Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2021, č. j. 30 Cdo 1049/2021-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. 51 Co 288/2020-87 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2020, č. j. 31 C 83/2019- 67, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl dne 7. 11. 2018 po příletu z Venezuely po předchozím souhlasu státního zástupce v souladu s § 76 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zadržen na Letišti Václava Havla a umístěn do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích pod lékařský dozor do doby vyloučení zjištěných cizích těles z tělních dutin, neboť na základě informace operativně získané ze zahraničí, kterou měly policejní orgány k dispozici, zde existovalo podezření, že stěžovatel ve svých tělních dutinách dovezl surové diamanty, čímž se mohl dopustit trestného činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 261 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Stěžovateli bylo provedeno CT břicha, které potvrdilo přítomnost dvou malých neznámých tělísek ve stěžovatelově těle. V průběhu zadržení byla stěžovateli poskytnuta voda k pití, umožněno kouření a lehká strava po konzultaci s lékařem. Poté, co stěžovatel požil dne 8. 11. 2018 projímadlo Fortrans, byla z jeho těla v 18.20 hod. vyloučena malá část úlomků bílé barvy, šlo o část vaječné skořápky. V 18.30 bylo rozhodnuto o propuštění stěžovatele ze zadržení a věc týkající se podezření ze spáchání shora zmíněného trestného činu byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. Následné stěžovatelovy podněty k výkonu dohledu adresované Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6 a Městskému státnímu zastupitelství v Praze, v nichž stěžovatel poukazoval na údajnou nesprávnost postupu, který byl vůči němu realizován, byly vyhodnoceny jako nedůvodné.
3. Provedení CT břicha i podání projímadla hodnotil stěžovatel jako nesprávný úřední postup a žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Celní správy České republiky, Generálního ředitelství cel, odbor pátrání Praha (dále jen "policejní orgán"). Obvodní soud shledal, že policejní orgán dodržel ustanovení trestního řádu, a že v jeho počínání nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Napadeným rozsudkem žalobu zamítl a současně stěžovateli uložil nahradit České republice náklady řízení.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudek obvodního soudu potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně, které zhodnotil jako správné a pro posouzení věci dostatečné, a poté se ztotožnil i s právním závěrem obvodního soudu, v souladu s nímž vznesený nárok žalobci nesvědčí, a to z důvodu absence tvrzeného nesprávného úředního postupu policejních orgánů ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Uvedl, že stěžovatel, jako osoba, která byla na základě tehdy aktuálních informací důvodně podezřelá ze spáchání trestného činu, byl za dané situace naopak povinen tyto postupy policejních orgánů strpět. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání.
5. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání shledal nedůvodným, dovolání bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že ve vztahu k otázce nesprávného úředního postupu a podání projímadla nebylo dovolání přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a to vzhledem k tomu, že podstatou stěžovatelovy dovolací argumentace bylo zpochybnění skutkového závěru přijatého odvolacím soudem (převzatého ze závěru soudu prvního stupně), v souladu s nímž stěžovatel přistoupil k užití nabídnutého projímadla dobrovolně, když byl veden snahou urychlit proces vyloučení předmětů, které předtím provedené CT vyšetření v jeho těle odhalilo.
Odlišné právní posouzení věci zde tedy dle Nejvyššího soudu stěžovatel v podaném dovolání konstruoval v rozporu s § 241a odst. 1 o. s. ř. na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud. Přípustnou avšak nedůvodnou shledal dovolací argumentaci týkající se nesprávného úředního postupu v souvislosti s CT vyšetřením. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že dle skutkových zjištění obvodního soudu a městského soudu vycházel stěžovatelem zpochybňovaný postup policejních orgánů z existence důvodného podezření, že stěžovatel ve svém těle dovezl do České republiky surové diamanty, čímž se mohl dopustit trestného činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 261 odst. 1 tr.
zákoníku, a shledal že zákonný podklad pro zásah do ústavně garantovaných práv žalobce (nedotknutelnost osoby a jejího soukromí) lze nalézt v § 114 tr. řádu. Zároveň při výkladu § 114 tr. řádu odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10.
6. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti uvádí, že v žádném ohledu nerozporuje zákonnost svého zadržení, ale že namítá, že v průběhu jeho zadržení bylo výše popsaným postupem policejního orgánu "zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva nebýt podroben mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení" ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Stěžovatel tvrdí, že v rozporu s tímto právem je takový postup policejního orgánu, kdy je stěžovateli provedeno CT břicha a podáno z lékařského hlediska nepotřebné projímadlo, aniž k tomu dal stěžovatel výslovný, informovaný a především skutečně dobrovolný souhlas. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že CT vyšetření břicha bylo možné provést i proti jeho vůli. Dodává, že žádný výslovný, informovaný a dobrovolný souhlas stěžovatele k provedení výše uvedených dvou zásahů do jeho tělesné integrity (CT břicha a požití projímadla) nebyl v řízení prokázán.
7. Stěžovatel namítá, že jeho věc je třeba posuzovat obdobně, jako věc Jalloh proti Německu, ve které bylo podezřelému násilně do žaludku vpraveno emetikum, a ve které Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 3 Úmluvy (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 11. 7. 2006, stížnost č. 54810/00). Skutečnost, že stěžovatel se, na rozdíl od pana Jalloha, aktivně fyzicky nebránil, dle stěžovatele jeho případ od případu Jalloh proti Německu nijak zásadně neodlišuje. V obou případech šlo o zásah do tělesné integrity bez dobrovolného souhlasu dotyčné osoby. Podání emetika (případ Jalloh proti Německu) je přitom dle stěžovatele srovnatelné s podáním projímadla (případ stěžovatele). Stěžovatel dále dovozuje, že stát zde neunesl důkazní břemeno, že by snad tento zásah byl v souladu se svobodnou vůlí stěžovatele. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že CT vyšetření břicha bylo možné v jeho případě provést i proti jeho vůli a zdůrazňuje, že bez ohledu na vyřešení otázky, zda je, či není takové vyšetření možné provádět i proti vůli podezřelého, je v nyní pojednávané věci významná i otázka porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, spočívající v podání projímadla. Dodává, že soudy nesprávně dovozují souhlas stěžovatele s podáním projímadla z absence jeho aktivního odporu. Stěžovatel dodává, že mu obecné soudy v napadených rozsudcích dle jeho přesvědčení neposkytly ochranu, když v postupu policejního orgánu neshledaly zásah do výše uvedených ústavně zaručených práv a odepřely mu i zadostiučinění za uplatněnou nemajetkovou újmu, čímž dále zasáhly do práva stěžovatele na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení k vyjádření. Obvodní soud v reakci na stěžovatelovu argumentaci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že předmětem dovolacího přezkumu byla v závislosti na formulaci podaného dovolání pouze jedna právní otázka, totiž zda absence stěžovatelova výslovného souhlasu s provedením předmětného CT vyšetření, které bylo realizováno k žádosti policejního orgánu za účelem zjištění, zda stěžovatelovo tělo nevykazuje stopy nebo následky trestného činu (§ 114 odst. 1 tr. řádu), založila nesprávný úřední postup policejního orgánu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Pouze ve vztahu k této otázce, jejíž řešení odvolacím soudem stěžovatel v dovolání zpochybnil, totiž dovolací soud dovodil přípustnost stěžovatelova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť se jednalo o otázku hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Oproti tomu otázka stěžovatelova souhlasu s užitím podaného projímadla předmětem dovolacího přezkumu nebyla.
10. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejší účastník v reakci na ústavní stížnost uvedl, že pokud stěžovatel uvádí, že jeho rozhodnutí požít projímadlo pramenilo ze snahy urychlit proces vyloučení nalezených předmětů a uspíšit své propuštění na svobodu, pak se úřad domnívá, že to závěr odvolacího soudu o tom, že stěžovatel k užití projímadla přistoupil bez donucení ze strany policejních orgánů, nikterak neoslabuje. Stejně tak se vedlejší účastník ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že ani absence stěžovatelova výslovného souhlasu s provedením předmětného CT vyšetření nesprávný úřední postup policejních orgánů ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nezaložila.
11. Stěžovatel možnosti reagovat na zaslaná vyjádření nevyužil.
16. Ústavní soud se v minulosti zabýval právem na náhradu škody (včetně nemajetkové újmy), které je na ústavní úrovni obecně zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny, dle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudů, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dle čl. 36 odst. 4 Listiny pak podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Základním východiskem při výkladu ústavně zaručeného práva na náhradu škody je skutečnost, že ústavodárce výslovně do Listiny zakotvil výše uvedený čl.
36 odst. 3, podle něhož každému náleží odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup. Při absenci jiného ustanovení řešícího náhradu škody totiž z této skutečnosti nevyhnutelně plyne, že právo být odškodněn za zákonné rozhodnutí či správný úřední postup Listina nezaručuje. Tento výklad je jediný možný nejen z hlediska (jednoznačného) textu Listiny, nýbrž i s ohledem na její účel a smysl [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2062/18 ze dne 22. 10. 2018 (N 173/91 SbNU 175)].
17. Ústavní soud se rovněž zabýval právem nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy (dále též jen "špatné zacházení"), ke kterému se vyjádřil např. v nálezech ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15
(N 191/79 SbNU 161), ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 2077/17
(N 41/93 SbNU 75), ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 3997/19 či ze dne 10. 12. 2019 II. ÚS 1376/18 (N 207/97 SbNU 222).
18. Z těchto rozhodnutí Ústavního plyne zvláště to, že zacházení lze považovat za ponižující, jestliže potupuje nebo pokořuje jednotlivce, neprokazuje dostatečnou úctu k jeho lidské důstojnosti nebo tuto důstojnost snižuje či vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, které mohou zlomit morální a fyzický odpor dané osoby. Ponižující zacházení má úzkou vazbu na požadavek respektu k důstojnosti člověka, která nepřipouští, aby orgány veřejné moci s člověkem zacházely jako s objektem. Pokud má konkrétní špatné zacházení spadat do působnosti čl.
3 Úmluvy či čl. 7 odst. 2 Listiny, je třeba, aby přesáhlo určitou minimální úroveň závažnosti. Otázka, zda zacházení mělo za účel oběť ponížit nebo pokořit, je dalším faktorem, který je třeba vzít v úvahu. Avšak absence takového účelu nemůže s konečnou platností vyloučit porušení zákazu špatného zacházení. Jinými slovy, úmysl podrobit jiného nelidskému nebo ponižujícímu zacházení není nezbytnou podmínkou, aby se o nelidské či ponižující zacházení skutečně jednalo (viz nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I.
ÚS 860/15 , body 53-54 a odkazy tam uvedené; či nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 , bod 35).
19. Jak již bylo řečeno výše, stěžovatel uvádí, že nelidské a ponižující zacházení představoval zpochybňovaný postup policejního orgánu v podobě CT vyšetření stěžovatelova břicha. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy správně zhodnotily otázku posouzení nesprávného úředního postupu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
20. Na tomto místě je třeba předně konstatovat, že policejní orgán vycházel z důvodného podezření, že stěžovatel ve svém těle převáží do České republiky surové diamanty, a že se tak dopouští trestného činu porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 261 odst. 1 tr. zákona, přičemž po zadržení stěžovatele si tuto domněnku nejprve ověřil CT vyšetřením. I tento postup má oporu v trestním řádu.
21. Ustanovení § 114 tr. řádu v odstavci prvním stanoví každému povinnost podrobit se prohlídce těla, je-li nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. K takovému úkonu není třeba výslovný souhlas vyšetřované osoby, dokonce dle § 114 odst. 4 tr. řádu je orgán činný v trestním řízení po předchozí marné výzvě i oprávněn překonat případný odpor vyšetřované osoby; způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Ústavní soud se ve své judikatuře již v minulosti zabýval otázkou opatření věcného důkazu i za pomoci fyzického donucení.
Ve stanovisku pléna ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 (ST 30/59 SbNU 595; 439/2010 Sb.) Ústavní soud dospěl k závěru, že "u těchto úkonů dostavení se a samotná účast na úkonu za ´aktivní jednání ve smyslu výše uvedeném považováno není, stejně jako vykonání normálních fyziologických funkcí (například při odběru dechu, moči nebo vzorku hlasu)". Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem dospěl k závěru, že CT vyšetření lze podřadit pod skupinu úkonů, ke kterým není nutný souhlas osoby podezřelé, a to i vzhledem k tomu, že jde o úkon bezbolestný, neinvazivní, u kterého není třeba aktivní součinnost vyšetřované osoby, a na který dopadá § 114 tr.
řádu.
22. Dle Ústavního soudu byl při zjišťování povahy předmětů v břiše stěžovatel vystaven legitimnímu zacházení, které bylo v souladu se zákonem - stěžovatel byl zadržen v souladu s § 76 tr. řádu po předchozím souhlasu státního zástupce a policejní orgán provedl v souladu s § 114 odst. 1 tr. řádu prohlídku stěžovatelova těla. Tato prohlídka sledovala legitimní cíl (zjištění, zda jsou ve stěžovatelově břiše předměty) a byla založená na důvodném podezření ze spáchání trestného činu, na základě informace operativně získané ze zahraničí, kterou měly policejní orgány k dispozici. Použitý prostředek byl k zajištění důkazů vhodný (způsobilý k dosažení cíle), přitom zjištění obsahu stěžovatelova břicha nešlo provést šetrněji. Veřejný zájem na vyšetření podezření ze spáchání trestného činu zde zjevně převážil nad relativně krátkodobým a málo intenzivním zásahem do stěžovatelovy tělesné integrity a osobní svobody.
23. Ústavní soud v této věci shledal, že policejní orgán v případě CT vyšetření postupoval v souladu se zákonem, jeho postup nelze označit za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a že jeho postup se ani nepřiblížil definici špatného zacházení se zadrženým člověkem. Zároveň je třeba dodat (a zde lze odkázat na závěry uvedené v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu), že každé vyšetření zadržené osoby musí být vždy provedeno postupem lege artis, přičemž současně nesmí představovat nepřiměřené riziko pro zdraví vyšetřovaného (což se v projednávané věci neprokázalo).
Vliv na posouzení věci měla i skutečnost, že vyšetření předcházelo i zhodnocení aktuálního zdravotního stavu stěžovatele lékařem, přičemž sám stěžovatel v inkriminovaném okamžiku označil svůj zdravotní stav za dobrý. Ke shodnému závěru by Ústavní soud dospěl, pokud by posuzoval stěžovatelovy námitky týkající se užití projímadla stěžovatelem bez donucení (v této části je však ústavní stížnost nepřípustná). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo k získání důkazu potřeba použití síly, Ústavní soud shledal, že stěžovatelův případ je zjevně značně odlišný od věci Jalloh proti Německu (viz výše).
Ve věci projednávané Ústavním soudem stěžovatel projímadlo požil sám, nebyl fyzicky nucen natož donucen projímadlo užít, neuvádí, že by trpěl zdravotními následky či prožíval intenzivní utrpení.
24. Pokud stěžovatel napadá rozsudky obecných soudů s tím, že mu odepřely zadostiučinění za uplatněnou nemajetkovou újmu, čímž dle jeho názoru porušily jeho právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obsahovala svévolné závěry, naopak zjistil, že napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a dostatečným způsobem odůvodněná, přičemž nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
25. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl z části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a z části podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu