Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudkyň Lucie Dolanské Bányaiové a Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Vladimíra Temlíka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem Nám. Přemyslovců 15/10, Nymburk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1440/2023-361 ze dne 9. 8. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 111/2022-327 ze dne 19. 7. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Věry Michaely Bartlíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal vůči své bývalé manželce, vedlejší účastnici řízení, vydání náhrady za užívání bytu v období od 30. 5. 2012 do 30. 9. 2018, a to náhrady ve výši 10 000 Kč měsíčně, respektive od 1. 2. 2016 ve výši 12 000 Kč měsíčně. Tato částka představovala obvyklé nájemné v daném místě a čase zjištěné znaleckým posudkem. Obvodní soud svým prvním rozsudkem č. j. 7 C 177/2017-162 ze dne 13. 1. 2020 stěžovateli částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit 288 513 Kč (výrok I), ve zbylém rozsahu co do částky 849 149,50 Kč žalobu zamítl (výrok II). Vedlejší účastnici soud nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze usnesením č. j. 51 Co 271/2020-228 ze dne 12. 11. 2020 posledně uvedené rozhodnutí zrušil ve výroku II a III v plném rozsahu a ve výroku I co do částky 83 902 Kč. Obvodní soud proto rozhodoval znovu a svým druhým rozsudkem č. j. 7 C 177/2017-287 ze dne 27. 10. 2021 jednak zamítl návrh na zaplacení částky 83 902 Kč (výrok I), avšak ve zbylém rozsahu stěžovateli vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit částku 849 149,50 Kč (výrok II). Vedlejší účastnici rovněž uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III). Svůj závěr odůvodnil tím, že od momentu, kdy měl stěžovatel analogicky možnost "nájem bytu vypovědět" z důvodu hrubého porušování povinností ze strany vedlejší účastnice (neplacení náhrad za užívání bytu), se vztah mezi ním a vedlejší účastnicí neřídil § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanského zákoníku z roku 1964"). Stěžovateli proto od tohoto momentu vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše měla odpovídat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase.
3. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve znění opravného usnesení ze dne 22. 1. 2022 změnil tak, že výrok II ohledně částky 399 136,50 Kč zamítl. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K zamítnutí návrhu na přiznání částky 399 136,50 Kč konstatoval, že co do částky 29 955 Kč se jedná o promlčený nárok, co do částky 369 181,50 Kč uvedl, že stěžovateli náleží částka odpovídající nájemnému sjednanému za trvání nájemního vztahu, nikoli obvyklému nájemnému. Zdůraznil, že výklad přijatý obvodním soudem je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu. Skutečnost, zda vedlejší účastnice platila či neplatila náhrady za užívání bytu, nemá žádný vliv na určení, zda bude náhrada hrazena ve výši smluveného či obvyklého nájemného. Připomněl, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby žalobu na určení, že povinnost vedlejší účastnice vyklidit byt není vázána na zajištění náhradního bytu, podal dříve.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že v souzené věci se městský soud od ustálené soudní praxe neodchýlil.
5. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti tomu, že mu městský soud nepřiznal na náhradu za užívání bytu částku odpovídající obvyklému nájemnému, ale toliko nájemné ve sjednané výši. Městským soudem učiněný výklad § 712a občanského zákoníku z roku 1964 je zřejmě ústavně nekonformní a porušuje jeho právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zároveň toto rozhodnutí porušuje stěžovatelovo právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť podle stěžovatele ignoruje "aplikační mantinely", které Nejvyšší soud v minulosti v podobných případech nastavil. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu v krátkosti vytýká, že postupoval přepjatě formalisticky. Odůvodnění obou rozhodnutí stěžovatel považuje za lakonické a namítá, že jejich postup byl vadný jako ve věci, o které soud rozhodl nálezem sp. zn. IV. ÚS 113/05 ze dne 7. 9. 2005.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel využil všech povolených procesních prostředků k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem, jehož rolí je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů (srov. článek 91 odst. 1 Ústavy) a neplní proto funkci další soudní instance. Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení některého základního práva nebo svobody jedince. Takový závěr ovšem nelze ve stěžovatelově případě učinit.
9. Stěžovatel v posuzované věci především nesouhlasí s tím, v jaké výši mu městský soud přiznal měsíční náhradu za užívání bytu vedlejší účastnicí. Namítá, že jediný ústavně konformní výklad je takový, který tuto částku odvíjí od obvyklého nájemného v daném místě a čase, a odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 113/05
.
10. Ústavní soud k tomu uvádí, že argumentace stěžovatele představuje především polemiku s napadenými rozhodnutími z hlediska jejich věcné správnosti, kdy stěžovatel pouze opakuje argumentaci uplatněnou v dovolání, a odmítá akceptovat důvody, na nichž jsou tato rozhodnutí postavena. K samotnému napadenému usnesení Nejvyššího soudu přitom žádnou ústavněprávní argumentaci nepřináší a jen doplňuje, že jeho odůvodnění je nedostačující. Ve vztahu k polemice o věcné správnosti (zákonnosti) rozhodnutí platí, že tímto způsobem nelze opodstatněnost ústavní stížnosti založit, a to ani tam, kde směřuje proti soudním rozhodnutím vydaným ve věci samé, neboť jejich věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
11. V posuzovaném případě navíc nelze ani městskému soudu, ani Nejvyššímu soudu ničeho vytknout. Městský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč skutečnost, zda vedlejší účastnice platila či neplatila náhradu za užívání bytu, nemá žádný vliv na výši úhrady za užívání stěžovatelova bytu (srov. bod 18 napadeného rozsudku městského soudu). Jak totiž vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 113/05 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3395/2007 ze dne 18. 11. 2008, na které stěžovatel odkazuje, lze žádat jako úhradu za užívání bytu obvyklé nájemné od momentu zajištění bytové náhrady, nikoli dříve.
Od tohoto momentu se totiž odpadá právní titul k užívání bytu a jedná se proto o bezdůvodné obohacení. Odkaz na tato rozhodnutí není namístě, protože v těchto věcech bylo zjištěno, že k zajištění bytové náhrady došlo. K tomuto závěru ovšem, jak poukazuje i Nejvyšší soud, městský soud nedospěl (srov. bod 16 napadeného rozsudku městského soudu), neboť pro to nebyla opora ve skutkovém stavu. Povinnost stěžovatele zajistit vedlejší účastnici bytovou náhradu tak zanikla z důvodu neplacení náhrady za užívání bytu, a to k právní moci rozhodnutí o změně poměrů.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem, že bylo věcí stěžovatele, proč žalobu na určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění bytové náhrady, nepodal dříve. I bez placení náhrady za užívání bytu totiž vedlejší účastnice užívala stěžovatelův byt z právního titulu a nemohlo se proto jednat o bezdůvodné obohacení.
12. Z uvedeného vyplývá, že se jedná především o námitky týkající se výkladu a aplikace podústavního práva. Městský a Nejvyšší soud zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má podle názoru zdejšího soudu oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, městský soud potom srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Nelze proto souhlasit ani s tím, že jsou odůvodnění napadených rozhodnutí lakonická. Naopak, Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu