Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky IPP Group s. r. o., sídlem Stropkovská 103/3, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené JUDr. et Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem, sídlem Lidická 2006/26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2024 č. j. 21 Cdo 2900/2023-182, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2023 č. j. 14 Co 176/2022-133 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. března 2022 č. j. 5 C 209/2019-86, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a České spořitelny, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatelky na určení neexistence smluvního zástavního práva vzniklého na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva, zatěžující podíl ideální jedné poloviny k nemovitostem. Stěžovatelka uvedla, že poté, co vydražila v exekučním řízení spoluvlastnický podíl k nemovitosti, došlo k výmazu zástavního práva ve vztahu k celým nemovitostem. Stěžovatelka tak byla v době, kdy nabyla kupní smlouvou druhý spoluvlastnický podíl, v dobré víře, že tento podíl není žádným způsobem zatížen. Poté však došlo k opravě chybného zápisu v katastru nemovitostí a opětovnému zápisu zástavního práva ve vztahu k této polovině nemovitostí. Z tohoto skutkového stavu vyšel i okresní soud. Žalobu zamítl s odůvodněním, že ve věci nebylo prokázáno, že by zástavní právo zaniklo zákonným způsobem.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Učinil tak však na základě odlišného právního závěru. Krajský soud došel k tomu, že jsou zde objektivní okolnosti vzbuzující pochybnost o souladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem a znejišťují přesvědčení stěžovatelky o správnosti zápisu v katastru nemovitostí, který je jinak obecně presumován a vychází z důvěry jednotlivců v akty veřejné moci. Bylo tedy důvodné po stěžovatelce požadovat aktivitu směřující ke zjištění, z jakého důvodu bylo zástavní právo ke druhému spoluvlastnickému podílu z katastru nemovitostí vymazáno. Stěžovatelka proto nebyla v dobré víře, že vlastnické právo ke druhé ideální polovině nemovitostí nabývá od druhé zástavní dlužnice nezatížené zástavním právem.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Právní závěr krajského soudu o nedostatku dobré víry stěžovatelky je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak. Dobrou víru je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, je na nabývající osobě, aby si ověřila, zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že právní názor krajského soudu a Nejvyššího soudu ohledně dobré víry je nesprávný. Stěžovatelka je společností založenou podle slovenského práva, je řízena osobami, které nemají právnické vzdělání. Výklad dobré víry je nezákonně restriktivní, aplikací těchto závěrů bylo zasaženo do vlastnických práv stěžovatelky. Stěžovatelka se neseznámila s obsahem vyrozumění exekutora o zániku zástavního práva k vydraženému podílu, z katastru nemovitostí nebyla zjevná žádná věcná práva či práva třetích osob, prodávající ujistila stěžovatelku o tom, že nemovité věci jsou prosty jakýchkoli práv třetích osob. Katastrem nemovitostí byla vyrozuměna o výmazu zástavního práva k celým nemovitostem. Podle stěžovatelky je smyslem materiální publicity veřejných seznamů vyloučit potřebu šetření skutečného právního stavu a z toho plynoucí nejistoty. Stejné závěry zastává i aktuální judikatura. Požadavek, aby stěžovatelka aktivně prováděla šetření a ověřovala správnost postupu katastrálního úřadu a správnost zápisu v katastru nemovitostí, je v jejím případě neúnosný a nepřiměřeně tvrdý.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Soudce zpravodaj vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici k vyjádření se k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud shrnul své napadené rozhodnutí a uvedl, že stěžovatelka pouze opakuje a případně dále rozvíjí námitky již uplatněné v dovolání. Ty však podle Nejvyššího soudu představují jen jiné hodnocení okolností, za nichž k převodu spoluvlastnického podílu k nemovitostem došlo. Navíc zcela opomíjejí hlavní hledisko posouzení otázky dobré víry. Tím je, zda stěžovatelka věděla, či při obvyklé míře opatrnosti mohla vědět, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. S námitkami stěžovatelky se Nejvyšší soud v napadeném usnesení náležitě vypořádal. Krajský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud shrnul odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Vedlejší účastnice se na výzvu nevyjádřila.
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
9. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika s právními závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu týkajícími se existence dobré víry stěžovatelky. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002
sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde.
10. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že běžná opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je v souladu se skutečným právním stavem. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě je naopak na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je se skutečným stavem v souladu (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1353/2019).
11. Obecné soudy svůj závěr o nedostatku dobré víry stěžovatelky postavily právě na tom, že s ohledem na okolnosti případu věděla, resp. při obvyklé míře opatrnosti mohla vědět, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Tyto úvahy dostatečným způsobem odůvodnily a Ústavní soud je neshledává zjevně nepřiměřené a ústavně nepřijatelné. Veškerá argumentace stěžovatelky se pohybuje v rovině podústavního práva. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu