Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Kateřiny Staré, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem, se sídlem Vítězná 770/7, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 27 Cdo 1495/2023-248, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2023 č. j. 14 Cmo 97/2022-232 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. ledna 2022 č. j. 38 Cm 6/2020-204, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a 1) Josefa Kolomazníka a 2) Ing. Stanislava Klímy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastníci řízení (žalobci) se po stěžovatelce (žalované) domáhali zaplacení částky celkem ve výši 768 600 Kč z titulu smluvní pokuty (ve výši 500 000 Kč) a kapitalizovaných úroků z prodlení (ve výši 268 600 Kč). Žalobou uplatněné nároky vyplývaly ze smlouvy o úschově listin a peněz ze dne 2. 5. 2018 uzavřené v souvislosti se smlouvou o převodu obchodních podílů v obchodní společnosti Mlýnská, s. r. o. z téhož dne, v níž se vedlejší účastníci řízení zavázali převést na stěžovatelku své 50% obchodní podíly za celkovou cenu 8 400 000 Kč.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2022 č. j. 38 Cm 6/2020-204 žalobě z větší části vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení částku 740 950 Kč (výrok I). Co do částky 27 650 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Krajský soud vzal z provedeného dokazování za prokázané, že stěžovatelka první část kupní ceny (zálohu) za převáděné obchodní podíly ve výši 500 000 Kč neuhradila a tuto zálohu za ni neuhradil ani JUDr. Jaroslav Kašpar, který v řízení vypovídal jako svědek. Z uvedeného dovodil, že stěžovatelka neměla pohledávku vůči vedlejším účastníkům řízení, kterou by si mohla započíst proti nárokům, které vůči ní vedlejší účastníci řízení uplatnili poté, co platně odstoupili od smlouvy o převodu obchodních podílů z důvodu prodlení stěžovatelky se zaplacením kupní ceny. Dále konstatoval, že smluvní pokuta, ani úroky z prodlení nejsou nepřiměřeně vysoké.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 10. 1. 2023 č. j. 14 Cmo 97/2022-232 rozsudek krajského soudu ve vyhovujícím výroku I potvrdil, změnil jej ve výrocích III a IV, a to co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vrchní soud vyšel ze skutkových zjištění krajského soudu, zopakoval pouze důkaz e-mailem ze dne 25. 6. 2020 adresovaný stěžovatelce JUDr. Jaroslavem Kašparem. Vyvrátil přitom argumentaci stěžovatelky o nevěrohodnosti svědka JUDr. Jaroslava Kašpara. Ve shodě s krajským soudem dovodil, že smlouva o převodu obchodních podílů i smlouva o úschově jsou platné. Započtení stěžovatelkou tvrzené pohledávky ve výši 500 000 Kč nebylo možné, neboť šlo o pohledávku nejistou [§ 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.")]. Vrchní soud neshledal důvod k moderaci smluvní pokuty, neboť ji považoval za přiměřenou. Vedlejším účastníkům řízení svědčí rovněž právo na smluvní úroky z prodlení (0,05 % z dlužné částky denně), které rovněž nejsou nepřiměřené a neodporují dobrým mravům.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2023 č. j. 27 Cdo 1495/2023-248 odmítl jako přípustné, neboť stěžovatelka ve svém dovolání vyšla z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu a Nejvyššímu soudu předložila k řešení otázku založenou na vlastní skutkové verzi projednávané věci. Stěžovatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se vrchní soud v otázce způsobilosti započtení pohledávky na vrácení zálohy na kupní cenu ve výši 500 000 Kč vůči pohledávce na úhradu smluvní pokuty vyplývající z téhož právního vztahu ve smyslu § 1987 odst. 2 obč. zák., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Ve své argumentaci však přehlédla, že soudy nižších stupňů vycházely při posouzení oprávněnosti vedlejšími účastníky řízení uplatňovaných nároků mimo jiné z toho, že stěžovatelka před podpisem obou smluv ze dne 2. 5. 2018 vedlejším účastníkům řízení na zálohu kupní ceny ničeho nezaplatila, tudíž pohledávka ve výši 500 000 Kč, kterou by vůči žalobou uplatňovaným nárokům mohla započíst, neexistuje.
6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy rezignovaly na jí předložené důkazy a bez bližšího odůvodnění ignorovaly faktický stav. Proti jí předloženým důkazům o potvrzení zaplacení zálohy stála pouze svědecká výpověď zcela nevěrohodného svědka (JUDr. Jaroslava Kašpara) s přímým ekonomickým zájmem na výsledku řízení. I když krajský soud provedl navržené důkazy, dostatečně neodůvodnil, proč z jeho pohledu nestačily na prokázání skutečnosti, že záloha na kupní cenu byla zaplacena. V postupu obecných soudů spatřuje zjevný exces. Dále rozebírá, jakým způsobem došlo k uhrazení zálohy na kupní cenu, přičemž se pozastavuje nad jednáním vedlejších účastníků řízení, kteří uhrazení zálohy potvrdili ve smlouvě o převodu obchodního podílu i ve smlouvě o úschově. Takové jednání je podle stěžovatelky naivní a neslučitelné s reálným obchodním životem. Skutková zjištění krajského soudu jsou podle stěžovatelky nesprávná. Krajský soud uvěřil jedinému svědkovi (JUDr. Jaroslavu Kašparovi) a své závěry založil právě na jeho výpovědi. Z provedeného dokazování podle stěžovatelky jednoznačně vyplynulo, že záloha ve výši 500 000 Kč byla uhrazena, avšak obecné soudy k argumentaci a předloženým důkazům nepřihlédly, čímž porušily její právo na soudní ochranu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími se Ústavní soud domnívá, že v posuzované věci takový zásah nenastal.
11. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti směřují v podstatě pouze proti zjišťování skutkového stavu. Stěžovatelka totiž tvrdí, že záloha na převod obchodních podílů ve výši 500 000 Kč byla z její strany uhrazena a obecné soudy nesprávně uvěřily výpovědi svědka JUDr. Jaroslava Kašpara. V souvislosti s argumentací stěžovatelky Ústavní soud v obecné rovině podotýká, že hodnocení důkazů je věcí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá totiž zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.
s. ř."). Postupují-li obecné soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, jsou-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
12. Krajský soud jasně, srozumitelně a podrobně popsal, jaké důkazy provedl (viz body 6 až 16), jaká skutková zjištění z provedených důkazů učinil (viz body 17 až 41) a jaké právní závěry z nich dovodil (viz body 55 až 63). K věrohodnosti svědka JUDr. Jaroslava Kašpara se následně vyjádřil vrchní soud (viz bod 23) s tím, že stěžovatelce se nepodařilo věrohodnost výpovědi tohoto svědka ani v kontextu s dalšími důkazními prostředky zpochybnit. Vzhledem k výše uvedenému nelze mít proti skutkovému závěru o tom, že stěžovatelka zálohu na převod obchodního podílů neuhradila a že tuto částku za ni neuhradil ani JUDr.
Jaroslav Kašpar, žádné výhrady. Ústavní soud nemá ani výhrady proti způsobu vypořádání kompenzační námitky. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. 21 Cdo 833/2021) vychází z toho, že za nejistou či neurčitou pohledávku lze označit takovou, u které existuje objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla. Právě takovou pochybnost ovšem obecné soudy ve věci stěžovatelky měly, což také ve svých rozhodnutích náležitě vysvětlily.
13. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání (stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod, když vyšla z vlastní verze skutkového stavu) a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu