20 Cdo 2433/2022-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Svobody, PhD., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v právní věci posuzované B. Š., narozené dne XY, bytem ve XY, adresa
pro doručování: XY (u D. B.), zastoupené JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se
sídlem v Opavě, sady Svobody č. 448/4, za účasti Psychiatrické nemocnice v
Opavě se sídlem v Opavě, Olomoucká č. 305/88, identifikační číslo osoby
00844004, o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu, o
žalobě pro zmatečnost podané posuzovanou B. Š. proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 14 Co 467/2015-51, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 Co 467/2015, o dovolání posuzované B. Š. proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. února 2022, č. j. 4 Co
46/2021-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky dovolání posuzované B. Š., které směřuje proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2022, č. j. 4 Co 46/2021-308,
kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2021, č. j. 14 Co 467/2015-265, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná
umístěnou B. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2015,
č. j. 14 Co 467/2015-51, podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod
2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání
uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o
tom, v čem přesně dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho
části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního
řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze
dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž
musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde.
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, když uvedla, že „v
rozhodnutí, které napadá, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a tato věc je natolik jedinečná, že dosud nebyla
vyřešena a právní otázka měla být posuzována a posouzena zcela jinak“. Dovolatelka tedy označila dva navzájem neslučitelné předpoklady přípustnosti,
aniž by v ostatním textu dovolání tento rozpor uvedla na pravou míru. Žádost
dovolatelky, podle níž „právní otázka měla být posuzována a posouzena zcela
jinak“ pak významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby
„dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem)
posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Jde-li o dovolací důvod, dovolatelka jej v dovolání podaném prostřednictvím
svého zástupce vymezuje tak, že žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí se
mělo zabývat meritorním posouzením jejího odvolání do usnesení soudu prvního
stupně o přípustnosti jejího převzetí do zdravotního ústavu (usnesení Okresního
soudu v Opavě ze dne 16. 4. 2015, č. j. 24 L 872/2015-6, jímž bylo rozhodnuto o
tom, že k převzetí posuzované B. Š. do zdravotního ústavu došlo ze zákonných
důvodů). Namísto toho však odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu
prvního stupně zrušil a řízení zastavil bez meritorního projednání odvolání
dovolatelky (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2015, č. j. 14
Co 333/2015-35). K tomu dovolací soud uvádí, že tak tomu však nebylo, protože
odvolací soud sice vydal takové usnesení (o zastavení), ale protože dovolatelka
trvala na meritorním projednání jejího odvolání, rozhodl o odvolání následně
tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil (usnesením Krajského soudu v
Ostravě ze dne 30. 11. 2015, č. j. 14 Co 467/2015-51, proti němuž byla podána
předmětná žaloba pro zmatečnost). Formuluje-li tedy dovolatelka dovolací důvod
tak, že odvolací soud nesprávně meritorně nerozhodl o jejím odvolání, a tím
mělo být žalobě pro zmatečnost vyhověno, ustavuje skutkový základ, který se ve
skutečnosti neodehrál tak, jak dovolatelka tvrdí. Takový dovolací důvod však
nemůže obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014, či ze dne
11. 8. 2020. sp. zn. 20 Cdo 1705/2020). Uvádí-li dovolatelka v původním vlastnoručně sepsaném dovolání (na které v
dovolání podaném zástupcem výslovně odkázala), že v řízení napadeném žalobou
pro zmatečnost došlo k nesprávnému vyhodnocení věrohodnosti důkazních
prostředků a dále k nerespektování jejího práva na spravedlivý proces, je nutno
uvést, že na vyhodnocení důvodnosti těchto námitek dovoláním napadené
rozhodnutí nestojí. Odvolací soud totiž shledal odvolání nepřípustným ve smyslu
ustanovením § 229 odst. 3 i 4 o. s. ř., když ve vztahu k ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. uvedl, že v daném případě nebylo žalobou pro zmatečnost napadeno
rozhodnutí ve věci samé.
Na zmíněných námitkách dovolatelky tedy rozhodnutí
odvolacího soudu nestojí; i kdyby se s nimi dovolací soud eventuálně ztotožnil,
nemohlo by to vést k závěru o věcné nesprávnosti dovoláním napadeného usnesení. Dovolatelka přitom právní důvod dovolání opřený o možný nesprávný právní závěr
ohledně charakteru žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí neotevírá,
takže se tímto závěrem dovolací soud nemůže zabývat. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání posuzované B. Š. podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 9. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu