21 Cdo 784/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované I., m. a o.
s., s.r.o., zastoupené advokátem, o 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 123/2003, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004 č.j. 55 Co
387/2004-54, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení částky
80.952,- Kč, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku o potvrzení rozsudku obvodního
soudu uvedeného pod bodem I.) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 7.8.2003 a
doplněnou podáním ze dne 19.11.2003 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na
náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru za období od
1.5.2002 do 30.6.2003 celkem 700.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u
žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31.10.1996 a že žalovaná s
ním dopisem ze dne 30.4.2002 okamžitě zrušila pracovní poměr. Protože okamžité
zrušení pracovního poměru bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
28.7.2003 sp. zn. 55 C 94/2002 určeno jako neplatné, protože žalobce v dopise
ze dne 6.5.2002 vyjádřil nesouhlas s ukončením pracovního poměru a vyzval
žalovanou \"k dodržování zákoníku práce, především k vykonávání práce podle
pracovní smlouvy\", a protože o tom, že \"hodlá nadále pracovat\", informoval
žalovanou i ústně, má žalobce za to, že jeho pracovní poměr u žalované nadále
trvá a že má nárok na náhradu mzdy, která činí 50.000,- Kč měsíčně a za dobu od
1.5.2002 do 30.6.2003 celkem 700.000,- Kč.
Žalovaná potvrdila, že její okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem,
učiněné dopisem ze dne 30.4.2002 \"z důvodu porušení pracovní kázně\", bylo
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, který nabyl právní moci dnem 23.9.2003,
prohlášeno za neplatné. Na požadovanou náhradu mzdy však žalobce nemá nárok,
neboť žalobce ani v dopise ze dne 6.5.2002 a ani ústně žalované neoznámil, že
by trval na tom, aby ho dále zaměstnávala; pracovní poměr mezi účastníky proto
skončil ve smyslu ustanovení § 61 odst.3 zákoníku práce dohodou a žalobce může
mít nárok pouze na náhradu mzdy za dobu dvou měsíců. Pro případ, kdyby soud
dospěl k závěru, že \"žalobce na dalším zaměstnávání trval\", žalovaná navrhla,
aby soud \"podle § 61 odst.2 zákoníku práce snížil nárok žalobce na náhradu
mzdy na 6 měsíců\".
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3.6.2004 č.j. 19 C 123/2003-38 uložil
žalované, aby zaplatila žalobci 269.048,- Kč, žalobu o zaplacení dalších
430.952,- Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet soudu\" soudní
poplatek ve výši 10.760,- Kč. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že
žalobce pracoval u žalované naposledy jako výkonný ředitel se mzdou ve výši
50.000,- Kč měsíčně a že okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná
dala žalobci dopisem ze dne 30.4.2002 podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b)
zákoníku práce, bylo pravomocným rozhodnutím soudu prohlášeno za neplatné. I
když žalobce neprokázal, že by písemně (v dopise ze dne 6.5.2002) nebo ústně
žalované oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, žalobou podanou u
soudu dne 26.6.2002 uplatnil nejen neplatnost okamžitého zrušení pracovního
poměru, ale i \"nárok na nezaplacenou mzdu\", čímž \"vlastně sdělil, že trvá na
dalším zaměstnávání\". Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má nárok na
náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce, avšak nikoliv ode dne
1.5.2002, ale až \"ode dne následujícího\" po dni 19.7.2002, v němž byl
žalované doručen stejnopis žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení
pracovního poměru; žaloba o zaplacení náhrady mzdy za dobu od 1.5. do 19.7.2002
proto musela být zamítnuta. Důvodným shledal soud prvního stupně požadavek
žalobce na náhradu mzdy za dobu od 20.7. do 31.12.2002 ve výši 2.381,- Kč
denně. Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu od 1.1.2003 soud
prvního stupně přihlédl k tomu, že \"žalobce ihned po doručení okamžitého
zrušení pracovního poměru, i když je považoval za neplatné, začal uskutečňovat
kroky za účelem samostatného podnikání\", že \"v roce 2002 dosáhl čistých
příjmů 51.000,- Kč\" a že \"v podnikání pokračoval i v roce 2003, kdy dosáhl
podle svého sdělení příjmu ve výši 190.000,- Kč, což odpovídá zhruba částce
15.000,- Kč měsíčně, průměrné hrubé mzdě v České republice v nepodnikatelské
sféře\", a dovodil, že žádost žalované o postup ve smyslu ustanovení § 61
odst.2 zákoníku práce byla uplatněna důvodně a že žalobce proto nemá nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od \"1.1. do 31.7.2003\".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2004 č.j. 55 Co
387/2004-54 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil
\"v částce 80.952,- Kč\" a \"ve zbývající části\" změnil tak, že žalované
uložil, aby zaplatila žalobci dalších (tj. kromě již soudem prvního stupně
pravomocně přisouzených 269.048,- Kč) 350.000,- Kč; současně rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně 32.034,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 23.634,- Kč,
vše k rukám advokáta, a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet Obvodního
soudu pro Prahu 9\" soudní poplatek za řízení v prvním stupni ve výši 24.760,-
Kč a za odvolací řízení ve výši 14.000,- Kč. Shodně se soudem prvního stupně
dovodil, že požadovanou náhradu mzdy lze žalobci přiznat až ode dne 20.7.2002,
neboť žalobce neoznámil žalované po doručení okamžitého zrušení pracovního
poměru, že trvá na dalším zaměstnávání, a žaloba o určení neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, která takové oznámení
\"nahrazuje\", byla žalované doručena dne 19.7.2002, a že tedy žaloba o náhradu
mzdy za dobu od 1.5. do 19.7.2002 \"v celkové částce 80.952,- Kč\" musela být
zamítnuta. Pro nepřiznání náhrady mzdy za dobu \"od 1.1. do 31.7.2003 v částce
350.000,- Kč\" ve smyslu ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce však odvolací
soud neshledal důvody. Odvolací soud zdůraznil, že \"ke snížení, případně
nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce může soud
přistoupit jen tehdy, jestliže po zhodnocení všech okolností případu je možné
dovodit, že se pracovník zapojil (mohl zapojit) do práce u jiné organizace za
podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu
práce podle pracovní smlouvy\". I když žalobce \"krátce po doručení okamžitého
zrušení pracovního poměru podniknul příslušné kroky za účelem získání
živnostenského oprávnění a začal podnikat s využitím vlastních zkušeností\", je
třeba přihlédnout podle názoru odvolacího soudu k tomu, že \"s ohledem na důvod
skončení pracovního poměru okamžitým zrušením podle § 53 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce uvedený v zápočtovém listě měl žalobce prakticky mizivou šanci
nalézt jiné zaměstnání a neměl nárok ani na vyplácení hmotného zabezpečení
úřadem práce\", že \"vinou neplatného úkonu žalované mu tak nezbylo, než se
začít živit podnikáním\", a že \"za zdaňovací období roku 2003\", v němž podle
daňového přiznání podaného až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a
předloženého žalobcem v odvolacím řízení, \"činily příjmy žalobce 180.000,- Kč,
související výdaje 197.846,-Kč, ztráta byla tedy 17.846,-Kč a daň nebyla
vyměřena\". Odvolací soud uzavřel, že žalobce v rozhodném období podnikal za
podmínek podstatně horších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy
(příjem žalobce činil u žalované od 1.4.2001 50.000,- Kč měsíčně) a že tedy
nejsou dány podmínky pro nepřiznání, případně snížení náhrady mzdy žalobci za
dobu \"od 1.1. do 31.7.2003\".
Proti rozsudku odvolacího soudu \"v celém rozsahu\" podala žalovaná dovolání.
Vytýká odvolacímu soudu v první řadě, že vycházel z tvrzení žalobce, podle
kterého měl \"s ohledem na okamžité zrušení pracovního poměru uvedené v
zápočtovém listě mizivou šanci nalézt jiné zaměstnání\", \"navíc neměl ani
nárok na vyplácení hmotného zabezpečení úřadem práce\" a \"v podstatě mu
nezbylo, než se začít živit podnikáním\", aniž by bylo \"náležitě prokázáno\".
Otázkou, zda se žalobce nemohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za
podmínek v zásadě rovnocenných nebo ještě výhodnějších, než by měl při výkonu
práce podle pracovní smlouvy, se odvolací soud zabýval podle názoru žalované
\"nedostatečně\"; začal-li totiž žalobce ihned po okamžitém zrušení pracovního
poměru \"činit kroky k samostatnému podnikání\", nevyužil \"jiné šance, aby si
nějaké zaměstnání našel\", a - protože žalobci muselo být \"jasné, že u
žalované nebude moci dále pracovat\" - si mohl hledat \"jiné zaměstnání, kde by
jistě dosahoval vyšších čistých příjmů, než které vyplývají z daňového přiznání
žalobce za rok 2003\", neboť \"je v duševních schopnostech\" žalobce najít si
během období 8 měsíců \"zaměstnání s odpovídajícími příjmy\". Vzhledem k tomu,
že žalovaná zaplatila žalobci náhradu mzdy za období 6 měsíců, bylo by \"v
rozporu s dobrými mravy a smyslem § 61 odst.2 zákoníku práce\" žádat po
žalované \"ještě zaplacení další částky, zvláště pak, je-li toto odůvodňováno
špatným podnikáním žalobce\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto. Uvedl, že odvolací soud
rozhodl na základě skutkového stavu, řádně zjištěného po provedení všech
důkazů, které mu strany navrhly k prokázání svých tvrzení, že žalobci nelze
přičítat k tíži, že v rozhodném období podnikal za podmínek podstatně horších,
než které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, a že rozsudek
odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou a \"platným právním
stavem\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je
výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze
posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky
80.952,- Kč. Protože v tomto směru byla žaloba zamítnuta a protože tím žalované
nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, nemůže mít žalovaná
z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího
soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku
odvolacího soudu tedy není oprávněna (subjektivně legitimována), a proto
Nejvyšší soud ČR její dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení
§ 243b odst.5 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o
změně rozsudku soudu prvního stupně je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm.a) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto
výroku ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání sice není opodstatněné, že však řízení
je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve
zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce přesahuje-li celková doba, za
kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud
na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně
snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém
rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde
zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu
se do práce nezapojil.
Zaměstnanec, který oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, a kterému zaměstnavatel neumožnil pokračovat v práci, má při
neplatném rozvázání pracovního poměru nárok na náhradu mzdy - jak vyplývá z
ustanovení § 61 odst.1 a 2 zákoníku práce - ode dne, kdy oznámil
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci
rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne
dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání
pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem
(srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23.12.1975 sp. zn. 4
Cz 42/1975, který byl uveřejněn pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1977, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 29.2.1984 sp.
zn. 6 Cz 4/84, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1985, a bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování
soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle
ustanovení § 61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) ve výši průměrného výdělku;
přesáhne-li doba pobírání náhrady mzdy šest měsíců, může být na žádost
zaměstnavatele a při splnění ostatních předpokladů uvedených v ustanovení § 61
odst.2 zákoníku práce další náhrada mzdy přiměřeně snížena, popřípadě vůbec
nepřiznána.
Žádost zaměstnavatele o snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy podle
ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce představuje z procesního hlediska obranu
proti žalobě, kterou se zaměstnanec domáhá zaplacení náhrady mzdy podle
ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce. Bez žádosti zaměstnavatele nemůže soud
jeho povinnost k náhradě mzdy snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec
nepřiznat; žádost zaměstnavatele, aby zaměstnanci nebyla náhrada mzdy vůbec
přiznána, zahrnuje podle svého obsahu také požadavek na přiměřené snížení
náhrady mzdy, žádost jen o přiměřené snížení náhrady mzdy, jejímž rozsahem není
soud vázán a může tedy povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy snížit podle
okolností případu i ve větším rozsahu, než v jakém se snížení zaměstnavatel
domáhal, však soudu neumožňuje, aby náhradu mzdy zaměstnanci zcela nepřiznal
(srov. například Závěry ze semináře uspořádaného dne 19.6.1975 k některým
ustanovením zákoníku práce změněným nebo doplněným ustanoveními zákona č.
20/1975 Sb., které byly uveřejněny pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1975, a bod IV. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování
soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle
ustanovení § 61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Ke snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2
zákoníku práce může soud přistoupit, jen jestliže po zhodnocení všech okolností
případu lze dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných
důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě
rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle
pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu
sjednanou práci; totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání
pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, který byl
uveřejněn pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a bod V.
Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne
9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného
rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce, které bylo
uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Vzhledem k tomu, že soud smí snížit, popřípadě vůbec nepřiznat náhradu mzdy jen
na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá
zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením § 61 odst.1
zákoníku práce, má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že
jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce,
zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto
povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
V projednávané věci soudy vycházely ze zjištění, že žalobce po neplatném
okamžitém zrušení pracovního poměru \"začal podnikat\" a že \"čistý příjem\" z
tohoto podnikání činil v roce 2002 51.000,- Kč a že v roce 2003 žalobce dosáhl
podle svého \"hrubý příjem\" ve výši 190.000,- Kč; za odvolacího řízení pak
bylo zjištěno, že v roce 2003 činily podle daňového přiznání žalobcovy příjmy z
podnikání 180.000,- Kč, přičemž jeho výdaje dosáhly částku 197.846,- Kč, a že
tedy byl v tomto roce \"v daňové ztrátě\". Vzhledem k tomu, že žalobce pracoval
u žalované ve vedoucí funkci a že jeho mzda u žalované činila 50.000,- Kč
měsíčně, je nepochybné, že žalobce nevykonával svou podnikatelskou činnost za
podmínek, které by bylo možné považovat za v zásadě rovnocenné s podmínkami,
jež by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaná plnila svou
povinnost přidělovat mu sjednanou práci.
S námitkami dovolatelky, v nichž odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování
rozhodných okolností vycházel z tvrzení žalobce a že se \"nedostatečně\"
zabýval otázkou, zda se žalobce nemohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele
za podmínek v zásadě rovnocenných nebo ještě výhodnějších, než by měl při
výkonu práce podle pracovní smlouvy, nelze souhlasit. Přestože žalovaná měla za
řízení - jak vyplývá z výše uvedeného - procesní povinnost tvrdit a prokázat
skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro nepřiznání náhrady mzdy
žalobci uvedené v ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce, z obsahu spisu
vyplývá, že sice požádala, aby soud nepřiznal žalobci náhradu mzdy přesahující
dobu šesti měsíců, v průběhu řízení před soudem prvního stupně však údaje
žalobce o jeho výdělečné činnosti v době po neplatném rozvázání pracovního
poměru nezpochybnila a žádné skutečnosti, významné z pohledu ustanovení § 61
odst.2 zákoníku práce, neprokazovala a ani netvrdila. Odvolací soud proto za
této situace v souladu se zákonem vycházel z údajů, které o své výdělečné
činnosti v době po neplatném rozvázání pracovního poměru uvedl žalobce;
správnost jeho zjištění v tomto směru pak nemůže být zpochybněna tím, že
žalovaná uvedla v dovolání v rozporu s ustanovením § 241a odst.4 o.s.ř. o
výdělečné činnosti žalobce v době po neplatném okamžitém zrušení pracovního
poměru nové skutečnosti.
Přiznal-li odvolacím soud žalobci náhradu mzdy proto, že podle jeho závěrů
nebyly splněny předpoklady pro odepření nebo snížení náhrady mzdy ve smyslu
ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce, nemůže uplatnění a přisouzení této
náhrady představovat zneužití práva ve smyslu ustanovení § 7 odst.2 zákoníku
práce (ve znění účinném do 29.2.2004).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Za dovolacího řízení však vyšlo najevo, že je
postižen vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce se domáhal - jak vyplývá ze žaloby doplněné podáním ze dne 19.11.2003 -
zaplacení náhrady mzdy za období od 1.5.2002 do 30.6.2003 ve výši 50.000,- Kč
měsíčně, celkem tedy náhrady za 14 měsíců ve výši 700.000,- Kč. Odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nenáleží náhrada
mzdy za dobu od 1.5. do 19.7.2002; současně dovodil, že za tuto dobu se žalobce
domáhal náhrady mzdy ve výši 80.952,- Kč, ačkoliv je nepochybné, že při
požadované náhradě ve výši 50.000,- Kč měsíčně tomuto období odpovídá jiná
(vyšší) částka. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalobci je třeba přiznat
dalších 350.000,- Kč jako náhradu mzdy za dobu od 1.1. do 31.7.2003, aniž by
vzal v úvahu, že žalobce se žalobou domáhal přisouzení náhrady jen za dobu do
30.6.2003 a že soud je v tomto řízení ve smyslu ustanovení § 211 a § 153 odst.2
o.s.ř. žalobou vázán a návrh žalobce nemůže překročit. Vzhledem k tomu, že
odvolací soud zamítl žalobu o částku, které neodpovídá období, za něž žalobce
požadoval náhradu mzdy podle jeho závěrů nedůvodně, a že odvolací soud v
rozporu s ustanoveními § 211 a § 153 odst.2 o.s.ř. překročil žalobcův návrh,
zatížil tím odvolací řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; dovolací soud k těmto vadám řízení ve smyslu ustanovení §
242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyly v dovolání žalované
uplatněny.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci dalších (tj. kromě již soudem prvního stupně pravomocně přisouzených
269.048,- Kč) 350.000,- Kč, správný; Nejvyšší soud ČR jej proto v tomto výroku,
jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve
výrocích o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatky podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu