Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, sídlem Politických vězňů 19, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. června 2018 č. j. 13 Co 97/2018-394 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 19 Nc 4125/2017-8, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1. M. S. a 2. T. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 11. 2017 č. j. 19 Nc 4125/2017-8 bylo nařízeno předběžné opatření, na základě kterého byl stěžovateli jako otci upraven styk s 2. vedlejší účastnicí, nezletilou dcerou (dále jen "nezletilá") tak, že je otec oprávněn stýkat se s nezletilou každé první pondělí v kalendářním měsíci v době od 16,00 hodin do 17,00 hodin v krizovém centru; 1. vedlejší účastnici jako matce (dále též "matka") byla současně uložena povinnost nezletilou přivést vždy 5 minut před začátkem styku, tj. v 15,55 hodin na adresu označeného zařízení a zde si ji po ukončení styku v 17,00 hodin vyzvednout. Okresní soud dále rozhodl, že po dobu trvání předběžného opatření neplatí úprava styku obsažená v rozsudku okresního soudu ze dne 24. 5. 2013 č. j. 17 P 13/2013-121 (I. výrok). Okresní soud dále zahájil řízení o změnu úpravy styku otce s nezletilou (II. výrok) a opatrovníkem nezletilé k jejímu zastupování v řízení o nařízení předběžného opatření a v řízení o změnu úpravy styku soud jmenoval statutární město Ústí nad Labem, dále též "opatrovník" (III. výrok). Okresní soud dospěl k závěru, že ve věci jsou splněny obě zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že matka neplní dobrovolně povinnost uloženou jí pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, když neumožňuje stěžovateli styk s nezletilou a jsou zde obavy o duševní zdraví nezletilé.
3. Proti I. a II. výroku uvedeného usnesení podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 6. 2018 č. j. 13 Co 97/2018-394 bylo usnesení okresního soudu v napadeném výroku I. změněno tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou každé pondělí v kalendářním roce, jinak bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno (I. výrok). Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že odvolání proti napadenému výroku II. se odmítá. Krajský soud shledal v daném případě důvody pro vydání předběžného opatření v naléhavosti věci vyžadující předběžnou úpravu.
Podle krajského soudu je zřejmé, že pravomocné rozhodnutí soudu o úpravě styku stěžovatele s nezletilou není aktuálně dlouhodobě realizováno a hrozí, že vazby mezi stěžovatelem a nezletilou budou zpřetrhány či výrazně narušeny. Krajský soud z obsahu opatrovnického spisu dovodil, že matka nechce styk stěžovatele a nezletilé uskutečňovat údajně pro nechuť nezletilé ke styku se stěžovatelem. Doložené psychologické zprávy matkou pak dokládají, že vztah stěžovatele a nezletilé je silně narušen. Narušení vztahu stěžovatele a nezletilé je dokládáno i zprávami opatrovníka, který doporučuje vypracování znaleckého posudku ve věci, aby důvody tohoto odcizení byly objasněny.
Podle krajského soudu je tedy zřejmé, že bez okamžitého zásahu soudu, který by vedl k obnovení kontaktů stěžovatele s nezletilou, nebudou vazby mezi nimi naplňovány a s ohledem na neurčitost doby vydání konečného rozhodnutí nelze vyčkat nového pravomocného rozhodnutí ve věci. Nebyl-li styk nezletilé s otcem po delší dobu naplňován a nezletilá má aktuálně ke styku s ním negativní přístup, domnívá se i krajský soud, že je vhodné nejprve přistoupit k obnovení vazeb postupem, který naváže na již dříve zřejmý vztah nezletilé a stěžovatele, a to bez přímého vlivu matky při předání nezletilé a v prostředí, které nebude nezletilé nepříjemné, a stěžovateli tak současně napomůže co nejrychleji vztah s nezletilou opětovně navázat.
Rozsah styku pouze první pondělí v kalendářním měsíci shledal krajský soud nedostatečným. Má-li jít o opatření, které má obnovit vztah stěžovatele a nezletilé formou zatímní úpravy, která bude s ohledem na předpoklad jejího nařízení jen velmi dočasného charakteru, musí být takové opatření intenzivní.
4. Stěžovatel uvádí, že v opatrovnickém řízení byl jeho styk s nezletilou upraven rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 5. 2013 č. j. 17 P 13/2013-121. Matka však tuto úpravu nehodlala respektovat a styk byl proto mnohdy provázen řadou problémů. K zásadnímu zlomu však začalo docházet v průběhu roku 2016, kdy následně matka zcela otevřeně přípisem ze dne 10. 4. 2017 sdělila, že tuto úpravu již respektovat nebude a dceru již otci také předávat nebude. Stěžovatel namítá, že okresní soud zcela bez důvodu zamítal jeho návrhy na výkon rozhodnutí a vydal uvedené předběžné opatření. Předběžným opatřením upravený styk považuje stěžovatel za zcela nedůstojný a ponižující, a to jak pro otce, ale tak i pro nezletilou. Stěžovatel je tak omezen na pouhé čtyři hodiny asistovaného styku za měsíc, navíc traumatizujícím a nedůstojným způsobem, a to jak pro nezletilou, tak i pro něj. Stěžovatel namítá, že přestože měl soud dostatek času a prostředků, jak na celou situaci adekvátně reagovat, za celou dobu (od roku 2016) neproběhlo prakticky vůbec žádné dokazování, ať již ohledně poměrů a osobnosti matky, ale zejména ohledně znaleckých posudků na účastníky řízení a vztah stěžovatele a nezletilé pak především, a to posudků řádných, zpracovaných soudními znalci a také řádně před soudem obhájených. Z těchto důvodů považuje stěžovatel vydané předběžné opatření za zcela nevhodné, které nerespektuje základní práva jeho i nezletilé. Rozhodují-li obecné soudy o úpravě styku, nutno podle stěžovatele vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely z nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbNU 17).
9. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
10. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi [byť s jistou rezervovaností, viz např. rozhodnutí ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. III. ÚS 119/98
(U 61/12 SbNU 489)] vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)]. Předběžná opatření totiž zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jsou rozhodnutími, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.
11. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04
(dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a čl. 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod, resp. k poskytování ochrany právům). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek.
12. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16 ]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13
(N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. V posuzované věci Ústavní soud v postupu obecných soudů žádná pochybení ve výše uvedeném směru neshledal.
13. V souzené věci krajský soud shodně s okresním soudem shledal důvody pro vydání předběžného opatření, neboť pravomocné rozhodnutí soudu ohledně úpravy styku stěžovatele s nezletilou není aktuálně dlouhodobě realizováno a hrozí, že vazby mezi ním a nezletilou budou zpřetrhány či výrazně narušeny. Krajský soud vyšel z obsahu opatrovnického spisu, ze kterého vyplývá, že matka nechce styk stěžovatele a nezletilé uskutečňovat údajně pro nechuť nezletilé ke styku s ním. Krajský soud dále vyšel z doložené psychologické zprávy matkou a ze zpráv opatrovníka, které dokládají, že vztah stěžovatele a nezletilé je silně narušen. Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud k závěru, že má-li jít o opatření, které má obnovit vztah stěžovatele a nezletilé formou zatímní úpravy, která bude s ohledem na předpoklad jejího nařízení jen velmi dočasného charakteru, musí být takové opatření intenzivní, a to každé pondělí v kalendářním roce.
14. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout; z výše uvedeného vyplývá, že v posuzované věci byly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření splněny (§ 74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
15. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. V ústavní stížnosti stěžovatel požádal o přednostní projednání předmětné věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud žádosti stěžovatele de facto vyhověl a věc, aniž o tom vydával rozhodnutí, posoudil a rozhodl o ní ve lhůtě co nejkratší.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu