Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti EUROBILLBOARD, s. r. o., sídlem Jírovcova 2830/70, České Budějovice, zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2018 č. j. 22 Co 629/2018-214, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá neoprávněný zásah do vlastnictví v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny a překročení mezí výkonu státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2018 č. j. 22 Co 629/2018-214 potvrdil jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 1. 2018 č. j. 21 C 129/2017-184, jímž byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 19 167 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení ve výši 2 100 Kč. Dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že stěžovatelce byl neoprávněně pronajat pozemek ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení, resp. jeho část, na němž byl umístěn podvalník s kovovou konstrukcí pro zavěšení reklamní plachty.
Jelikož stěžovatelka nebyla v dobré víře, náleží vedlejší účastnici řízení náhrada podle § 2994 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), která se podle § 2999 odst. 1 věty první obč. zák. stanoví ve výši obvyklé ceny nájemného. Soudy přitom neakceptovaly obranu stěžovatelky, že předmětem nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou (jako nájemkyní) a vlastnicí kovové konstrukce (obchodní společností Comerz Billboard, s. r. o., v likvidaci) pro umístění reklamní plachty byla pouze plocha pro reklamní plachtu.
Podle názoru soudů šlo o zastřené právní jednání podle § 555 odst. 2 obč. zák., přičemž skutečnou vůlí stran byl jak pronájem reklamní plachty, tak i reklamní konstrukce. Vzhledem k tomu, že v řízení byl u stěžovatelky prokázán nedostatek dobré víry (zejména personálním propojením mezi stěžovatelkou a obchodní společností Comerz Billboard, s. r. o., v likvidaci), mohla vedlejší účastnice řízení náhradu požadovat po obou subjektech a stěžovatelka tak byla v řízení pasivně legitimována.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Zásah do svých základních práv spatřuje zejména ve specifických skutkových okolnostech a jejich právním posouzení. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by předmětem nájmu mezi stěžovatelkou a obchodní společností Comerz Billboard, s. r. o., v likvidaci, byla celá konstrukce pro umístění reklamní plachty (tzn. včetně podvalníku nacházejícího se na pozemku ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení). Krajský soud v důsledku jím přijatého závěru učinil stěžovatelku odpovědnou za to, že užívala podvalník (tedy věc movitou) ve vlastnictví jiného subjektu, který byl umístěn na pozemku vedlejší účastnice řízení. Za daného stavu je třeba požadovat bezdůvodné obohacení po osobě, která neoprávněně zaparkovala podvalník na tomto pozemku a nikoliv po stěžovatelce. Krajskému soudu dále vytýká, že nesprávně posoudil otázku její dobré víry. K tomuto závěru dospěly obecné soudy, aniž by však něco takového tvrdila vedlejší účastnice řízení. Pro závěr o existenci dobré víry bylo podle stěžovatelky dostačující ujištění od obchodní společnosti Comerz Billboard, s. r. o., v likvidaci, která se pronájmem reklamních ploch dlouhodobě zabývá, že umístění podvalníku na pozemku bylo v souladu s právními předpisy, a proto postup podle § 2994 obč. zák. nebyl na místě. Stěžovatelka konečně namítá překvapivost rozhodnutí okresního soudu, přičemž krajskému soudu vytýká, že tuto vadu nenapravil a v odvolacím řízení se ani nevypořádal s jejími námitkami.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Úvodem Ústavní soud připomíná skutečnost, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem (předmětem sporu je částka ve výši 19 167 Kč s příslušenstvím), lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí nejen věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], nýbrž i dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je v podstatě ? s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu ? ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421), ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17
(všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V nyní posuzované věci pak vystupuje bagatelní charakter věci o to více do popředí, že jde o spor mezi podnikatelem a státem, v němž nelze poukazovat na nějaké zásadně slabší postavení některého z účastníků řízení.
8. Stěžovatelka tak musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v její právní sféře nastala (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). To se však stěžovatelce nepodařilo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila žádnou zásadní újmu v její osobní sféře; napadený rozsudek krajského soudu a řízení jemu předcházející nepředstavují podle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení nezbytné.
9. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje odůvodnění (§ 157 odst. 4 o. s. ř.), které nevykazuje žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Nejde o případ, kdy by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku s jeho skutkovými i právními závěry, přičemž stěžovatelka nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Proti závěru krajského soudu o pasivní legitimaci stěžovatelky v důsledku použití § 2994 obč. zák., jakož i závěru o absenci stěžovatelčiny dobré víry nemá Ústavní soud žádné výhrady. Byl to zejména okresní soud, který k existenci dobré víry provedl podrobné dokazování, z něhož pak vyvodil odpovídající právní závěry.
10. Ústavní soud konečně nesdílí ani námitku překvapivosti rozhodnutí, kterou ostatně stěžovatelka nikterak blíže nerozebírá. Měla-li překvapivost rozhodnutí spočívat v tom, že nebyla poučena o právním názoru okresního soudu, nachází se toto její tvrzení zcela mimo důvody standardně vymezované Ústavním soudem [srov. např. nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98
(N 10/13 SbNU 65), nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95
(N 160/9 SbNU 381), nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98
(N 106/12 SbNU 93) a další], které mohou vést k závěru o případném porušení ústavně zaručených práv. Skutečnost, že soudy, vycházejíce z prokázaných skutkových tvrzení, věc pouze podřadily pod jinou právní normu, než o které uvažovala vedlejší účastnice řízení, nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu