USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po J. Ř., zemřelém dne 6. června 2019, za účasti 1) S. J., zastoupené Mgr. Jakubem Gromanem, advokátem se sídlem v Brně, Žampachova č. 1729/12, a 2) J. Ř., zastoupeného Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 11/127, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 41 D 731/2019, o dovolání J. Ř. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2024, č. j. 18 Co 119/2024-910, ve znění opravného usnesení ze dne 10. března 2025, č. j. 18 Co 119/2024-931, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Břeclavi (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 3. 2024, č. j. 41 D 731/2019-807, stanovil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti 4 345 041,52 Kč, výši dluhů a jiných pasiv pozůstalosti 35 329,95 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti 4 309 711,57 Kč (výrok I.) a potvrdil nabytí pozůstalosti po J. Ř., zemřelém dne 6. 6. 2019 (dále též jen „zůstavitel“), dědicům v první třídě dědiců na základě dědické posloupnosti podle dědických podílů, a to pozůstalému synovi J. Ř. jednou třetinou a pozůstalé dceři S. J. dvěma třetinami (výrok II.); rovněž stanovil odměnu soudního komisaře 28 609 Kč (výrok III.) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. K odvolání J. Ř. Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 12. 2024, č. j. 18 Co 119/2024-910, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 3. 2025, č. j. 18 Co 119/2024-931, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl (mimo jiné) k tomu, že „obsah předmětné listiny“, která byla zůstavitelem předložena v řízení o svéprávnosti, v němž byl účastník 2) navrhovatelem a zůstavitel posuzovaným, „ani v souvislosti s okolnostmi, které dosud vyšly v průběhu řízení najevo, neumožňují učinit závěr, že jde o pořízení zůstavitele pro případ smrti ve smyslu ust. § 1494 odst. 1 o. z., a to ani za použití speciálních výkladových pravidel k výkladu obsahu závěti uvedených v ust. § 1494 odst. 2 o. z.“. Podle názoru odvolacího soudu „zde především chybí úmysl zůstavitele pořídit o majetku pro případ smrti, když zde není vyjádřena vůle zůstavitele zůstavit konkrétní osobě pozůstalost“. Co se týká argumentace uváděné J. Ř. v předložené analýze právního posouzení obsahu zůstavitelem sepsané listiny, a to ve prospěch závěru o pořízení zůstavitele pro případ smrti, dále též pokročilého věku zůstavitele, absence právního vzdělání a vztahu k ostatním pozůstalým, podle názoru odvolacího soudu ani tyto okolnosti nečiní z listiny (resp. jejího obsahu) právní jednání, jímž by zůstavitel pořizoval pro případ smrti.
3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. Ř., dále též jen
„dovolatel“, prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti, je v něm řádně vymezen dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání (k tomu viz níže).
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
7. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
8. Dovolací soud přihlédl k tomu, že dovolací důvod je vymezen právně relevantním způsobem i tehdy, je-li dovolání formulováno v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele respektována judikatura dovolacího soudu.
9. Přestože dovolatel v posuzované věci neučinil jakoukoliv zmínku o tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, příp. alespoň neodkázal na znění ustanovení § 241a o. s. ř., je jeho dovolání postaveno (v zásadě) na argumentaci, že „se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od rozhodnutí sp. zn. 4 Cz 61/86, sp. zn. 3 Cdon 946/96, sp. zn. 30 Cdo 1143/2002, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015 a sp. zn. 24 Cdo 3205/2020“ a že „se dá říci, že se jedná o doposud neřešenou otázku, pokud jde o specifičnost formy pořízení závěti, ovšem tato by neměla být důvodem pro posouzení závěti jako neplatného právního jednání, neplatné závěti“. S ohledem na již uvedené (bod 8.) proto dovolací soud považoval náležitosti předmětného dovolání za splněné a nadále se jím zabýval.
10. Z dovolacích námitek vyplývá, že dovolatel má především za to, že vůle, jak má být naloženo po smrti zůstavitele s jeho majetkem, z předmětné listiny pořízené zůstavitelem jasně plyne. Zdůrazňuje přitom, že skutečná vůle má být po smrti zůstavitele chráněna, o její naplnění má dbát především soud v řízení o pozůstalosti, přičemž by měl vždy dohlédnout na to, že vůle dědiců nepřeváží nad vůlí zůstavitele. Upozorňuje přitom na význam vztahů v rámci rodiny zůstavitele a na okolnost, že zůstavitel nebyl s dcerami dlouhodobě v kontaktu, což však odvolací soud „nijak nezohlednil a zcela ignoroval a bagatelizoval“.
Je přesvědčen, že „postup soudu, kdy se vůbec nezabýval podáními a důkazy dědice, lze hodnotit jako tzv. opomenuté důkazy a ve svém důsledku to znamená, že dědici bylo upřeno právo na spravedlivý proces a usnesení o pozůstalosti i usnesení KS Brno jsou tak nepřezkoumatelné“. Žádá, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí, jelikož se cítí být závažně ohrožen ve svých právech zejména tím, že by dědička S. J. mohla disponovat s podílem na majetku, který jí má náležet dle napadeného rozhodnutí.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
11. Napadá-li dovolatel vyřešení otázky hmotného práva spočívající ve výkladu právního úkonu (jednání) zůstavitele ze dne 24. 11. 2016 jako holografní závěti ve smyslu ust. § 1494 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (naopak) vycházel, dospěl-li (kromě již shora uvedeného) k závěru, že – v reakci na chování J. Ř., který se (sám trpící psychickými problémy) pokusil v řízení před soudem omezit svéprávnost zůstavitele – „zůstavitel sděluje skutečnosti o vzájemných vztazích se synem a hodnotí jeho předchozí chování a podání k soudu, pokud pak zmiňuje, že jeho majetek bude jednou jeho syna, jde o konstatování bez jakékoliv právní závaznosti, o němž lze důvodně předpokládat, že zůstavitel reaguje na návrh na předběžné opatření, kterým chtěl syn dosáhnout uložení zákazu zůstaviteli disponovat s majetkem“ [k tomu srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015].
12. Jestliže dovolatel shledává důvod domnělého nesprávného právního posouzení věci taktéž v pochybení v hodnocení důkazů, resp. v okolnosti, že soudy nepřipustily provedení důkazů k „ne příliš dobrému“ vztahu zůstavitele s jeho dcerami, nebere náležitě v úvahu, že dovolacím důvodem vymezeným podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl; přičemž nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (jako je tomu v projednávaném případě), není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů či uvážení o jejich provedení, uzavřel-li odvolací soud, že „tvrzení činěná účastníky k jejich osobním a rodinným poměrům, vzájemným vztahům i vztahu k zůstaviteli, jakož i důkazy k nim předložené, nebyly shledány právně významnými pro rozhodnutí o pozůstalosti“.
13. Konečně, pokud dovolatel namítá „nepřezkoumatelnost“ napadeného usnesení odvolacího soudu (i usnesení o pozůstalosti), aniž by však tuto dovolací námitku blíže rozvedl, pak lze (obecně) konstatovat, že navzdory vzneseným námitkám – směřovaným opakovaně především k nesouhlasu s výkladem právního jednání zůstavitele (uvádí-li dovolatel zejména, že „závěť“ je třeba vykládat tak, aby bylo možné co nejvíce vyhovět vůli zůstavitele, ovšem že rozhodnutí odvolacího soudu je fakticky popřením tohoto principu) – nepochybně věděl, jak a proč soud prvního stupně rozhodl a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil (k otázce přezkoumatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, v návaznosti na usnesení soudu prvního stupně, srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
14. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vznesené dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
15. V této souvislosti nemůže být důvodná ani dovolací zmínka o upření práva na spravedlivý proces, neboť jej nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
16. Dovolatel v dovolání rovněž navrhl odklad právní moci usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Tímto návrhem dovolatele se proto Nejvyšší soud nezabýval.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu