21 Cdo 833/2021-274
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce S. e., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Alešem
Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Národní č. 340/21,
proti žalovanému S. K., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr.
Jakubem Tomšejem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Petra Slezáka č. 548/8,
o 105 297 Kč a o vzájemném návrhu žalovaného o 1 263 556,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 117/2018,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2020
č. j. 62 Co 204/2020-210, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo odmítnuto
odvolání žalobce do výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.
února 2020 č. j. 48 C 117/2018-154, kterým byl zamítnut vzájemný návrh
žalovaného co do 5 334,03 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. února 2019 do
zaplacení) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. února 2020 č. j.
48 C 117/2018-154 (s výjimkou výroku, kterým byl zamítnut vzájemný návrh
žalovaného co do 5 334,03 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. února 2019 do
zaplacení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu
4 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 24. 9. 2018
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 105 297 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
s žalovaným uzavřel dne 23. 9. 2013 pracovní smlouvu „na dobu neurčitou“, že
dne 17. 7. 2015 předal žalovanému výpověď z pracovního poměru „z důvodu
organizační změny (nadbytečnosti) dle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006,
zákoníku práce“, a že pracovní poměr měl na základě této výpovědi skončit dne
30. 9. 2015. Dne 6. 10. 2015 bylo žalobcem žalovanému vyplaceno odstupné „v
souladu s ustanovením § 67 zákoníku práce“ ve výši trojnásobku průměrného
výdělku, tj. 105 297 Kč. Žalovaný „napadl u Obvodního soudu pro Prahu 8 výpověď
z pracovního poměru na neplatnost žalobou ze dne 27. 11. 2015“, přičemž tvrdí,
že jeho pracovní poměr k žalobci stále trvá, a proto má žalobce za to, že
žalovaný „nikdy nebyl a není v dobré víře ohledně vyplaceného odstupného a musí
vědět, anebo z okolností předpokládat, že se jedná o částku neprávem
vyplacenou“, k jejímuž vrácení byl žalobcem dne 27. 8. 2018 vyzván, avšak do
dne podání žaloby ji nevrátil. Závěrem žalobce uvedl, že přestože na dané
výpovědi trvá a je přesvědčen o její platnosti, tak vrácení neprávem
vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat jen do 3 let ode
dne jejich výplaty, přičemž nemůže předjímat, zda bude ve sporu o neplatnost
výpovědi úspěšný. Žalovaný ve vyjádření k žalobě mimo jiné uvedl, že podle pravomocného rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 11. 2018 č. j. 28 C 374/2015-76 je
výpověď daná žalobcem žalovanému pro nadbytečnost neplatná, že na odstupné sice
neměl nárok, když jeho pracovní poměr v důsledku neplatnosti výpovědi až dosud
neskončil, ale že mu v souvislosti s neplatným skončením pracovního poměru
vznikl nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, přičemž tento
nárok částečně započítává proti nároku žalobce a částečně jej uplatňuje jako
„vlastní protinárok“. Dále uvedl, že jeho průměrný výdělek činil 35 098,80 Kč
„hrubého“ měsíčně, že žalobce mu vyplatil na odstupném 105 297 Kč „hrubého“ a
že proti nároku žalobce na vrácení odstupného započítává svůj nárok na
vyplacení náhrady mzdy za období od 1. 10. 2015 do 31. 12. 2015 ve výši 105 297
Kč. Žalovaný současně vůči žalobci uplatnil vzájemný návrh na zaplacení náhrady
mzdy za období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2018 ve výši 1 263 556,80 Kč „hrubého“
s úrokem z prodlení z jednotlivých částek 35 098,80 Kč ve výši a za dobu, jež
specifikoval. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 2. 2020 č. j. 48 C 117/2018-154
zamítl žalobu o zaplacení 105 927 Kč a uložil žalobci povinnost zaplatit
žalovanému na náhradě nákladů řízení o žalobě 40 946,40 Kč k rukám zástupce
žalovaného; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1 258 222,80
Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, zamítl
vzájemný návrh žalovaného co do 5 334,03 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 1. 2. 2019 do zaplacení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu 162 494,80 Kč k rukám zástupce
žalovaného.
Vycházel ze zjištění, že v dopise žalovaného žalobci ze dne 16. 9. 2015, který je opatřen razítkem žalobce a podpisem S. P., která byla u žalobce
zaměstnána jako fakturantka a pracovnice administrativního aparátu, žalovaný
uvedl, že považuje výpověď žalobce ze dne 17. 7. 2015 za neplatnou a pracovní
poměr za „dosud trvající a nijak neukončený“ a že žalobci jakožto
zaměstnavateli „vznikla povinnost přidělovat mu práci“, a požádal o její
přidělování nebo o „právoplatné ukončení pracovního poměru“, a že na tento
dopis žalovaný odkázal i v dopise ze dne 10. 12. 2015 (zaslaném žalobci dne 11. 12. 2015), v němž „opakovaně sděluje“, že považuje výpověď za neplatnou, trvá
na dalším zaměstnávání a žádá, aby mu byla přidělována práce podle pracovní
smlouvy ze dne 23. 9. 2013 s tím, že je připraven se okamžitě dostavit k výkonu
práce. Oznámení, že skončení pracovního poměru považuje za neplatné a že trvá
na dalším zaměstnávání, učinil žalovaný též v „žalobě o určení neplatnosti
výpovědi ze dne 27. 11. 2015“. Soud prvního stupně zjistil, že průměrný
hodinový výdělek žalovaného za červenec až září 2015 činil 204,05 Kč a průměrný
měsíční výdělek žalovaného za totéž období činil 35 488,77 Kč, a dovodil, že
doručení písemnosti žalovaného ze dne 16. 9. 2015 „bylo v souladu s § 337 odst. 1 zák. práce osobním předáním v místě sídla zaměstnavatele“, že se toto podání
dostalo do sféry zaměstnavatele prostřednictvím administrativní pracovnice (S. P.), která disponovala razítkem zaměstnavatele a převzetí písemnosti potvrdila,
že lhůta k doručení oznámení zaměstnance zaměstnavateli o trvání na dalším
zaměstnávání „bez zbytečného odkladu“ uvedená v § 69 odst. 1 zákoníku práce je
lhůtou pořádkovou, že žalovaným vznesená námitka započtení jeho nároku na
náhradu mzdy za období od 1. 10. 2015 do 31. 12. 2015 proti nároku žalobce na
vrácení odstupného je „zcela určitá a způsobilá k započtení“ a že žalobce v
rámci návrhu na snížení náhrady mzdy na částku 4 500 Kč měsíčně „nedotvrdil
nezbytné skutečnosti“ (zejména že „podmínky“ žalovaného jakožto jednatele a
společníka společnosti B H P. byly srovnatelné, nebo dokonce výhodnější než v
rámci pracovního poměru u žalobce; žalovaný je od roku 1995 „evidován“ v
živnostenském rejstříku jako osoba samostatně výdělečně činná, avšak ode dne
20. 10. 2008 „má přerušenou živnost“), a to ani přes opakované „upozornění ze
strany soudu“. Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba o zaplacení 105 927 Kč
není důvodná, neboť nárok žalobce zanikl započtením proti nároku žalovaného na
náhradu mzdy za měsíce říjen, listopad a prosinec 2015, a že vzájemný návrh
žalovaného je (s výjimkou částky 5 334,03 Kč s příslušenstvím odpovídající 5
dnům pracovní neschopnosti žalovaného z důvodu chřipky v prosinci 2018)
„důvodný“ co do 1 258 222,80 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2020 č. j.
62 Co 204/2020-210
odmítl odvolání žalobce v části směřující proti výroku, kterým soud prvního
stupně zamítl vzájemný návrh žalovaného co do 5 334,03 Kč s příslušenstvím;
jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 45 931,60 Kč k rukám
advokáta JUDr. Jakuba Tomšeje, Ph.D. Odvolací soud – poté, co zopakoval
„listinný důkaz“ dopisem žalovaného ze dne 16. 9. 2015, pracovní smlouvou S. P. ze dne 1. 4. 2014, popisem pracovního místa S. P. a potvrzením žalobce o
průměrném výdělku žalovaného za období od 1. 4. 2015 do 30. 6. 2015 – dovodil,
že soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, ze kterých
učinil správná skutková zjištění, a že postupoval správně, neprovedl-li
žalobcem navržený výslech svědkyně B. Š. (k prokázání skutečností ohledně
doručení dopisu ze dne 16. 9. 2015 S. P. a jejího „pracovního zařazení“), neboť
„prokazovaná skutečnost nemá vliv na hmotněprávní posouzení věci“. Odvolací
soud dospěl k závěru, že dopis žalovaného, kterým žalobci sděluje, že trvá na
dalším zaměstnávání, byl dne 16. 9. 2015 doručen žalobci, neboť jeho
zaměstnankyně S. P. (zaměstnaná na pozici administrativního pracovníka a
fakturantky) projevila ochotu provést doručení písemnosti jednateli žalobce, a
že tedy žalovaný žalobci oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, a to
„nepochybně včas“. Skutečnost, že zaměstnanec neoznámí zaměstnavateli, že trvá
na dalším zaměstnávání, „bez zbytečného odkladu“, nemá podle názoru odvolacího
soudu za následek zánik nároku na náhradu mzdy. Odvolací soud shledal právní
jednání žalovaného „ve smyslu jednostranného započtení“ pohledávky žalobce
proti pohledávce žalovaného „určitým a jednoznačným“ a dovodil, že žalobce
neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně splnění podmínek pro snížení
náhrady mzdy žalovaného. Korigoval pouze závěr soudu prvního stupně o rozhodném
období pro zjištění průměrného výdělku žalovaného, kterým je druhé kalendářní
čtvrtletí 2015 (nikoli třetí kalendářní čtvrtletí 2015), přičemž průměrný
hodinový výdělek žalovaného za toto období činil „204,50 Kč/hod., tj. 35 098,80
Kč měsíčně“. Odvolací soud uzavřel, že k zániku pohledávky žalobce na 105 297
Kč došlo započtením pohledávky žalovaného „z náhrady mzdy za období října,
listopadu a prosince 2015“ a že nárok žalovaného na náhradu mzdy ve výši 1 258
222,80 Kč s úrokem z prodlení je opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje
proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti jeho výroku o
nákladech odvolacího řízení. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení
otázek, zda žalovaným uplatněná pohledávka je započitatelná proti pohledávce
žalobce, zda byl dopis žalovaného (zaměstnance) ze dne 16. 9. 2015 doručen
žalobci jakožto zaměstnavateli, zda žalovaný oznámil žalobci, že trvá na dalším
zaměstnávání, ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ a zda „bylo na místě (…)
aplikovat tzv. vysvětlovací povinnost a uložit ji žalovanému“ zejména ohledně
„možnosti žalovaného zapojit se do práce“, u nichž má za to, že se odvolací
soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje, a dále rovněž
nesprávné právní posouzení otázky, zda dochází k zániku práva zaměstnance na
náhradu mzdy při nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ uvedené v § 69 odst.
1 zákoníku práce, o níž se domnívá, že nebyla v rozhodování dovolacího soudu
dosud vyřešena. Dovolatel namítá, že na rozdíl od jím uplatněné „jednoduché“
pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení byly „protipohledávky“ žalovaného
nejisté a neurčité, přičemž míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky je
potřeba posuzovat relativně ve vztahu k pohledávce pasivní, a že S. P. nebyla
ani zaměstnancem určeným k přebírání pošty určené zaměstnavateli, ani vedoucím
zaměstnancem žalovaného a ani statutárním orgánem zaměstnavatele, přičemž každá
fyzická osoba ochotná doručení provést musí písemnost opět prokazatelně
takovéto osobě doručit. Dovolatel má za to, že žalovaný mohl vykonávat práci
pro jiného zaměstnavatele v Praze za podmínek přinejmenším rovnocenných s těmi,
za nichž vykonával práci pro žalobce (poukazuje na množství pracovních nabídek
na inzertním portálu „Jobs.cz“ a na statistiky týkající se míry nezaměstnanosti
a výše průměrné mzdy v Praze), a namítá, že žalovaný měl být vyzván k doložení,
„jak a kdy se registroval jako uchazeč o zaměstnání, jak plnil všechny
povinnosti uložené mu úřadem práce a jaké tyto povinnosti byly, kdy a jak si
hledal zaměstnání vlastními silami a jaké zaměstnání to bylo“, a že žalovaný je
rovněž „živnostníkem“ a také jednatelem a společníkem společnosti B H P. Uvádí,
že oproti znění § 61 odst. 1 „zákoníku práce č. 65/1965 Sb.“, který žádnou
lhůtu pro oznámení zaměstnance nestanovil, § 69 odst. 1 „zákoníku práce č.
262/2006 Sb.“ lhůtu „bez zbytečného odkladu“ obsahuje, a proto je na místě
dospět k závěru, že její nedodržení vede k zániku práva zaměstnance na náhradu
mzdy. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené
části i rozsudek soudu prvního stupně v odpovídajícím rozsahu zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, neboť má za to, že
rozhodnutí soudů jsou po skutkové i právní stránce správná. Uvedl, že žádné z
žalobcem zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu se netýká případu, který by
byl skutkově srovnatelný s tímto soudním sporem, ani neobsahuje závěry, které
by se na tento soudní spor daly vztáhnout, že žalobce v dovolání polemizuje se
skutkovými závěry soudů, které však v řízení před Nejvyšším soudem není možné
přezkoumávat, že žalovaný svoji pohledávku jasně vymezil co do důvodu a výše,
že S. P. byla pracovnicí administrativního aparátu, která se žalovanému „s
přihlédnutím k § 430 odst. 1 o. z. jevila jako osoba oprávněná přebírat poštu“,
a že žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by se žalovaný buď zapojil do práce
za rovnocenných nebo výhodnějších podmínek, nebo tuto možnost zapojení se bez
přiměřeného důvodu nevyužil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve
které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Závěr odvolacího soudu, že žalobce zatěžuje břemeno tvrzení a břemeno důkazní
ohledně splnění podmínek pro snížení náhrady mzdy zaměstnance ve smyslu
ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce a že žalobce tato břemena neunesl, je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která (ve vztahu k
obsahově obdobné dřívější právní úpravě) dovodila, že nestačí jen tvrdit, že
zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele
[popřípadě do výkonu samostatné výdělečné (podnikatelské) činnosti] za podmínek
v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce
podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu
tuto práci, ale že je třeba též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce
zapojil nebo že taková možnost zaměstnance zde skutečně byla. Jinak řečeno,
nejde jen o teoretickou možnost zapojení se do práce, ale též o prokázání, že
se zaměstnanec do práce zapojil nebo že zde taková možnost (v konkrétních
okolnostech případu) byla, že se jednalo o práci za podmínek v zásadě
rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez
přiměřeného důvodu nevyužil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3148/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 784/2005, který byl uveřejněn pod č. 111 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2006). Pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení nebo
nepřiznání náhrady mzdy, přitom není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu
k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce
jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání
náhrady mzdy zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze
strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele (popřípadě do
výkonu samostatné výdělečné činnosti), by soud mohl přistoupit jen tehdy,
bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec
měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele
(do výkonu samostatné výdělečné činnosti) za podmínek v zásadě rovnocenných
nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy,
kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této
možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity
zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se
žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení nebo nepřiznání
náhrady mzdy nespojuje.
Inzerované nabídky pracovních míst adresované
neomezenému okruhu osob splňujících podmínky inzerenta nepředstavují
bezprostřední možnost, aby se zaměstnanec na základě nich zapojil do práce,
nýbrž jen možnost, aby se o tato pracovní místa – vedle případných dalších
zájemců – ucházel a snažil se je získat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4124/2014). Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu k otázce tzv. vysvětlovací povinnosti, a odkazuje-li přitom na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016 sp. zn. 23 Cdo 1711/2016, podle
jehož odůvodnění v situacích, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně
nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro
rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici, může
nastoupit vysvětlovací povinnost protistrany, pak přehlíží jednak to, že závěr
odvolacího soudu ohledně nesplnění podmínek pro snížení náhrady mzdy žalovaného
je v projednávané věci založen (především) na neunesení břemene tvrzení ze
strany žalobce, a jednak to, že v této věci se nejednalo o situaci obdobnou té,
která je popisována v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011 sp. zn. 22
Cdo 883/2010, na nějž odkazuje dovolatelem uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. 12. 2016 sp. zn. 23 Cdo 1711/2016, kdy podle závěru soudu žalobce neměl
reálnou možnost získat potřebné informace a byl tedy postižen „informačním
deficitem“, avšak žalovaný tyto informace k dispozici měl; strana zatížená
důkazním břemenem musí navíc přednést alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a
zvýšit tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení (pouhá povšechná tvrzení
strany zatížené důkazním břemenem nedostačují), což však žalobce v projednávané
věci neučinil. Vysvětlovací povinnost ovšem nelze ztotožňovat s povinností
strany nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti sobě samé
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020 sp. zn. 23 Cdo
4002/2018). Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že oznámení
žalovaného žalobci, že trvá na dalším zaměstnávání, nebylo učiněno „bez
zbytečného odkladu“, což by podle jeho názoru mělo vést k zániku práva
žalovaného na náhradu mzdy, neboť závěr odvolacího soudu, že skutečnost, že
zaměstnanec neoznámí zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, „bez
zbytečného odkladu“, nemá za následek zánik nároku na náhradu mzdy, je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby
předmětná právní otázka byla posouzena jinak. K otázce povahy lhůty pro
oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněný pod
č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2002, z nějž vyplývá, že
zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď,
nejpozději však do rozhodnutí soudu, kterým bylo řízení o žalobě zaměstnance o
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a
kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru; zaměstnanec může své
stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával,
změnit, a to i opakovaně, přičemž tento závěr vztahující se k ustanovení § 61
odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006, je
nadále použitelný také pro výklad ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, účinného od 1. 1. 2007 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 5101/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2619/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017
sp. zn. 21 Cdo 5539/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 621/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 21
Cdo 1863/2018). Na lhůtu „bez zbytečného odkladu“ uvedenou v § 69 odst. 1 větě první zákoníku
práce je třeba nahlížet jako na lhůtu pořádkovou, neboť smyslem a účelem
ustanovení § 69 zákoníku práce je úprava práv a povinností zaměstnance a
zaměstnavatele ode dne následujícího po dni, kdy měl pracovní poměr podle
výpovědi, okamžitého zrušení či zrušení ve zkušební době skončit, do dne
rozhodnutí soudu, jímž byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, nebo
dne, kterým jinak došlo k platnému skončení tohoto pracovního poměru. Je proto
třeba dovodit, že zaměstnanec může oznámení o trvání na dalším zaměstnávání
učinit kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď nebo co s ním
zrušil neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, nejpozději však
do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost
rozvázání pracovního poměru, přičemž toto své rozhodnutí může zaměstnanec i
opakovaně měnit. Domnívá-li se dovolatel, že by nedodržení lhůty „bez
zbytečného odkladu“ uvedené v § 69 odst. 1 větě první zákoníku práce mělo vést
k zániku práva zaměstnance na náhradu mzdy, pak tento jeho názor je v rozporu
nejen s výše uvedenou ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, ale
především by takový závěr byl v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 69
zákoníku práce. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalovaný byl zaměstnancem žalobce na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 23. 9. 2013, že žalobce dal žalovanému výpověď z pracovního poměru označenou datem
17. 7. 2015, která byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze
dne 12. 11. 2018 č. j. 28 C 374/2015-76 určena neplatnou, že jako odstupné v
souvislosti s touto výpovědí vyplatil žalobce dne 6. 10.
2015 žalovanému 105
297 Kč, že v období od 1. 10. 2015 do 31. 12. 2018 žalobce žalovanému
nepřiděloval práci, že v prosinci 2018 byl žalovaný z důvodu chřipky 5 dní v
pracovní neschopnosti, že žalovaný předal dopis adresovaný jednateli žalobce a
datovaný dnem 16. 9. 2015 – jehož obsahem je oznámení, že výpověď považuje za
neplatnou a že požaduje přidělování práce nebo „právoplatné ukončení pracovního
poměru“ – S. P., která byla v té době u žalobce zaměstnána jako administrativní
pracovnice a fakturantka a která dopis opatřila otiskem razítka žalobce a svým
podpisem, přičemž projevila ochotu provést doručení písemnosti jednateli
žalobce, že na tento dopis žalovaný odkázal i v dopise ze dne 10. 12. 2015
adresovaném žalobci, který byl odeslán poštou dne 11. 12. 2015, a že oznámení o
trvání na dalším zaměstnávání žalovaný učinil rovněž v „žalobě o určení
neplatnosti výpovědi ze dne 27. 11. 2015“. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jakým způsobem lze řádně doručit
písemnost zaměstnance určenou zaměstnavateli. Vzhledem k tomu, že při řešení
této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k doručení
oznámení žalovaného žalobci o trvání na dalším zaměstnání došlo (mělo dojít)
dne 16. 9. 2015 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr
okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez
zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho
pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu
mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Z citovaného ustanovení vyplývá (mimo jiné), že zaměstnavatel, který se
zaměstnancem neplatně rozvázal pracovní poměr výpovědí, je povinen zaměstnanci,
který mu oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, umožnit pokračovat v
(dosavadní) práci nebo, jestliže tak neučiní, mu poskytnout náhradu mzdy nebo
platu, a to ode dne, který následuje po dni, kterým uplynula výpovědní doba,
popřípadě ode dne, kdy zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, učinil-li zaměstnanec takové oznámení zaměstnavateli až po
uplynutí výpovědní doby (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn.
21 Cdo 339/2013 a dále právní názory vyjádřené například ve
Stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k
některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání
pracovního poměru ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno
pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2002 sp. zn. 21 Cdo 700/2001, který byl uveřejněn
pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, v již zmíněném rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000 nebo v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1950/2003, který byl
uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Právní účinky písemného oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho
zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru dále zaměstnával,
nastávají dnem, v němž byla písemnost doručena druhé straně pracovního poměru –
zaměstnavateli. Písemný projev vůle (písemnost) je – obecně vzato – doručen druhé straně
(adresátu), jakmile se ocitne ve sféře její dispozice, ledaže zákon stanoví
určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhé strany
tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné,
aby se druhá strana opravdu s obsahem projevu vůle seznámila; rozhodující je,
aby měla – objektivně vzato – možnost obsah písemnosti poznat. Zákoník práce předepisuje určitý způsob doručování písemného projevu vůle
(písemnosti) pouze v ustanovení § 334 zák. práce; vyplývá z něho, že určitým
způsobem („do vlastních rukou“) se v pracovněprávních vztazích doručují jen
písemnosti zaměstnavatele určené zaměstnanci a jen tehdy, týkají-li se vzniku,
změn a skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní
poměr, dále odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance a důležité
písemnosti týkající se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr (§ 113 odst. 4 zák. práce) nebo platový výměr (§ 136 zák. práce) a záznam o porušení režimu dočasně
práce neschopného pojištěnce (srov. § 334 odst. 1 zák. práce). Ve vztahu k
jiným písemnostem takový (zvláštní) postup neplatí a pro jejich doručení proto
postačí, aby se ocitly ve sféře dispozice druhé strany pracovněprávního vztahu. Písemnosti zaměstnance určené jeho zaměstnavateli se doručují zpravidla osobním
předáním v místě sídla zaměstnavatele (srov. § 337 odst. 1 větu první zák. práce), a to statutárnímu orgánu zaměstnavatele, k tomu určenému zaměstnanci,
popřípadě každému vedoucímu zaměstnanci, který je nadřízen zaměstnanci, o jehož
písemnost jde, ale i jakýmkoliv jiným způsobem, kterým se rovněž dostanou do
sféry dispozice zaměstnavatele, například prostřednictvím držitele poštovní
licence nebo pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést (k
obsahově obdobné právní úpravě obsažené v ustanovení § 266a předešlého zákoníku
práce srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
3. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 563/2005, který byl uveřejněn pod č. 65 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1169/2008). Jestliže s tím zaměstnavatel
souhlasí, může zaměstnanec doručit písemnost určenou zaměstnavateli též
prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, a to za podmínek
uvedených v § 337 odst. 2, 4 a 5 zák. práce. Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že dopis žalovaného ze dne
16. 9. 2015, ve kterém žalovaný oznámil žalobci, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, mohl být řádně doručen žalobci jen tehdy, jestliže se dostal do
sféry jeho dispozice a jestliže tedy žalobce měl možnost seznámit se s jeho
obsahem. Předáním S. P. mohly nastat účinky doručení této písemnosti žalobci –
nebyla-li S. P. statutárním orgánem žalobce ani vedoucím zaměstnancem
nadřízeným žalovanému – jen v případě, že jmenovaná byla zaměstnankyní určenou
žalobcem k přebírání písemností zaměstnanců adresovaných žalobci jako
zaměstnavateli. Nebyla-li S. P. zaměstnankyní určenou k přebírání těchto
písemností, mohlo se oznámení žalovaného ze dne 16. 9. 2015 dostat do
dispoziční sféry žalobce rovněž jejím prostřednictvím (byla-li ochotna doručení
této písemnosti žalobci provést), ale v takovém případě by účinky doručení
dopisu žalovaného ze dne 16. 9. 2015 nastaly až okamžikem, kdy by jej S. P. předala statutárnímu orgánu žalobce nebo jiné oprávněné osobě. Závěr odvolacího
soudu, že dopis žalovaného, kterým žalobci sděluje, že trvá na dalším
zaměstnávání, byl dne 16. 9. 2015 žalobci doručen jeho předáním S. P., neboť
tato zaměstnankyně žalobce (zaměstnaná na pozici administrativního pracovníka a
fakturantky) projevila ochotu provést doručení písemnosti jednateli žalobce,
jemuž byla adresována, aniž by se zabýval tím, zda S. P. byla zaměstnankyní
určenou k přebírání písemností zaměstnanců adresovaných žalobci, popřípadě
(nebyla-li takovou zaměstnankyní) tím, zda S. P. uvedenou písemnost předala
jednateli žalobce (popřípadě jiné oprávněné osobě), proto není správný. Správný
proto nemůže být (zatím) ani závěr odvolacího soudu, že k zániku pohledávky
žalobce ve výši 105 297 Kč z důvodu vrácení částky zaplacené žalovanému jako
odstupné došlo započtením pohledávky žalovaného „z náhrady mzdy za období
října, listopadu a prosince 2015“
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud – veden nesprávným (předčasným) právním
názorem, že písemné oznámení žalovaného o trvání na dalším zaměstnávání bylo
žalobci doručeno dne 16. 9. 2015 – nezabýval tím, zda a popřípadě kdy byl
žalobci doručen dopis žalovaného ze dne 10. 12. 2015, jehož obsahem bylo mimo
jiné opět oznámení o trvání na dalším zaměstnávání, popřípadě kdy byla žalobci
doručena žaloba o určení neplatnosti výpovědi ze dne 27. 11. 2015, která měla
podle zjištění soudů rovněž obsahovat toto oznámení žalovaného (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo
945/2002, uveřejněného pod č. 5 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003),
nemůže být pro svou předčasnost správný ani jeho závěr o opodstatněnosti
vzájemného návrhu žalovaného na zaplacení náhrady mzdy za období od 1. 1. 2016
do 31. 12. 2018.
Vytýká-li naproti tomu dovolatel odvolacímu soudu, že se při řešení otázky, zda
je pohledávka žalovaného nejistá či neurčitá ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo
5711/2017 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo
684/2020, činí tak neopodstatněně. Rozsudek odvolacího soudu je naopak v
souladu se závěry vyplývajícími z těchto rozhodnutí, neboť za nejistou či
neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává
(odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace;
musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu,
popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše
apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo
5711/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 26 Cdo
4795/2017, uveřejněný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2020). S dovolatelem je možné souhlasit potud, že s ohledem na smysl a
účel ustanovení § 1987 odst. 2 občanského zákoníku je zásadně nutné míru
nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k
pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat
zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v
případě pasivní pohledávky. Současně však platí, že výklad ustanovení § 1987
odst. 2 občanského zákoníku nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání
vztahů mezi dotčenými stranami (§ 2 občanského zákoníku). Vycházejí-li obě
pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu, nelze přehlížet, že
proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo
dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen
uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i
širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li tedy
(jako je tomu v projednávané věci) z téhož vztahu (pracovního poměru) více
vzájemných pohledávek – pohledávka žalobce představuje plnění vyplacené
žalobcem žalovanému jako odstupné, u nějž v důsledku určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru soudem došlo k odpadnutí právního důvodu ve smyslu
ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, proti níž byla započtena
pohledávka žalovaného na náhradu mzdy, na niž mu vznikl nárok v důsledku
neplatnosti téže výpovědi z pracovního poměru dané žalobcem žalovanému –
odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami,
aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020). Dovolací soud neshledal
okolnosti, které by (s ohledem na spravedlivé uspořádání poměrů mezi žalobcem
žalovaným) bránily vzájemné započitatelnosti uvedených pohledávek účastníků.
Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný
a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (s výjimkou dovoláním nenapadeného
výroku, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce do výroku rozsudku soudu prvního
stupně o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného co do 5 334,03 Kč s
příslušenstvím), včetně akcesorických výroků o nákladech řízení, zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zamítnutí
vzájemného návrhu žalovaného co do 5 334,03 Kč s příslušenstvím) a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.