Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci řízení o ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2019, č. j. 46 T 1/2017-4458, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2021, č. j. 2 To 58/2019-5549, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, č. j. 3 Tdo 196/2022-5729, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zčásti dokonaného a zčásti ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za který jej nalézací soud odsoudil podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; dále jej podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výši 500 denních sazeb po 3 000 Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 1. 10. 2020, v délce trvání osmnácti měsíců; a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku jej odsoudil k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil nalézací soud stěžovateli společně a nerozdílně s jedním z jeho spoluobviněných nahradit poškozené - České republice, škodu ve výši 97 645 445,20 Kč. Se zbytkem jejího nároku pak nalézací soud poškozenou podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel spolu s dalšími osobami dosáhl předložením nepravdivých údajů a zatajením pravdivých údajů o stavu fotovoltaické elektrárny X, dne 22. 11. 2010 získání rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licence společnosti XX týkající se zmíněné fotovoltaické elektrárny, ačkoliv pro to tato elektrárna v té době nesplňovala technické podmínky, protože nebyla dokončena, a stejným způsobem s oporou o stejné nepravdivé údaje a zamlčení podstatných pravdivých údajů dosáhli tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě, takže předmětná fotovoltaická elektrárna byla mylně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, což společnost XX umožnilo na dobu dalších dvaceti let na základě měsíčních výkazů o výrobě elektřiny a faktur neoprávněně uplatňovat a inkasovat výhodnější výkupní cenu za elektřinu, která měla náležet pouze takovým fotovoltaickým elektrárnám, které byly v průběhu roku 2010 dokončeny, získaly potřebná povolení a byly připojeny k distribuční soustavě, čímž v období od 1. 1. 2011 do konce června 2016 stěžovatel a další spoluobvinění obohatili společnost XX neoprávněně o částku 97 645 445,20 Kč ke škodě České republiky, přičemž od konce července 2011 do konce roku 2030 (tedy po předpokládanou dobu trvání garance vyšší výkupní ceny, na niž společnost XX ve skutečnosti neměla nárok), by další škoda činila cca 369 000 000 Kč ke škodě České republiky a (dále jen "předmětný skutek").
4. Proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud zamítl podle § 256 trestního řádu.
5. Stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve uvádí její základní vymezení, na něž navazuje heslovitým výčtem jednotlivých vad s tím, že na závěr ústavní stížnosti avizuje, že tato bude do 19. 10. 2022 doplněna v plném rozsahu. Jelikož stěžovatel toto předeslané doplnění ústavní stížnosti v jím určené lhůtě korespondující s koncem lhůty pro podání ústavní stížnosti neučinil ani cca měsíc od jejího konce, Ústavní soud bez dalšího ve věci rozhodl toliko na základě těch námitek, které stěžovatel předložil. Stěžovatel obecným soudům vytýká: 1) nesprávné obsazení nalézacího soudu; 2) opomenutí stěžovatelových dovolacích podání; 3) znemožnění stěžovateli se vyjádřit; 4) opomenutí stěžovatelových důkazních návrhů; 5) nerespektování presumpce neviny a vyvození zavinění stěžovatele z neexistujících či nedostatečných důkazů; 6) uložení povinnosti nahradit škodu bez adekvátního vypořádání se s obranou stěžovatele.
7. Ad 1) stěžovatel namítá, že v jeho věci rozhodoval jiný soudce nalézacího soudu, než který ji podle rozvrhu práce rozhodovat měl, k čemuž došlo ad hoc rozhodnutím místopředsedy soudu.
8. Ad 2) stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud ignoroval dvě jeho dovolací podání, z nichž jedno bylo učiněno ještě v dovolací lhůtě, ačkoliv tato podání doplňovala a upřesňovala argumentaci v dovolání.
9. Ad 3) stěžovatel tvrdí, že přes své opakované návrhy nebyl vyslechnut, a kromě krátkého monologu mu nebylo umožněno se k věci vyjádřit, ačkoliv veřejné žalobě obecné soudy umožnily plný prostor.
10. Ad 4) stěžovatel upozorňuje, že obecné soudy nevyhověly ani jedinému jeho důkaznímu návrhu na výslech svědků, kteří měli potvrdit jeho obhajobu a zpochybnit výpověď svědkyně, která jej usvědčovala především. Tyto návrhy byly zamítnuty bez adekvátního odůvodnění.
11. Ad 5) stěžovatel předkládá tezi, že obecné soudy porušily jeho presumpci neviny a jeho zavinění vyvodily z neexistujících či nedostatečných důkazů. Jeho vědomostní složka nebyla zkoumána podle zákonem stanovených pravidel.
12. Ad 6) stěžovatel poukazuje na to, že se obecné soudy adekvátně nevypořádaly s jeho obranou zpochybňující aktivní legitimaci poškozené ohledně podstatné části nároku.
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci.
Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele.
Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně je třeba konstatovat, že ačkoliv měl stěžovatel více než velkorysý časový prostor k doplnění ústavní stížnosti a rozvedení své argumentace proti napadeným rozhodnutím, neučinil tak, a všechny jeho námitky tak zůstávají ve zcela obecné rovině. Úlohou Ústavního soudu jako nezávislého a nestranného orgánu ochrany ústavnosti ovšem není v řízeních o ústavní stížnosti doplňovat chybějící či nedostatečnou argumentaci stěžovatelů, neboť tím by přejímal roli jednoho z účastníků tohoto řízení. V nynější věci to znamená, že Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí jen z toho hlediska, zda se s každou stěžovatelovou námitkou dostatečně vypořádala, resp. zda a priori stěžovatelem namítaná vada není z napadených rozhodnutí zřejmá. Dospěl však u každé jednotlivé námitky k závěru, že tomu tak není a že obecné soudy každé z nich věnovaly pozornost odpovídající jejímu významu.
15. Námitkou 1) se zabýval odvolací soud v bodě 62. svého napadeného usnesení a Nejvyšší soud jí dedikoval pozornost v bodech 18. až 23. svého napadeného usnesení. Oba tyto soudy zkoumaly rozvrh práce i důvody, které vedly k odnětí věci původně přiřazené Mgr. Novotnému ze soudního oddělení 46 T a k jejímu přidělení Mgr. Jirsovi ze soudního oddělení 52 T a shledaly, že tento postup byl jak předvídán rozvrhem práce, tak v konkrétní věci odůvodněn zejména požadavkem na rychlost vyřízení věcí, neboť Mgr. Novotný byl přetížen a nebyl by schopen učinit úkony vyžadované § 181 trestního řádu v příslušných lhůtách, přičemž i přidělení věci Mgr. Jirsovi bylo učiněno důvodně a v souladu se zákonnými i ústavními požadavky, které odvolací soud, a především Nejvyšší soud, podrobně rozvádí.
16. Námitka 2) o porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv ani svobod nesvědčí. Stěžovatel výslovně uvádí, že Nejvyšší soud měl ignorovat jeho, tj. stěžovatelova, dovolací podání. Jak vyplývá z § 265d odst. 2 trestního řádu, může obviněný podat dovolání toliko prostřednictvím svého obhájce, z čehož plyne, že i doplnění dovolání může činit jen jeho prostřednictvím. Toto řešení při aplikaci podústavního práva, k němuž se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přiklání, akceptuje i Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1249/18
ze dne 26. 6. 2018; usnesení
sp. zn. III. ÚS 2351/16
ze dne 20. 6. 2017, bod 25.; usnesení sp. zn. III. ÚS 1212/12
ze dne 19. 9. 2013; či usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1973/13
ze dne 6. 8. 2013).
17. Nadto k "dovolacímu podání" stěžovatele, o němž tento připouští, že bylo učiněno až po uplynutí lhůty k podání dovolání, by Nejvyšší soud stejně nemohl přihlédnout, neboť důvody dovolání lze měnit podle § 265f odst. 2 trestního řádu jen po dobu trvání lhůty k jeho podání. Jestliže tedy stěžovatel doplnění učinil až po uplynutí lhůty k podání dovolání, Nejvyšší soud by se jím stejně nezabýval. Ústavní soud přitom respektuje, pokud Nejvyšší soud v takových případech k později podaným doplněním dovolání nepřihlíží [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1706/08
ze dne 19. 2. 2009 (U 3/52 SbNU 767)]. Co se týče včas stěžovatelem učiněného doplnění dovolání, stěžovatel netvrdí, ani neprokazuje, že by je učinil prostřednictvím svého obhájce před uplynutím lhůty k podání dovolání, a že by se jím přesto Nejvyšší soud nezabýval. Za této situace neshledává Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu žádný ústavněprávní deficit.
18. Námitka 3) je účelová a zavádějící. Stěžovatel jí evokuje dojem, že mu po celou dobu trestního stíhání bylo odepřeno právo se k věci vyjádřit, ačkoliv ve skutečnosti vypovídal opakovaně v různých stádiích trestního stíhání a jeho námitka se vztahuje toliko k situaci, v níž již v průběhu odvolacího řízení vznesl návrh, aby byl vyslechnut pouze tím způsobem, že bude odpovídat na otázky svých obhájců, ačkoliv v hlavním líčení učinil již svou výpověď formou monologu. Tuto námitku ústavně konformním způsobem vypořádal odvolací soud v bodě 78. svého napadeného usnesení, a především Nejvyšší soud v bodech 27. až 29. svého napadeného usnesení, v nichž poukázal na to, že z procesněprávního hlediska stěžovatel navrhoval provedení výslechu podle § 215 odst. 2 trestního řádu, jemuž není předseda senátu povinen vyhovět a u nějž si sám musí vyhodnotit, zda je nutné jej provést, či nikoliv, což se v nynější věci stalo.
19. Námitce 4) věnoval nalézací soud pozornost v bodě 149. svého napadeného rozsudku, odvolací soud v bodech 75. až 78. svého napadeného usnesení a Nejvyšší soud v bodě 30. svého napadeného usnesení. Stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, že by podstatou námitky tzv. opomenutých důkazů bylo to, že by obecné soudy některé jeho důkazní návrhy zcela ignorovaly, či sice provedly, ale nepřihlédly k nim, nýbrž toliko to, že byly údajně bezdůvodně zamítnuty. Tato námitka je ovšem vyvrácena ve shora uvedených bodech napadených rozhodnutí velmi detailním rozborem důvodů, proč stěžovatelem navržené důkazy nemohly v kontextu již učiněných skutkových zjištění přinést žádné nové skutečnosti, především proč nemohly zvrátit závěr obecných soudů o stěžovatelově vědomosti o tom, že předmětná fotovoltaická elektrárna nebyla v rozhodné době dokončena.
Neposkytnutím adekvátní argumentační oponentury stěžovatel postavil tyto na první pohled přesvědčivé závěry Nejvyššího soudu mimo rámec dalšího přezkumu Ústavním soudem.
20. Námitka 5) je zčásti formulována zcela obecně jen jako deklarace, že došlo k porušení presumpce neviny, zčásti pak neodpovídá skutečnosti, neboť nalézací soud problematiku stěžovatelova zavinění neopomenul a své úvahy a závěry učiněné k této otázce velice podrobně rozvedl v odůvodnění svého napadeného rozsudku (srov. body 135. až 152. a 192. až 198.), a to způsobem, s nímž se zcela ztotožnil i odvolací soud (srov. bod 66. jeho napadeného usnesení). Jelikož stěžovatel nijak nespecifikuje, v jakém směru se podrobné a detailní úvahy nalézacího soudu odchylují od zákonných požadavků na zkoumání subjektivní stránky či judikaturních přístupů k jejímu dokazování, Ústavní soud se dále touto námitkou zabývat nemohl.
21. Námitce 6) se rovněž věnovaly všechny tři obecné soudy, které ve stěžovatelově věci rozhodovaly (srov. body 163. až 176. a 234. napadeného rozsudku nalézacího soudu, body 69. a 70. napadeného usnesení odvolacího soudu a bod 31. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). I v tomto ohledu jsou jejich rozhodnutí a priori logická, rozumná a přesvědčivá, a ke zvrácení tohoto závěru Ústavního soudu by byla nutná podrobná názorová oponentura ze strany stěžovatele, již však stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil.
22. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal nic, co by v mezích námitek stěžovatele svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a žádné flagrantní porušení takového práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu