Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 283/06
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2005, čj. 16 Co 600/2005-23, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2005, čj. Nc 8306/2004-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností ze dne 15. 3. 2006 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2005, čj. 16 Co 600/2005-23, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 8. 2005, čj. Nc 8306/2004-11 (resp. jeho výrok označený II.), přičemž se domáhal toho, aby Ústavní soud deklaroval, že "uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"), že "soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce", a že "takovéto rozhodnutí je zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy"; současně stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením obvodního soudu byla podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zastavena exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 9. 2004, čj. Nc 8306/2004-5, a povinné byla uložena povinnost uhradit stěžovateli - soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 5 714,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (bod II. výroku); dále pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto usnesení, jde-li o náklady řízení, napadl stěžovatel odvoláním, které však Městský soud v Praze svým v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil. Přitom uvedl, že soud rozhodne jak o nákladech mezi oprávněným a povinným, tak i o nákladech exekutora podle toho, kdo z procesního hlediska zavinil zastavení exekuce. Ta byla zastavena, protože u povinné nebyl zjištěn žádný majetek, takže oprávněnému nelze přičítat zavinění a uložit mu povinnost k náhradě nákladů exekuce; tu lze podle § 87 odst. 3 exekučního řádu uložit pouze povinné. Dle odvolacího soudu není možné se ztotožnit s názorem stěžovatele, že podle § 89 exekučního řádu musí nést náklady exekutora, příp. celého exekučního řízení, oprávněný; tak tomu je v případě, jestliže je podle zásad uvedených v § 271 věta první o. s. ř. osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení. V daném případě však zavinění oprávněného, spočívající v jeho vědomosti o nedobytnosti vymáhané částky ještě před podáním návrhu, ze spisu nevyplývá a není ani exekutorem tvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na právní postavení exekutora, přičemž je srovnává s postavením soudce. V návaznosti na to vyslovuje závěr, že exekutor při výkonu exekuční činnosti má srovnatelné postavení, a proto je zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Pokud v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného soud rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenou žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny neposkytuje. To má být jednak v rozporu s čl. 1 odst. 1 Listiny, jednak to má vést k ohrožení nezávislosti exekutorů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele; stejně tak tomu je i v případě, kdy ústavní stížnost by mohla mít ústavněprávní dimenzi, avšak právní problematika v ní obsažená byla již dříve ze strany Ústavního soudu řešena. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
V prvé řadě je třeba uvést, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se k ústavní stížnosti stěžovatele již zabýval tentýž, tj. III. senát Ústavního soudu ve svém usnesení ze dne 14. 4. 2006,
sp. zn. III. ÚS 282/06
. V nyní posuzované věci je Ústavní soud, vycházeje z citovaného rozhodnutí, nucen konstatovat, že právní závěry odvolacího soudu, obsažené v ústavní stížností napadeném usnesení, tedy že nelze automaticky, resp. podle § 89 exekučního řádu předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jak stěžovatel tvrdí, ale že nutno postupovat podle § 271 věta první o. s. ř. a zkoumat otázku účasti (zavinění) toho kterého účastníka na zastavení exekuce, jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.
Jestliže - za této situace - stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatňuje ústavněprávní nonkonformitu posouzení již zmíněné otázky zavinění (ostatně ani v odvolání stěžovatel nenamítal věcnou nesprávnost závěrů soudu prvního stupně v daném ohledu), nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost stěžovatele - s odkazem na své předchozí rozhodnutí - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006