Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2018 č. j. 5 To 68/2017-4463, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. 2 T 45/2016 rozhodl tak, že stěžovatele a konkretizované spoluobviněné podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zprostil obžaloby, kterou jim bylo kladeno za vinu jednání, jímž měli spáchat ve spolupachatelství zločin podvodu podle § 23, § 209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), [bod II. A. a) 1. skutkové věty], ve spolupachatelství pokus zločinu podvodu podle § 23, § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 a 4 písm. d) tr. zákoníku [bod II. A. a) 4. skutkové věty], ve spolupachatelství zločin podvodu podle § 23, § 209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. zákoníku [body II. A. b) 1., 3. skutkové věty] a ve spolupachatelství pokus zločinu podvodu podle § 23, § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. zákoníku [body II. A. b) 2., 4. skutkové věty]. Dále krajský soud stěžovatele a uvedené spoluobviněné podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby za popsaný skutek, jímž měli spáchat podle obžaloby ve spolupachatelství pokus zločinu podvodu podle § 23, § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. zákoníku [bod III. skutkové věty]. Krajský soud rozhodl též o vině a trestu dalších obviněných a podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázal poškozené s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o odvoláních státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze a poškozených tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu zrušil napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. řádu mu věc vrátil, když odvolání dále označené poškozené zamítl jako opožděně podané podle § 253 odst. 1 tr. řádu a odvolání konkretizovaných obviněných zamítl podle § 253 odst. 1 tr. řádu jako odvolání podaná osobami neoprávněnými.
4. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele a dalších obviněných stížnost pro porušení zákona.
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2019 č. j. 6 Tz 25/2019-4674 rozhodl, že uvedeným usnesením vrchního soudu byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele v § 254 odst. 1 tr. řádu, § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu a § 259 odst. 1 tr. řádu, a to v části, v níž došlo ke zrušení zprošťujících výroků z rozsudku krajského soudu ohledně stěžovatele pod body II. A. a) 4., II. A. b) 2., 3., 4. skutkové věty; podle týchž ustanovení tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl i o spoluobviněných. Posléze Nejvyšší soud rozhodl, že pravomocné usnesení vrchního soudu se ve výrocích, ohledně kterých bylo vysloveno porušení zákona v neprospěch stěžovatele (a spoluobviněných), zrušuje a současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Oproti tomu, Nejvyšší soud neshledal pochybení vrchního soudu při rozhodování o odvolání proti rozsudku krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli v souvislosti se skutky uvedenými v bodech II. A. a) 1., II. A. b) 1. a III. skutkové věty rozsudku krajského soudu.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vrchní soud nepostupoval v souladu s principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. v souladu s § 254 odst. 1 tr. řádu (podle kterého odvolací soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska odvolatelem vytýkaných vad), neboť se i přes zcela jednoznačnou formulaci odvolacích námitek státní zástupkyně rozhodl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku krajského soudu ve vztahu ke všem obviněným, stěžovatele tedy nevyjímaje.
8. Vrchní soud podle stěžovatele na odvolání podané státní zástupkyní nesprávně použil § 59 odst. 1 tr. řádu, neboť pominul výslovné znění textu podaného odvolání státní zástupkyně a v důsledku toho dovodil své oprávnění přezkoumat ve vztahu k němu i odvoláním státní zástupkyně nenapadené výroky rozsudku krajského soudu.
9. Vrchní soud, dovozuje dále stěžovatel, svým postupem v jeho neprospěch porušil § 2 odst. 8 tr. řádu, podle kterého veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce, když zcela nahradil iniciativu a dispoziční oprávnění obžaloby ve vztahu k trestnímu stíhání stěžovatele v situaci, kdy veřejná žaloba uznání viny stěžovatele a jeho potrestání v řízení před soudem sama nenavrhovala a nepožadovala, v důsledku čehož má být aktuálně vedeno řízení i ohledně toho tvrzeného jednání stěžovatele, ohledně něhož již bylo ve vztahu ke stěžovateli pravomocně rozhodnuto, přičemž vedení takového řízení ve vztahu k pravomocným částem rozsudku krajského soudu je podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. řádu nepřípustné.
10. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. Ohledně té části ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu, jež se týká zrušení zprošťujících výroků z rozsudku krajského soudu týkajících se stěžovatele pod body II. A. a) 4. a II. A. b) 2., 3., 4., Ústavní soud shledává, že toto usnesení bylo Nejvyšším soudem v uvedeném rozsahu zrušeno, a proto je nelze v této části znovu zrušit, resp. ani napadnout ústavní stížností. Jde tudíž o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, čemuž odpovídají důsledky předvídané v § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697), bod 50. odůvodnění].
12. Jak bylo předznačeno, Nejvyšší soud neshledal pochybení vrchního soudu při rozhodování o odvolání proti rozsudku krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli v souvislosti se skutky uvedenými v bodech II. A. a) 1., II. A. b) 1. a III. skutkové věty rozsudku krajského soudu.
13. V této souvislosti Ústavní soudu připomíná, že ústavní stížnost je procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)], ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je v souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
14. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na základě usnesení vrchního soudu otevřené řízení skýtá. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá (stěžovatel nedoložil opak), je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
15. Z právního názoru prezentovaného nálezem ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) dále logicky vyplývá, že napadá-li stěžovatel kasační rozhodnutí, kterým je věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli standardní procesní nástroje k ochraně jeho práv. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí vycházející z nálezů ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) a ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373) se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost uplatnit nemůže [v podrobnostech lze odkázat kupř. na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 4020/13 , ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1248/14 a ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2442/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
16. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je třeba považovat část stěžovatelovy ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení vrchního soudu, a to v souvislosti se skutky uvedenými v bodech II. A. a) 1., II. A. b) 1. a III. skutkové věty rozsudku krajského soudu.
17. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti soudů, plynoucí z čl. 2 odst. 3 a z čl. 90 a čl. 92 Ústavy, předložený návrh odmítl zčásti pro nepříslušnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a dílem jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
18. Mínil-li by stěžovatel napadnout usnesení vrchního soudu též co do procesních důsledků týkajících se jiných obviněných než jeho samotného, byl by v tomto rozsahu k dispozici rovněž důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavního soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2019
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj