21 Cdo 945/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému W., s.r.o.
v likvidaci, zastoupenému advokátem, o 80.054,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 19 C 85/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2001 č.j. 14 Co
329/2001-27, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 80.054,- Kč \"s příslušenstvím\".
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval jako \"ředitel
společnosti\", že žalovaný mu dne 31.8.1995 dal výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce a že pravomocným rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18.10.1999 č.j. 12 C 62/96-101, potvrzeným
rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 634/99-117, bylo určeno, že
uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobce dopisem ze dne
20.11.1995 oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával,
žalovaný mu však neumožnil pokračovat v práci a k platnému rozvázání pracovního
poměru dosud nedošlo. Žalobce požaduje, aby mu žalovaný poskytl náhradu mzdy za
dobu od 1.5. do 30.6.1998 ve výši 40.027,- Kč měsíčně \"čistého\".
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25.6.2001 č.j. 19 C 85/2001-16
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 16.657,50 Kč k rukám advokáta Mgr. V. M. Při svém rozhodování
vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaný dal
žalobci podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce, byla pravomocným
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18.10.1999 č.j. 12 C 62/96-101,
potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 39 Co 634/99-117, určena jako
neplatný právní úkon a že žalobce oznámil dopisem, který byl žalovanému doručen
dne 29.11.1995, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Při jednání u soudu
konaném dne 18.6.1996 ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 sp.zn. 12 C 62/96
však žalobce prohlásil, že na dalším zaměstnávání netrvá; protože toto
prohlášení je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst.2 zák. práce,
skončil pracovní poměr účastníků ve smyslu ustanovení § 61 odst.3 zák. práce
uplynutím výpovědní doby dne 30.11.1995. Na požadované plnění proto žalobce
nemůže mít nárok.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.12.2001 č.j. 14 Co
329/2001-27 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že \"náklady řízení před
soudem prvního stupně činí 16.660,- Kč\"; \"jinak\" jej potvrdil a rozhodl, že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení
8.330,- Kč k rukám advokáta Mgr. V. M. Odvolací soud dovodil, že oznámení
zaměstnance, že netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (§ 61
odst.3 zák. práce), je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným
zaměstnavateli, který nemusí mít písemnou formu a může být učiněn \"jednáním,
opomenutím, výslovně nebo jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co
chtěl účastník projevit\". Žalobce při jednání u Obvodního soudu pro Prahu 9
dne 18.6.1996 ve věci sp. zn. 12 C 62/96 prohlásil, že \"na dalším zaměstnávání
ve firmě netrvá\". Protože protokol o jednání soudu je veřejnou listinou,
protože jednání byl přítomen jednatel žalovaného a protože si žalobce \"musel
být vědom, že adresuje své prohlášení všem při jednání přítomným, tedy i
prostřednictvím jednatele žalovaného přímo žalovanému jako jeho zaměstnavateli
\", má tento právní úkon žalobce následky \"dle § 61 odst.3 ZP\". Okolnost, že
žalobce dopisem ze dne 20.11.1995 žalovanému oznámil, že trvá na dalším
zaměstnání, je nerozhodná, neboť ustálená judikatura soudů připouští možnost
změny stanoviska zaměstnance k otázce dalšího zaměstnání ve smyslu ustanovení §
61 odst.1 a 3 zák. práce. Protože pracovní poměr mezi účastníky skončil dnem
30.11.1995, nemá žalobce na požadované plnění nárok.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že jeho
prohlášení obsažené ve výpovědi před soudem dne 18.6.1996 bylo adresováno soudu
a nikoliv žalovanému. Protože oznámení ve smyslu ustanovení § 61 odst.3 zák.
práce je jednostranným právním úkonem, musí být učiněn svobodně, vážně a určitě
a musí být adresován zaměstnavateli. Žalobcova výpověď byla určena soudu a
\"nebylo jeho vůlí vyvolat právní následky spojené s tímto vyjádřením, jak je
předpokládá ZP\". Vzhledem k tomu, že \"zde chybí jak vážnost projevu vůle tak
také adresování právního úkonu žalovanému\", není možné považovat jeho
prohlášení ze dne 18.6.1996 za oznámení ve smyslu ustanovení § 61 odst.3 zák.
práce. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c)
o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jaké má právní
následky prohlášení, které žalobce učinil při jednání před soudem, že netrvá na
tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával. Uvedená právní otázka dosud nebyla
dovolacím soudem vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro
rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a
§ 242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaný dal žalobci dne 31.8.1995 výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce, na základě
které měl pracovní poměr mezi účastníky skončit dnem 30.11.1995. Na návrh
žalobce bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18.10.1999 č.j. 12 C
62/96-101, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3.4.2000 č.j. 39
Co 634/99-117, určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Dopisem ze dne 20.11.1995 žalobce sdělil žalovanému, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával. Při jednání před Obvodním soudem pro Prahu 9 konaném dne
18.6.1996 ve věci sp. zn. 12 C 62/96 žalobce prohlásil, že \"na dalším
zaměstnávání ve firmě netrvá\".
Při řešení právní otázky, jaké má prohlášení žalobce ze dne 18.6.1996 právní
následky, je třeba i v současné době postupovat podle právních předpisů v té
době účinných, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb.,
č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987
Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č.
264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb.,
č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném
do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\"), a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č.
20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991
Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č.
152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995
Sb., č. 238/1995 Sb. a č. 247/1995 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 30.6.1996 (dále jen \"občanský soudní řád\").
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď, nebo zrušil-li s ním
neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec
zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr
trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato
náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu
zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení
pracovního poměru (§ 61 odst.1 zák. práce).
Rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na
tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se nedohodne se
zaměstnavatelem písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li
dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby; v tomto případě má zaměstnanec
nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby [§ 61
odst.3 písm.a) zák. práce].
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 240 odst.1 zák.
práce).
Hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním
účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli (§ 41
odst.3 občanského soudního řádu).
Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném
rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve
zkušební době dále zaměstnával, nebo že na dalším zaměstnávání po neplatném
rozvázání pracovního poměru netrvá, je jednostranným právním úkonem
zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje
písemnou formu; projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo
opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit (srov. například rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněný pod č.
24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Oznámí-li
zaměstnanec, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání
pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době
dále zaměstnával (§ 61 odst.1 a 3 zák. práce), může nejpozději do rozhodnutí
soudu o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru své stanovisko
v tomto směru změnit; rozhodným je takové oznámení zaměstnance zaměstnavateli,
které tu bylo v době rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního
poměru, jímž bylo řízení ve věci (o žalobě zaměstnance na určení neplatnosti
rozvázání pracovního poměru) pravomocně skončeno (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, uveřejněný pod č.
44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Oznámení, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání
pracovního poměru dále zaměstnával, nebo že na dalším zaměstnávání po neplatném
rozvázání pracovního poměru netrvá, může zaměstnanec jako jednostranný právní
úkon adresovaný zaměstnavateli vždy učinit přímo vůči zaměstnavateli; vůči
zaměstnavateli je účinné v okamžiku, kdy mu dojde. Bylo-li mezi účastníky
zahájeno občanské soudní řízení, nemusí zaměstnanec uvedený právní úkon učinit
vůči zaměstnavateli jen přímo. Ustanovení § 41 odst.3 občanského soudního řádu
- jak je zřejmé z jeho znění - umožňuje, aby uvedené oznámení (jakož i jiný
hmotněprávní úkon) zaměstnanec učinil také vůči soudu. Hmotněprávní úkon
učiněný tímto způsobem je vůči zaměstnavateli účinný od okamžiku, kdy se o něm
v řízení dozvěděl.
Ustanovení § 41 odst.3 občanského soudního řádu uvedeným způsobem modifikuje
zásadu (vyjádřenou v ustanovení § 244 zák. práce), že návrhy smluv, jakož i
jednostranné právní úkony musí účastník učinit vůči druhému účastníku právního
vztahu, a že vůči tomuto účastníku působí od okamžiku, kdy mu dojdou.
Hmotněprávní úkony (návrhy smluv, jednostranné právní úkony a další), které
byly v občanském soudním řízení probíhajícím mezi účastníky učiněny některým z
účastníků vůči soudu a o nichž se jejich adresát (druhý účastník) v řízení
dozvěděl, mají stejné právní následky jako právní (hmotněprávní) úkony, které
byly učiněny přímo vůči druhému účastníku právního vztahu a které mu došly.
Za podmínek uvedených v ustanovení § 41 odst.3 občanského soudního řádu může
účastník vůči soudu učinit nejen hmotněprávní úkon, který se nemusí stát
písemně, ale i takový hmotněprávní úkon, který ke své platnosti vyžaduje
písemnou formu. Požadavek na písemnou formu je splněn, je-li právní úkon (má-li
všechny potřebné náležitosti) učiněn v písemném podání účastníka určeném soudu
nebo je-li uveden v protokolu, který soud sepsal o jednání nebo o jiném svém
úkonu.
V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že žalobce při jednání před Obvodním
soudem pro Prahu 9 konaném dne 18.6.1996 v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C
62/96, jehož účastníky byly stejné osoby jako v projednávané věci, žalobce k
dotazu jednatele žalovaného Ing. T. F. prohlásil, že \"na dalším zaměstnávání
ve firmě netrvá\". Uvedené prohlášení, které nemělo žádný (a to ani z hlediska
důkazního) význam pro toto řízení (předmětem tohoto řízení bylo určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 31.8.1995), bylo nepochybně
hmotněprávním úkonem adresovaným žalovanému, jímž žalobce oznámil žalovanému,
že na dalším zaměstnávání po neplatném rozvázání pracovního poměru netrvá.
Protože osoba oprávněná za žalovaného jednat (jeho jednatel Ing. T. F.) byla
při jednání před Obvodním soudem pro Prahu 9 přítomna, je vůči žalovanému
uvedený právní úkon účinný, neboť se o něm v řízení dozvěděl.
Námitka žalobce, že uvedené prohlášení bylo adresováno soudu a nikoliv
žalovanému, nemůže obstát. Z ustanovení § 41 odst.3 občanského soudního řádu -
jak uvedeno výše - vyplývá, že právní následky má i takový hmotněprávní úkon,
který byl za řízení učiněn vůči soudu. O tom, že prohlášení žalobce, že \"na
dalším zaměstnávání ve firmě netrvá\", bylo adresováno žalovanému, nemohou být
(i z toho důvodu, že bylo odpovědí na dotaz jednatele žalovaného Ing. T. F.)
pochybnosti.
Tvrzením žalobce obsaženým v dovolání, že \"nebylo jeho vůlí vyvolat právní
následky spojené s tímto vyjádřením, jak je předpokládá ZP\", neboť uvedené
prohlášení uvedl ve výpovědi určené soudu, se dovolací soud nemohl zabývat,
neboť v projednávané věci správnost skutkových zjištění soudů - jak uvedeno
výše - nepodléhá přezkumu dovolacího soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229
odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů
nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by
tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142
odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2002
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu