Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1)
V. K. a 2) M. K., obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2024, č. j. 9 Azs 186/2024-55, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2. května 2024, č. j. OAM-1096-24/ZR-2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, 1) Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, a 2) M.
V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ministerstvo vnitra (první vedlejší účastník) zrušilo stěžovateli platnost povolení k trvalému pobytu a stanovilo mu lhůtu 30 dnů na vycestování z území České republiky. Své rozhodnutí odůvodnilo tím, že stěžovatel má ve výpisu z evidence Rejstříku trestů evidovány čtyři záznamy o spáchání úmyslného trestného činu, přičemž od posledního pravomocného odsouzení neuplynula delší doba než jeden rok. Opakovaným porušováním zákonů České republiky stěžovatel závažným způsobem narušil veřejný pořádek a práva a svobody druhých. Jsou proto splněny podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. i) a odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
2. Stěžovatel se proti rozhodnutí ministerstva bránil žalobou, kterou Krajský soud v Praze zamítl. Rozhodnutí ministerstva považoval za přezkoumatelné a zákonné. K namítané finanční závislosti stěžovatelky (manželka stěžovatele) a druhé vedlejší účastnici (dcera stěžovatele) na stěžovateli uvedl, že tato není zrušení platnosti trvalého pobytu na překážku, neboť obě osoby jsou zletilé a disponují živnostenským oprávněním. Stěžovatel navíc může rodinu finančně podporovat ze zahraničí. Krajský soud vyzdvihl závažnost trestné činnosti, kterou stěžovatel opakovaně a úmyslně páchal. Dále potvrdil názor ministerstva, že povinností vycestovat z České republiky není stěžovatel nucen vycestovat do země původu, kde probíhá válečný konflikt, jelikož má k dispozici právní nástroje, pomocí kterých může svou pobytovou situaci řešit (vízum za účelem strpění, doplňková ochrana).
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný. Nedůvodná je námitka, že krajský soud měl stěžovatelku coby osobu zúčastněnou na řízení poučit o tom, které skutečnosti má na podporu svých tvrzení uvádět, nebo o tom, kdy nastane koncentrace řízení, neboť z právní úpravy ani judikatury tato povinnost soudu neplyne. Nadto stěžovatelka ani nebyla oprávněna žalobní argumentaci stěžovatele rozšířit, jelikož pouze on disponoval s žalobou. Dopady zrušení povolení k trvalému pobytu na rodinné příslušníky stěžovatele krajský soud náležitě zohlednil, s jeho posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Stěžovatelka a druhá vedlejší účastnice byly v řízení před Nejvyšším správním soudem osobami zúčastněnými na řízení.
4. Stěžovatel a stěžovatelka podávají proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost, neboť podle nich porušuje jejich základní práva podle čl. 14 odst. 1 a 5, čl. 25 odst. 2 písm. b), čl. 36, čl. 37 odst. 2, 3 a 4, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Současně žádají, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2. května 2024, č. j. OAM-1096-24/ZR-2024.
5. Stěžovatelka sice nepodávala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ale jako osobě zúčastněné na řízení jí svědčí právo podat ústavní stížnost (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 310/04 , II. ÚS 2824/22 , I. ÚS 60/05 , I. ÚS 1797/24 , II. ÚS 1133/23 ). Jejich dcera, druhá vedlejší účastnice, ústavní stížnost nepodala, a je tedy v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnicí z titulu postavení osoby zúčastněné na řízení o kasační stížnosti.
6. Stěžovatel opakuje své námitky z předchozích řízení a vznáší námitku podjatosti krajského soudce. Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu namítá, že je formalistický, odkazuje na nepřiléhavou judikaturu, nezohledňuje konkrétní okolnosti týkající se stěžovatele a nesprávně se vypořádává s námitkou, že krajský soud stěžovatelku nepoučil o koncentraci řízení a nepřihlédl k jejím následným tvrzením. Stěžovatelé společně nesouhlasí s tím, že svým podáním stěžovatelka rozšiřovala žalobní body. Stejně tak stěžovatel namítanou nemožností být zaměstnán v jiném státu Evropské unie pouze odkazoval na zákonný stav a nijak svou žalobní argumentaci nerozšiřoval. Stěžovatelé jsou omezeni v možnosti komunikovat se soudy v českém jazyce, čemuž odpovídají jejich podání. Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud nařídil k projednání ústavní stížnosti ústní jednání, a to k provedení důkazů, které obecné soudy provést opomněly.
7. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadené rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
8. Oproti stěžovatelům považuje Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu za jasně a srozumitelně odůvodněný. Nejvyšší správní soud stěžovatelům přesvědčivě vysvětlil, že krajský soud neměl povinnost stěžovatelku poučovat o tom, jaké skutečnosti má tvrdit a kdy nastane koncentrace řízení (bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu), a že stěžovatelka by nebyla oprávněna rozšířit žalobní tvrzení stěžovatele, i pokud by tak učinila před koncentrací řízení (bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Na jeho argumentaci stěžovatelé nijak nereagují, pouze bez bližšího odůvodnění namítají nepřiléhavost judikatury, na kterou odkazuje Nejvyšší správní soud, a tvrdí, že svým podáním stěžovatelka žalobu stěžovatele nerozšiřovala. Takto obecně formulované námitky nezpochybňují logicky vystavěnou argumentaci Nejvyššího správního soudu. K rodinným poměrům stěžovatele a jiným okolnostem se již řádně vyjádřil krajský soud, na jehož rozhodnutí proto Nejvyšší správní soud i vzhledem k chybějící hlubší argumentaci stěžovatelů mohl odkázat (bod 23 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
9. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší správní soud měl přihlédnout k právní úpravě, ze které má plynout nemožnost stěžovatele být zaměstnán v jiném státu Evropské unie, pomíjí, že Nejvyšší správní soud může vyhodnotit jako nepřípustnou námitku pro její neuplatnění v předcházejícím soudním řízení nejenom, pokud se týká skutkových tvrzení, ale též právní argumentace (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Oba stěžovatelé si k zastupování před Nejvyšším správním soudem zvolili českého právního zástupce, jehož podání nejsou nesrozumitelná, pouze často postrádají konkrétní právní argumentaci. Námitka, že stěžovatelé nejsou schopni se soudy komunikovat, proto není opodstatněná.
10. Námitku podjatosti soudce krajského soudu stěžovatel neuplatnil v řízení před Nejvyšším správním soudem, jak ostatně sám připouští. Taková námitka je podle rozhodovací praxe Ústavního soudu materiálně nepřípustná (usnesení sp. zn. III. ÚS 2386/18
, body 14 a 17 až 18). Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se nevztahuje jen na posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i na posuzování každé jednotlivé námitky, kterou v ní stěžovatel uplatní (usnesení sp. zn. I. ÚS 1645/19
, bod 8).
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Stejný osud jako ústavní stížnost sdílí též návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra. Ten je neopodstatněný i proto, že Ústavní soud může zásadně odkládat vykonatelnost jen těch rozhodnutí, která jsou ústavní stížností napadána (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu