21 Cdo 1863/2018-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého č. 658/15, proti žalované ESTO Cheb s.r.o., se sídlem v Chebu, Palackého č. 2087/8A, IČO 49196511, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 47/73, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 496/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. ledna 2018 č.j. 61 Co 348/2017-360, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Havelky, advokáta se sídlem v Liberci, Gorkého č. 658/15.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10.1.2018 č.j. 61 Co 348/2017-360 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, zda přijetí organizačního opatření podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. ve vztahu k dřívější obsahově totožné právní úpravě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 91 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004; dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2017 sp. zn. 21 Cdo 2932/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2015 sp. zn. 21 Cdo 317/2015, z nichž vyplývá, že nestává-li se nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost, spočívající kupř. pouze v jeho osobě nebo v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele anebo – jako tomu bylo v případě posuzovaném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2017 sp. zn. 21 Cdo 2932/2016 - v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení činnosti propouštěného zaměstnance činností jiných (stávajících) zaměstnanců, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce; k povaze lhůty pro oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, jehož závěr vztahující se k ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (podle právní úpravy účinné do 31.12.2006), je nadále použitelný také pro výklad ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (podle právní úpravy účinné od 1.1.2007)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatelka s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2015 sp. zn. 21 Cdo 1494/2014, že se odvolací soud při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovanou žalobci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o.s.ř.), pak přehlíží, že ve věci, v níž bylo uvedené rozhodnutí vydáno, byl – na rozdíl od posuzované věci - výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce dán a bylo pouze namítáno, že rozhodnutí zaměstnavatele „sledovalo od počátku“ odchod zaměstnance ze společnosti; tato námitka však sama o sobě nemůže způsobit, že se výpověď z pracovního poměru, jejíž výpovědní důvod nebyl naplněn, stane platnou.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu