Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Jakubem Limburským, advokátem, sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 8. 2024, č. j. 3 KZN 954/2024-20, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2024, č. j. ZN 1244/2023-22 a usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 23. 1. 2024, č. j. KRPA-167392-44/TČ-2023-001171-1-FIŠ, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud si za účelem posouzení věci vyžádal spis vedený u Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") pod sp. zn. KRPA-167392-44/TČ-2023-001171-1-FIŠ, z něhož se podávají následující skutečnosti. Na základě trestního oznámení stěžovatele zahájil policejní orgán dne 8. 11. 2023 trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, kterého se mohl dopustit V. společně s dalšími osobami tím, že poté co stěžovatel zakoupil od společnosti B, pozemek se stavbou (dále jen "nemovitost"), přičemž prodej zprostředkovala společnost C, se na stěžovatele obrátil advokát V. s tím, že požaduje uhradit pohledávku za zprostředkování prodeje nemovitosti. V. kontaktoval stěžovatele s tím, že mu postoupí pohledávku za společností B , ve výši 100.000 EUR a od následujícího pondělí bude požadovat 200.000 EUR včetně smluvní pokuty a úroků, dále dne 25. 9. 2019 stěžovateli sdělil, že oznámil společnosti B že dluh dosahuje výše 200 000 EUR a chce jej nyní splatit celý. Dne 18. 6. 2019 V. nabídl stěžovateli postoupení pohledávky za 3 000 000 Kč. Dne 6. 8. 2018 stěžovateli napsal, že chce celou věc uzavřít a chce se stěžovatelem uzavřít smlouvu o zprostředkování, z níž pohledávka vyplývá a pohledávku mu postoupí za 3 500 000 Kč. A poté pohledávku postoupil společnosti D, kterou zastupuje advokát E. Následně bylo společným jednáním advokátní kanceláře X (dále jen "advokátní kancelář X"), a společnosti D, k nemovitosti stěžovatele podáno u příslušného katastrálního úřadu několik návrhů na zápis poznámky spornosti zápisu v katastru nemovitostí (dále jen "poznámka spornosti") a dále bylo na stěžovatele a společnost B, podáno několik civilních žalob s cílem přinutit stěžovatele, aby uspokojil shora uvedenou pohledávku.
3. Policejní orgán usnesením ze dne 23. 1. 2024, č. j. KRPA-167392-44/TČ-2023-001171-1-FIŠ, podle § 159a odst. 1 trestního řádu věc odložil s odůvodněním, že se nejedená o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.
4. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu stížností, která byla Obvodní státním zastupitelstvím pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
5. Stěžovatel podal ve věci podnět k výkonu dohledu k Městskému státnímu zastupitelství (dále jen "městské státní zastupitelství"), které nyní napadeným vyrozuměním tento podnět odložilo jako nedůvodný. Městské státní zastupitelství ve svém vyrozumění uvádí, že z mailové komunikace mezi stěžovatelem a V. z období od 4. 4. 2019 do 6. 8. 2019 nevyplývá, že by stěžovatel byl nucen pod nátlakem případného podání žaloby a návrhů na zapsání poznámky spornosti smlouvu o postoupení pohledávky uzavřít či dokonce pohledávku uhradit za dlužníka.
6. Stěžovatel široce popisuje skutkový stav. Takto uvádí, že se v průběhu měsíce října roku 2019 dozvěděl, že v katastru nemovitostí bylo zahájeno řízení o zápisu poznámky spornosti jeho vlastnického práva k nemovitosti, kterou stěžovatel nabyl kupní smlouvou od společnosti B. Stěžovatel posléze zjistil, že iniciátorem tohoto řízení je společnost D zastoupená pražským advokátem E. Této společnosti měla být údajně postoupena pohledávka od společnosti C, za společností B. Tyto skutečnosti se stěžovatel dozvěděl z protokolu soudního exekutora JUDr. E. Smoly o žádosti o oznámení o výhradě práva dovolat se neúčinnosti právního jednání podle § 76f exekučního řádu, který byl stěžovateli doručen dne 7. 10. 2019. Advokát V. kontaktoval stěžovatele po dobu několika předcházejících měsíců ve věci různých nabídek a požadavků týkajících se úhrady pohledávky společnosti Y. Stěžovateli přitom nesdělil, o jakou pohledávku by se mělo jednat. Nicméně V. stěžovateli v této souvislosti sdělil, že nedojde-li k vyřešení celé věci, je připraven iniciovat příslušné právní kroky a že tento postup může mít vliv na vlastnické právo stěžovatele k nemovitosti.
7. Stěžovatel se obrátil dopisem ze dne 21. 10. 2019 na právního zástupce D, S. s tím, že nároky této společnosti jsou zcela absurdní pro nenaplnění elementárních zákonných podmínek a zároveň společnost vyzval k tomu, aby upustila od šikanózního jednání. Dopisem ze dne 24. 10. 2019 E stěžovateli odpověděl, že se může zprostit své povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem.
8. Poznámka spornosti iniciovaná společností D byla shledána katastrálním úřadem bezpředmětnou. Nicméně na začátku roku 2020 byla zahájena tři další řízení o poznámce spornosti v katastru nemovitostí ve vztahu k předmětné nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele, přičemž jedno z těchto řízení bylo opět zahájeno společností D. Tento návrh na zápis poznámky spornosti byl odůvodněn skutečností, že E podal za uvedenou společnost žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 1 na stěžovatele a na společnosti B, vedenou pod sp. zn. 22 C 209/2019, kterou nárokovala určení relativní neúčinnosti kupní smlouvy na nemovitost uzavřenou mezi stěžovatelem a B, určení neplatnosti této kupní smlouvy a určení že nemovitost je ve vlastnictví společnosti B. Jednání B, mělo údajně zkrátit žalobkyni D, jakožto věřitelku. Stěžovatel k tomuto uvádí, že bylo zřejmé, že žalobce postrádal jakoukoliv aktivní legitimaci k podání této žaloby, neboť v době uzavření zpochybňované kupní smlouvy ještě žalobce ani jeho právní předchůdce C věřitelem společnosti B nebyl. Zároveň stěžovatel uvádí, že žaloba byla taktéž zjevně nedůvodná, když v ní nebyla ani elementárně zdůvodněna oprávněnost nároků.
9. Určovací žaloba byla nadto podána u zcela zjevně místně nepříslušného soudu a chyběl u ní naléhavý právní zájem. Obě tyto skutečnosti musely být žalobci, zastoupenému advokátem S. bezpochyby známy a byly záměrně opomenuty se zjevným cílem co nejdéle protahovat řízení o předmětné určovací žalobě, aby byl nátlak na stěžovatele coby žalovaného maximalizován. Z tohoto důvodu nebylo možné dosáhnout rychlého výmazu poznámky spornosti z katastru nemovitostí, která stěžovateli výrazně komplikovala rozvoj jeho podnikatelských aktivit, když nemohl nemovitost zatížit.
10. Samotné civilní řízení společnosti D, proti stěžovateli bylo ukončeno vydáním zamítavého rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 1. 2022, č. j. 22 C 108/2022-96, kdy předmětná žaloba byla právně posouzena jako zjevně nedůvodná.
11. Výmaz poznámky spornosti proběhl až dne 3. 3. 2022, kdy katastrální úřad po různých průtazích záměrně způsobených společností D, rozhodl o ukončení poznámkového řízení z důvodu nedostatků, které nebyly zhojeny ani po opakovaných výzvách katastrálního úřadu. Tato šikanózní činnost poškodila stěžovatele v očích potenciálních českých obchodních partnerů, neboť jeho vlastnictví k předmětné nemovitosti bylo zpochybněno.
12. Další významnou skutkovou okolností, která poukazuje na spojení mezi společností D a V., je to, že zmíněná společnost byla od 27. 3. 2019 pod správou jiné běloruské společnosti, a to společnosti Z, kdy společníky této společnosti byli pan M. B. a pan P. M., který byl činný i v jiných společnostech na území České republiky, které měly sídlo na stejné adrese jako advokátní kancelář V. a společnost C Další pozoruhodnou spojitost lze spatřovat v tom, že běloruská společnost Z je členem přiznaného konsorcia, jehož členem je i česká společnost XZ, kdy na oficiálním webu tohoto konsorcia je jako oficiální partner uveden V. Dále S., právní zástupce D, měl rovněž v uvedeném čase své sídlo na totožné adrese jako V. Tyto okolnosti nemohou být zcela náhodné a stěžovatel nerozumí tomu, proč orgány činné v trestním řízení tyto skutečnosti fakticky přešly bez povšimnutí se závěrem, že k žádné koordinované činnosti nedošlo.
13. Stěžovatel již shora uvedl, že počátkem roku 2020 byla zahájena celkem tři řízení o zápisu poznámky spornosti, přičemž dvě z těchto řízení byla zahájena ze strany advokátní kanceláře V. Formálně ke splnění zákonných podmínek navazovalo tedy podání dvou určovacích žalob, resp. odpůrčích žalob ze strany zmíněné advokátní kanceláře, které byly duplicitní. Advokátní kancelář V. odůvodňovala svůj nárok existencí údajných pohledávek z titulu odměny za právní služby poskytnuté společnosti B, v letech 2016-2018, kdy jednání věřitele ji mělo údajně zkrátit. Stěžovatel k tomuto dále uvádí, že podobně jako ve shora popsaném případě ani zde nebyl žalobce aktivně legitimován, a to ze stejných důvodů jako v předešlém případě - v době uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelem a společností B, advokátní kancelář X nebyla věřitelem prodávajícího. Opět jako v předešlém případě ani zde zjevně nebyl dán tzv. naléhavý právní zájem na požadovaném určení a žaloba byla taktéž podána u místně nepříslušného soudu, což muselo být žalobci zcela zjevně známo. Také tento postup měl sloužit toliko k prodlužování celého soudního řízení, což v důsledku vedlo k tomu, že stěžovatel neměl možnost dosáhnout rychlého výmazu poznámky spornosti z katastru nemovitostí. Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2, kterému byla věc postoupena jako místně příslušnému soudu, bylo zastaveno usnesením ze dne 27. 8. 2020, č. j. 25 C 93/2020-39, z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
14. Z popsané chronologie dané věci dle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že žaloby byly podány zcela účelově s cílem znemožnit stěžovateli brzké vymazání poznámek spornosti z katastru nemovitostí, což stěžovatele objektivně poškodilo. Cílem bylo zjevně donutit tímto způsobem stěžovatele, aby odkoupil předmětnou pohledávku nabízenou opakovaně ze strany V. K tomuto stěžovatel dodává, že prakticky ihned po podání poslední určovací žaloby byl stěžovatel kontaktován V. za účelem sjednání osobní schůzky, jejímž hlavním účelem zjevně mělo být přimět stěžovatele k odkoupení údajných a již dříve nabízených pohledávek.
15. V návaznosti na shora uvedené skutkové okolnosti stěžovatel uvádí, že došlo k porušení jeho práva na účinné vyšetřování. Stěžovatel zejména odkazuje na odůvodnění vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 10. 3. 2023, č. j. 1 VZN 1525/2023-26, s nímž se ztotožňuje, neboť z něj vyplývá, že stěžovatelem popsané praktiky ze strany V. a dalších mu spřízněných (fyzických i právnických) osob lze vnímat jako šikanózní jednání, které je zcela jednoznačně postižitelné prostředky trestního práva.
16. Stěžovatel v této souvislosti zejména rozporuje právní posouzení shora popsaného jednání zmíněných osob, kdy orgány činné v trestním řízení neposoudily uvedené jednání podle § 175 trestního zákoníku jako vydírání z důvodu údajně chybějícího znaku objektivní stránky trestného činu, ačkoliv vrchní státní zastupitelství ve svém shora zmíněném vyrozumění jasně uvedlo, že jednání V. a dalších osob lze podřadit pod uvedenou skutkovou podstatu. Dle závěrů městského státního zastupitelství totiž nelze uvedené koordinované jednání osob považovat za vydírání, neboť vůči stěžovateli nebyla vznesena výslovná pohrůžka způsobení jiné těžké újmy. Stěžovatel je však toho názoru, že touto pohrůžkou je samotné nedůvodné podávání určovacích žalob.
17. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení.
18. Policejní orgán ve svém vyjádření plně odkázal na své napadené usnesení o odložení věci.
19. Obvodní státní zastupitelství uvedlo, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení, přičemž tyto námitky byly vypořádány v rámci dozoru i v rámci dohledu. Účastník odkazuje na svou argumentaci obsaženou ve svém napadeném usnesení, kde je vysvětleno, proč nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 175 trestního zákoníku (bod 18. usnesení).
20. Městské státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
21. Stěžovateli byla uvedená vyjádření zaslána k případné replice, jíž stěžovatel nevyužil.
22. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
23. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
24. Námitky stěžovatele směřují proti postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho přípravné fázi; stěžovatel se ve své věci jako poškozený domáhá požadavků účinného vyšetřování, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu a taktéž Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP").
25. Obecně platí, že trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Pozitivní povinností státu je však současně zajistit ochranu základních práv, a to i účinným trestním řízením. Takový požadavek vyplývá podle judikatury ESLP zejména z práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) či ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)],.
26. ESLP dovodil taktéž právo na účinné vyšetřování u závažnějších zásahů do majetkových práv (viz rozsudek ESLP ve věci Zagrebačka banka d.d. proti Chorvatsku č. 39544/05, týkající se finanční kriminality, rozsudek ze dne 25. 2. 2020 ve věci Abukauskai proti Litvě, č. 72065/17, týkající se žhářství, rozsudek ze dne 19. 1. 2023 ve věci Korotyuk proti Ukrajině č. 74663/17, který se týkal porušení práv z duševního vlastnictví, a rozsudek ve věci Blumberga proti Lotyšsku č. 70930/01 ze dne 14. 10. 2008 ve věci trestného činu vloupání). Zde ESLP opakovaně konstatuje, že u méně závažných trestných činů, mezi které se řadí i trestné činy zasahující do práva na ochranu vlastnictví, nedodrží stát své povinnosti pouze tehdy, pokud došlo k flagrantním a zásadním pochybením ve vyšetřování těchto činů. Judikatura ESLP k tomu, co lze rozumět oním flagrantním a zásadním pochybením ve vyšetřování, je dosti kazuistická. ESLP sice tato kritéria vytyčil, avšak ve většině případů konstatoval, že k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě nedošlo. Z judikatury ESLP lze dovodit, že porušení práva na účinné vyšetřování ve vztahu k právu na pokojné užívání majetku nedošlo zejména v případech, kdy sice objektivně nastala určitá pochybení orgánů činných v trestním řízení při vyšetřování, avšak tato neměla vliv na výsledek trestního řízení.
27. Jde-li o judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k účinnému vyšetřování trestných činů majetkové povahy, Ústavní soud ve svém zamítavém nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 vyslovil, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. U zásahů méně závažných, kterým bude zpravidla odpovídat kategorie přečinů, by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. Ústavní soud přihlíží i k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochraně jeho práv. Bude-li tomu tak, je zásah Ústavního soudu možný jen v mimořádných situacích a u závažnějších trestných činů. K závěru o porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek nedostatečným vyšetřováním majetkové trestné činnosti Ústavní soud dosud nedospěl.
28. Z navazující rozhodovací praxe (ve formě usnesení) se podává, že Ústavnímu soudu k naplnění práva na účinné vyšetřování v kontextu práva vlastnit majetek postačí, jsou-li závěry orgánů činných v trestním řízení řádně odůvodněny, a to jak při interpretaci ustanovení zákona, tak u postupu při vyšetřování a učiněných závěrů; musí být zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly náležité úsilí při zajišťování důkazního materiálu a objasňování skutkového stavu a vypořádaly se s námitkami poškozeného. Nepodaří-li se orgánům veřejné moci některý důkazní materiál zajistit, pak musí dostatečně a přesvědčivě odůvodnit, proč se tak stalo a proč nevyvinuly další úsilí k jeho zajištění. Na zjištěný skutkový stav musí navazovat právní posouzení věci, ve kterém musí být náležitě rozvedeno, jakým právním výkladem dané skutkové podstaty se orgány činné v trestním řízení řídily a z jakého důvodu nebylo možné prokázat spáchání trestných činů (srov. zejména body 20 a 21 usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13 , a obdobně dále např. usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 3322/16 , ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2197/19 , ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 3002/21 , ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 779/23 či ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1982/23 ).
29. Z uvedeného se tak podává, že jak pro ESLP, tak pro Ústavní soud představuje přezkum porušení závazku vést účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti otázku hledání míry, které je spjato s okolnostmi každé jednotlivé věci a hodnocením jejich vzájemných souvislostí. Nikoli každé pochybení orgánů činných v trestním řízení je tedy způsobilé založit porušení ústavní ochrany majetku poškozeného. K uplatnění odpovědnosti státu dochází pouze výjimečně. Tato pochybení musí dosahovat určité intenzity z kvalitativního hlediska a rovněž je nutné vyvodit mezi pochybením orgánu veřejné moci a neuspokojivým výsledkem trestního vyšetřování pro poškozeného logický vztah.
30. Ústavní soud uvádí, že stěžovatel namítá zásah do svého práva na účinné vyšetřování, které má vyplývat z jeho ústavně zaručeného základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Ve vztahu k právu na účinné vyšetřování majetkových trestných činů přitom musí být porušení povinností ze strany orgánů činných v trestním řízení flagrantní a zásadní, což v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
31. Stěžovatel namítá řadu skutkových okolností, které dle něj nebyly dostatečně prověřeny, resp. byly nesprávně právně posouzeny. Ze zapůjčeného spisu však vyplývá, že ve věci proběhlo poměrně rozsáhlé dokazování a že advokátní kancelář X a společnost D, nezávisle na sobě podávaly v letech 2019 a 2020 civilní žaloby na žalované B a na stěžovatele. Předmětem těchto žalob bylo, stručně řečeno, vymáhání neuhrazených pohledávek za žalovanou společností B , a dále domáhání se neplatnosti kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2018 uzavřené mezi žalovanou společností a stěžovatelem. Žalobkyně se domáhaly vymožení pohledávek za společností B, kdy se v případě advokátní kanceláře X jednalo o pohledávku za neuhrazenou odměnu za právní služby a v případě společnosti B za neuhrazenou provizi z prodeje nemovitosti v Praze. Ve vztahu k předmětné nemovitosti žalobkyně u soudu namítaly způsob jejího nabytí stěžovatelem, kdy za spornou označily zejména výši kupní ceny. Orgány činné v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že mezi dotčenými osobami probíhala celá řada civilních sporů a jednání a podání žalob u civilních soudů mohlo být legálním postupem ze strany žalobkyň k ochraně jejich práv. Byť žaloby mohl stěžovatele vnímat úkorně, jednání dotčených osob nemělo trestněprávní souvislosti, v prověřovaném skutku nelze spatřovat podezření ze spáchání jakéhokoliv trestného činu.
32. Orgány činné v trestním řízení se taktéž vypořádaly s námitkou stěžovatele stran závěrů vrchního státního zastupitelství vyjádřenými ve vyrozumění o vykonaném dohledu ze dne 10. 3. 2023, č. j. 1 VZN 1525/2023-26, v němž dohledový orgán vyjádřil právní názor, že by se v projednávané věci mohlo jednat o podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Z této skutečnosti však nelze automaticky dovodit, že takový trestný čin byl skutečně spáchán, neboť ve věci dále probíhalo prověřování a nebyly shledány okolnosti, které by policejní orgán opravňovaly k zahájení trestního stíhání proti konkrétním osobám. Z provedeného dokazování totiž nevyplynulo, že by návrhům na zápis poznámky spornosti do katastru nemovitostí a žalobám, které stěžovatel označuje za šikanózní, prokazatelně časově předcházelo ze strany kohokoli z prověřovaných osob takové jednání, kterým by byl stěžovatel nátlakem nucen k zaplacení pohledávky za společností B, resp. k uzavření smlouvy o úplatném postoupení této pohledávky, ve spojení s pohrůžkou, že pokud tak neučiní, bude přistoupeno k podání výše zmíněných návrhů a žalob. Z elektronické komunikace mezi stěžovatelem a prověřovanými osobami nelze objektivně dovozovat, že by byl stěžovatel nucen pod nátlakem případného podání žaloby a návrhů na zapsání poznámky v katastru nemovitostí smlouvu o postoupení pohledávky uzavřít či dokonce pohledávku uhradit za dlužníka, neboť pohrůžka užití těchto právních institutů pro případ nepřijetí učiněných nabídek není v této komunikaci vůbec zmiňována.
33. Orgány činné v trestním řízení v této souvislosti zdůraznily, že již byly vyčerpány všechny nabízející se důkazy, na jejichž podkladě by bylo možno reálně předpokládat podrobnější objasnění skutkového stavu věci. Za této situace tak nebylo možno dospět k závěru, že se prověřované osoby dopustily trestného činu vydírání podle § 175 trestního zákoníku.
34. Ústavní soud tedy uzavírá, že závěry orgánů činných v trestním řízení jsou řádně odůvodněny, a to jak při interpretaci ustanovení zákona, tak u postupu při vyšetřování a učiněných závěrů. Taktéž je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly náležité úsilí při zajišťování důkazního materiálu a objasňování skutkového stavu a vypořádaly se s námitkami stěžovatele. Na zjištěný skutkový stav řádně navazuje právní posouzení věci, v němž je náležitě rozvedeno, jakým právním výkladem dané skutkové podstaty se orgány činné v trestním řízení řídily a z jakého důvodu nebylo možné prokázat spáchání trestného činu.
35. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu