Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaj), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TUSPO CO. s. r. o., sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Ing. Martinou Zoubkovou, advokátkou, sídlem Pod Všemi svatými 421/10, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 7 As 213/2024-58, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. srpna 2024 č. j. 52 A 35/2024-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje, sídlem Teplého 1526, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka podala návrh na zrušení § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle § 74 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje (dále jen "HZS") vydal dne 30. 11. 2023 koordinované závazné stanovisko k projektové dokumentaci požárně bezpečnostního řešení, a to za účelem stavebního povolení k plánované změně užívání stavby na sklad chemických látek. Jako dotčený orgán na úseku požární ochrany, vydal HZS nesouhlasné stanovisko, které obsahovalo dvanáct nedostatků předložené projektové dokumentace požárně bezpečnostního řešení.
3. Stěžovatelka podala stížnost podle § 175 správního řádu, ve které namítala nesprávný postup HZS. Na uvedenou stížnost HZS reagoval vydáním vyrozumění dne 26. 2. 2024, ve kterém dospěl k závěru, že stížnost nebyla shledána důvodnou. Následně stěžovatelka podala další stížnost podle § 175 správního řádu, na kterou HZS odpověděl vyrozuměním ze dne 2. 7. 2024, ve kterém setrval na svých původních závěrech.
4. Stěžovatelka podala ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen "krajský soud") žalobu na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Nezákonný zásah stěžovatelka spatřovala v "postupu žalovaného při vydávání koordinovaného závazného stanoviska ze dne 30. 11. 2023 č. j. HSPA-3119-3/2023" a v "postupu žalovaného při vydávání rozhodnutí ve věci - vyrozumění o přešetření způsobu vyřízení stížnosti ze dne 2. 7. 2024 č. j. HSPA-1812-3/2024".
5. Krajský soud napadeným usnesením žalobu stěžovatelky odmítl, neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu závazné stanovisko správního orgánu ani případné procesní pochybení při jeho vydávání, nemohou být nezákonným zásahem. Závazná stanoviska představují podkladové akty, jejichž přezkum je možný až v rámci přezkumu finálního správního rozhodnutí. Jednotlivé postupy orgánů veřejné moci nelze průběžně napadat sérií zásahových žalob, neboť by to bylo v rozporu se základními principy soudního řízení správního. Stejně tak není nezákonným zásahem vyrozumění HZS o přešetření způsobu vyřízení stížnosti stěžovatelky, neboť jím nemohla být přímo zkrácena na svých právech (HZS jí neuložil žádné povinnosti, ani neomezil její práva). Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.
6. Stěžovatelka namítá, že HZS svým postupem způsobil, že stěžovatelka v očích svých klientů i odborné veřejnosti vypadá jako nekompetentní subjekt, přestože skutečná příčina spočívá ve svévolném a nepodloženém postupu správního orgánu. Tento zásah má nejen okamžité negativní dopady na podnikání stěžovatelky, ale ohrožuje i její dlouhodobé postavení na trhu. HZS v nesouhlasném stanovisku vznášel neopodstatněné požadavky, které nebyly podloženy žádným konkrétním ustanovením právního předpisu nebo technické normy.
7. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem správních soudů, že závazná stanoviska nepředstavují přímý zásah do práv a nejsou samostatně přezkoumatelná podle § 65 ani § 82 soudního řádu správního. Závazná stanoviska podle § 149 správního řádu představují zásadní podkladové akty, na jejichž základě jsou vydávána rozhodnutí ve stavebním nebo jiném správním řízení. Přestože závazná stanoviska mohou výrazně ovlivnit výsledek řízení, jejich právní povaha znemožňuje účastníkovi řízení samostatně brojit proti jejich obsahu či zákonnosti. Jedinou možností přezkumu závazného stanoviska je jeho zpochybnění v rámci přezkumu navazujícího rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost závazných stanovisek vytváří prostředí, ve kterém mohou být vydávány akty odporující zákonu, aniž by byla zajištěna možnost jejich nápravy.
8. Stěžovatelka dále požaduje, aby Ústavní soud uložil HZS povinnost rozhodovat v souladu se zásadami správního řízení podle § 2 správního řádu a povinnost zdržet se postupů, které narušují právo stěžovatelky na ochranu její profesní pověsti a podnikání a zajistit nápravu veškerých nezákonných zásahů, které tento orgán vůči stěžovatelce učinil.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
11. Čl. 36 odst. 2 Listiny stojí na principu všeobecné soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, který znamená, že soudně přezkoumatelná jsou všechna správní rozhodnutí, pokud je zákon z takové přezkoumatelnosti nevylučuje. Konkrétní náležitosti práva na přístup k soudu nejsou upraveny na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které stanoví, jakými konkrétními způsoby lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud jednotlivec stanovené postupy dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na přístup k soudu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae (srov. nálezy ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 ; ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 ; či ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 ). Tato situace v posuzované věci nenastala.
12. V posuzované věci správní soudy postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud již v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011 č. j. 2 A 75/2009-113 (č. 2434/2011 Sb.), uvedl, že ve správním soudnictví musí být umožněn přezkum závazných stanovisek vydaných podle § 149 správního řádu. S ohledem na podkladovou povahu závazných stanovisek však dospěl k závěru, že postačí, pokud je soudní přezkum umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s.
ř. s., neboť tato stanoviska sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti. Jejich samostatný soudní přezkum proto není možný ani v řízení o žalobě proti rozhodnutí dle § 65 s. ř. s., ani v řízení na ochranu proti nezákonnému zásahu dle § 82 s. ř. s. (viz např. rozsudek ze dne 10. 1. 2024 č. j. 6 As 26/2023-41, bod 16). Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 32/11 , usnesení ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1697/20 ) neshledal, že by tento přístup byl z hlediska čl.
36 odst. 2 Listiny nedostatečný.
13. Nejvyšší správní soud tak, vědom si napětí mezi účinnou ochranou práv jednotlivců a účinným rozhodováním ve veřejné správě, připustil soudní přezkum až ve spojení s navazujícím správním aktem, jímž je rozhodováno o celém předmětu řízení. Ústavní soud akceptuje názor Nejvyššího správního soudu o tom, že brzký přezkum jednotlivých částí řízení podle stavebního zákona může ochromit složité souborné rozhodovací postupy v rámci veřejné správy. Obecné soudy výkladem zaujatým v napadených rozhodnutích nezabránily stěžovatelce v přístupu k soudu.
14. Ústavní soud proto v návaznosti na svou judikaturu (přiměřeně srov. usnesení ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1697/20 a ze dne 22. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 451/24 ) i v nyní posuzované věci shledává závěry správních soudů o odložení soudního přezkumu až do řízení o žalobě proti navazujícímu rozhodnutí, ústavně slučitelnými. Ústavní soud přitom nezpochybňuje, že zvolené řešení často není pro dotčené osoby "komfortní". Optimálnost právní úpravy, jejího výkladu a používání soudy však není referenčním hlediskem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že v případě zásahu do subjektivních veřejných práv se stěžovatelce v konečném důsledku dostane právní ochrany, resp. nedojde k odepření přístupu k soudu (stavu denegatio iustitiae).
15. Obecné soudy stěžovatelce náležitě osvětlily (viz body 6 a 7 usnesení krajského soudu, bod 35 rozsudku Nejvyššího správního soudu), že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu ani vyrozumění o přešetření způsobu vyřízení stížnosti podle § 175 správního řádu není nezákonným zásahem, neboť jím nemohla být přímo zkrácena na svých právech, jelikož vyrozuměním jí HZS neuložil žádné povinnosti ani neomezil její práva.
16. V posuzované věci se navíc stěžovatelka domáhala přezkumu závazného stanoviska HZS ve správním soudnictví, přičemž v průběhu řízení vydal HZS dne 20. 3. 2024 nové, souhlasné stanovisko. Původní nesouhlasné závazné stanovisko ze dne 30. 11. 2023, tak bylo nahrazeno souhlasným závazným stanoviskem ze dne 20. 3. 2024, na základě kterého vydal Magistrát města Pardubic, stavební úřad, dne 8. 8. 2024 rozhodnutí o změně užívání stavby. Námitky stěžovatelky, že rozhodnutí HZS bylo vedeno úmyslem ji poškodit, neboť/obsahuje neopodstatněné požadavky, pro které chybí zákonný podklad nebo technické normy, jsou mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Rozhodnutí HZS nejsou předmětem přezkumu Ústavním soudem; jde o námitky v rovině podústavního práva a Ústavní soud ani není příslušný měnit to, co již bylo změněno, zde navíc ve prospěch stěžovatelky.
17. Na řádně odůvodněných závěrech správních soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatelky na zrušení § 149 správního řádu, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu