. 337/1992 Sb.). Daňová povinnost je
nepochybně povinností veřejnoprávní povahy (vycházející z nadřazeného postavení
veřejné moci ve vztahu k daňovému subjektu) a nelze ji proto měnit smluvním
ujednáním, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 33 Cdo 2269/2012, a Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 8. 2005, č. j. 2 Afs 181/2004-53, publikovaný ve
Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 712/2005). Poplatníkem daně
z příjmů - zde příjmů účastníků sdružení z jeho činnosti - je podle § 6 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, každý z účastníků sdružení
samostatně, a správce daně může vymáhat splnění povinnosti pouze na něm.
Ustanovení § 45 zákona č. 337/1992 Sb. však nebrání v uzavírání
soukromoprávních dohod, jejichž obsahem je vznik závazku jednoho subjektu
uhradit druhému subjektu to, co odvedl správci daně na daních. Takovéto dohody
zakládají práva a povinnosti pouze mezi jejich stranami, jinak řečeno nemají
vliv na veřejnoprávní vztah mezi plátcem daně a správcem daně. V dané věci však
především nelze vyloučit, že odvolací soud zmíněnými úvahami směřoval poněkud
neobratně toliko ke konstatování, že by nebyla platná nabídka žalovaných z 6.
1. 2004, že převezmou vůči správci daně povinnost žalobce uhradit nedoplatek na
dani z příjmů (tedy, stanou se místo žalobce daňovými poplatníky), s čímž je
možné souhlasit. Podstatné však je, že odvolací soud vyložil ujednání obsažená
v bodech III. 8. a III. 9. dohody tak, jak bylo shora vyloženo, takže jeho
úvahy o jejich případném rozporu jsou z hlediska právního posouzení věci
nevýznamné. Řečeno jinak, obstojí-li skutkové závěry odvolacího soudu, musí
nutně obstát i jeho právní závěr, že žalobci nevznikl na základě dohody z 30.
11. 2002 nárok, aby mu žalovaní uhradili to, co ze zákona zaplatil na
nedoplatku daně z příjmů.
Ani dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž nebyl
uplatněn důvodně.
Lze uzavřít, že se žalobci nepodařilo zpochybnit správnost napadeného
rozhodnutí; Nejvyšší soud proto jeho dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Ivana
Zlatohlávková
předsedkyně senátu