Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Burdy, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2023 č. j. 30 Cdo 1678/2023-393, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021 č. j. 72 Co 298/2021-343 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2021 č. j. 15 C 614/2015-305, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 31, čl. 35 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nevydání a) akčního plánu podle § 7 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, obsahujícího přehled krátkodobých opatření k ochraně ovzduší pro území ostravského městského obvodu Radvanice a Bartovice v době od 1. 5. 2004 do 31. 8. 2012 (pozbytí účinnosti zákona) - v této souvislosti požadoval stěžovatel zaplatit částku 770 000 Kč s příslušenstvím, a dále v nevydání b) programu zlepšování kvality ovzduší podle § 9 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů, pro aglomeraci Ostrava, Karviná a Frýdek-Místek v době od 1. 9. 2012 do 23. 2. 2015 (stěžovatel požadoval 230 000 Kč s příslušenstvím). Návrh odůvodňoval stresem, obavami o zdraví své i členů rodiny a celkově zhoršenou kvalitou života.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Soud prvního stupně shledal vznik nemajetkové újmy stěžovatele i nesprávný úřední postup spočívající v nevydání akčního plánu a Programu zlepšování kvality ovzduší. Podle soudu je však nárok stěžovatele z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání akčního plánu promlčen. Ve vztahu k nevydání Programu zlepšování kvality ovzduší dospěl soud k závěru, že podmínka odpovědnosti žalované za újmu stěžovatele byla splněna, avšak stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem orgánů vedlejšího účastníka a stěžovatelem utrpěnou újmou. Nevydání Programu zlepšování kvality ovzduší by mohlo stěžovateli způsobit nemajetkovou újmu pouze v případě, pokud by vedlejší účastník v dané oblasti vůbec nijak nezasáhl. Orgány vedlejšího účastníka však využily jiné právní nástroje ke zlepšení kvality ovzduší. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 9. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 1749/2022-367, odmítl pro nepřípustnost, neboť se stěžovatel v dovolání vymezoval proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a uplatnil tak nezpůsobilý dovolací důvod.
4. Ústavní soud následně nálezem ze dne 16. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 233/23 konstatoval, že Nejvyšší soud označeným usnesením porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto přistoupil k jeho zrušení. Nevyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v rozporu s předpoklady přípustnosti a dovolacími důvody, a porušil tak jeho právo na přístup k soudu, resp. právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
5. Nejvyšší soud opětovně rozhodoval o podaném dovolaní napadeným usnesením. Dovolání stěžovatele odmítl pro vady i jeho nepřípustnost.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí primárně proti tomu, jak se Nejvyšší soud v novém řízení vypořádal s podaným dovoláním. Nesouhlasí s hodnocením soudu a tvrdí, že Nejvyšší soud opět porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a dopustil se odepření soudní ochrany.
7. Ve vztahu k otázkám relevantním pro posouzení nároku stěžovatele z důvodu porušení práva Evropské unie namítá, že Nejvyšší soud nesprávně interpretoval závěry soudu prvního stupně. Ten podle stěžovatele pouze konstatoval, že jednotlivcům dle závěrů judikatury Soudního dvora EU ve věcech souvisejících s plněním povinností států podle směrnic o ochraně ovzduší nesvědčí právo na náhradu nemajetkové újmy. Nejvyšší soud však nesprávně dovodil, že se daného nároku nelze domáhat. Dále stěžovatel uvádí, že se Nejvyšší soud měl věcně zabývat otázkou, zda se v daném případě jedná (bez ohledu na změnu ve vnitrostátní právní úpravě) o jeden trvající nesprávný úřední postup, u nějž promlčecí doba neskončí dříve, než za šest měsíců od jeho skončení. Oproti tomu ale Nejvyšší soud dovodil, že tato otázka nezakládá přípustnost podaného dovolání. Stěžovatel rovněž polemizuje s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou, zda nesprávný úřední postup (spočívající v porušování povinnosti příslušných orgánů státu vydat akční plány a program zlepšování kvality ovzduší) může způsobit poškozenému nemajetkovou újmu jen tehdy, pokud by stát v dané oblasti žádným způsobem nezasáhl, anebo i tehdy, když stát nepřijme taková opatření, která by v krátké době vedla ke snížení znečištění ovzduší alespoň na úroveň imisních limitů. Poukazuje opět na nesprávnou interpretaci položené právní otázky a současně zpochybňuje způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil závěry soudu prvního stupně. Správným výkladem by soud musel dojít k tomu, že právní otázka měla za cíl objasnit, zda k vyloučení příčinné souvislosti postačovalo vydání "nějakých" opatření, nebo zda je rozhodující dosažení právem požadovaného výsledku, tedy splnění imisních limitů. Uvedené přitom mají pokrývat i výše shrnuté otázky uplatněné stěžovatelem v dovolání. Nejvyšší soud se však odmítl věcně zabývat právě klíčovou otázkou, v čem spočívá podstata nesprávného úředního postupu v předmětné věci (otázkou, zda jde o porušení povinnosti k dosažení určitého cíle - dodržení imisních limitů) a v návaznosti na to otázkou podmínek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a újmou stěžovatele.
8. Ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího osudu a soudu prvního stupně stěžovatel uplatňuje argumentaci, podle níž soudy nesprávně právně posoudily povahu a podstatu nesprávného úředního postupu. Odvolací soud se podle stěžovatele dostatečně nevypořádal se zásadním argumentem stěžovatele, že podstata věci spočívá v dlouhodobém nezajištění takových účinných opatření, které by vedly ke snížení znečištění ovzduší v místě bydliště stěžovatele pod úroveň imisních limitů, tedy v nedosažení právem požadovaného výsledku. V tomto směru odkazuje na některé rozsudky Soudního dvora Evropské unie (C-488/15, C-336/16 aj.) a dovozuje, že obecné soudy nerespektovaly jednoznačné znění kogentních norem - směrnice 96/62/ES a 2008/50/ES, jakož i § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 201/2012 Sb.
9. Obecné soudy podle stěžovatele rovněž nezohlednily, že - jakkoliv existenci samotné újmy uznaly - tato újma představuje mj. zásah do práv stěžovatele chráněných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 8). K tomu odkázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Fadeyeva proti Rusku a López Ostra proti Španělsku. Z dané judikatury mj. též vyplývá, že součástí práva na soukromý a rodinný život je také právo na život v příznivém životním prostředí. V důsledku opomenutí uvedených skutečností obecné soudy podle stěžovatele neprávně posoudily právní otázku, zda se v případě stěžovatele jedná o zásah do práva soukromoprávní povahy a zda je možné vycházet z existence vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy.
10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel zdůraznil, že v případě, kdy by obecné soudy zohlednily všechny výše uvedené skutečnosti, nemohly by dojít k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a utrpěnou újmou stěžovatele. Tím soud prvního stupně a odvolací soud zasáhly do základních práv stěžovatele na příznivé životní prostředí, ochranu zdraví a ochranu soukromí.
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Ústavní soud ve věci nejprve posoudil, jak se Nejvyšší soud v novém rozhodnutí o dovolání vypořádal s právními otázkami stěžovatele v kontextu nálezu sp. zn. I. ÚS 233/23 . Po prostudování stěžovatelem předložených listin zjistil, že dovolací soud se v nyní posuzovaném (novém) řízení řádně zabýval všemi tvrzenými důvody přípustnosti dovolání. Skutečnost, že stěžovateli nebylo vyhověno, nelze pokládat samo o sobě za projev protiústavního přístupu Nejvyššího soudu. Stěžovatel v rámci posuzované ústavní stížnosti postupně polemizuje opětovně prakticky se vším, co Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, přičemž ústavní stížnost obsahuje prakticky tytéž námitky, s nimiž se vypořádaly již obecné soudy v průběhu řízení.
14. Ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu přitom Ústavní soud ustáleně konstatuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky [srov. body 27 až 39 odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V případech odmítnutí dovolání je pak Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Jestliže Nejvyšší soud použije § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
15. V daném případě Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah do rozhodování Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud z ústavněprávních limitů nevybočil. Jestliže Nejvyšší soud dovozuje, že stěžovatel nevymezil důvody přípustnosti ke všem právní otázkám, na nichž záviselo rozhodnutí městského soudu, tak tento závěr má oporu v bodě 61 a 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu a bodě 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu. Z rozhodnutí nižších soudů je zřejmé, že i kdyby byly naplněny ostatní předpoklady, pak by žaloba stejně nemohla být úspěšná, když právo Evropské unie s nesplněním této povinnosti individuální nárok na náhradu nemajetkové újmy nespojovalo.
16. Pokud Nejvyšší soud v této souvislosti zmiňuje judikaturu Ústavního soudu týkající se náležitostí dovolání, nelze přehlížet judikaturu, která odmítá formalistické posuzování náležitostí dovolání [např. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 15, nález sp. zn. I. ÚS 2904/20 ze dne 31. 8. 2021 (N 152/107 SbNU 271), nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607)]. Nicméně, v dané věci je zřejmé, že stěžovatel omezil důvody přípustnosti dovolání na jím výslovně vymezené otázky (bod II, oproti důvodu v bodě III. 5). I v ústavní stížnosti polemizuje nikoliv s tím, že šlo o důvod přípustnosti, ale o relevantnosti dané otázky pro rozhodnutí soudu (s. 8 ústavní stížnosti).
17. V dané věci by pak řešení dané otázky Nejvyšším soudem zjevně ani příznivější rozhodnutí pro stěžovatele nepřineslo. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak by porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2023 (U 19/31 SbNU 327), nebo usnesení sp. zn. IV. 717/24 ze dne 27. 3. 2024].
18. Ústavní soud v této věci poukazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) ve věci C-61/21 ze dne 22. 12. 2022, JP v. Ministre de la Transition écologique, Premier ministre, v němž upřesnil podmínky založení odpovědnosti členského státu za újmu způsobenou jednotlivci zhoršením ovzduší v důsledku překročení mezních hodnot znečišťujících látek ve vnějším ovzduší. Konstatoval přitom, že v projednávaném případě čl. 13 odst. 1 a čl. 23 odst. 1 směrnice 2008/50 o kvalitě vnějšího ovzduší, podobně jako obdobná ustanovení předchozích směrnic, ukládají členským státům v podstatě povinnost zajistit, aby úrovně znečištění danými látkami na jejich území a od určitých dat nepřekračovaly mezní hodnoty stanovené těmito směrnicemi, a dále povinnost přijmout náležitá opatření k nápravě případných překročení těchto hodnot, zejména v rámci plánů kvality ovzduší.
Z toho vyplývá, že tato ustanovení stanovují dostatečně jasné a konkrétní povinnosti, pokud jde o výsledek, který musí členské státy zajistit. Tyto povinnosti však sledují obecný cíl ochrany lidského zdraví a životního prostředí jako celku a neumožňují mít za to, že implicitně přiznávají jednotlivcům práva, jejichž porušení by mohlo založit odpovědnost členského státu za újmu, která jim byla způsobena (bod 65 rozsudku Soudního dvora). Odpovědnost z jiných důvodů podle vnitrostátního práva však vyloučena není (bod 63 rozsudku Soudního dvora).
Soudní dvůr zároveň ale dovozuje povinnost k dosažení výsledku, byť je dán prostor pro individuální přístup členských států, když se výsledku má dosáhnout v co nejkratším čase (body 50 a 54 rozsudku Soudního dvora). Uvedené závěry jsou podle Ústavního soudu aplikovatelné též na posuzovaný případ. Při zkoumání odpovědnosti za porušení konkrétní zákonné povinnosti, ale stejně i při zásahu do absolutního práva obecně, je třeba zkoumat protiprávnost jednání v souladu s ochranným účelem porušené právní normy.
Zde jí nemělo být založeno právo na náhradu újmy jednotlivcům.
19. Z věcného pohledu se Ústavní soud téměř totožnou věcí zabýval již v usnesení sp. zn. III. ÚS 1957/19 ze dne 12. 5. 2020, kterým ústavní stížnost odmítl. Na závěry citovaného usnesení hojně odkazují též obecné soudy v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že nevydání akčního plánu ani programu je sice nesprávným úředním postupem, avšak nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnila stěžovatelka po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), a že nesprávným úředním postupem nevznikla nemajetková újma, neboť příslušnou evropskou směrnicí požadovaná krátkodobá opatření ke zmírnění následků smogových situací v místě bydliště stěžovatelky byla fakticky realizována na základě jiných nástrojů zákona č. 86/2002 Sb. Soudy v daném řízení velice pečlivě a rozsáhlým způsobem vedly dokazování v tom směru, zda stát v dané oblasti nějakým (byť i jiným než zákonem předpokládaným způsobem) zasáhl či nikoliv. Konkrétně byl zmiňován Program zlepšování kvality ovzduší pro místo bydliště stěžovatelky vydaný v roce 2004 prostým zveřejněním, dne 4. 3. 2009 formou nařízení krajského úřadu, kterým se vydává krajský integrovaný program ke zlepšení kvality ovzduší Moravskoslezského kraje (platný až do dubna 2016), opatření obecné povahy č. j. 23967/ENV/16 o vydání programu zlepšování kvality ovzduší pro aglomeraci Ostrava/Karviná/Frýdek-Místek, opatření obecné povahy o vydání programu pro zónu Moravskoslezsko, a další. Tyto programy a dříve vydané regulační řády obsahovaly krátkodobá opatření ke zlepšení kvality ovzduší v průběhu smogových situací, která měla na ovzduší pozitivní vliv. Soudy zde dospěly na základě obdobných skutkových zjištění (samozřejmě v rámci individuálního návrhu žalobce) k týmž právním závěrům jako v nyní posuzované věci.
20. Stěžovatel v ústavní stížnosti i v dovolání akceptuje uvedené skutkové závěry ohledně přijetí jiných opatření ústící ve zlepšení kvality ovzduší v dané lokalitě. Zároveň je ale jasné, že k dosažení limitů znečištění nedošlo a limity byly mnohonásobně překročeny. Přestože zde vyplývá z příslušných směrnic povinnost k výsledku, stále je zde kritérium v podobě co nejkratší doby, přičemž může být otázkou, zda je vůbec dosažení limitů v nějakém krátkodobém horizontu dosažitelné (předmětem řízení byla v případě § 9 zákona č. 201/2012 Sb. újma vzniklá za 30 měsíců do února 2015). Navíc nelze přehlížet ani skutečnost, že bylo tvrzeno porušení povinnosti vydat plány, programy, jejich realizace je pak otázkou jinou. Obecné soudy dospěly k závěru, že zde byla ve stanovenou dobu jiná opatření plnící stejnou funkci jako chybějící (bod 49 napadeného rozsudku obvodního soudu). Ta Ústavní soud nehodnotí, a to s ohledem na omezené možnosti přezkumu skutkových zjištění učiněných (neučiněných) obecnými soudy. Navíc se to jeví zbytečné s ohledem na závěr, že zde individuální nárok vůči státu ani stěžovatelem tvrzené porušení daných pravidel nezakládá.
21. Stěžovatel dále tvrdí, že se Nejvyšší soud měl věcně zabývat otázkou, zda se v daném případě (tj. nevydání akčního plánu) jedná (bez ohledu na změnu ve vnitrostátní právní úpravě) o jeden trvající nesprávný úřední postup, u nějž promlčecí doba neskončí dříve, než za šest měsíců od jeho skončení. Nejvyšší soud nicméně dovodil, že tato otázka nezakládá přípustnost podaného dovolání, protože odvolací soud se v řešení dané otázky v rámci posouzení promlčení nároku stěžovatele neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Zdůraznil přitom, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu jednotlivce podle zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnost státu za porušení komunitárního práva není totožná, jelikož případy jsou postaveny na jiném skutkovém i právním základě. Uvedené koresponduje se závěry soudů nižších instancí, podle kterých došlo k promlčení nároku, přičemž počátek běhu promlčecí doby soudy spojovaly s koncem účinnosti zákona č. 86/2002 Sb., tedy dnem 31. 8. 2012. V rámci uvedených závěrů přitom zejména soud prvního stupně odkázal na obdobné případy řešené u Městského soudu v Praze, a to například v rozsudku sp. zn. 51 Co 329/2016, ve kterém porušení povinnosti vydat akční plán bylo kontinuální a toto porušování skončilo s koncem účinnosti daného zákona. Ve vztahu k nečinnosti žalované spočívající v nevydání Programu zlepšování kvality ovzduší podle § 9 zákona č. 201/2012 Sb. dospěly soudy k opačnému závěru, když kontinuální porušování v rozhodném období (1. 9. 2012 do 23. 2. 2015) trvalo a jednalo se tak ve svém důsledku o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č.82/1998 Sb. (zde však soudy nedospěly k závěru o existenci příčinné souvislosti, jelikož stát vydal jiné nástroje plnící stejnou funkci - opatření ke zmírnění následků smogových situací v místě bydliště stěžovatele prostřednictvím nařízení Moravskoslezského kraje č. 1/2005, č. 1/2009 a později další). Výklad zaujatý v této věci obecnými soudy nevykazuje v tomto žádné znaky svévole či extrémního vybočení z mezí ústavnosti. I zde přitom platí, že není-li zde právo, těžko může dojít k promlčení nároku.
22. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se námitkami stěžovatele v potřebném rozsahu zabývaly a nepřistupovaly k nim formalisticky. Obecné soudy nedovodily, že by zde právo na náhradu nemajetkové újmy při zásahu do práva na soukromí a rodinný život nikdy nemohlo vznikat, ale konstatovaly neexistenci nároku výlučně ve vztahu ke stěžovateli, a ve vztahu ke způsobu jeho uplatnění u obvodního soudu.
23. Ústavní soud na základě výše uvedeného shrnuje, že obecné soudy v dané věci vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a jejich úvahy nijak nevybočují z limitů ústavnosti. Nejvyšší soud dostál v nyní posuzovaném řízení požadavkům kladeným na jeho rozhodnutí právními předpisy i judikaturou Ústavního soudu, a ačkoliv se některými otázkami blíže nezabýval, řádně svůj postup odůvodnil a nejedná se tedy o procesní pochybení mající vliv na správnost rozhodnutí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je pak jednoznačně zřejmé, na jakých argumentech jsou jejich závěry založeny. Ústavní stížností napadená rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.
24. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu