Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aleše Janderky, zastoupeného JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Vodičkova 704/36, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. srpna 2024 č. j. 4 As 364/2023-50 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. září 2023 č. j. 65 A 18/2022-86, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě ? pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Krajského úřadu Olomouckého kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský úřad Šumperk jako stavební úřad rozhodnutím ze dne 9. 4. 2020 schválil změnu stavby před dokončením. Stěžovatel se na městský úřad obrátil podáním ze dne 29. 3. 2022, v němž uváděl, že byl opomenut jako účastník řízení a že v důsledku schválených změn stavby jsou negativně dotčena jeho práva jako vlastníka sousední nemovitosti. Krajský úřad Olomouckého kraje (nyní vedlejší účastník) posoudil stěžovatelovo podání jako odvolání proti rozhodnutí městského úřadu a odmítl je jako nepřípustné.
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Vyložil, že podle ustálené judikatury po vydání prvostupňového správního rozhodnutí ve věci samé již nelze usnesením podle § 28 odst. 1 správního řádu rozhodovat o tom, zda určitá osoba je či není účastníkem řízení. Opomenutý účastník se musí proti prvostupňovému rozhodnutí bránit odvoláním. Podání stěžovatele tedy bylo správně vyhodnoceno jako odvolání. Stěžovatel, který vlastní nemovitost sousedící se stavbou, mohl být jen tzv. vedlejším účastníkem správního řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Jako opomenutý vedlejší účastník, jemuž rozhodnutí nebylo oznámeno, by podle § 84 odst. 1 správního řádu mohl podat odvolání nejpozději do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, tedy ode dne 11. 5. 2020. Stěžovatel však odvolání podal až v březnu 2022, a tudíž opožděně. Vedlejší účastník tedy správně rozhodl o odmítnutí odvolání, pouze tak měl učinit z důvodu jeho opožděnosti, nikoliv nepřípustnosti.
3. Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele. Krajský soud podle něj dospěl ke správnému závěru, že podání stěžovatele bylo odvoláním, které nutně muselo být odmítnuto jako opožděné. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že z argumentace stěžovatele plyne, že mu jde především o možnost nahlédnout do správního spisu, čehož se však může domáhat postupy podle § 38 správního řádu. Nejvyšší správní soud ani neshledal žádnou natolik závažnou vadu, která by zakládala nicotnost meritorního prvostupňového rozhodnutí.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena zejména jeho základní práva na ochranu vlastnictví, ochranu zdraví, na příznivého životní prostředí a na soudní ochranu podle čl. 11, 31, 35, 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh správního řízení. Uvádí, že jeho podání nemělo být vyhodnoceno jako odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Rozhodnutí o účastenství je pro něj důležité pro to, aby "mohl zvrátit neúnosnou hlukovou situaci v místě svého bydliště". Jeho tvrzení o dotčení práv nadměrným hlukem byla důkazně podložená, takže neobstojí závěry vedlejšího účastníka a správních soudů, že šlo o argumentaci zcela obecnou. Nejvyšší správní soud se nezabýval tím, že ve správním řízení došlo k zásadnímu porušení zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), který transponuje unijní právo. Nevypořádal se s námitkami stěžovatele, že jde o vady způsobující nicotnost správního rozhodnutí. I když si je stěžovatel vědom, že roční objektivní lhůta k podání odvolání slouží k ochraně právní jistoty, takové ochrany nemůže požívat "podvodné jednání".
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.
7. Závěr napadených rozhodnutí, že po vydání prvostupňového meritorního rozhodnutí již nelze usnesením rozhodovat o tom, zda určitá osoba je či není účastníkem správního řízení, a že se případný opomenutý účastník musí bránit odvoláním, vychází z ustálené judikatury správních soudů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015 č. j. 9 As 222/2014-147, č. 3288/2015 Sb. NSS). Jde o výklad, který z ústavních mezí nevybočuje. Soudní ochrana je totiž zajištěna možností napadnout ve správním soudnictví právě rozhodnutí o odvolání. Obdobně se opomenutý účastník může domáhat ochrany, je-li mu následně upíráno například právo nahlížet do správního spisu. O odepření nahlížení totiž správní orgán rozhoduje usnesením (§ 38 odst. 5 správního řádu), proti čemuž se po vyčerpání opravného prostředku lze bránit ve správním soudnictví. Tím, že podání stěžovatele bylo vyhodnoceno jako odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, tedy nebyla porušena jeho základní práva.
8. Opomenutý vedlejší účastník musí odvolání podat v objektivní roční lhůtě podle § 84 odst. 1 správního řádu. Ústavní soud se opakovaně zabýval případy vedlejších účastníků, jejichž odvolání bylo odmítnuto pro zmeškání této lhůty, a neshledal, že by došlo k porušení jejich základních práv, byť se v roční lhůtě ani nemusí o vydání prvostupňového rozhodnutí dozvědět. Uvedená lhůta totiž slouží k ochraně právní jistoty těch, o jejichž právech a povinnostech bylo rozhodováno (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3494/19
ze dne 24. 3. 2020,
sp. zn. IV. ÚS 1331/21
ze dne 24. 8. 2021,
sp. zn. I. ÚS 811/22
ze dne 29. 3. 2022 či
sp. zn. III. ÚS 1942/24
ze dne 22. 4. 2025).
9. Ústavní soud neshledává důvod se od tohoto přístupu v posuzované věci odchylovat. Z rozhodnutí vedlejšího účastníka, přiloženého k ústavní stížnosti, plyne, že stěžovatel se o existenci prvostupňového rozhodnutí ze dne 9. 4. 2020 musel dozvědět nejpozději dne 18. 5. 2020, kdy nahlížel do správního spisu jako starosta obce, která se následně proti tomuto rozhodnutí odvolala. V té době byla ještě roční lhůta podle § 84 odst. 1 správního řádu zachována a stěžovatel měl možnost podat odvolání i osobně, jako opomenutý vedlejší účastník.
10. Závěr, že stěžovatelovo odvolání muselo být odmítnuto jako opožděné pro zmeškání roční objektivní lhůty podle § 84 odst. 1 správního řádu, tedy nevybočuje z ústavních mezí.
11. Nejvyšší správní soud se dostatečně vypořádal i s námitkou nicotnosti meritorního prvostupňového rozhodnutí. Vymezení nicotnosti je primárně otázkou podústavního práva. To za závažné vady způsobující nicotnost pokládá zejména "absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání [příslušného aktu]" (nález sp. zn. I. ÚS 854/23
ze dne 19. 9. 2024, bod 58 a tam citovaná judikatura správních soudů). Tvrzení stěžovatele o porušení zákona o posuzování vlivů o žádné takto zásadní vadě nesvědčí.
12. Ústavní soud neshledal namítaná porušení základních práv stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2025
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu