Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2023, č. j. 6 To 41/2023-2913, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 5. 2023, č. j. 81 T 3/2022-2891, rozhodl, že stěžovateli se do trestu odnětí svobody započítává vazba od 20. 4. 2021 do 12. 8. 2021 (výrok I). Zároveň stěžovateli uložil povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby (výrok II).
2. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením tak, že zrušil usnesení krajského soudu a sám nově rozhodl, že stěžovateli se do trestu odnětí svobody započítává doba trvání vazby od 20. 4. 2021 do 12. 8. 2021 a dále doba 184 dnů z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka, povinností zdržovat se v místě svého obydlí a kontrolou uložených povinností elektronickým systémem detekce pohybu stěžovatele (výrok I). Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit státu náklady spojené s vazbou ze období od 22. 4. 2021 do 27. 5. 2021 (výrok II). Podle vrchního soudu je nutné do trestu odnětí svobody obdobně započítat rovněž dobu, po níž byl stěžovatel omezen na osobní svobodě podle § 73 odst. 3 trestního řádu. Slovo obdobně podle vrchního soudu znamená, že uvedené omezení nelze co do intenzity srovnávat s výkonem vazby. Z nálezu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 2879/22 , vrchní soud dovodil, že v rámci zápočtu omezení podle § 73 odst. 3 trestního řádu nelze redukovat počet dní takového omezení pouze na základě volné soudcovské úvahy. Proto vrchní soud započítal celou dobu faktického trvání takového omezení. Tou je podle vrchního soudu doba, po níž se stěžovatel musel zdržovat v místě svého obydlí, přičemž měl povoleno obydlí opustit každý pracovní den od 8:00 do 14:00 hodin. Dané omezení trvalo od 12. 8. 2021 (okamžik propuštění z vazby) do 23. 3. 2022, kdy bylo obhájci stěžovatele doručeno usnesení o zrušení daného omezení. Za toto období započítal vrchní soud 18 hodin za každý pracovní den (s odečtením 150 minut za každé pondělí z důvodu povoleného plavání) a 24 hodin za dny pracovního volna. V součtu tak vrchní soud dospěl k nutnosti započítat 184 dnů. Naproti tomu vrchní soud do trestu odnětí svobody nezapočítal dobu tzv. elektronického monitoringu, neboť ten sám o sobě nikterak stěžovatele ve svobodě pohybu a pobytu neomezoval. Stejně tak podle vrchního soudu nelze započítat dobu zákazu vycestovat do zahraničí, neboť ve srovnání s vazbou jde o omezení marginální.
3. Vrchní soud rovněž upravil výrok krajského soudu o povinnosti stěžovatele nahradit státu náklady spojené s vazbou. Krajský soud stanovil tuto povinnost za celou dobu stěžovatelova vazebního stíhání. Ústavní soud nálezem ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2023/21 , zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2021, č. j. 47 To 227/2021-98, kterým bylo rozhodováno o stěžovatelově vazbě. Podle vrchního soudu je tak ode dne vydání zrušeného usnesení třeba nahlížet na vazbu stěžovatele jako na nezákonnou. Jelikož Ústavní soud nezrušil rovněž předchozí vazební rozhodnutí okresního soudu (ač se toho stěžovatel domáhal), je nutné předchozí výkon vazby považovat za zákonný.
4. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatel namítá, že vrchní soud postupoval v rozporu se zákonem a závěry judikatury Ústavního soudu, započítal-li do stěžovatelova trestu odnětí svobody pouze dobu 184 dnů namísto celých 230 dnů, což je doba, po kterou byl stěžovatel omezen na osobní svobodě podle § 73 odst. 3 trestního řádu. Postup vrchního soudu je v rozporu se závěry nálezu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 2879/22 . Podle něj je povinností soudu započítat v plném rozsahu všechny dny, po které byl obviněný omezen podle § 73 odst. 3 trestního řádu. Žádná redukce zápočtu není možná, vrchní soud ji přesto provedl. Stěžovatel uvádí, že dané omezení osobní svobody bylo významné. Své bydliště mohl opouštět pouze v dopoledních hodinách pracovních dní (s výjimkou krátké doby pravidelného kondičního plavání). I v těchto chvílích byl však fakticky omezen na svobodě pohybu. Zároveň byl skoro rok sledován tzv. elektronickým monitoringem. Soud nezohlednil ani téměř dvouleté omezení dohledem probačního úředníka a zákazem vycestování do zahraničí. Posledně uvedené omezení vrchní soud nepřípustně bagatelizoval jako marginální. Stěžovatel přitom před vzetím do vazby vykonával větší část své pracovní činnosti v zahraničí. Ostatně s povinností započítat obdobná omezení počítá zákon právě tehdy, nebyla-li zohledněna při výměře samotného trestu.
6. Vrchní soud dále nesprávně určil dobu nutnou k započtení, neboť ji odvíjel od okamžiku doručení usnesení okresního soudu stěžovatelovu obhájci. Přitom však přehlédl, že proti tomuto usnesení bylo možné podat stížnost a že samotnému stěžovateli bylo dané usnesení doručeno až o šest dní později.
7. Dále vrchní soud postupoval v rozporu se zákonem, uložil-li stěžovateli povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby, vykonávané podle usnesení okresního soudu. Ústavní soud toto usnesení nálezem ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2023/21 , nezrušil, protože bylo zrušeno již usnesením krajského soudu a Ústavní soud je tedy nemohl přezkoumat. Z toho však nelze dovodit zákonnost tohoto usnesení. V odůvodnění nálezu se Ústavní soud proti postupu okresního soudu vymezil. Vazba vykonávaná na základě usnesení okresního soudu by tedy měla být považována rovněž za nezákonnou.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. V první řadě Ústavní soud odmítl stěžovatelovy námitky ohledně nesprávné aplikace závěrů nálezu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 2879/22
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se vrchní soud s obsahem nálezu seznámil a velmi podrobně a logicky odůvodnil, jak jeho závěry v dané věci aplikoval. Ústavní soud neshledal postup vrchního soudu rozporný se závěry daného nálezu. Vrchní soud postupoval v jeho duchu, pokud nezapočítal do trestu odnětí svobody dobu, po kterou nebyl stěžovatel reálně omezen podle § 73 odst. 3 trestního řádu. Domáhal-li se stěžovatel rovněž započtení doby tzv. elektronického monitoringu, dohledu probačního úředníka a zákazu vycestování, je třeba konstatovat, že zákon s takovým započtením nepočítá (§ 92 trestního zákoníku a contrario).
11. Pochybení nelze shledat ani v tom, že vrchní soud určil jako faktické ukončení omezení podle § 73 odst. 3 trestního řádu okamžik, kdy bylo usnesení o jejich zrušení doručeno stěžovatelovu obhájci. V tuto chvíli se totiž stěžovatel mohl o zrušení omezení dozvědět, ba dokonce bylo povinností obhájce o tom stěžovatele (nota bene omezeného na osobní svobodě) informovat. Skutečnost, že proti usnesení, kterým byla omezení zrušena, lze podat stížnost, je podle Ústavního soudu nerozhodná, neboť taková stížnost by neměla odkladný účinek (§ 74 odst. 2 trestního řádu a contrario). Omezení osobní svobody tedy od okamžiku doručení usnesení okresního soudu pro stěžovatele neplatila.
12. Konečně žádný ústavněprávní nedostatek neshledal Ústavní soud ani ve výroku, jímž se stěžovateli ukládá povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby. Vrchnímu soudu je nutné přisvědčit v tom, že Ústavní soud neshledal v nálezu ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2023/21
, zrušujícím vazební rozhodnutí krajského soudu, žádné pochybení v rozhodovací činnosti okresního soudu (pouze mu vytkl nezaslání stížnosti státního zástupce stěžovateli k vyjádření, což ale mělo dopad pouze na stížnostní řízení). Z žádného místa uvedeného nálezu nelze dovodit, že by Ústavní soud zpochybnil závěry okresního soudu o důvodnosti tzv. koluzní vazby. Kasační výrok i celé odůvodnění nálezu se týká pouze stížnostního řízení. Vzhledem k těmto okolnostem vrchní soud nepochybil, považoval-li vazbu, vykonávanou stěžovatelem do doby vydání zrušeného rozhodnutí krajského soudu za zákonnou.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu