Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K. (rozený B.), zastoupeného Mgr. Filipem Toulem, advokátem, sídlem Lannova třída 16/13, České Budějovice, v substituci Mgr. Jiřím Čechem, advokátem, sídlem Lannova třída 16/13, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. června 2018 č. j. 14 To 182/2018-110 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. května 2018 č. j. 32 Nt 1103/2018-47, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho práva nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 17. 5. 2018 č. j. KRPC-58170-35/TČ-2018-020070 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájeno trestní stíhání dvanácti osob včetně stěžovatele, a to pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "krajské státní zastupitelství") usnesením ze dne 28. 5. 2018 č. j. KZV 15/2018-168 instanční stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodnou zamítlo.
4. Proti těmto usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2444/18 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
5. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") nyní posuzovanou ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že podle § 73b odst. 1 tr. řádu se z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu stěžovatel, který byl omezen na osobní svobodě zadržením dne 17. 5. 2018 v 4:40 hod., bere do vazby (V. výrok). Okresní soud též rozhodl o vzetí do vazby konkretizovaných spoluobviněných.
6. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodnou zamítl.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zbaven svobody vazbou může být výhradně ten, proti komu bylo řádně zahájeno trestní stíhání. Tak tomu v jeho případě nebylo, neboť policejním orgánem vydané usnesení postrádá vymezení skutečností odůvodňujících závěr o důvodnosti jeho trestního stíhání. Dle popisu skutku obsaženého v předmětném usnesení měl stěžovatel obstarávat prekurzory pro výrobu pervitinu s vědomím, že tato látka je určena pro odběratele v Rakouské republice. Na popis skutku podle stěžovatele navazuje odůvodnění, které je koncipováno pouze zcela obecně, bez vztahu k jeho osobě a skutku, pro který bylo jeho trestní stíhání zahájeno. Z odůvodnění usnesení se stěžovatel nedozvěděl, z jakých skutečností měl mít povědomí o tom, že pervitin měl být dodáván na území Rakouské republiky, že mělo jít o organizovanou skupinu a že je na jeho straně dán přímý úmysl.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
11. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1 Listiny), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 916/13 ). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
12. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním (případné) viny [srov. Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228, též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
13. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
14. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího článku 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze zužující výklad slučitelný s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, a rozsudek ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
15. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Když by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).
16. Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit, že jiné (nižší) nároky je možno klást na důvodnost trestního stíhání a jiné nároky platí pro důvodnost a podloženost pokračování vazebního omezení osobní svobody.
17. Současně však nelze opomíjet, že Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 ]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení tr. řádu.
18. Tím více platí, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Jak bylo předznačeno, předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 tr. řádu).
19. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s naopak pozitivním hodnocením, jež Ústavní soud k němu již dříve vyslovil.
20. V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost z hlediska své stěžejní námitky, tj. výhrady, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele je nepřezkoumatelné, se v rozhodném smyslu identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, o níž Ústavní soud dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2444/18 odmítl.
21. Ústavní soud v tomto usnesení přisvědčil stěžovateli potud, že usnesení policejního orgánu je vůči němu velmi stručné, přičemž odůvodnění je koncipováno tak, že primárně popisuje činnost celé skupiny a vůči jednotlivým obviněným zvlášť již tak podrobné není. Nicméně navzdory tomu lze podle Ústavního soudu konstatovat, že z obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání zřetelně plyne, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit a z jaké trestné činnosti je obviněn. V odůvodnění usnesení policejního orgánu jsou pak podrobně rozvedeny a popsány skutečnosti, na základě kterých se trestní stíhání jednotlivých obviněných, a tedy i stěžovatele, jeví jako důvodné, včetně úkonů, ze kterých policejní orgán při svém rozhodování vycházel. Ústavní soud nezjistil, že by usnesení policejního orgánu trpělo takovými vadami, které by si žádaly jeho zrušení, a aproboval rovněž procesně navazující usnesení krajského státního zastupitelství.
22. Ústavní soud nemá důvod se od těchto svých závěrů odchýlit ani v nyní posuzované věci.
23. Za východisko svého přezkumu považuje Ústavní soud, že soudy vycházely z přiměřeně odůvodněného podezření, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, že tyto skutky mají všechny znaky označeného trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, přičemž s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestné činnosti, pro kterou je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
24. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele a specifikovaly rovněž důkazní prameny (srov. rozsudky ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind v. Rusko, stížnost č. 25664/05, ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev v. Rusko, stížnost č. 2450/04, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko v. Slovensko, stížnost č. 35377/05, a ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco v. Moldavsko, stížnost č. 36988/07).
25. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možné požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle § 67 tr. řádu, nebude-li vzat do vazby, nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle § 67 tr. řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům.
26. V nyní posuzované věci těmto požadavkům na řádnou identifikaci důvodů, pro které hrozí, že propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, soudy dostály.
27. Tato zjištění představují z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.
28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl výše specifikovaným výrokem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu ve vazebním řízení porušeny.
29. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
30. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu