21 Cdo 2932/2016

21 Cdo 2932/2016

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v

právní věci žalobce PhDr. K. S., Ph.D., zastoupeného JUDr. Janem Kozubkem,

advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, U Prašné brány č. 1078/1, proti

žalované Galerii hlavního města Prahy, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze

1 – Starém Městě, Staroměstské náměstí č. 605/13, IČO 00064416, zastoupené

JUDr. Janou Felixovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 - Smíchově, U Nikolajky

č. 833/5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 119/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2015 č. j. 23 Co 197/2015-194, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k

dalšímu řízení.

Dopisem ze dne 2. 1. 2013 žalovaná sdělila žalobci, že mu v návaznosti na

vydání nového organizačního řádu žalované dává s odkazem na ustanovení § 73a

odst. 2 zákoníku práce výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.

c) zákoníku práce, neboť pro žalobce není u žalované jiné vhodné pracovní

místo, které by mu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci mohlo být

nabídnuto.

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 29. 5. 2013

domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.

Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní

smlouvy ze dne 30. 12. 1987 jako vedoucí odborný referent (vedoucí historik

umění), že dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2008 došlo ke změně

druhu práce na vedoucího úseku sbírek a že žalovaná podáním výpovědi sledovala

jiný než zákonem předvídaný účel, neboť v rámci přijetí nového organizačního

řádu došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke zrušení odborného a výstavního

oddělení, jehož byl vedoucím, a zároveň k vytvoření jiného oddělení

pojmenovaného jako oddělení sbírek, ve kterém mohl žalobce v souladu s pracovní

smlouvou dále zastávat funkci vedoucího úseku sbírek, neboť vykonával stejné

činnosti; došlo tedy pouze k přejmenování oddělení, ale nedošlo „de iure ani de

facto“ k jeho zrušení. Uvedl, že mu ani nebylo nabídnuto žádné jiné místo u

žalované, i když k dispozici „jistě“ bylo (místa kurátora sbírky fotografií,

správce „Centra F. B.“ a pracovníka pro zajištění výstav v

Colloredo-Mansfeldském paláci), a že mezi rozhodnutím o organizační změně a

nadbytečností žalobce chybí příčinná souvislost, neboť přijetí nového

organizačního řádu nezpůsobilo samo o sobě nadbytečnost žalobce, který mohl u

žalované nadále působit v nové funkci v souladu se svou pracovní smlouvou.

Uzavřel, že „skutečným důvodem propuštění žalobce nebyla jeho nadbytečnost či

zrušení místa, které zastával, ale skutečnost, že pro žalovanou představoval

nepohodlného zaměstnance, kterého se díky těmto organizačním změnám rozhodla

zbavit“.

Žalovaná zejména namítala, že přesunem „sekce produkce“, která měla v odborném

a výstavním oddělení na starosti produkci výstav, pod „sekci servisních

činností“ řízenou náměstkem pro provoz a podřízením zbylých odborných

zaměstnanců uvedeného oddělení prostřednictvím „oddělení sbírek“ ředitelce

žalované odpadla potřeba řídící pozice, kterou zastával žalobce, že byť

činnosti vykonávané žalobcem neodpadly, v důsledku jejich přesunu na základě

organizační změny již práce žalobce (ve smyslu „člověkohodiny“) nebyla potřebná

a že žalovaná „v danou chvíli“ neměla k dispozici práci, která by odpovídala

zdravotnímu stavu a kvalifikaci žalobce.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 12. 2014 č. j. 23 C 119/2013-117

žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě

nákladů řízení 31 492 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Kozubka. Vycházel z toho,

že žalobce pracoval u žalované jako vedoucí sekce sbírek na oddělení odborném a

výstavním, že tato pozice byla organizační změnou zrušena a že žalobce dne 2.

2. 2013 obdržel výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c)

zákoníku práce. Na základě zjištění, že po organizační změně byla u žalované

tři pracovní místa, která žalovaná mohla žalobci nabídnout (dvě místa lektorů a

místo správce depozitáře), ale neučinila tak, dospěl k závěru, že nesplnila

svoji nabídkovou povinnost a že výpověď je proto neplatná.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2015 č. j. 23

Co 197/2015-194 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá,

a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení

„před soudy obou stupňů“ 39 268 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Felixové. Poté,

co zopakoval dokazování „relevantními“ listinnými důkazy, dovodil, že i když

bylo pracovní místo žalobce „funkcí jmenovanou“ ve smyslu ustanovení § 33 odst.

3 písm. f) zákoníku práce, pracovní poměr s ním bylo možné rozvázat i výpovědí

podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by bylo nutné jej z

vedoucího místa nejdříve odvolat. Pokládal za významné, že zrušením odborného a

výstavního oddělení zaniklo i pracovní místo jeho vedoucího zastávané žalobcem

a tím i pracovní náplň spočívající v řízení uvedeného oddělení, a shledal, že

proto byly splněny všechny předpoklady pro výpovědní důvod uvedený v ustanovení

§ 52 písm. c) zákoníku práce a že žalovaná byla oprávněna rozvázat s žalobcem

pracovní poměr výpovědí, aniž by bylo její povinností nabízet žalobci jiné

vhodné pracovní místo, neboť zákoník práce nabídkovou povinnost zaměstnavateli

v případě výpovědi dané podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce neukládá.

Dodal, že výpověď splňuje i formální náležitosti stanovené v ustanovení § 50

odst. 4 zákoníku práce, neboť je z ní zřejmé, že důvodem výpovědi jsou

organizační změny vyplývající z nového organizačního řádu účinného od 1. 1.

2013, se kterým byl žalobce seznámen, a že je dána podle ustanovení § 52 písm.

c) zákoníku práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že

žalovaná neměla „žádný právní titul“ k výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c)

zákoníku práce, neboť v rámci změn v organizační struktuře žalované nedošlo ke

zrušení pracovního místa zastávaného žalobcem, nýbrž pouze k přejmenování

odborného a výstavního oddělení na oddělení sbírek při zachování hlavní náplně

činnosti tohoto odborného útvaru a k přejmenování místa vedoucího odborného a

výstavního oddělení na místo vedoucího oddělení sbírek, že zrušením pracovního

místa žalobce by byla podstatně narušena primární činnost žalované, že z

ostatních pracovníků stejného oddělení nedostal výpověď nikdo další, že

organizační změny ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce nelze spojovat s

formální proměnou jinak obsahově shodné organizační struktury, že z jednání

žalované je zřejmá snaha zbavit se žalobce za každou cenu a že žalovaná mohla

odvolat žalobce z funkce a následně vyvolat jednání o změně pracovních

podmínek. Dovolatel má za to, že ustanovení § 73a zákoníku práce je třeba

považovat za „intralegální speciální ustanovení“ vůči § 52 písm. c) zákoníku

práce, kterým je třeba se řídit i v případě, že pracovní pozice vedoucího

zaměstnance je zrušena, aniž by před tím došlo k jeho odvolání, a že mu proto

žalovaná měla nabídnout jiné vhodné místo odpovídající jeho kvalifikaci a

zdravotnímu stavu. Uvádí, že v jednání žalované lze spatřovat názorný příklad

nerovného zacházení, neboť žalovaná nepostupovala stejně jako u žalobce i v

případě dalších vedoucích zaměstnanců, u kterých došlo také ke změnám v

označení jimi řízených oddělení a ke změně náplně jejich činnosti, a že jednání

žalované je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce byl dlouholetým a obětavým

zaměstnancem žalované, který žalovanou v minulosti významně reprezentoval a

zasloužil se o její rozvoj. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek

odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje, nebo aby rozsudek

odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť skutečným

dovolacím důvodem je neztotožnění se žalobce s interpretací skutkového stavu ze

strany odvolacího soudu, popř. jako nedůvodné zamítl, neboť u žalované došlo k

rozhodnutí o organizační změně, v jejímž důsledku se žalobce stal nadbytečným,

a žalovaná proto měla plné právo přistoupit ke skončení pracovního poměru

žalobce výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci

bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému

rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve

lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou

přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Rozsudek odvolacího soudu je v závěru, že žalovaná nebyla povinna žalobci,

kterému dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c)

zákoníku práce, aniž by ho předtím odvolala z pracovního místa vedoucího

zaměstnance, nabídnout jinou vhodnou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu

a kvalifikaci, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov.

například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo

4447/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo

1520/2011, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,

roč. 2013). K zásadě rovného zacházení se zaměstnanci ve smyslu ustanovení § 16

odst. 1 zákoníku práce srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 6. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2334/2009 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.

3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4254/2014 a k otázce, kdy je jednání zaměstnavatele

výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, srov. například právní názor vyjádřený

v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99,

uveřejněném pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1494/2014. Protože není

důvod, aby uvedené právní otázky byly posouzeny jinak, nemůže být jimi v

projednávané věci založena přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího

soudu.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost

skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení

§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce

pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 1987 od 1. 1.

1988 jako vedoucí odborný referent (historik umění), že dohodou ze dne 1. 10.

2008 došlo ke změně druhu jeho práce na místo vedoucího úseku sbírek, který byl

od 1. 12. 2009 označen jako odborné a výstavní oddělení, a že náplní práce

žalobce bylo mimo jiné řízení, plánování, organizace a kontrola práce

sbírkového a výstavního úseku; řízení, organizace a kontrola evidence sbírek i

veřejné plastiky; zajišťování tuzemských a zahraničních zápůjček a výpůjček

sbírkových předmětů; koordinace činnosti sbírkového úseku a úseku produkce

výstav, přípravy programů a publikací k výstavám, získávání sponzorů a grantů;

vedení sbírky fotografie; kontrola práce konzervátorské, restaurátorské i

rekonstrukční a příprava autorských výstav. Žalovaná byla od 1. 9. 2009 po

organizační stránce rozčleněna na úsek ředitele, úsek sbírek, úsek „PR a

marketingu“, ekonomický úsek a úsek správy objektů a veřejné plastiky. S

účinností od 1. 1. 2013 byl vydán nový organizační řád, na základě kterého byla

žalovaná rozčleněna do samostatných útvarů: ředitel (1. úroveň řízení), sekce

odborných činností řízená ředitelem a sekce servisních činností řízená

náměstkem ředitele pro ekonomiku a provoz (2. úroveň řízení), oddělení sbírek,

restaurátorské oddělení a oddělení programů pro veřejnost, zařazená do sekce

odborných činností, oddělení produkce a servis výstav, obchodní a ekonomické

oddělení a oddělení investic a správy nemovitostí, zařazená do sekce servisních

činností (3. úroveň řízení), a „referát - pracovní tým (skupina)“. Pracovní

místo vedoucího odborného a výstavního oddělení zastávané žalobcem bylo zrušeno

a činnost tohoto oddělení byla rozdělena tak, že činnost řízení, plánování a

kontroly sbírkového fondu, odpovědnost za správu evidence sbírkového fondu a

odpovědnost za zajišťování zápůjček a výpůjček byly převedeny na vedoucího

oddělení sbírek v sekci odborných činností, činnost řízení, plánování a

kontroly výstavního úseku byla svěřena vedoucímu oddělení produkce a servis

výstav v sekci servisních činností a odpovědnost za ochranu a uložení

sbírkových předmětů a veřejných plastik přešla na vedoucího restaurátorského

oddělení v sekci odborných činností. Dne 2. 1. 2013 byla žalobci v návaznosti

na vydání nového organizačního řádu doručena výpověď z pracovního poměru podle

ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo

jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může dát

zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52

písm. c) zákoníku práce. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti

rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že

žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu

byla doručena dne 2. 1. 2013 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve

znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb.

a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008

Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č.

382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010

Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č.

341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011

Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb. a č.

399/2012 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále

jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci

výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí

zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického

vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo

o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52

písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů

zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za

účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal

zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí

konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná

souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami,

tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho

provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle

ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že

zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci

podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,

jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení

efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí

možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní

smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro

zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k

rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu

pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních

změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet

svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový

počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho

potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp.

zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968

sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn.

21 Cdo 1369/2001). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje

výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí

zaměstnavatele přezkoumávat.

O rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů

zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem

zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž

zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo

kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v

takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. Není

samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí

označil; jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu

přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů

zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem

zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní

předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52

písm. c) zák. práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později

dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná.

Avšak v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě

jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené

cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral

přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení,

snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou

organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že

rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c)

zák. práce nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval

svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti

a logické návaznosti.

Judikatura soudů (v této souvislosti) již dříve dovodila, že přijetí jiného

zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z

pracovního poměru pro nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa

zaměstnavatelem některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla „důkazem o

neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze

hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě

pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační

změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru

byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž

z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z

hlediska své věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného

zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající kupř.

pouze v jeho osobě nebo v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele

podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm.

c) zák. práce (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2.

1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 21

Cdo 1770/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo

2735/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo

440/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo

1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo

5054/2014, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,

roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo

317/2015).

V projednávané věci „organizační změna“, kterou žalovaná odůvodnila výpověď

danou žalobci dopisem ze dne 2. 1. 2013 a se kterou spojovala jeho

nadbytečnost, spočívala ve změně organizační struktury žalované a v na ni

navazujícím rozdělení činností vykonávaných do 31. 12. 2012 žalobcem na

pracovním místě vedoucího odborného a výstavního oddělení mezi vedoucího

oddělení sbírek v sekci odborných činností (řízení, plánování a kontrola

sbírkového fondu, odpovědnost za správu evidence sbírkového fondu a odpovědnost

za zajišťování zápůjček a výpůjček), vedoucího oddělení produkce a servis

výstav v sekci servisních činností (řízení, plánování a kontrola výstavního

úseku) a vedoucího restaurátorského oddělení v sekci odborných činností

(odpovědnost za ochranu a uložení sbírkových předmětů a veřejných plastik). Za

situace, kdy činnosti vykonávané žalobcem před organizační změnou provedenou u

žalované zůstaly po účinnosti tohoto opatření pro žalovanou stále potřebné a

kdy tyto činnosti měly být nadále zajišťovány jinými zaměstnanci žalované,

zjevně nejde o případ, kdy by rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně v

dané věci reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost (vůbec

nebo v původním rozsahu) plnit povinnost [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zák.

práce] přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (pro její

nepotřebnost), kterou je zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat,

vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních

změn nadbytečným. Vzhledem k tomu, že se žalobce za těchto okolností nestal

nadbytečným z hlediska druhu jím vykonávané práce (jeho pracovní činnosti),

nemůže být jiné organizační uspořádání zaměstnavatele s účinností od 1. 1. 2013

spojené s nahrazením činnosti žalobce činností jiných zaměstnanců – jak vyplývá

z výše uvedeného - podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle

ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou

podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí

dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České

republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil

odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2

věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první

věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2017

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu