Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného Mgr. Štěpánem Řiháčkem, advokátem, sídlem Pechova 1228/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 24 Cdo 1288/2025-1010, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2024 č. j. 18 Co 119/2024-910, ve znění opravného usnesení ze dne 10. března 2025 č. j. 18 Co 119/2024-931 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. března 2024 č. j. 41 D 731/2019-807, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a S. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením stanovil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti ve výši 4 345 041,52 Kč, výši dluhů a jiných pasiv pozůstalosti 35 329,95 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti 4 309 711,57 Kč (výrok I) a potvrdil nabytí pozůstalosti po J. Ř., zemřelém dne 6. 6. 2019 (dále jen "zůstavitel"), dědicům v první třídě dědiců na základě dědické posloupnosti podle dědických podílů, a to pozůstalému synovi (stěžovateli) jednou třetinou a pozůstalé dceři dvěma třetinami (výrok II). Dále určil odměnu soudního komisaře ve výši 28 609 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky III-IV).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") potvrdil usnesení soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl (mimo jiné) k tomu, že "obsah předmětné listiny", která byla zůstavitelem předložena v řízení o svéprávnosti, v němž byl stěžovatel navrhovatelem a zůstavitel posuzovaným, jakož i okolnosti, které dosud vyšly v průběhu řízení najevo, neumožňují učinit závěr, že jde o pořízení zůstavitele pro případ smrti ve smyslu § 1494 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani za použití speciálních výkladových pravidel k výkladu obsahu závěti uvedených v § 1494 odst. 2 občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu chybí úmysl zůstavitele pořídit o majetku pro případ smrti, když zde není vyjádřena vůle zůstavitele zůstavit konkrétní osobě pozůstalost.
4. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Usnesení odvolacího soudu je podle něj v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
5. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jim předcházejícího řízení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly obsahem listiny sepsané zůstavitelem dne 24. 11. 2016, jež podle stěžovatele představuje závěť. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy předložil důkazy o povaze rodinných vztahů, zejména o dlouhodobém hlubokém odcizení mezi zůstavitelem a jeho dcerami, které měly zásadní význam pro posouzení skutečné vůle zůstavitele při sepisu listiny. Tyto důkazy stěžovatel navrhoval k podpoře svého tvrzení, že zůstavitel měl zásadní důvody nezahrnout své dcery do dědické posloupnosti a že listina skutečně vyjadřovala jeho poslední vůli.
Obecné soudy se však s těmito důkazy dostatečně nevypořádaly a v některých případech je dokonce zcela opomenuly, aniž by tento svůj postup jakkoliv řádně zdůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou proto podle stěžovatele nepřezkoumatelná, neboť neobsahují dostatečné a konkrétní odůvodnění, proč nebyla předmětná listina považována za závěť, a proč nebyly provedeny navržené důkazy, zejména ty, které se týkaly rodinných vztahů a skutečné vůle zůstavitele. Stěžovatel rovněž podrobně popsal rodinnou situaci.
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud též ustáleně judikuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ, jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.
11. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Výjimku z výše uvedeného představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. usnesení ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2745/13 , ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 či ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2368/16 ). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje jen na zjištění, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem, a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil [srov. k tomu usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 či ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2368/16 , nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15
(N 198/79 SbNU 251) nebo stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)].
12. Nejvyšší soud se podrobně zabýval všemi stěžovatelem vznesenými otázkami. Pokud jde o vyřešení otázky hmotného práva spočívající ve výkladu právního úkonu (jednání) zůstavitele ze dne 24. 11. 2016 jako holografní závěti ve smyslu § 1494 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, je podle dovolacího soudu z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci, stěžovatelem spatřovaným také v pochybení v hodnocení důkazů, resp. k okolnosti, že soudy nepřipustily provedení důkazů k "ne příliš dobrému" vztahu zůstavitele s jeho dcerami, dovolací soud konstatoval, že v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů či uvážení o jejich provedení.
K namítané nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu (i usnesení o pozůstalosti) dovolací soud upozornil, že stěžovatel "nepochybně věděl, jak a proč soud prvního stupně rozhodl a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil" a nepřezkoumatelnost v těchto rozhodnutích nespatřuje.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje již v předchozích řízeních uplatněné námitky a žádá po Ústavním soudu jejich opětovné (již čtvrté) přezkoumání. Ústavní soud považuje shora rekapitulované odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu za plně dostačující. Po přezkoumání obou usnesení nižších soudů je zřejmé, že stěžovatelovy námitky vycházejí z jím viděného skutkového stavu věci, nikoli skutkového stavu zjištěného dokazováním. Ústavněprávního přezkumu se však nelze účinně domáhat tím, že stěžovatel na půdě Ústavního soudu vede pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími nesouhlasí.
Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Ústavněprávní relevanci by mohla mít stěžovatelova námitka týkající se jím navržených a neprovedených důkazů. Z usnesení odvolacího soudu však jednoznačně vyplývá, že se navrhovanými důkazy k osobním a rodinným poměrům, vzájemným vztahům a vztahu k zůstaviteli zabýval, ale nepovažoval jejich provedení za právně významné pro rozhodnutí o pozůstalosti, protože zásadní skutečností byla předmětná listina, která nebyla obecnými soudy považována za závěť.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu a důvody k odkladu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu