21 Cdo 317/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně Ing. V. V., zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se
sídlem v Ostravě, Olivova č. 553/3, proti žalované Základní škole 5. května,
Dvůr Králové nad Labem, 28. října 731, příspěvkové organizaci se sídlem ve
Dvoře Králové nad Labem, 28. října č. 731, IČO 64202313, zastoupené JUDr.
Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí č. 47, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Trutnově
pod sp. zn. 30 C 329/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 30. října 2014 č. j. 20 Co 394/2014-121, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 28. 6. 2013 žalovaná sdělila žalobkyni, která byla u žalované
zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 9. 2010 jako učitelka, že jí
dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce
z důvodu nadbytečnosti, neboť pro školní rok 2013/2014 bylo přijato organizační
opatření č. 1/2013, jehož účelem je „zvýšit kvalifikovanost pedagogického
sboru“, „původní“ místo žalobkyně bylo zrušeno a místo toho bylo zřízeno místo
„nové“, které žalobkyně odmítla přijmout.
Dalším dopisem ze dne 26. 8. 2013 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce.
Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně poté, co si dne 9. 8.
2013 vyzvedla ve škole „písemný pokyn“ týkající se výkonu její práce s určením
místa a doby výkonu práce a stanovením pracovní náplně, opustila pracoviště,
práci nevykonávala ani v následujících dnech a nereagovala ani na „ústní“ výtku
(dne 9. 8. 2013), ani na písemnou výzvu k nástupu do práce, která jí byla
doručena dne 19. 8. 2013. Tím, že od 7. 8. 2013 do 23. 8. 2013 nevykonávala
práci podle podmínek, které jí byly určeny, se žalobkyně podle žalované
dopustila závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 23. 10. 2013
domáhala, aby bylo určeno, že obě uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou
neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že výpověď z pracovního poměru ze dne
28. 6. 2013 je neurčitá, neboť v ní není uvedeno, co bylo předmětem organizační
změny, jaké místo mělo být zrušeno, jaké jiné místo jí mělo být nabídnuto a kdy
je měla žalobkyně odmítnout, že je účelová, neboť organizační změna byla
připravena spolu s výpovědí, byla před ní „utajena“ a žalobkyně byla „postavena
před hotovou věc“, a že nebyla seznámena s žádnými organizačními změnami. Má za
to, že skutečným důvodem výpovědi je „pomsta“ ředitelky školy za projev
nesouhlasu manžela žalobkyně s „dlouhotrvající šikanou žalobkyně ředitelkou“ a
že případná „organizační změna“ je pouze opatřením, jak se „zbavit nepohodlné
podřízené“. Uvedla, že organizační opatření č. 1/2013 nezakládá její
nadbytečnost, kterou je třeba posuzovat vždy s ohledem na sjednaný druh práce,
jímž je „učitelka II. stupně ZŠ“, a že s ohledem na nově uzavírané pracovní
smlouvy po výpovědi dané žalobkyni nadbytečnost na daném pracovišti nevznikla.
Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 8. 2013 namítá, že je
„nezákonná“, neboť obsahuje smyšlené důvody, je projevem „bossingu“, se kterým
se její manžel nechtěl „smířit“, a proto zaslal dne 8. 8. 2013 podnět České
školské inspekci k „prošetření křiklavých porušování zákona, podzákonných
předpisů i etických norem v rámci žalované“, a jedná se opět o „pomstu“ za
chování manžela žalobkyně.
Žalovaná zejména uvedla, že dne 28. 6. 2013 přijala organizační opatření č.
1/2013, na základě kterého došlo ke změně struktury pracovních míst u žalované
za účelem zvýšení kvalifikovanosti pedagogického sboru spočívající v tom, že s
účinností od 1. 7. 2013 bylo zrušeno pět pracovních míst, která byla s
účinností od 1. 9. 2013 nahrazena čtyřmi novými pracovními místy, že žalobkyně
byla seznámena s organizačním opatřením osobně v ředitelně již dne 26. 6. 2013
a následně také dne 27. 6. 2013 a že jí bylo nabídnuto nově zřízené místo,
které však odmítla.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 30 C 329/2013-98
určil, že výpověď daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 28. 6. 2013 je
neplatná, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 29.094,- Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Bílého, a vyloučil žalobu o
určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 26. 8. 2013
k samostatnému řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně pracovala u žalované
na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 9. 2010 jako učitelka II. stupně
základní školy, že od 1. 9. 2011 jí byl zvýšen pracovní úvazek na 1,00
odpovídající týdenní pracovní době 40 hodin, že rozsah přímé pedagogické
činnosti žalobkyně ve školním roce 2012/2013 byl 22 hodin týdně, že žalobkyně
vyučovala 7 hodin přírodopisu, 3 hodiny výchovy ke zdraví, 4 hodiny chemie, 1
hodinu občanské výchovy, 3 hodiny výtvarné výchovy a 4 hodiny pracovní výchovy,
že žalovaná přijala pro školní rok 2013/2014 organizační opatření č. 1/2013,
jehož účelem mělo být „zvýšení kvalifikovanosti pedagogického sboru“ a které s
žalobkyní projednala před doručením výpovědi dne 26. 6. 2013, kdy jí ředitelka
žalované sdělila, že ji ve školním roce 2013/2014 může zaměstnat pouze na
zkrácený pracovní úvazek odpovídající přímé pedagogické činnosti v rozsahu 16
hodin týdně (7 hodin přírodopisu, 3 hodiny výchovy ke zdraví, 2 hodiny chemie a
4 hodiny pracovní výchovy), který žalobkyně téhož dne odmítla, že ve školním
roce 2012/2013 byly na II. stupni vyučovány 4 hodiny chemie, 6 hodin výtvarné
výchovy, 6 hodin pracovní výchovy, 4 hodiny občanské výchovy, 7 hodin
přírodopisu a 3 hodiny výchovy ke zdraví (žalobkyně v plném rozsahu pokrývala
počet hodin stanovených učebním plánem pro předměty přírodopis a výchova ke
zdraví), že počet vyučovacích hodin těchto předmětů vyučovaných na II. stupni
zůstal ve školním roce 2013/2014 beze změn, že odcházela do starobního důchodu
učitelka zeměpisu, že učitelce angličtiny měl být snížen úvazek z důvodu věku a
že žalobkyně předloženými doklady prokázala dostatečnou kvalifikaci pro výkon
práce u žalované. Dovodil, že mezi školními roky 2012/2013 a 2013/2014 nedošlo
v učebních plánech žalované k žádné změně v počtu vyučovacích hodin v
předmětech, jejichž výuku ve školním roce 2012/2013 zajišťovala žalobkyně, že
kromě hodin přírodopisu, výchovy ke zdraví a chemie zůstal zachován počet
vyučovacích hodin pracovní výchovy, výtvarné výchovy a občanské výchovy a že i
při „zachování pracovní pozice žalobkyně v plném rozsahu“ potřebovala žalovaná
ve školním roce 2013/2014 pokrýt dalších 27 „uprázdněných vyučovacích hodin
týdně“ vzhledem k odchodu učitelky s úvazkem 8 hodin týdně do důchodu, k
ukončení dvou pracovních poměrů sjednaných na dobu určitou v rozsahu 4 a 6
hodin týdně u pracovníků, které žalovaná označila jako „nekvalifikované“, a
vzhledem k vyhovění žádosti učitelky zajišťující výuku anglického jazyka a (v
rozsahu jedné hodiny) občanské výchovy o snížení jejího pracovního úvazku na 12
hodin týdně.
Shledal, že tvrzení žalované „o nepotřebnosti žalobkyně ohledně
šesti vyučovacích hodin týdně“ (2 hodiny chemie, 1 hodina občanské výchovy a 3
hodiny výtvarné výchovy) neodpovídá skutečnosti, neboť 2 hodiny chemie z
dosavadních 4 hodin vyučovaných žalobkyní byly přesunuty do nově vytvořeného
pracovního místa a „kromě hodin přírodopisu, výchovy ke zdraví a 2 hodin chemie
tedy nemohla nastat nadbytečnost žalobkyně ani v rozsahu dalších zbývajících 2
hodin chemie“. Dospěl k závěru, že žalobkyně se nestala nadbytečnou, neboť
nelze dovodit, že by v důsledku organizačního opatření zaměstnavatele odpadla
část její pracovní náplně.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 10. 2014
č. j. 20 Co 394/2014-121 změnil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou
výroku, kterým byla žaloba o určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni dopisem
žalované ze dne 26. 8. 2013 vyloučena k samostatnému řízení) tak, že žalobu o
určení neplatnosti výpovědi dané žalobkyni dopisem žalované dne 28. 6. 2013
zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení u soudu prvního stupně 16.940,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení 9.967,- Kč, oboje k rukám advokáta JUDr. Michala Hrušky. Nesouhlasil se
závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně se nemohla stát pro žalovanou
nadbytečnou, neboť ve školním roce 2013/2014 byly zachovány všechny vyučovací
hodiny, v nichž „obstarávala“ výuku ve školním roce 2012/2013. Vyslovil názor,
že je věcí zaměstnavatele, jak rozdělí výuku předmětů mezi jednotlivé učitele
„v rámci jím stanovených cílů při zajišťování pedagogicko-výchovné činnosti“,
že při rozvrhu organizace práce na škole má zaměstnavatel právo „přeskupovat
druhy vyučovacích hodin a sestavovat je do širších celků, jež pak tvoří
pracovní náplň každého jednotlivého učitele“, a že se může stát, že
zaměstnavatel rozhodne o tom, že „i při zachování dosavadní skladby vyučovaných
předmětů a počtu vyučovacích hodin u každého z nich přeskupí jejich složení
tvořící dosud pracovní náplň jednotlivých učitelů tak, že vytvoří nová pracovní
místa jiného obsahu (jiné skladby vyučovaných předmětů)“, čímž dojde k „zániku
určitého počtu původních pracovních míst a ke vzniku nových pracovních míst“ a
některý z dosud zaměstnaných učitelů se může stát vzhledem ke své kvalifikaci
nadbytečným. Zdůraznil, že, i když rozvázání pracovního poměru výpovědí pro
nadbytečnost není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, žalovaná
rozhodnutím ze dne 28. 6. 2013 snížila počet pracovních míst, neboť bylo
zrušeno pět pracovních míst a byla vytvořena čtyři nová pracovní místa. Protože
mezi zrušenými pracovními místy bylo i pracovní místo žalobkyně, odvolací soud
dovodil, že její pracovní místo zaniklo a že žalobkyně se stala v důsledku
přijaté organizační změny nadbytečnou. Uzavřel, že závěru o nadbytečnosti
žalobkyně se nepříčí zjištění, že žalovaná nabízela žalobkyni přijetí úvazku s
redukovaným počtem přímých vyučovacích hodin, který žalobkyně odmítla
akceptovat, a ani to, že druh a počet vyučovacích hodin vyučovaných dosud
žalobkyní zůstal zachován; žalobkyně se stala nadbytečnou právě proto, že tyto
hodiny „budou napříště vyučovat v souladu s přijatým organizačním opatřením
jiní učitelé v rámci nově vytvořených a jinak strukturovaných pracovních míst“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
účelem organizačního opatření nebylo „nic technického nebo pedagogického, ale
zkrátit úvazky ředitelčiným neoblíbeným pedagogům“ a získat volné hodiny pro
„nalákání“ nových zaměstnanců, že z organizačního opatření není patrné, jaká
byla nebo měla být skladba předmětů a hodin toho kterého učitele a celé školy
„předtím a potom“, a že zůstalo zachováno jedno jediné původní místo pro
všechny učitele – „učitelka II. stupně ZŠ“. Má za to, že přeskupení druhů
vyučovacích hodin musí sledovat určitý cíl, který musí být „popsatelný a
uchopitelný“. Uvádí, že její osvědčení o pedagogickém studiu plně dokládají
její kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 22 zákona č. 563/2004 Sb., o
pedagogických pracovnících, a že je ze zákona „plně a výslovně kvalifikována“ i
k výuce dalších předmětů na základní škole. Zdůrazňuje, že potřeby žalované
jsou stále totožné, že druh a rozsah její práce zůstal zachován a že žalovaná
je pokryla stávajícími a novými zaměstnanci, aniž by došlo ke změně předmětu
výuky a rozsahu činnosti. Nezměnila-li se potřeba zaměstnavatele v rozsahu
předmětů ani hodin, pak by se jen stěží mohlo jednat o organizační opatření,
které nemůže spočívat pouze ve „vnuceném“ zkrácení úvazku konkrétního
pracovníka, a nelze „operovat“ ani s kvalifikací, neboť ta je dána zákonem a
žalobkyně ji beze zbytku splňuje. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se
nezabýval její námitkou, že organizační opatření č. 1/2013 v době výpovědi
„neexistovalo“ a že s ní ani nebylo projednáno. Žalobkyně navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně
pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 9. 2010 jako
učitelka II. stupně základní školy, že od 1. 9. 2011 jí byl zvýšen pracovní
úvazek na 1,00 odpovídající týdenní pracovní době 40 hodin, že rozsah přímé
pedagogické činnosti žalobkyně ve školním roce 2012/2013 byl 22 hodin týdně a
že žalobkyně vyučovala 7 hodin přírodopisu, 3 hodiny výchovy ke zdraví, 4
hodiny chemie, 1 hodinu občanské výchovy, 3 hodiny výtvarné výchovy a 4 hodiny
pracovní výchovy. Žalovaná přijala pro školní rok 2013/2014 organizační
opatření č. 1/2013, jehož důvodem mělo být „zvýšení kvalifikovanosti
pedagogického sboru“ a kterým bylo zrušeno pracovní místo žalobkyně a bylo
zřízeno místo nové se zkráceným pracovním úvazkem. Toto organizační opatření
žalovaná projednala se žalobkyní před doručením výpovědi z pracovního poměru
dne 26. 6. 2013, kdy ředitelka žalované sdělila žalobkyni, že ji ve školním
roce 2013/2014 může zaměstnat pouze na zkrácený pracovní úvazek odpovídající
přímé pedagogické činnosti v rozsahu 16 hodin týdně (7 hodin přírodopisu, 3
hodiny výchovy ke zdraví, 2 hodiny chemie a 4 hodiny pracovní výchovy), který
žalobkyně téhož dne odmítla. Ve školním roce 2012/2013 byly u žalované na II.
stupni vyučovány 4 hodiny chemie, 6 hodin výtvarné výchovy, 6 hodin pracovní
výchovy, 4 hodiny občanské výchovy, 7 hodin přírodopisu a 3 hodiny výchovy ke
zdraví a počet vyučovacích hodin těchto předmětů zůstal ve školním roce
2013/2014 nezměněn. Před začátkem školního roku 2013/2014 došlo k rozvázání
pracovního poměru učitelky zeměpisu s úvazkem 8 hodin týdně v souvislosti s
jejím odchodem do důchodu, k ukončení dvou pracovních poměrů
„nekvalifikovaných“ zaměstnankyň sjednaných na dobu určitou s úvazkem 4 a 6
hodin týdně a ke snížení úvazku učitelky zajišťující výuku anglického jazyka a
(v rozsahu jedné hodiny) občanské výchovy na 12 hodin týdně. Dne 28. 6. 2013
žalovaná doručila žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce z důvodu její nadbytečnosti.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může dát zaměstnavatel
výpověď z pracovního poměru zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku
práce. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobkyně se
domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 28. 6. 2013 –
posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011
Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č.
375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb. a č. 399/2012
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2013 (dále jen „zák.
práce“).
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal
zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí
konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná
souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami,
tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho
provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že
zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci
podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí
možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní
smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu
pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet
svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový
počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho
potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp.
zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968
sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn.
21 Cdo 1369/2001).
Judikatura soudů též dovodila, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné
odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro
nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa zaměstnavatelem některým ze
stávajících zaměstnanců), je zpravidla „důkazem o neopodstatněnosti použitého
výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se
zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal
v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy
opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž z hlediska potřebného
profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným druh práce sjednaný pracovní
smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná
okolnost spočívající kupř. pouze v jeho osobě podkladem pro skončení pracovního
poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. například
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67,
uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2735/2004 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 440/2008).
V projednávané věci „organizační změna“, kterou žalovaná odůvodnila výpověď
danou žalobkyni dopisem ze dne 28. 6. 2013, spočívala ve zrušení pracovního
místa učitelky II. stupně základní školy s rozsahem přímé pedagogické činnosti
22 hodin odpovídajícím týdenní pracovní době 40 hodin, které žalobkyně
zastávala, a ve zřízení „nového“ pracovního místa učitelky II. stupně základní
školy se zkráceným pracovním úvazkem odpovídajícím přímé pedagogické činnosti v
rozsahu 16 hodin týdně, které bylo žalobkyni nabídnuto. Za situace, kdy počet
vyučovacích hodin předmětů vyučovaných žalobkyní před „organizační změnou“
provedenou u žalované organizačním opatřením č. 1/2013 zůstal po účinnosti
tohoto opatření nezměněn, bylo tedy podstatou „organizační změny“ snížení počtu
hodin přímé pedagogické činnosti žalobkyně, která měla být v rozsahu, v němž
byl počet hodin vyučovaných žalobkyní snížen, nadále zajišťována jinými
zaměstnanci žalované. Nejedná se tedy o to, že by „rozhodnutí zaměstnavatele o
organizační změně“ v dané věci reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude
mít možnost (vůbec nebo v původním rozsahu) plnit povinnost [srov. § 38 odst. 1
písm. a) zák. práce] přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (pro
její nepotřebnost), kterou je zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat,
vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních
změn nadbytečným.
Je třeba totiž mít na zřeteli, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný
ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s
ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále
zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Jestliže se však z hlediska
potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své
věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou
(jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v
jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, anebo – jako je tomu v
posuzovaném případě - v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení části činnosti
zaměstnance, vykonávajícího dohodnutý druh práce učitele II. stupně základní
školy, činností jiných (nově přijatých nebo stávajících) zaměstnanců, podkladem
pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo
1331/2013).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu