U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci
žalobců a) Ing. V. L., identifikační číslo osoby 12818984, b) MUDr. B. L., obou
zastoupených JUDr. Vítem Lebedou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G.
Masaryka 854/25, proti žalovanému Statutární město Karlovy Vary, se sídlem v
Karlových Varech, Moskevská 2035/21, identifikační číslo osoby 00254657,
zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech,
Jateční 2121/6, o zaplacení 2.580.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 150/2011, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2015, č. j. 64 Co 449/2015-284,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (bod II. výroku). K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že se žaloba na
zaplacení částky 1.155.809 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od
13. 1. 2009 do zaplacení a z částky 1.424.191 Kč od 13. 1. 2009 do 3. 9. 2014
zamítá (první výrok). Dále rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku pod bodem I. potvrzuje v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost
zaplatit žalobci ve výroku blíže konkretizovaný úrok z prodlení z částky
1.424.191 Kč (druhý výrok). Současně uložil žalobcům povinnost zaplatit
žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 55.200 Kč
(třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, žalobce a) proti výroku I. a oba žalobci proti
výroku III., podali žalobci dovolání s tím, že je považují za přípustné dle
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňují dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobců se žalovaný vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a
navrhuje je odmítnout. Žalobce a) podal dne 22. 4. 2016 k vyjádření žalovaného repliku, v níž se
vyjádřil k judikatuře uvedené ve vyjádření žalovaného a sdělil, že žalobci
trvají na svém původním návrhu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §
241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobce a) předkládá dovolacímu soudu dvě otázky, při jejichž řešení se měl
podle něj odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a to otázku „přesunu důkazního břemene z žalobce na žalovaného“ a otázku
„absolutní neplatnosti smlouvy o spolupráci uzavřené mezi žalobcem a
žalovaným“. Žádná z dovolatelem předložených otázek však přípustnost dovolání
nezakládá. Namítá-li předně dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „přenesení důkazního břemene z
žalobce na žalovaného při prokazování skutečnosti, v jaké formě zastupitelstvo
schválilo předmětnou smlouvu o spolupráci“, pak touto námitkou přípustnost
dovolání nezaklá. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto
o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu
rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná
podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v
důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou
první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy
výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti
této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník
prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah
aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z
účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění
této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní
břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z
existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o
toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014. sp. zn. 33 Cdo 729/2013). Odvolací soud nevybočil z uvedených pravidel, když dovodil povinnost žalobce
a) prokazovat rozhodné skutečnosti o tom, v jakém znění byla smlouva projednána
na zastupitelstvu, když žalobce a) z těchto svých tvrzení odvozoval povinnost
žalované plnit žalobci a) z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatelem odkazovaná judikatura potom na nyní projednávanou věc nedopadá. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 41/2002 se týká
porušení povinnosti družstva uvádět výsledky hlasování v zápise o členské
schůzi a přenosu důkazního břemene o usnášeníschopné schůzi na družstvo. V nyní
projednávané věci o takovou situaci nejde, ze strany žalovaného nedošlo k
porušení žádné zákonné povinnosti, resp.
odvolací soud nezjistil, že by k
porušení nějaké zákonné povinnosti žalovaného došlo. Na věc nedopadá ani
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010. K
aplikaci tohoto rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013, který v tam projednávané věci rovněž
neshledal závěry konstatované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 883/2010, za přiléhavé. Dovolatel i v nyní projednávané věci z
uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu zjevně vyvozuje závěry, které v něm
obsaženy nejsou, tj. závěry o obrácení důkazního břemene. Nejvyšší soud, s
odkazem na právní doktrínu (Macur, J.: Důkazní břemeno v civilním soudním
řízení. Masarykova univerzita v Brně, 1995, s. 121 a násl.), v daném rozhodnutí
konstatoval způsob řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním
řízení. V situacích, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a
nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve
sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici, tak může nastoupit
vysvětlovací povinnost protistrany. Vysvětlovací povinnost ovšem nelze
ztotožňovat s povinností strany nezatížené důkazním břemenem k iniciativě
působící proti sobě samé. Vysvětlovací povinnost nastupuje též pouze za
situace, kdy strana zatížená důkazním břemenem přednese opěrné body skutkového
stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení. Pouhá povšechná
tvrzení strany zatížené důkazním břemenem nedostačují. Z výše uvedených
skutečností vyplývá, že se odvolací soud nijak neodchýlil od závěrů obsažených
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010. Ve
vztahu k dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu specifikovaným dovolatelem pod sp. zn. 2 Cdon 257/97 a sp. zn. 22 Cdo 1807/2005 potom dovolatel žádná konkrétní
tvrzení svědčící pro odchýlení se odvolacím soudem od těchto rozhodnutí neuvádí. Ve vztahu k druhé předložené otázce absolutní neplatnosti smlouvy o spolupráci
je dovolací soud nucen konstatovat, že na této otázce odvolací soud své
rozhodnutí nezaložil. Za stavu, kdy dle odvolacího soudu výsledky zhodnocení
důkazů neumožnily přijmout závěr o pravdivosti ani o nepravdivosti tvrzených
skutečností, bylo pro odvolací soud rozhodné neunesení důkazního břemene na
straně žalobce a). Samotným posuzováním absolutní neplatnosti předmětné smlouvy
se tedy odvolací soud nezabýval a pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla
určující. Rovněž ani tato předložená otázka tak není s to založit přípustnost
dovolání, jelikož dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání
přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Dovolání žalobců směřuje výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti
dovolání stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř.
uvedli, který z předpokladů
přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. má být naplněn (srov. k tomu
např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod
číslem 116). Jejich dovolání je tak v tomto směru postiženo absencí
obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.), kterou již nelze
odčinit a pro niž nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání (§ 241b
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D
předseda senátu